Alice Pleasance Liddellová, dcera děkana oxfordské koleje Christ Church, měla zvláštního přítele. Jmenoval se Charles Lutwidge Dodgson. Byl to ostýchavý, koktavý matematik, škrobený stejně jako vysoký tuhý límec, který nosil. V přítomnosti děvčátka se však z něj stával vtipný, srdečný vypravěč příběhů, Lewis Carroll. Když bylo Alence deset, vyprávěl jí příběh o dívence, která spadla do králičí díry. Později vyšel pod názvem Alenčiny příběhy v říši divů a zajistil jim oběma nesmrtelnost.
Stáli jsme na kraji anglické louky. Odborník na králíky zběžně prolistoval můj výtisk Alenky v říši divů a zastavil se u obrázku velkého, bílého králíka, který sledoval hodinky. "Oryctolagus cuniculus," sdělil mi. "Albín. Růžové oči, že. Naprosto zdomácnělý. Nemá šanci přežít v divočině."
A potom John Stanford, předseda Britské rady pro králíky, ukázal na živý plot kolem louky. Uviděla jsem králičí noru hlídanou ostružinami a kopřivami.
"Na rozdíl od té, do níž spadla Alenka, nevedou králičí nory přímo dolů," řekl mi. "Jdou paralelně pod povrchem."
Ulomil větvičku z blízkého stromu a hodil ji do díry. Padala přímo dolů.
"Zvláštní," sklonil se, aby se mohl pořádně podívat.
CHARLES LUTWIDGE DODGSON, plachý oxfordský učitel, který napsal Alenku pod pseudonymem Lewis Carroll, by se radoval. Těšily ho nepředvídatelné věci. V Alence a v jejím pokračování Za zrcadlem oslavoval šílenou absurditu. Logika se v jeho příbězích točí jako kolotoč ("Povězte mi, v jaké řeči je Ententyky, a já vám povím, jak je to francouzsky!"). Slovní hříčky balancují na hranici neskutečnosti (strom vyje; "Vyje, protože se z jeho proutí metla vije."), slova tančí samým štěstím.
Dokonce i jeho pseudonym byl slovní hříčkou. Přehodil písmenka v Charles Lutwidge, přeměnil je na latinské Ludovicus Carolus a vynořil se jako Lewis Carroll.
Jednoho letního dne roku 1862 vykouzlil v naprosto čarovné chvíli příběh sebevědomé mladé dívky, která se propadne králičí dírou do Říše divů; podle potřeby se scvrkává, nebo narůstá; setká se s potrhlým Zajícem Březňákem, zlou Srdcovou Královnou, potřeštěným Ševcem a Houseňákem, který kouří fajfku; účastní se bláznivé svačiny a zahraje si kroket, v němž místo koulí fungují živí ježci a místo palic živí plameňáci s dlouhými krky. Po svých dobrodružstvích se probudí na louce: "To byl ale divný sen!"
Dodgson miloval děti. A zvlášť jedno z nich, děvčátko s hloubavýma očima, které mu nedaly pokoj. Jmenovala se Alice. Pro ni stvořil Říši divů a změnil krajinu dětství. Co za chemii může mezi bláznivým viktoriánským vědátorem a dítětem způsobit v anglickém písemnictví v takovou záplavu rozkoše?
Dodgson vůbec nevypadal na to, že by byl schopen stvořit nějakou říši divů. Přednášel matematiku, nikdy se neoženil, byl hluboce věřící, z Británie se vydal jen jednou, na cestu po Evropě, a po celou dobu si prohlížel katedrály.
Přesto se jeho představivost roztančila na hranici snů a probouzení.
Vytvořil učená díla jako Eukleidés a jeho moderní soupeři; mistrovské dílo nonsensových veršů Lov na žraloka; poezii Fantasmagorie a další básně a román o skřítcích Sylvie a Bruno. Psal o sociálních tématech (byl proti vivisekci a podporoval vzdělávání žen), vymýšlel hádanky a slovní hříčky a stal se předním viktoriánských fotografem dětí.
Nic z toho se však nevyrovnalo Alence, příběhu, který nám připomíná, že smích je paprsek světla ve tmě - a nejmilejší ze všech že je dětský smích.
KDYŽ JSEM JELA DO ANGLIE, doufala jsem, že záhadnému Dodgsonovi hlouběji porozumím - a také jsem byla rozhodnutá najít cheshireskou kočku.
"V Cheshire je 75 000 koček, kterou z nich jste myslela?" zeptal se mě Ken Oultram z Daresburyské společnosti Lewise Carrolla. Nemyslela jsem jen tak nějakou kočku. Myslela jsem na kočku Šklíbu z Alenky, která se proslavila nejúžasnějším literárním odchodem ze scény. Ztrácela se pomalounku od konečku ocasu až po škleb: ten chvíli ještě trval, když už ostatek zmizel. Oultrama, mého průvodce do míst, kde se Dodgson narodil, má žádost nepřekvapila.
Daresbury leží v zeleném hrabství Cheshire, které sousedí s průmyslovou Mereyside a městskou oblastí Manchesteru. Tady se Dodgson narodil 27. ledna 1832 jako nejstarší syn z třinácti dětí. Jeho otec byl v Daresbury vikářem.
Anglie měla před sebou začátek své největší éry, dobu královny Viktorie. Ovládala rozlehlou zahraniční říši a doma tepala změnami - průmyslovou revolucí a sociálními zvraty.
Manchester se svými kouřícími továrnami leží jen dvacet mil odtud; dost dobře by to mohlo být i dvacet tisíc. Daresbury bylo tak odloučené od světa, že podle jednoho z prvních Dodgsonových životopisců "dokonce i projíždějící vozík děti ohromně zajímal".
I dnes je to vesnička jako před léty. Člověk projde její jedinou hlavní ulicí z cihlových domků dřív, než by řekl švec. Asi míli vzdálená fara, kde žil malý Dodgson, před léty shořela. Zůstaly z ní jen trosky studny na louce, zakryté stříškou, aby do nich nespadly ovce.
Oultram zvedl ze zbořeniště oblázek a podal mi ho. "Malý Dodgson měl ohromnou představivost. Hrál si s červy a šneky a posílal je do smyšlených bitev."
"A jak to bylo s tou kočkou Šklíbou," popíchla jsem ho.
"Nevíme přesně, jak na to přišel, v jeho době se však běžně říkalo "šklebí se jako cheshirská kočka". Úsloví zřejmě vzniklo podle oblíbeného dobového produktu: šišky sýra uhnětené do tvaru kočky."
"Samozřejmě, kdybyste chtěla opravdovou kočku," pokračoval Oultram, "mohla byste se podívat na Mistrovství koček cheshireské oblasti..., až na to, že se pořádá ve Walesu!" Oultram se smál a modré oči mu zářily jak siamské kočce. "V našem hrabství totiž nemáme na takovou přehlídku dost velký areál."
Index nepravděpodobnosti stále stoupal. A bezpochyby trefně. Pochopit Dodgsona znamená něco jako rozříznout mýdlovou bublinu.
Přesto se čas od času objevilo vodítko, například v památkách s lehkou vůni dětství.
V muzeu v anglickém Rottingdeanu mají jednu vitrínu, v níž je sada maličkých tesařských nástrojů, které Dodgson vyřezal pro svou sestru Elizabeth, když mu bylo čtrnáct. Bedna na nářadí je velikosti krabičky sirek, dláto, palice a pila jsou jako párátko. Člověk v nich může spatřit Dodgsonův svět hry, který později dostane podobu v knížkách o Alence. Malý Dodgson plný bratrské lásky a žertů ve zmenšeném měřítku.
Před svými sourozenci čaroval a převlékal se na to do kostýmu a paruky; psal hry pro loutkové divadlo, které pomáhal stavět. Jako nejstarší chlapec se staral o ostatní, vymýšlel hry a příběhy. Zde začala jeho celoživotní láska k dětem.
Když bylo Charlesovi jedenáct, stal se jeho otec farářem v Croftu v Yorkshire. Zde, ve větry bičovaném údolí zapadlého severního kraje, vytvořil Charles své první práce. Vydával časopisy na pokračování pro vybrané publikum: svou rodinu. Časopisy Mišmaš, Deštník farnosti, Kometa a další přetékají hádankami, parodiemi a básněmi, jedinou zábavou rodiny izolované v pastýřském regionu.
Bylo to dětství, na jaké se vzpomíná s pocitem štěstí, stísněné přísnou disciplínou a zbožností, zahřáté smíchem a láskou.
O jeho matce víme jen to, že byla milá a jedenáct dětí jí zabíralo veškerý čas. Jeho otec Charles, přísný, vysoký, zbožný muž, na něj měl větší vliv: v útlém věku mu byl vzorem a učitelem. Synovi vštípil skálopevnou křesťanskou morálku. Jeho smrt v roce 1868 nazval Dodgson "největší ránou, jaká kdy dopadla na můj život."
"KOLIK JE jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna a jedna?" Na tuto otázku Bílé Královny v Kraji za zrcadlem jsem si vzpomněla, když jsem seděla na hodině kvadratických rovnic v Rugby mezi smetánkou britských veřejných - ve skutečnosti soukromých - škol. Nachází se ve městě Rugby, ve střední části Anglie.
Dodgson se sem dostal ve čtrnácti, v neohrabaném věku, navíc zjitřeném jeho plachou, citlivou povahou. Místo mělo jednu nevýhodu - vstupenkou k oblíbenosti byla srdečnost. Dodgson se nezajímal o sport. V Rugby, kde se zrodil stejnojmenný sport, se kolem sportu točilo všechno. Dodgson hrál jednou kriket a brzy byl vyřazen z družstva. Dělali si z něj legraci a šikanovali ho. Neměl žádné soukromí, žádnou možnost úniku.
Knihovnice školy mi ukázala School House, starou budovu, v níž Dodgson nocoval. "Dveřník tehdy večer chlapce zamykal," řekla mi. "Zabouchl těžká vrata a řekl 'Dobrou noc, pánové.?'"
Ložnice, holá jako kasárna, měla monotónní béžové zdi, okna bez rolet a řady železných postelí. "Chlapci jsou na tak spartánské vybavení pyšní," dodala. Řekla bych, že Dodgson pyšný nebyl.
Ve svých dopisech domů všechno živě popisoval, spoustu novinek o učitelích. Vyhrál ceny v matematice, kompozici, klasické filologii a teologii. O svých pocitech se však v dopisech nezmiňoval.
Později napsal: "Nemohu říci, že bych na léta strávená na střední internátní škole vzpomínal s nějakým potěšením, nebo že by mě cokoli na světě přimělo, abych si ty tři roky zopakoval."
Po utrpení v Rugby přišel Oxford, velká stará univerzita vzdálená pětapadesát mil od Londýna. Chcete-li si představit, jak viděl školu Dodgson v roce 1851, po svém prvním ročníku, projděte se pruhem zářivé zeleně na louce za kolejí Christ Church stezkou vedoucí k Temži. Ohlédněte se. Z Oxfordu odsud vidíte jen věžičky a věže a vyrovnané kmeny platanů na pozadí průzračně modré oblohy.
Univerzita pod svými mateřskými křídly zaštiťuje třicet šest kolejí. Balliol je intelektuální, alespoň se to tak říká. Trinity je sportovní. A Christ Church, jejíž děkanové stojí jak v čele koleje, tak v čele katedrály, se nezbaví věhlasu jako zásobárna vyvolených. Dodgson se vydal na Christ Church ve stopách svého otce.
"Profesoři vám jdou po kůži," vysvětloval mi nad lahví kolejního portského student klasické filologie. "Studentům to většinou pálí a jsou šťastní, když proklouznou a rychle projdou. Čas od času někdo chytne a hoří. Toho si nechají."
Dodgsona si nechali. Absolvoval s jedničkou z matematiky, získal akademickou hodnost a dostal místo profesora matematiky. Na koleji Christ Church zůstal po celý život, odjížděl jen na prázdniny a krátké výlety do Londýna.
"Byl jako ten příslovečný muž, co přišel jen na večeři," řekl mi jeden Carrollův fanoušek. "Zůstával dál a dál a třicet let bydlel v nejlepších pokojích na koleji."
Vrata k těmto místnostem se otvírají se skřípáním. V bývalé studentské společenské místnosti jsou dnes dvě červené pohovky, stolek přecpaný novinami a krb ukrývající kyklopské oko televize. Podle pravidel země za zrcadlem pak můžeme hodiny vrátit do dob, kdy tu žil Dodgson. Ze skříněk pod knihovou vypadávají hračky - mechanický netopýr, medvěd na klíček. O místo na stole bojují hudební skřínky. Ze zásuvek přetékají skládačky a kostýmy.
Děti sem určitě chodily s pozvánkou na odpolední čaj. Nic netěšilo Dodgsona víc než plachý úsměv jeho mladé přítelkyně. Zde, na hřišti ve svých pokojích, ukazoval svým dětským přátelům obrázky skřítků: "Člověk si nemůže být jistý, zda skutečně existují," říkával. A učil je hry, které vynalezl: šachy, v nichž ožívají králové a střelci a diskutují o právech královen či vlastnictví hradů. A kruhový kulečník, který se hrál na kulatém stole bez kapes. Jeho lásku k vynalézání her překonala jen radost, s níž je hrál.
Jeden z jeho tehdejších dětských přátel vzpomínal: "Pravda je taková, že on sám měl srdce dítěte, takže když mluvil s dítětem, rozumělo mu..., protože mluvil jeho vlastní řečí."
Ale schopnost vcítit se do společného jazyka nezasáhla všechny studenty, které učil. Jeden z jeho studentů tvrdí, že přednášky byly "nudné jako stojatá voda", další si vzpomíná na svého učitele jako na "suchara a puntičkáře". Byl planá luční květina, která kvete jen v přítomnosti dětí.
S potěšením jsem zjistila, že Oxford je plný rozmarů v Dodgsonově duchu. Řece Temži se tu říká Isis (údajně podle jejího starého římského názvu) a kolej Christ Church se řídí hodinami na katedrále. Na svých hodinkách můžete mít 10:00, podle katedrály je 10:05.
Jeden člen Domu (jak se tady koleji Christ Church říká) tvrdí, že to má svou logiku: "Slunci trvá cesta do Oxfordu z Greewniche, kde se měří světový čas, pět minut. Takže v Oxfordu je opravdu 10:05."
Samozřejmě. Když se jistý oxfordský děkan kdysi dozvěděl, že psi nebudou mít přístup do kolejí, odpověděl, že bude svému psovi říkat "kočka". Matematik a autor Symbolické logiky Dodgson rozuměl perfektně.
Přestože byl Dodgson v Oxfordu vysvěcen na duchovního anglikánské církve, knězem se nestal. Snad si to rozmyslel kvůli svému koktání, snad se plně neztotožnil s církevní doktrínou.
Miloval totiž divadlo, a to byla pro církev doby viktoriánské neortodoxní vášeň. Přesto však byl v něčem ortodoxní. Odmítl dát svolení k tomu, aby se ilustrace k jeho knihám kreslily v neděli. Absolutně nikdy neklel a jednou dokonce přísně potrestal anglikánského duchovního za to, že četl moc rychle Krédo.
JEDNA MÍSTNOST na koleji Christ Church přímo dýchá osobností Charlese Lutwidgea Dodgsona. Je to místnost plná knih v kožených vazbách, chladná a tmavá, která se rozsvítí jen dopoledne, kdy se objeví slunce a všechno pozlatí.
Tady nepsal ani nestudoval. Knihovna mu sloužila jako kancelář. Jako knihovník se čas od času podíval oknem do zahrady a sledoval, jak si hrají dcerky děkana Henryho Liddella. Byly to Edith, Lorina a tříletá Alice - s ofinou a hloubavýma očima.
Vyhledával přátelské styky s dětmi. 25. dubna 1856 si zapsal do deníku: "Všechna tři děvčátka byla skoro celou dobu v zahradě a stali se z nás nejlepší přátelé. Značkuji si dnešek bílým kamenem." Podle římského zvyku označuje bílý kámen zvláštní den.
Následovala řada dnů značených bílým kamenem, protože trojici děvčátek fotografoval, zval je na čaj a vyprávěl jim příběhy. Všechny okouzlil a nejvíce si oblíbil Alici. Když se Alice vdala, přiznal se jí: "Po vás jsem měl mezi dětmi desítky přátel, s nimi to však bylo úplně jiné."
Zastavme se u brány do Tom Quad, největšího a nejvznešenějšího z oxfordských nádvoří. Představme si, že je čtvrtého července 1862. Z mraků, které se ráno vypršely, vykouklo slunce. Čeká nás jasné odpoledne.
Na scéně se s chichotáním objevují Alice, Lorina a Edith, oblečené v bílých šatech a kloboučích s širokými okraji. Od ohromných dřevěných vrat děkanství, kde bydlí, to mají přes trávník přesně sto dvacet šest skoků k Dodgsonovým pokojům. Slečna Prickettová, málomluvná vychovatelka, je zde opouští.
Dodgson vyměnil svůj obvyklý černý oblek za bílý flanel a slaměný klobouk. Modré oči mu jen hrají. Nese košík s jídlem.
Když si povídají cestou k řece Isis, přidává se k nim jeho přítel a spolupracovník, duchovní Robinson Duckworth. U mostu Folly Bridge kontrolují Dodgson s Duckworthem posádku a vybírají si pramici. Skupina míří proti proudu, míjí labutě a slípky zelenonohé, které hnízdí pod vrbami. Nad řekou se rozléhá smích.
Co by to bylo za pramici, kdyby se na ní nevykládaly příběhy? "Prosím, prosím, pane Dodgsone, vyprávějte nám něco," žadoní děvčátka.
Alenku už omrzelo sedět na břehu vedle cesty a nic nedělat... a tu vedle ní přeběhl Bílý Králík s červenýma očima.
Třicetiletý vědec se odmlčí. "To je všechno až do příště," říká. "Ale vždyť už je příště," protestují. A tak pokračuje...
Příběhy navazovaly jeden na druhý. Dodgson je spřádal kolem dětí. Hrdinkou v nich byla sama Alice jako Alenka. Další postavou byl Eaglet, Orlík, pojmenovaný podle Edith. A Papoušek (Lory) podle Loriny. Podle jeho přítele Duckwortha vznikla Duck, Kachna. A on sám se objevil jako Dodo (Blboun Nejapný), podle toho, jak se koktavě představoval Do-do-dodgson.
Ten den se ve svých příbězích překonával. Alice ho potom prosila, aby je zapsal. Souhlasil, protože chtěl potěšit dítě, které měl rád.
NA VÁNOCE 1864, o dva a půl roku později, jí Dodgson dal tmavě zelený zápisník vázaný v kůži. Příběh Alenčiných dobrodružství pod zemí do něj vlastnoručně zapsal a také jej sám ilustroval.
Příběh rozšířil podle připomínek přátel. V roce 1869 vyšly v nakladatelství Macmillan nově přejmenované příběhy Alenky v říši divů s ilustracemi Sira Johna Tenniela. Během Dodgsonova života se prodalo sto šedesát tisíc výtisků a poskytlo mu natolik výhodný příjem, že požádal kolej, aby mu snížila plat.
Vnučka Alice Liddellové, Mary Jean St. Clair, se vrátila do vzpomínek doma v Glouceshire, ve studovně obložené knihami: "Moje babička měla rukopis od Dodgsona na stolku ve vstupní hale. Nikdy jsme o něm neuvažovali jako o nějakém pokladu, který je třeba oprašovat."
V roce 1928 prodala Alice rukopis v aukci za 15 400 liber (75 000 dolarů) americkému sběrateli. Ten jej o šest měsíců později znovu prodal spolu s dalšími materiály týkajícími se Carrolla za 150 000 dolarů. V roce 1946 se objevil v aukci znovu.
Tentokrát nabídl knihovník Kongresu Luther Evans 50 000 dolarů, částku shromážděnou americkými bibliofily. Obchodníci s knihami, kteří věděli, jaký má plán, drželi nabídky záměrně nízko.
V roce 1948 odplul Evans do Anglie a věnoval štíhlý svazek britskému lidu jako tu nejmenší "známku uznání za to, že jste zadrželi Hitlera tak dlouho, než jsme se připravili na válku". Neuvěřitelně cenný rukopis dnes odpočívá v Britském muzeu.
Šest let po Říši divů vyslal Carroll Alenku Za zrcadlo, do obráceného světa, v němž se objevili Valihrach, Tydliták, Tydlitek a Tlachapoud a kde člověk musí běžet z plných sil, aby setrval na místě. Vládne zde absurdita a nesmysl se odívá pláštěm pravdy.
"Darmo zkoušet," řekla Alenka, "v nemožnosti se věřit nedá." "Moc zkušeností věru nemáš," řekla Královna. "Když jsem byla tak stará jako ty, dělala jsem to každý den půl hodiny. A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností."
ŠLECHETNÝ ČTENÁŘI, nyní se chop pera. Napíšeme dopis slavnému autorovi. Neadresuj jej Lewisi Carrollovi. Vrátil by se ti neotevřený zpět. Na obálku napiš pan Dodgson. (A nikdy nežádej o podpis. Nezapomeň, jak je ostýchavý.) Hotovo? Odešli jej. Spisovatel se ti určitě brzy ozve.
Prakticky každý, kdo napsal Dodgsonovi, se dočkal odpovědi. Měl nutkání psát "plné fůry" dopisů. Pečlivě si vedl záznamy o 98 271 dopisech, které dostal a odeslal, a to po celých třicet sedm let života.
Naštěstí si ze sebe dovedl dělat legraci. "Skoro se nerozeznám od stojánku s inkoustem," psal. "Na záměně toho, co si člověk myslí, zase tolik nezáleží - když se však člověk snaží nacpat chleba s máslem a pomerančovou marmeládou do stojánku s inkoustem a když namáčí pera sám v sobě, je to hrozné!"
Když psal dětem, sršel vtipem. Děti ve viktoriánské době neměly být vidět ani slyšet. Dodgson je však považoval za mnohem zajímavější než dospělé. Když mluvil s dětmi, nikdy se nesnižoval; podle něj se s dětmi mluví otevřeně.
Vybral si dopisní papír v krémovém tónu a začal psát, obvykle fialovým inkoustem... "Co se týká tance, má milá, já nikdy netančím, pokud to nesmí být po mém. Nemá cenu, abych to popisoval: to se musí vidět, abys tomu uvěřila. V domě, kde jsem to naposledy zkoušel, se propadla podlaha...Viděla jsi někdy v zoologické zahradě nosorožce a hrochy, kteří se snažili zatančit si spolu menuet? Je to dojemný pohled."
Představte si dopis zhruba ve velikosti poštovní známky! Nebo dopis napsaný obráceně, který je třeba číst s pomocí zrcadla. Na závěr někdy poslal dvoumiliontou část polibku, nebo záplavu deseti miliónů pusinek.
NA DODGSONŮV ŽIVOT padá v období mezi jeho dvěma knihami stín. Týká se jeho lásky k dětem. Morton Cohen, přední badatel zabývající se carrollovskými studii, říká: "V jeho přátelství s dětmi nenajdeme sebemenší podezření na nevhodné chování."
Byl ale Dodgson do Alice Liddellové zamilovaný?
"To jistě byl," řekl mi profesor Cohen. "Byla to však čistá, romantická a neosobní láska." Cohen naznačuje, že Dodgson mohl dokonce požádat Alici o ruku. Uskutečnilo by se to skrytou otázkou jejím rodičům: "Až bude Alice starší, uvažovali byste o mně?"
Cohen se domnívá, že dvacetiletý věkový rozdíl nebyl na závadu. Problémem bylo společenské postavení. Mělo se za to, že se Alice, která patřila do vyšší společenské třídy, dobře vdá. Paní Liddellová by nikdy nesvolila ke svazku s koktavým duchovním.
V každém případě vycítila paní Liddellová, obdařená mateřskou bdělostí, něco neobvyklého. Zdá se, že v roce 1863 zakázala Dodgsonovi chodit do děkanství. Nikdy se nedozvíme proč, protože stránka z Dodgsonova deníku s tím datem je vytržená. A ztratily se i čtyři následující svazky deníku.
Později se objevila záležitost s fotografiemi aktů. Dodgson fotografoval děti bez šatů i oblečené. Zachovala se nám řada fotografií nahých děvčátek.
Dodgson trval na tom, že se jedná o čistě estetické motivy, které pramení z jeho "hlubokého smyslu pro obdiv k formě". Fotografie nahých dětí byly pro viktoriánskou dobu typické, doprovázely dobovou oslavu nevinnosti děvčátek. Dodgson, který dbal úzkostlivě na morálku, vždy požádal matku o svolení a na místě měl zřejmě vždy nějakou gardedámu. Zajisté nevinný čin, nicméně delikátní záležitost.
V roce 1880, kdy se o fotogafii zajímal celé čtvrtstoletí, náhle s fotografováním skončil. Koníček se zřejmě stal časově příliš náročný. Dodgsonovi se blížila padesátka. Chtěl se zaměřit na "nějakou smysluplnou práci v psaní".
Odborník na Dodgsonovo fotografování Colin Ford říká: "Zřejmě si uvědomil, že vstoupil na nebezpečnou půdu. Kázal v kostele a cítil se odpovědný za morální blaho svých studentů. Věděl, že je jeho umění nevinné, ale musel se vyvarovat všech možných obvinění."
DODGSONŮV ŽIVOT v Oxfordu se nyní pohyboval v téměř vyjetých kolejích. Ráno se oholil ve studené vodě, chvíli si četl v Písmu a šel do kostela. Psal vestoje u svého stolku a obědval suchary a sherry. Aby měl pohyb, ušel nějakých deset mil. Nikdy nenosil plášť, vždy však měl šedé rukavice.
Každoroční odměnou pro něj byly prázdniny u moře. Nic se nevyrovná oslňující bělobě a ostrému slanému vzduchu anglických přímořských oblastí.
Posledních jednadvacet let svého života jezdil vlakem do města Eastbourne na jihovýchodním pobřeží. Bydlel v pronajatých pokojích.
Dokonce i dnes, po sto letech, by mu vše připadalo známé: hotely s průčelími jak ze svatebních dortů, otočené k moři, promenády plné rodin na procházce, výletní loď, která si to bafá podél křídově bílých útesů, a děti na oblázkové pláži.
V jednu zlatavou podvečerní hodinu jsem se dívala na tříletou holčičku, která si hrála na pobřeží odkrytém po odlivu. Dělala si nožičkama stopy v písku a pak se zvonivým smíchem pozorovala, jak otisky mizí pod vlnami.
Dodgson by měl radost. Eastbourne znělo vysokými, sladkými hlasy dětí. Šel by dál, přes záda vak s hrami zahánějícími nudu, král mateřské školy.
Podle Dodgsona jsou děti osvěžující. "Jsou tři čtvrtiny mého života. Nechápu, jak mohou někoho malé děti nudit." Když byl s nimi, tak nekoktal.
A mohlo by se nějaké dítě nudit v přítomnosti pana Dodgsona? Dodgson jednou potkal na procházce skrz naskrz mokré dítě, které spadlo do moře. Vytrhl kousek pijáku a zeptal se: "Můžu ti něco nabídnout, aby ses vysušil?"
Zbožňoval jejich nevinnost. A děti mu odpovídaly laskavě, protože cítily jeho upřímnost.
Klíč k Dodgsonově duši snad můžeme najít v dopise, který napsal své milé přítelkyni, herečce Ellen Terryové: "Jedno z nejhlubších tajemství Života je, že jediné, co opravdu stojí za to, abychom dělali, je to, co děláme pro druhé."
V tom bylo jádro jeho víry.
Jeho psyché však zůstává nezachytitelná. Ve chvíli, kdy si člověk myslí, že Dodgsona dostal, zvedne se a je pryč. Zůstává jen škleb široký jako Temže.
Ale počkeje, něco tu přece je. Sen o knize. Absurdní, výtečný vtip. Dar lásky dívence s tmavýma, hloubavýma očima.
Pokud byste chtěli podniknout cestu králičí dírou, či výlet do jakéhokoliv království fantazie zeměpisu, zamluvte si sebou jako průvodce dítě. Děti vědí, jak následovat své sdrce. My na to zapomínáme.
Charles Lutwidge Dodgson na to nikdy nezapomněl. V jistém slova smyslu nikdy nevyrostl. Možná by řekl, že dává přednost zarůstání.
Zemřel v pětašedesáti letech na zápal plic v Guildfordu, v domě své neprovdané sestry. Když lékař scházel ze schodů se smutnou zprávou, řekl jemně: "Váš bratr vypadá nádherně mladě!"
Okno kanceláře v knihovně koleje Christ Church, kde Dodgson pracoval, rámuje dosah jeho dospělého života: kostel, kolej, dole potom děkanská zahrada, v níž si hrávala Alice se svými sestrami. Dodgsonova fotografie Alice v kostýmu žebráčka stojí vedle výtisku Alenky s autorovým věnováním a alba s jeho portrétem. Cit pro umění a láska k přístrojům se u Dodgsona spojily v jeho fotografování; stal se předním fotografem dětí doby viktoriánské.