Když před třiceti lety končilo Pražské jaro, byla v poinvazní kocovině zahájena další diskuse na staré téma - český osud.Když před třiceti lety končilo Pražské jaro, byla v poinvazní kocovině zahájena další diskuse na staré téma - český osud.
Dva spisovatelé se přeli o to, zda náš pokus dát jednomu z -ismů lidskou tvář byl unikum nebo jenom fraška.
Milan Kundera mínil, že šlo o cosi jedinečně významného. Uhádnout trend světa - to je šance malých národů, ospravedlňuje to jejich existenci a vytváří atraktivitu.
Václav Havel oponoval drsně: trendy světa jsou jen iluze, dokud vlastní barák není v pořádku. A ten náš je v dezolátním stavu už od roku 1948! Ukliďme si nejdřív doma!
Oba šli pak za svou tezí. Kundera do Paříže jako literát světové slávy (doma závistivě umenšované), Havel do vězení jako autor, politik a nakonec prezident v Praze na Hradčanech.
Koncepty se sotva změnily. Kundera, Moravan, miloval pravdu v prézentu, Havel, Čech, ve futuru. A tyhle disputy se nerozhodnou nikdy pozemsky - dokonce i v nebi (nebo v oné české vsi tam nahoře, říkejme jí Nebesín) končí většinou pardonem. Pro naši cestu Moravou má ale konsekvence Milan Kundera. Jako tlumočitel pravdy po moravsku. Tady totiž mají rádi takovou, u které se nežádá, aby nejdřív zvítězila. Proto jsou tu hrdější, milují spíš lehkost, dovedou i zapomenout, vědí, že to léčí. Zapomenout - prominout, však to souvisí. Pravda tu už jaksi zvítězila, a protože nemá za povinnost stále vítězit, smí si občas zpívat.
Čechočech zvyklý na svou buffu o Prodance káže klid, a když přijde na věc, je vždy bierernst (čili pivně vážný). Čechomoravan žije dramatičtěji, káže radost, a dopadne-li na něj smutek, bývá weinselig (čili blažený vínem). Rozdíl mezi moravským Masarykem a českým Benešem to dokládá.
A také rozdíl mezi českou selskou operou a jejím moravským protějškem, mezi Prodanou nevěstou a Její pastorkyní. V Janáčkově veledíle se ves neadoruje. Babička (posvátná stařenka Čechů) tady dokonce vraždí. Ženich si nevěstu nekupuje, jde mu spíš o vykoupení v religiózním slova smyslu, a taky by se nikdy neodvážil oslavovat podvod jako "pouhou lest". V Jenůfě, této "vykoupené nevěstě", se brousí nože a láska má tělesný rozměr - a ovšem ve venkovské hospodě se nabízí a opěvuje víno.
V jednom jsou však Češi i Moravané zajedno: oba nápoje jsou velebeny jako deminutiva, jako pivečko a vínečko. A my už víme (z Babiččina údolí), že to menší a zdrobnělé u nás znamená často zvláštní druh velikosti. Babička, tedy "Kleinmutter", znamená Grossmutter, a naše "Kleinmutter" není v žádném případě malá, nýbrž dvojnásob mocná. A pozor - také naše malomyslnost (Kleinmut) je často Hochmut neboli malost, ale jako pýcha. Všimněte si jí někdy zblízka.
Jak pivečko, tak vínečko jsou mocné zdrobněliny, zajišťují jaksi jednotu země, bez ohledu na to, co se kde pije...
Mezi nesčetnými moravskými písněmi o víně se vyjímá zvláště jedna. Má prostý text, ale komplexní filozofii. Jde o vínečko bílé. Také zde ovšem půjde o velikost. Vínečko není minivíno, ale supervíno, víno vín. A zpěvák sděluje cosi prostého: "Vínečko bílé, jsi od mé milé, budu ťa pit, co budu žit, vínečka obě!" Láska je tady kulatá, červená i bílá.
Tady a teď se musí čechnforšr - čechozpytec proměnit v mérenmajstra. Ve Smetanově hymnu to bylo nebe, které obstarávalo nápoj: starost a žal se naproti tomu zdály být domácké provenience neboli česky pozemské. Bůh svým Čechům posílá pivo pro útěchu. Nabízí jim tedy cosi jako sedativum zdejší lásky k bližnímu; jinak by to nejspíš mezi sebou nevydrželi. V moravštině přichází dar od milé (milé a milované zároveň) nikoli jako uklidňující prostředek, nýbrž jako excitans čili pravý opak, prostředek k povzbuzení. Víno a milá splývají. Pivo a nevěsta? Mařenka by Jeníka pěkně hnala, kdyby ji nazval "moje pivečko".
Moravsky je - ostatně jako v jiných světlých a vzdušných zemích - pravda ve víně - in vino veritas. Navíc není jen bílá, je také červená. Tahle pravda singt neboli zpívá, a mezi singt a siegt je samozřejmě rozdíl. Není to pravda z piva, ale ta, která zpívá.
Kdo pozná tuhle zpívající pravdu, musí zapomenout na píseň o Babinském nebo Jabůrkovi. V uších muzikálního Moravana to zní hrozně tvrdě a sám si pak připadá jako kanón: v jednom kuse do něj ládo- ládo- ládo- něco ládujou. Netrpělivě se otáčí, kdy už konečně přijde nějaký ten rytmický nápad, kadence nebo zhoupnutí nebo jednoduše něco, co má osten nebo trn. Moravané si necení symetrii. Jak řečeno, lydické stupnice, pentatonika pusty, panova flétna, cikánská kapela zanechaly zde stopy. Nějaký ten baryton doprovázený sborem, hlas, který nemá vlastní part, ale jenom cosi mužně pobrukuje, nemá na Moravě velkou šanci. Tady zpívají tenoři, jednotlivě a svéhlavě. A když se k nim přidá sbor, činí tak na vlastní pěst. I zpěvačka je hrdinka, žádná naivka nebo komička. Písně tady prostředkují prostor, perspektivu, šíři a cit.
Teď se ocitáme někde u Svitav (pomyslete na Schindlera a jeho seznam, ten muž pocházel odsud), krajina je ještě pahorkovitě česká, Morava nás však již dostihla: Morava, země i řeka, v češtině se rovnají; jeďme tedy do Olomouce, tam se k Moravě - řece dostaneme nejrychleji. Olomouc je Olmutz, ale salutovat k nějaké té "staré" (olle) nebo svaté (heilige) čapce (Mütze) věru není namístě. Jsou to pouze lidové etymologie názvu města. Olomouc, Hólomóc, leží tak krásně ve střední části země i říčního toku, že bylo jen logické učinit z něj moravskou metropoli. Když však Prajzíček Fric sáhl po Slezsku, hranice Pruska se tak velice přiblížila, že jižnější Brno vypadalo centrálněji a Olomouc svou výjimečnost ztratila. Za své jméno ale vděčí pravěku: "ol" a "mud" jsou prehistorická vodní slova. Co znamenají, se dalo nejen pochopit, ale taky uchopit, když záplavy před rokem ukázaly svou pravěkou sílu a všude leželo olejovité bahno (öliger Moder), olejnatý mút neboli smutná, mazlavá věc.
Tato Morava/March, která pramení na jižním svahu Kralického Sněžníku, si sice nehraje na Nil, ale sebevědomá a cílevědomá rozhodně je. Nedá se přesvědčit žádným kouzelným kopcem, jako je třeba Kuňka, aby změnila směr. Přímo dychtí po šíři a prostoru. Jak plánovitě odstranila i sebemenší možnost, aby si nějaký "Praotec Morava" troufl myslet, že je široko daleko sám, jen on a snad ti za kopcem. Morava Moraváků neumožňuje české sebepřecenění. Řeka hravě překoná všechny překážky a otevře si velkou štěrkovitou rovinu dole, na jihu, aby domov Moravanů neměl jenom dvorek, ale taky okno.
Ó, Bože, jaké skvělé bitvy jsme tu ztratili! Jako Markomani (nebo Marchomani?) jsme po desetiletí trápili slavný Řím, než s námi zatočil. Jako Velkomoravané jsme tu projeli Velkoslovensko. Jako Češi jsme tu zradili svého velkokrále Přemysla Otakara. U Suchých Krut, malé vísky, kde se odehrála ona smutná bitva... Ale nikdy jsme to neodpustili "zrádným Habsburkům", kteří díky ní mohli zahájit svou dynastickou kariéru. (Hm... kdybychom byli věděli, jaké Ferdinandy tu geneticky právě klonujeme, byli bychom jistě bojovali líp, jistě bychom ukázali staročeskou věrnou statečnost!)
A pak, jako Rakušanům, nám dali na frak u Aspernu a Wagramu. Autorem nadílky byl jistý Napoleon - Korsičan, kterému jsme za to nádavkem dopomohli k další superbitvě - přímo na Moravě. K jedné z nejslavnějších našich porážek. Lokalita nese jméno Slavkov. Ves i zámek znají v okolní Evropě jako Austerlitz.
Mně je to milejší, v Austerlitz slyším nějaké to "oster", potoky a tůně tamní krajiny. Muselo to kdysi dávno být nějaké Osterlo (čili místo vyúsťující, prosakující vody), než jsme se ho ujali my, Osterloici. A pochopitelně se mně líbí, jak takové Osterlo koresponduje s Waterloo. Nomen est omen! Novopečený "císař Francouzů", který se o kvalitu půdy zajímal čistě z hlediska vojenského, chtěl uštědřit oběma "císařům" z boží milosti a poněkud odleželejšího data úder, který mu garantoval dalších deset let vlády. Téměř věčnost, měřeno volebními údobími našeho času. Začátek bitvy za husté, vlhké a studené mlhy nesliboval skvělý výsledek. Francouz však byl odvážný a mladý, oddíly ho obdivovaly a důvěřovaly v jeho génia.
My, poddaní našeho historického císaře, jsme dřepěli na návrších u Prace a domnívali se, že máme výhodu. A skutečně, měřeno hledisky generálního štábu, jsme ji vlastně měli, alespoň dokud polední slunce neprorazilo mlhou a nám se nenaskytl prazvláštní pohled: rakouská říše málem v čudu. Také car všech Rusů, náš spojenec, se ohlížel po rameni, na němž by se mohl vyplakat. Jeho megastát se nedal rozebrat tak rychle, ale zabrat dostal, na mou duši.
A tak jsme žasli, my Češi a Moravané. Francouz nám sice pustil žilou, uštědřil ale také životodárnou lekci. Hleďme, náš Francl, císařpán z boží milosti a jiných staletých dopuštění, a on teď musí v prachsprostém kočáře za frackem, který byl ještě včera obyčejným kadetem a teď ho tady čeká u táborového ohně obklopen podobně malými lidmi a velikány jako maršál Murat, rodem z hospody, maršál Bernadotte, potomek provinčního notáře etc... Jaká podívaná, jaká nádhera, když takoví proletáři poroučejí princátkům, hrabátkům a jiné havěti. Nějaký ten Baťa, Trefulka, Kundera, nějaký ten Vaculík či Masařík (Masaryk) ve vojenském sukně si toho všimli a napadlo je: tak dobrý sme taky! Jen nás nechte nadělat si takovýhle syny!
Zplodili je brzo, pokřtili je Milan, Tomáš a Jan a postarali se o generace maršálů hudby, vědy, literatury a politiky. Bez těch bychom dneska měli na mapě Evropy jen poloviční cenu.
Toto jedinečné zdejší bohatství, které si vystačí bez martyrů a mýtů, ale plodí lidi s kuráží a múzou, mě znovu a znovu fascinuje. Ta zdejší krajina s prostorem a světlem je naše okno do Evropy, které se nikdy nedalo zavřít. Tohle tedy je jižní slunná strana našeho domu. Jinými směry jsme možná stavěli ctižádostivěji a procovštěji a museli pak leccos zase zbourat, mnohé arkýře a vikýře, spoustu cingrlátek, tady jsme však měli šťastnou ruku.
A také Morava či March, mluvíme teď totiž o řece, nás odměňuje za Moravské pole Polem Moravy - Marchfeld, ne Maehrenfeld - jeho štěrky a povlovnými pahorky, kde nám roste víno. I tohle červené, jediné, které snese konkurenci a umožňuje filozofii červené - bílé hymny o víně. Člověk si je u tohoto jižního okna hned silněji vědom vlastní existence, protože existovali také jiní. A mnohdy se přimísí bolestná myšlenka, že jsme si ne vždycky vedli tak mravně a bezvadně, jak jsme se rádi chlubili. Třeba s pohledem na Pohořelice, kde leží zakopáni naši Němci - co naše oběť. Svoboda Anno Domini 1945 začala pomstychtivě. Žádný div, že potom byla tak krátká.
Snad bychom měli, než opustíme Česko, strávit jeden večer zcela po moravsku. Nejlépe na nějakém "vinohradě" s tímhle mírným nebem nad námi a mělkými údolími vpředu. Voní to tu révou, cvrliká a zpívá tady nehysterka pravda. Navrhuji Bzenec.
Tady totiž měl být onen proslulý hrad "Businec" (ó, pomyslete na Busento v Itálii), mohutná pevnost, kterou před tisíci lety zdolal kníže s typicky českým jménem Uodalrich, aby položil základ budoucí plodné jednoty mezi vítězící a zpívající pravdou. Vytrvala, dokonce i když husité ve jménu té první později srovnali hrad se zemí. Dalo by se tvrdit, že zpívající pravda měla větší výdrž. Existují totiž písně, které opěvují někdejší "starý hrad". A samozřejmě pověsti a tajemství, která jej obklopují. Jako kdyby zmizel teprv včera. Malá kaple, která v barokních dobách nahradila velkou stavbu, nepřežila poslední dny války. Na rozdíl od ryzlinku a burgundy.
Sklepy se zde zavrtaly do tvrdého písku třetihorního jezera plného fosilií sladkovodních mušlí. Také jejich pravda vyjde občas na povrch. Tahle ušlechtilá plíseň na stěnách a na klenbě dává přímo cítit, že se plazíme zpátky do země. Dříve se těm sklepům říkávalo plže, to je jeden z těch jazykolamů, ve kterých "r" či "l" jsou slabikotvorné. Možná ale jde jen o staré praslovanské "rils" čili "velké plesnivé místo". Avšak uvnitř země není chladno, nýbrž konstatních dvanáct stupňů po celý rok.
Pro Čechočechy je místní člověk "šroubovatelem žárovek". Neboť pro nás, pivní žvástaly, je zdejší pěvecká gestikulace příliš exaltovaná. Zdejší lidé ale vystupují, mladí nebo staří, jako ti, kdo mají cosi na srdci a tedy co říci. Paže jde vzhůru nad hlavu, více k zátylku, ruka se otvírá, jako by trhala zralý plod z neviditelného stromu. A zatímco ústa chrlí slova, tělo sebou hýbe v rytmu písně, jako by chtělo téměř nábožensky sdělit: Jezte a chutnejte mě všichni, a taky tohle, co jsem natrhal.
V Bzenci, v Bzenci
sú pěkné cérečky,
sú pěkní mládenci
A ta gestikulace má ještě jednu jasnou message: Tady před vámi stojí člověk nemorous, člověk, který ví, že se nevyplácí věčné remcání a kazimírství jako styl.
Posaďme se! Lavice je hladká, stůl má sem tam rýhu. Aspoň tady pochválíte, když ne způsob, jakým vás provázím svým Českem, tak alespoň tuhle sklenku ryzlinku. Lahve nesou ne vždy srozumitelné označení archiv. Neznamená to však žádnou suchopárnou byrokracii, ale pouze značku dobrých ročníků. Jako právě tento: 1977.
Vždycky mne těšilo, že rok vyhlášení Charty byl dobrým rokem vinařů. Kdo by si byl tehdy troufl představit, že v tom sklepě bude brzy sedět prezident už sjednocených Němců s feudálním jménem Herzog, vévoda. Předtím tady občas sedávali jiní.
 |
| Foto: K. O. Hrubý, z archivu Etnografického ústavu MZM Brno. |
Dnes, když už víme, "kde domov" plus Česko jsou a kdy nad Tatrami řádí samostatné, irečité blesky Slováků, je Skácelova vize stejně vzrušující. Já tu pauzu vnímám ještě dnes, i když za Kdedomovem nic nezaznivá. Ale ucho cítí stále starou šanci. Třeba je to prostor pro spřízněné písně příští Evropy, ve které se pravda uklidní a nebude muset vítězit; bude jenom zpívat...
Den je slunečný, jedu do Vídně... v české věci tedy, jako posel z Česka, jako velvyslanec. Nějak se to schrulo, psanec - velvyslanec, excelence jako existence. Česko tam má palác blízko Schönbrunnu. Československo mě před dvaceti lety udělalo psancem. Jel jsem tehdy právě přes Vídeň a stavoval se u Kohouta, Pavla ? toho vykopli pár let přede mnou... Chtěl mi ukázat zdejší metropoli a taky Schönbrunn s Gloriettem. Když jsme se vraceli z té prohlídky, řekla mi Pavlova žena: "Hele, támhle vlevo za těmi stromy, jsou ty syčáci, co nás vyhazujou!" Podíval jsem se letmo do zahrady, ale nedokázal nic rozeznat.
Teď se otvírá brána paláce, nesyčí však nikdo. "Pane velvyslanče," říkají mi, "vaše pošta je už zde." Kopec dopisů, korespondenčních lístků a jedno dětské psaní: Přijedu Tě navšívit... můj vnuk se hlásí, a uteklo mu "ť". Jmenuje se Adam, jako počátek všech věcí.
A jmenuje se Jabůrek, na znamení naší nezničitelnosti.
Praha, Bonn, Vídeň Červen 1998
(V češtině dosud nepublikovaný text ze souboru esejů, který vyšel letos na jaře pod názvem Gebrauchsanweisung für Tschechien v mnichovském nakladatelství Piperverlag. Přeložil Mojmír Jeřábek. Knihu chystá k vydání pod pracovním názvem
Česko: návod k použití brněnské nakladatelství Barrister & Principal.)