Kratonohy jsou taková obyčejná vesnice u Hradce Králové. Na návsi tu stojí takový obyčejný kostelík. Vstoupíš dovnitř a ...ocitneš se v podsvětí. Přechod je tak náhlý, jako by tě přenesl nějaký teleport. Po chvíli odkoprníš a začneš vnímat podrobnosti: andělé zapalují oheň na stropě, v umělé jeskyni nad oltářem se mezi krápníky rozvaluje buclatý mnich a zprava si na tebe otvírá hubu obří nestvůra. Obrátíš se na útěk, ale cestu ti už zastoupily dvě přísné karyatidy. Zvedneš oči v sloup a spatříš, že ti nad hlavou právě vplouvá do zdi španělská galeona. Stěny nejsou obvykle nabílené, ale snědé a kalné, jak by je olizovaly plameny sedmi pekel. Do omítky někdo zasadil kamínky, mušle a zrcátka. Místo rovných hran se tu všude plazí křivky jaksi organické - vnucují pocit, že kostel nebyl postaven, ale vyrostl ze semene, nebo se vyklubal z vejce. Připadáš si pohlcen v útrobách nějaké obludy - třeba právě té velryby, která tu stojí místo kazatelny. Těleso vložené dovnitř sama sebe: jak přízračná je to geometrie! Z tohoto kostela nemůžeš nikam utéct, protože být uvnitř je stejné jako být zvenčí. Mozkem zadrnčí vzpomínka na Švejka: "Upro-střed zeměkoule je druhá země, mnohem větší než ta první..." i na Herma Trismegista: "Co je nahoře, je jako to, co je dole...". Kdo je zevnitř velryby, je jako ten, kdo je vně velryby, protože velryba je vlastně Kleinova lahev...
Bůh tohoto kostela je šílený bůh a snad je v něm jak v blázinci i uvězněn. Pomodli se proto několik střelných modliteb za spásu jeho duše a tiše se vytrať zpátky do našeho světa. Už se ani nedivíš, když ti babička za plotem blízkého domku prozradí, že místní lidé se do kostela bojí a raději chodí na mši jinam.
Kostel lze navštívit na mši svatou, v létě každou neděli od 16 hodin.
 |
 |
Jednolodní, původně gotický (první zmínka z roku 1384), v letech 1705-1710 barokně přestavěn. V západním průčelí jednopatrová věž.
Barokní interiér: Nad hlavním oltářem štuková grotta s dřevěnou sochou sedícího sv. Jakuba v 5/7 lidské velikosti. Do malty jsou zasazené kamínky, polodrahokamy, zrcátka a mušle.
Kruchtu ve tvaru zádě španělské galeony ne-sou dvě karyatidy. Ikonograficky zajímavé malby na stropě.
Obrazy křížové cesty osvětlují lampičky z mořských mušlí (novodobé kopie).
U oltáře dřevěná, tmavozeleně polychromovaná kazatelna v podobě vztyčené velryby. Ocas má zatočený do smyčky, oko vyložené zrcadlovým sklem a je pokrytá šupinami. Z otevřené tlamy s řadou zubů kázal kněz. Autor neznámý.
Přímočarý a zároveň bizarní (dnes bychom řekli expresionistický) styl řezby naznačuje, že velrybu zhotovil obyčejný řemeslník (snad do-konce místní truhlář), obdařený však mimořádnou fantazií, snad i pod vlivem přírodních halucinogenů (muchomůrka červená, konopí).
Na velrybě najdeme znaky savčí (uši) i rybí (šupiny) - buď ji tedy autor záměrně ztvárnil jako kombinovanou obludu, symbol spojení živlů země a vody (podobně heraldický "gry-phus" je lev s hlavou a křídly orla), nebo se nevyznal v zoologii. Ztvárnění velryby nese znaky keltské inspirace ze středověkých rukopisů o sv. Brandanovi, případně z dřevorytů Cosmographie Sebastiana Münstera (1550).
Průvodce metafysický
Jonáš, pátá z knih Dvanácti malých proroků, se od ostatních významně liší: je nejkratší a mís- to obvyklého kázání obsahuje souvislý dobrodružný příběh. Hlavním hrdinou je Jonáš z Gethefer, syn Amaty, prorok z 8. století př. n. l. (viz 2Kr 14,25) - z dob bouřlivých válek, kdy Izrael ztratil své severní království.
Děj:
Hospodin uložil Jonášovi oznámit lidu Ninive, že zničí jejich město. Jonáš se toho úkolu polekal a prchal na lodi. Hospodin rozpoutal bouři a lodníci Jonáše hodili do moře, kde ho polkla velryba. Jonáš se ve velrybě modlil tři dny a no-ci, až Hospodin přikázal, aby proroka vyvrhla na břeh. Jonáš pak v Ninive kázal až příliš přesvědčivě, takže jeho obyvatele jaksi "nad plán" odvrátil od hříchu a Hospodin jim odpustil. To Jonáše k smrti (doslova) urazilo. Hospodin ho usmířil až trochu zmateným podobenstvím o tom, že je třeba být milosrdný.
Většina lidí Bibli nikdy nečetla, ale Jonáše s velrybou zná každý. Jonáš je po staletí oblíbené téma výtvarníků i spisovatelů. Proč je tak slavná právě tato historka o bezvýznamném prorokovi, pouhá anekdota Starého zákona? Protože biblický příběh je jen obměnou prastarého mystického archetypu, jehož původ sahá až do starého Egypta a snad i dál.
Velryba znázorňuje opakovatelnost, možnost přerodu. Mystickou dělohu, kam se chybující duše smí vrátit, očistit a vrátit se na svět znovu nevinná. Jako symbol cykličnosti je v kontextu přísné linearity Starého zákona zcela jedinečná.
Velryba znamená vítězství života nad smrtí a řádu nad chaosem: Když se v neživé přírodě něco stane, už se to nikdy nevrátí zpět. Všechny hmotné děje plynou jen jedním směrem - od dokonalé uspořádanosti Začátku (jinými slovy Velkého třesku nebo Stvoření) k naprostému chaosu Konce (Tepelné smrti čili Armageddonu).
V protikladu k lineárně umírajícímu vesmíru je život cyklický, a tedy věčný. Každou duši velryba pohltí a znovu vyvrhne: hltající velryba na sebe bere podobu tunelu vedoucího k světlu v okamžiku smrti (jak ho známe z obrazů Hie-ronyma Bosche) a velryba vyvrhující zase po-dobu matčiny dělohy, která zmoudřelou a očiš- těnou duši vrací na svět v novém těle.
Ve stejném duchu - v duchu vzkříšení - ostatně příběh o Jonášovi vyložil i Ješúa: "Nebo jakož byl Jonáš v břiše velryba tři dni a tři noci, takť bude Syn člověka v srdci země tři dni a tři noci." (Mt 12,40)
Nakonec dodejme, že v alchymii princip velryby znázorňuje (a to tvarem i použitím) křivule. Velryba-křivule tak dlouho pohlcuje, vyvrhuje, znovu pohlcuje a znovu vyvrhuje hrubou materii v koloběhu destilace, dokud ji neočistí v dokonalou Nadhmotu.
Historie
