Zatmění Slunce nás zastihlo nepřipravené, na cestě odkudsi z Pozděchova. Pravda, poháněni eschatologickými předpověďmi snažili jsme se co nejhbitěji vymanit z hustého lesa a štěstí nám přálo. I stanuli jsme před Čertovými skalami (nomen omen), abychom se vzápětí, podobně jako onehdá husité, vyškrábali na jednu z nich. Však na kopcích Bůh "animos trahit ad coelum" a "dává se tu lépe poznati". Hory tu jsou přeci proto, aby oddělovaly či naopak spojovaly nebe se zemí, aby zde Mojžíš přijal od Stvořitele Desatero, aby se tu Ježíš před svými úžaslými učedníky proměnil, aby zde tentýž kázal blahoslavenství osmero nebo odevzdaně dodýchal na kříži. Tábor, Olivová hora, Choréb či Golgota ? pahorky, záchytné body v krajině, majáky pro tápající. Sic, i my jsme tedy na hoře. Čekáme, stejně jako už tolikrát ti dávno před námi. Nač? Chiliastická doba přelomu věků, ba i tisíciletí, vybízí k lámání chleba. Minulost je v nenávratnu, přítomnost nejistá a co bude potom, zda vůbec něco bude? Až Měsíc zastíní Slunce. Kdo ví, kdo to ví? U srázu Čertovy skály sedíce, klinkáme nohama. Na mysli mi vytanuli všichni ti kataři, valdenští, adamité i novodobí proroci s jejich předpověďmi tisíciletého Božího království na zemi. Pod námi se rozštěkala vesnice. Ejhle, svaté divadlo začalo...
|
| A když otevřel pečeť čtvrtou, slyšel jsem hlas čtvrtého zvířete, řkoucí: Pojď a viz. I pohleděl jsem, a aj, kůň plavý, a toho, kterýž seděl na něm, jméno bylo smrt, a peklo šlo za ním. |
Největší slávou z křesťanských apokalyps sluje Zjevení sv. Jana, poslední a jediná prorocká kniha Nového zákona, napsaná za veliké štvanice na křesťany v letech 95 - 100. Autorem je neznámý Jan Theolog, který v pozdější tradici splynul s Janem Evangelistou. I když se v Janově textu objevují zjevné aluze k soudobé situaci křesťanů pod římským jhem, každá následující doba vyložila Janovy jinotaje svým způsobem.
Jan Evangelista, syn Zebedeův a bratr Jakubův, je pokládán za tvůrce čtvrtého evangelia jako též Apokalypsy. Patřil k prvním věrným následovníkům Krista a ten si ho velmi oblíbil. To ostatně ukazuje i jeho přídomek "Miláček". Dle tradice byl Jan poslán do vyhnanství na ostrov Patmos v Egejském moři císařem Domiciánem. Tam vzniká i jeho kniha Zjevení. Jan měl vidění, ve kterém mu Kristus přikazuje, aby poslal list sedmi církvím v Malé Asii. Poté je Jan přenesen na nebe, kde spatří Boha, kterak ve společnosti své nebeské suity předává knihu sedmkráte zapečetěnou Beránku božímu. Ten s každým rozlomením pečeti přivolává zúčtování se jsoucím světem.
První čtyři pečeti jsou porušeny. Na svět se snášejí jezdci z Apokalypsy, aby vykonali své ničivé dílo. Pátá pečeť způsobuje, že jeden z andělů začne mezi mučedníky (římského pronásledování) rozdělovat bílá roucha, která je mají odlišit od lidí hříšných. Martyrové si na sebe roucha navlékají. Šestá pečeť nastolí den hněvu. Slunce rázem zčerná, měsíc dostane barvu krve, hvězdy popadají na zem a ostrovy se začnou pohybovat. Hvězdná kanonáda bude "bombardovat" bez rozdílu hlavy pomazané i prosté. Mezitím čtyři andělé zadrží čtyři větry, které značí velké starověké říše. Držet na uzdě je budou po tu dobu, než jiný anděl "ochranným pečetidlem živého Boha" vtiskne punc pravé víry na čela zástupů křesťanů. Tito vyvolení se shromáždí kolem Beránkova trůnu, ustrojeni již v bílé řízy a mávajíce palmovými ratolestmi, budou oslavovat Boha. Této adorace se zúčastní také andělé a apokalyptické bytosti. Sentence: "Beránek je povede k pramenům vod života" je vyjádřena čtyřmi rajskými řekami (které znamenají také čtyři evangelia) vytékajícími zpod Beránkova stolce.
Rozpůlení sedmé pečeti způsobí, že "nastane na nebi mlčení téměř na půl hodiny". Nato se objeví sedm andělů s polnicemi, a když první čtyři na ně zadují, zpustí tak na zem další neštěstí a katastrofy, kroupy, oheň i krev. Třetinu země a moře sežehne oheň, třetina řek bude otrávena, třetina Slunce, Měsíce a hvězd vyhasne. Orel v prostředku nebe bude vřískat: "vae, vae, vae" . Pátá polnice přivábí na zem roj kobylek, které se vrhnou na lidi neoznačené pečetí. Kobylky budou bytostmi s lidskými hlavami a jejich ocasy budou zakončeny hlavami hadími. Šesté zatroubení ohlásí vypuštění čtyř andělů smrti a jejich jízdních oddílů. Jejich koně mají lví hlavy, které chrlí oheň. Ocasy jim ukončují hadí hlavy. Mordovat budou všechny ty, kterým to po zásluze patří. Pak se Janovi zjeví anděl, kterému místo nohou vyrostly ohnivé sloupy. Jeho tvář bude zářit slunečním jasem. Poručí evagelistovi, aby snědl svazeček svitků, který mu posel nabízí. Tato scéna zobrazuje tzv. bibliofagii - Jan, jeda svitky, vstřebá božské poselství. Po zvuku sedmé polnice se po ukrutném zemětřesení zjeví "Žena sluncem oděná, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy". Sedmihlavý drak číhá, až povije dítě, aby jej mohl záhy sprovodit ze světa. Andělé samodruhou ženu však přenesou do bezpečí. Nastupuje archanděl Michael v plné zbroji, aby se utkal s drakem. I usmrtí jej a takto jeho prostřednictvím vítězí křesťanství nad zlem. Avšak z moře vystupuje další nepřítel - šelma, která se rovněž pyšní sedmi hlavami a deseti rohy, a každý z rohů je koketně ozdoben čelenkou. Lidé před ní, jakožto před falešnou modlou, padají na kolena. Stvůra ztvárňuje Nerona. Druhá šelma se lvími hlavami a rohy, symbol bezvěrců, navádí lidi, aby předchozí šelmu uctívali. Kristus mezitím zahajuje žně země. Vysílá své anděly vybavené srpy, aby na zemi sklízeli "hrozny hněvu". Ti tak činí a házejí je "do velikého lisu Božího hněvu". Další ďáblem nastrčenou zbraní je nevěstka babylónská. Pak "jeden silný anděl pozvedl balvan těžký jako mlýnský kámen, vrhl jej do moře a zvolal: Tak rázem bude svržen Babylón, to veliké město, a nebude po něm ani památky." Na "plac" se vřítí jezdec na bílém koni. Jeho jméno zní Věrný a Pravý. Z úst mu vyčnívá meč, v ruce drží železný prut a celý jeho šat je potřísněn krví. Tento jezdec je alegorií Krista, jenž se oděl do krve mučedníků, mečem rozpráší protivníky a s prutem, jenž symbolizuje moc, se ujme vlády. Nato anděl, který střežil klíče od pekelné propasti, zkrotí draka, spoutá jej řetězy a uvrhne do propasti na tisíc let. Po vší té hrůze vyvede anděl Jana na kopec, aby se před jeho zraky záhy rozprostřel Nový Jeruzalém, vidina Kristovy říše na zemi. Město, které uzří, bude koncipováno do čtverce a vymezeno vysokými hradbami a dvanácti branami. U každé brány bude držet stráž anděl. Nový Jeruzalém bude postaven toliko z drahokamů a zlata a protékat jím bude řeka, v jejímž korytu bude proudit živá voda.
I jali jsme se sestupovat z hory (jako už tolikrát ti před námi.) a dumajíce, avšak tiše, blížili jsme se ke vsi. U požární zbrojnice s fešným Floriánem vhloubeným do fasády nás z rozjímání cosi vyrušilo. Mírné zapraskání v místním amplionu. I domnívám se, že skrze něj, sluší se říci, že poněkud plaše, leč nesmlouvavě, promluvil On. Hlas smíření vzýval všechny včelaře, aby se zítra dostavili na povinnou schůzi do místního pohostinnství. Tak. Míjíme poslední stavení. Tajemné hlášení se opakuje. Apokalypsa se odkládá na dobu neurčitou.
Ve Vendryni 29. června L. P. 1999
 |
| I šel jsem k andělu a řekl jsem jemu: Dej mi tu knížku. I řekl mi: Vezmi a pozři ji, a učiníť hořkost v břiše tvém, ale v ústech tvých budeť sladká jako med. I vzal jsem tu knížku z ruky anděla a pozřel jsem ji. I byla v ústech mých sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, hořko mi bylo v břiše mém. I dí mi: Musíš opět prorokovati lidem a národům a jazykům i králům mnohým. (Ap. X, 9-11) |
 |
| I viděl jsem šelmu vystupující z moře, kteráž měla sedm hlav a deset rohů. A na rozích jejích deset korun, a na hlavách jejích jméno rouhání. Byla pak šelma ta, kterouž jsem viděl, podobná pardovi, a nohy její jako nedvědí, a ústa její jako ústa lvová. I dal jí drak sílu svou a trůn svůj i moc velikou. (Ap. XIII, 1-2) |
Panoráma apokalyptického dění dotváří scenérie hory Sion. Na ní stojí Beránek v zobrazení jeho uctívání. Zpod Beránkova trůnu vytékají čtyři rajské řeky: Gehon, Pison, Eufrat a Tigris. Další důležitou "kulisou" je Nebeský Jeruzalém, vidina města vystavěného ze zlata a drahých kamenů, která má evokovat božskou říši, ráj, jenž Bůh nastolí na zemi po době apokalyptického pustošení. Ve výtvarném ztvárnění bývá město často pojato jen náznakově - kvádry a zdmi. V románském umění se objevuje také kruhový lustr s věžičkami a branami, jenž je symbolem Nebeského Jeruzaléma a také se tak nazývá. V pozdním středověku bylo město pojímáno stále realističtěji a soudoběji.