Rozdíly v lidech... i v básních

"Jiný" občan Jan Lukeš strávil spoustu času pobytem v psychiatrických léčebnách, případně putováním mezi vlastním bytem a bohnickou léčebnou při docházkách k ambulantní léčbě. Důvodem k tomu byly asi především ty rozdíly v lidech, o kterých píše Osten v jedné ze svých básní, neboť o náležitosti jeho diagnózy (paranoidní schizofrenie) pochybovali, resp. pochybují i oba lidé, kteří Lukeše znali (znají) nejlépe a kteří pro to, aby Lukešovo dílo nezmizelo z povrchu světa (kdyžtě na planetě Thetidě jistotně vévodí tamějším virtuálním knihbázím), udělali nejvíc. Mluvím o MUDr. Jaroslavu Stu-chlíkovi a PhDr. Vladimíru Boreckém. Avšak: Pro oba doktory zůstává nakonec Lukeš stejně pacientem v mnoha ohledech mimořádně zajímavým, ale identicky nedoceněným v oblasti literární tvorby.

Dvůr Ústavu sociální péče s psychiatrickým dozorem v Terezíně, kde Jan Lukeš strávil posledních pět let svého života. foto: Ondřej Slabý

Jelikož Stuchlíkovy publikace o Lukešovi spadají především do let 1954-64, bude asi jednodušší přečíst si o něm v knize Vladimíra Boreckého Zrcadlo obzvláštního, kde jsou mu věnovány hned tři kapitoly: zabývají se Lukešovou neofázickou polyglotií, jeho předúnoro-vou "politickou" aktivitou a jeho hudební tvorbou. Boreckého texty dokládají, že Lukeš byl velkolepý lidský formát bez ohledu na to, zda byl konvenčně vzato blázen, čili nic. Pro nás je v tuto chvíli ovšem podstatné, že Lukeš alias Car Osten byl - je! - skvělý básníka že máme poprvé (dvaadvacet let po jeho smrti) příležitost důkladně se s jeho básnickým dílem seznámit.

Byl-li - a o tom netřeba pochybovat! - Lukeš "jiným" občanem, pak Car Osten je už na první pohled "jiným" básníkem. Způsob, jakým psal, nebyl přijatelný mezi válkami, kdy se nicméně dočkal alespoň několika časopiseckých publikací - a potíže bude činit i dnes. Přesto se zdá, že právě s dnešní dobou (ostatně i s tvorbou některých současných autorů, již Ostenovo dílo spíše neznají) básně klasicizujícího ironika Ostena korespondují daleko nejlépe.

Knížka Dekadentův lós (název nakonec "vymyslel" MUDr. Jan Hýsek, autor předmluvy, jejíž zkrácenou verzi zde přetiskujeme) přišla na svět až po nakladatelském císařském řezu; jako by básně odmítaly zradit svého tvůrce, který umíral s oprávněným pocitem nerozpoznaného génia. Takřka tři roky totiž uplynuly od chvíle, kdy jsem dostal do rukou část ineditního výboru z Ostenovy tvorby, jehož editorem byl španělský bohemista Felipe Serrano, a kdy jsem se rozhodl vydat básně knižně. Je to doba nezvykle dlouhá. Na pořádání nového výboru a na jeho redakci se totiž postupně vystřídali tři lidé: moje maličkost, redaktor Petrova Miloš Voráč a nakonec ještě Andrej Stankovič. Tři - byť zpravidla v detailech - odlišná pojetí, třikrát obtížnější cesta ke kýženému cíli. Naštěstí nyní, kdy je kniha vydána a "spory" o zařazení té či oné básně do výboru, jakož i o míru zásahů do Lukešova "způsobu češtiny", jsou minulostí, mohu říct, že se podařilo vydat knihu natolik zásadní, že by ji v budoucnu nikdo, kdo se bude zabývat českou poezií tohoto století, neměl pominout, nechce-li její obraz podat zkresleně.