Výlet... do Kratonoh

Průvodce po imaginaci

motto:
I byl Jonáš v střevách té ryby tři dni a tři noci.
A řekl: Z soužení svého volal jsem k Hospodinu, a ozval se mi; z břicha hrobu křičel jsem, a vyslyšel jsi hlas můj.
Obklíčily mne vody až k duši, propast obklíčila mne, lekno otočilo se okolo hlavy mé.
Až k spodkům hor dostal jsem se, země závorami svými zalehla mi na věčnost, ty jsi však vysvobodil od porušení život můj, ó Hospodine Bože můj (...)
Rozkázal pak byl Hospodin rybě té, i vyvrátila Jonáše na břeh.
(Jonáš 2,1-11)

Kratonohy jsou taková obyčejná vesnice u Hradce Králové. Na návsi tu stojí takový obyčejný kostelík. Vstoupíš dovnitř a ...ocitneš se v podsvětí. Přechod je tak náhlý, jako by tě přenesl nějaký teleport. Po chvíli odkoprníš a začneš vnímat podrobnosti: andělé zapalují oheň na stropě, v umělé jeskyni nad oltářem se mezi krápníky rozvaluje buclatý mnich a zprava si na tebe otvírá hubu obří nestvůra. Obrátíš se na útěk, ale cestu ti už zastoupily dvě přísné karyatidy. Zvedneš oči v sloup a spatříš, že ti nad hlavou právě vplouvá do zdi španělská galeona. Stěny nejsou obvykle nabílené, ale snědé a kalné, jak by je olizovaly plameny sedmi pekel. Do omítky někdo zasadil kamínky, mušle a zrcátka. Místo rovných hran se tu všude plazí křivky jaksi organické - vnucují pocit, že kostel nebyl postaven, ale vyrostl ze semene, nebo se vyklubal z vejce. Připadáš si pohlcen v útrobách nějaké obludy - třeba právě té velryby, která tu stojí místo kazatelny. Těleso vložené dovnitř sama sebe: jak přízračná je to geometrie! Z tohoto kostela nemůžeš nikam utéct, protože být uvnitř je stejné jako být zvenčí. Mozkem zadrnčí vzpomínka na Švejka: "Upro-střed zeměkoule je druhá země, mnohem větší než ta první..." i na Herma Trismegista: "Co je nahoře, je jako to, co je dole...". Kdo je zevnitř velryby, je jako ten, kdo je vně velryby, protože velryba je vlastně Kleinova lahev...

Bůh tohoto kostela je šílený bůh a snad je v něm jak v blázinci i uvězněn. Pomodli se proto několik střelných modliteb za spásu jeho duše a tiše se vytrať zpátky do našeho světa. Už se ani nedivíš, když ti babička za plotem blízkého domku prozradí, že místní lidé se do kostela bojí a raději chodí na mši jinam.

Kostel lze navštívit na mši svatou, v létě každou neděli od 16 hodin.

Kostel sv. Jakuba

Jednolodní, původně gotický (první zmínka z roku 1384), v letech 1705-1710 barokně přestavěn. V západním průčelí jednopatrová věž.

Barokní interiér: Nad hlavním oltářem štuková grotta s dřevěnou sochou sedícího sv. Jakuba v 5/7 lidské velikosti. Do malty jsou zasazené kamínky, polodrahokamy, zrcátka a mušle.

Kruchtu ve tvaru zádě španělské galeony ne-sou dvě karyatidy. Ikonograficky zajímavé malby na stropě.
Obrazy křížové cesty osvětlují lampičky z mořských mušlí (novodobé kopie).
U oltáře dřevěná, tmavozeleně polychromovaná kazatelna v podobě vztyčené velryby. Ocas má zatočený do smyčky, oko vyložené zrcadlovým sklem a je pokrytá šupinami. Z otevřené tlamy s řadou zubů kázal kněz. Autor neznámý.
Přímočarý a zároveň bizarní (dnes bychom řekli expresionistický) styl řezby naznačuje, že velrybu zhotovil obyčejný řemeslník (snad do-konce místní truhlář), obdařený však mimořádnou fantazií, snad i pod vlivem přírodních halucinogenů (muchomůrka červená, konopí).
Na velrybě najdeme znaky savčí (uši) i rybí (šupiny) - buď ji tedy autor záměrně ztvárnil jako kombinovanou obludu, symbol spojení živlů země a vody (podobně heraldický "gry-phus" je lev s hlavou a křídly orla), nebo se nevyznal v zoologii. Ztvárnění velryby nese znaky keltské inspirace ze středověkých rukopisů o sv. Brandanovi, případně z dřevorytů Cosmographie Sebastiana Münstera (1550).

Průvodce metafysický

Jonáš, pátá z knih Dvanácti malých proroků, se od ostatních významně liší: je nejkratší a mís- to obvyklého kázání obsahuje souvislý dobrodružný příběh. Hlavním hrdinou je Jonáš z Gethefer, syn Amaty, prorok z 8. století př. n. l. (viz 2Kr 14,25) - z dob bouřlivých válek, kdy Izrael ztratil své severní království.

Děj:

Hospodin uložil Jonášovi oznámit lidu Ninive, že zničí jejich město. Jonáš se toho úkolu polekal a prchal na lodi. Hospodin rozpoutal bouři a lodníci Jonáše hodili do moře, kde ho polkla velryba. Jonáš se ve velrybě modlil tři dny a no-ci, až Hospodin přikázal, aby proroka vyvrhla na břeh. Jonáš pak v Ninive kázal až příliš přesvědčivě, takže jeho obyvatele jaksi "nad plán" odvrátil od hříchu a Hospodin jim odpustil. To Jonáše k smrti (doslova) urazilo. Hospodin ho usmířil až trochu zmateným podobenstvím o tom, že je třeba být milosrdný.

Většina lidí Bibli nikdy nečetla, ale Jonáše s velrybou zná každý. Jonáš je po staletí oblíbené téma výtvarníků i spisovatelů. Proč je tak slavná právě tato historka o bezvýznamném prorokovi, pouhá anekdota Starého zákona? Protože biblický příběh je jen obměnou prastarého mystického archetypu, jehož původ sahá až do starého Egypta a snad i dál.

Velryba znázorňuje opakovatelnost, možnost přerodu. Mystickou dělohu, kam se chybující duše smí vrátit, očistit a vrátit se na svět znovu nevinná. Jako symbol cykličnosti je v kontextu přísné linearity Starého zákona zcela jedinečná.

Velryba znamená vítězství života nad smrtí a řádu nad chaosem: Když se v neživé přírodě něco stane, už se to nikdy nevrátí zpět. Všechny hmotné děje plynou jen jedním směrem - od dokonalé uspořádanosti Začátku (jinými slovy Velkého třesku nebo Stvoření) k naprostému chaosu Konce (Tepelné smrti čili Armageddonu).

V protikladu k lineárně umírajícímu vesmíru je život cyklický, a tedy věčný. Každou duši velryba pohltí a znovu vyvrhne: hltající velryba na sebe bere podobu tunelu vedoucího k světlu v okamžiku smrti (jak ho známe z obrazů Hie-ronyma Bosche) a velryba vyvrhující zase po-dobu matčiny dělohy, která zmoudřelou a očiš- těnou duši vrací na svět v novém těle.

Ve stejném duchu - v duchu vzkříšení - ostatně příběh o Jonášovi vyložil i Ješúa: "Nebo jakož byl Jonáš v břiše velryba tři dni a tři noci, takť bude Syn člověka v srdci země tři dni a tři noci." (Mt 12,40)

Nakonec dodejme, že v alchymii princip velryby znázorňuje (a to tvarem i použitím) křivule. Velryba-křivule tak dlouho pohlcuje, vyvrhuje, znovu pohlcuje a znovu vyvrhuje hrubou materii v koloběhu destilace, dokud ji neočistí v dokonalou Nadhmotu.

připravil: Petr Odillo Stradický ze Strdic
fotografie: Richard Brun


Historie

Ves Kratonohy (německy Kratenau, původní název "Kratonoží") založili ve středověku mniši z kláštera sv. Jiří na předměstí Hradce Králové. Od 1. poloviny XV. století vesnice s tvrzí patřila Dobřenským z Dobřenic, v letech 1623-44 Vchynským z Vchynic. Pak ji získal Jobst z Bryslu a od něj ji roku 1701 koupil hrabě Jan Václav Michna z Vacinova. Právě ten nechal v letech 1705-10 přestavět místní kostel a vztyčit v něm velrybu.

Michnové z Vacinova

Český hraběcí rod, který zbohatl během katolické obnovy v XVII. století (roku 1872 vymřel po meči). Erb: půl zajíce na modrém štítu.

Proč dal Jan Václav Michna z Vacinova (?1669-leden1721) v kratonožském kostele postavit velrybu, už asi nikdy nezjistíme. Legenda praví, že jeho manželka Marie Karolina von Wopping (?1757) pravidelně jezdila do Španělska na proslulou pouť za ostatky svatého Jakuba. Hrabě na svou krásnou ženu žárlil, a proto celé její putování "stlačil" do prostoru místního kostelíka: kůr představuje loď, na níž se hraběnka plavila, oltář se sochou svatého Jakuba zase cíl její cesty a velryba připomíná nebezpečí hrozící poutníkům.