Neon -3/1999: Požehnán buď duch, ktorý tká nádherné utopie

CAR OSTEN - MUDr. Jan Lukeš (12. 7. 1912, Praha - 25. 8. 1977, Terezín) byl lékařem, spisovatelem, výtvarníkem, hudebním skladatelem, neolingvistou, vynálezcem, matematikem - a paranoidním schizofrenikem. Touto diagnózou ho v roce 1946 definitivně ohodnotil prof. Mysliveček za ne zcela jasných okolností; dost možná také proto, aby pomohl z bryndy podivínskému kolegovi, jemuž hrozilo trestní stíhání za jeho politické aktivity. Ač další vývoj Lukešovy tvorby dostatečně prokázal, že se jednalo daleko spíše o psychopatii než o skutečnou psychózu, nenašel se mezi ošetřujícími lékaři nikdo, kdo by si troufl přehodnotit diagnózu slovutného Myslivečka. Tím spíše, že Lukeš sám v ní (a z ní plynoucím úplném invalidním důchodu) nakonec nalezl určité zalíbení, ba místy se ve svých dílech se svou úředně potvrzenou schizofrenií přímo mazlil.

Ještě před rokem 1950 se o jeho tvorbu a zejména pak o četné umělé jazyky, které Lukeš sestrojil, začal zajímat prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík (1890-1967). Ten byl také původcem všech odborných publikací o Lukešově tvorbě, vydaných v letech 1956-1964 (tvůrce sám v nich ovšem figuruje pouze jako "pacient X. Y."), a bez jeho zaujetí by se z díla Cara Ostena zaručeně nedochoval jediný papír. Stal se také Lukešovým mecenášem - za drobný obnos od něj kupoval sešitky Stuchlíkovy knihovny beletrie, obsahující zrevidované přepisy starších Lukešových prací. Vzniklo tak dvanáct svazků, převážně nekompletních, nicméně dodnes představujících fundament Ostenovy pozůstalosti.

Po Stuchlíkově smrti pozbyl Lukeš poslední zbytky motivace k čemukoli. Veškeré své nemalé ambice už dávno vnímal jako totálně prohrané a zmařené - ostatně plným právem. Někdejší zázračné dítě ze středostavovské rodiny, později nadějný mladý lékař, pak alespoň tajemný "Vladimír X" - zázračný tvůrce 16 jazyků (jak jej koncem padesátých let překřtily světové bulvární plátky referující obvyklým žurnalistickým způsobem o Stuchlíkových odborných sděleních) skončil ve svých pětapadesáti letech jako úplný žebrák, bez přátel a hlavně bez nejmenší naděje na vytouženou slávu a uznání, ve špinavé temné místnosti v přízemí vršovického periferního domku. Invalidní důchod, který ho kdysi zbavil nepříjemné nutnosti pracovat, mu už dávno nestačil ani na holou obživu (v roce 1968 činil 400 Kč!). Zcela zoufalý Lukeš nakonec zavrhl sebevraždu a místo toho napsal sám sobě doporučení k hospitalizaci v Bohnicích a v roce 1970 navždy opustil domov i své milované rukopisy, v jejichž neustálém přepisování (a dosti zásadním redigování) do poslední chvíle pokračoval. Dva roky poté byl přemístěn do domova pro duševně choré v Terezíně, kde roku 1977 zemřel. Jako zcela nemajetný a bez příbuzných byl pohřben do hromadného hrobu v Ústí nad Labem.

Přes některé nové objevy z posledních let, týkající se Ostenovy pozůstalosti, však jeho dílo zůstává (a bohužel se vší pravděpodobností také navždy zůstane) torzem. Nejbolestnější mezeru zde představuje sedmidílný román Hrabě Jiří Válek, který Lukeš dokončil v roce 1947 a z něhož zbyly jen dva nekompletní díly v pozdějším přepisu pro Stuchlíka. Naopak svůj nejrozsáhlejší opus - jedenáctisvazkovou epopej Dcera vědy, odehrávající se na asteroidu Thetis, podle všeho nikdy nedopsal. Na Thetidu je umístěn i nejzdařilejší dochovaný román Pěšky napříč Marmokojem (1925; poslední přepis 1969), který se díky bohnickému nálezu podařilo zkompletovat a na jehož kritické edici nyní pracuje vydavatelství Lege artis. Dílo pojednává o strastiplném putování skupiny četníků, která se vydá do vzdálené provincie Marmokoj potlačit bolševické povstání. Důkladnost zpracování jazykové, geografické a kulturní pseudofaktografie Thetidy nalezne obdoby snad jedině u Tolkiena; v pozůstalosti se dochovaly dokonce i zlomky thetidské náboženské literatury včetně paralelních překladů do několika místních jazyků; chybí však, bohužel, výše zmíněný podrobný slovník išovštiny.

Z ostatních větších beletristických rukopisů jmenujme alespoň ty, které Osten dokončil a které se zachovaly víceméně kompletní: román Pohádka o lásce a smrti prince Vladimíra (1932); dramata Cirkus Warwick (1931) a Rozpor (1941); rozsáhlý filmový scénář Kristýnino utrpení (1961) a pornografický krvák Sourozenci (1962). Posledním dosud známým Lukešovým manuskriptem je stopadesátistránkový dopis Stuchlíkovi Můj život v hudbě z roku 1967, jehož logická konzistence a neúprosný sebedestruktivní sarkasmus asi nejlépe ze všeho vyvrací jak dvacet let starou Myslivečkovu diagnózu, tak i Stuchlíkovy domněnky, že Lukeš v šedesátých letech už nebyl schopen nic nového vytvořit a jen mechanicky přepisoval své starší práce.

I Lukešovo básnické dílo se dochovalo jen zčásti - nejkompletněji je, bohužel, zastoupena jeho juvenilní tvorba, která až na ojedinělé výjimky (vzniklé obvykle zásluhou pozdějšího přepracování) opravdu není příliš zdařilá a ve výboru vydaném nakladatelstvím Petrov z ní také nenajdeme ani strofu. Autor ji shrnul do sbírky Pozdravy z Lesbu, která nejenže představuje jediný v úplnosti dochovaný svazek Stuchlíkovy knihovny beletrie, ale zároveň se nachází v bohnickém konvolutu hned ve dvou dalších kompletních exemplářích - originálu z let 1930-32 a pozdějším opisu z roku 1959, obsahujícím četné další ironizující úpravy a doplňky, které v přepisu pro Stuchlíka z let 1956-58 chybí. V původní verzi se jedná převážně o naivní intimní a přírodní lyriku, kterou teprve pozdější redakce místy zdrsnila do civilních až vulgarizujících poloh.

Infantilně hravá jazyková komika jeho nejsvěžejších veršíků krystalizovala ve čtyřicátých letech a charakterizuje ji časté vycpávání rýmů citoslovci, ještě neskeptický egosolismus i absurdizující kontrast politických reálií a hesel s plebejským cynismem. Dobrou ukázkou může být kupříkladu báseň Fantastace z roku 1945:

Já nový svět si buduju.
(Že najed' se macek málo, mňouk.)
V tom novém světě budu - jů!
docela královnou!

Mé převeliké poslání
přijde vhod koňům jistě.
Neb od much budeme po slony
zarudlí komunisté.

Ze společného korýtka
každičký tuto pije.
Požehnán duch buď, ktorý tká
nádherné utopie!

Dlužno podotknout, že dílko pochází ze "sbírky časové lyriky" Když táhly svazy..., sepsané pod pseudonymem "Jan Kallirsch (vulgo Honza - Kolaborant)", obsahující výbor z Lukešových fašistických veršů, zcela příznačně opatřených předmluvou od "Aničky Čarovné", líčící pohnutý osud autora, jehož "šlechetné a dětsky oddané srdce puklo o polednách dne 1. V. 1945, když se dozvěděl z rozhlasu zprávu o smrti Vůdcově".

Poslední jednoznačně datovanou sbírečkou je Lyrický šok z roku 1946, podepsaný poprvé pseudonymem Car Osten, u něhož už Lukeš definitivně setrval (do té doby používal nejrůznějších inkarnací jako např. Josef Vomáčka Poblanický, Zikmund Sobačevskij, Helena Kalířová-Žitná, Jan Kalíř, Jakub Bukaj či Jan Lukáš- -Hagel; pouze poslední dopis Stuchlíkovi z roku 1967 je nadepsán Jóhan Lux, což má ovšem přímou souvislost s jeho obsahem).

Petrovský výbor byl pořízen výlučně ze sbírky Za zastřenými okny a jiné básně okolo r. 1938, která byla 8. svazkem Stuchlíkovy knihovny beletrie a nese vročení 1965. V přepisu chybí strany 1-4, 145-148 a celý závěr neznámého rozsahu od strany 249. Jiný exemplář ani původní rukopisy se nezachovaly. Titulní list prvního oddílu je uveden jako "Básně z let 1934/38 (z období autorovy promoce a před okupací)", titul druhého oddílu chybí. Z dobových souvislostí lze soudit, že část obsahu ve skutečnosti vznikla podstatně později, než autor udává; někdy však může jít pouze o následky pozdějších úprav. Sbírka celkem určitě nezachovává slibovanou chronologickou posloupnost (v tomto výboru respektovanou) - totéž ostatně platilo už pro novou Ostenovu redakci Pozdravů z Lesbu.

Oproti výše citovaným ludistním veršům je sbírka Za zastřenými okny podstatně temnější a existenciálnější - těžko však jednoznačně odlišit, co z toho je produktem blazeované dekadence čerstvě promovaného medika a co skutečnou reflexí Lukešova pozdějšího truchlivého osudu. V původních datovaných rukopisech se totiž kromě juvenilií dochovaly pouze básně z let 1941-1946, které jsou spíše lehčího, místy až parodického či pornografického rázu, takže chybí jakékoli objektivní vodítko k přesnému určení datace vzniku básní obsažených v tomto výboru, což ovšem nic nemění na jejich svérázném půvabu.

Bloumání

Hlavo má, hlavo, proč jsi chorá?
Proč výhosť dala jsi myšlénce?
Jdi koncentračního do tábora
pro zblblíky, pro zmatence!

A rozum proč se v tobě kalí,
jako by soumrak slét'?
Já vím, že už jsem pro blázinec zralý,
a z poloviny ještě nejsem kmet.

Budoucnosť jako skála k nebi ční,
a pod ní peklo otvírá svůj chřtán.
Já vím: toť hříchové dědiční,
za něž jsem potrestán.

To vše je za to, že můj dědek s babou
nějak sesmilnili.
Na jejich účet hlavičku mám slabou
a mozek vyhnilý.

Na letním bytě

Na venek jezdil jsem ob léto,
kde kravičky trávu žraly.
Oh! co as', nešťastný poéto,
zahojí všecky tvé žaly?

V oblacích často hřímalo,
chladný déšť padal shůry:
míval jsem obědů tří málo,
a v duši bezdné chmůry.

I do lesa jsem chodíval,
kde babka sbírala chrastí:
v unylý úsměv jsem odíval
svou náladu plnou strastí.

Na luhu chytaje motýla
do zelenavé síťky,
nejraděj' ránu do týla
přijal bych bez námitky.

A když jsem usedl u řeky,
jak opilý hýřil v baru,
já přemítal jsem sveřepý
v zajetí tělesné skořepy,
proč osud vše předurčil zmaru?

Za zastřenými okny...

Za zastřenými okny v poledne
létaly žhavé šípy:
já skládal jsem veršíky dovedné
a dům byl tichý.

Za zastřenými okny v poledne
dmuly se kopule mešit:
a náhle, jak 'dyž tě posedne,
jen hřešit, a hřešit, - a hřešit!
(A musel jsem si koupit nový sešit.)

Za zastřenými okny v poledne
já světlem učil se zhrdat,
neb měla jsi tílko ohebné,
nám chtělo se mr...

Za zastřenými okny v poledne
válečný hřmotil avion:
já vyslyšel posuňky prosebné
Marion.

Cestování

Laškují růžoví motýli
v nahořklé vůni chmelu.
Skrz' lány zralého obilí
vlak vjíždí do tunelu.

Je bláhová to jízda,
bez cíle, bez účele:
k výstraze píšťalka hvízdá,
vlak letí, podoben střele.

Olejem pomažte kolesa!
- veliké je tu tření.
Z turistů žádný ni nehlesá,
všichni jsou rozjitřeni,
neb válka zas' je na obzoru,
jak v čtrnáctém na svatou Annu,*)
a fašizmus podoben nádoru
zášť šíří rozpoutánu.

Vine se cihlový viadukt
v bělopás nad údolem.
Já nikomu dnes nemám chut
se svěřovat se svým bolem:
co robot si připadám poněkud,
- báječný Golem.

Daleká, klopotná cesta je,
lokomotíva hulí...
Rodného města kdy dosáhne
baňatou pod kopuli?

Dřív' jistě ne než za soumraku,
až lůna nastoupí k stráži.
Pak teprv' vystoupím ze vlaku
posledním na nádraží.

Balada o slepci

Šel slepec po ulici a hůlkou ťukal,
tu bláto bylo, - tu kal,
- tu led a sníh.
On oslepl, že spolykal
moc knih,
jich nebezpečí pro zrak nevyčíh'.

Šel slepec po ulici a po zdech makal,
a protichodec pro něho byl jak šakal.
"Což nevidíte?" obořil se, hněv nekrotě.
"Oh, promiňte, my tu stojíme ve frontě!"
Tak chodil i v dešti a psotě.

A jednou i na mne narazil.
"Což nevidíte?" hned se rozezlil.
"Oh, promiňte, já kin tu študuji programy!"
ze sevřeného vyšlo hrdla mi.
A já i on jsme byli nasraní.

On průvodce ni psa si neopatřil,
snad na to neměl, - spíš ke skrblíkům
patřil,
neboť prý byl to pan domácí.
Jen s holí chodil - její pro láci,
a nevěděl, že na to doplácí.

Vše- šoféři se slepci vyhýbali,
a mladý strážník povinnosti dbalý
mu jízdní dráhu pomáhal přecházet,
a někdy též - vzácně - dcera, zet...
A býval to dojemný obrázek.

Až jednou posléze na rušné křižovatce
se rozloučiti musel s žítím v krátce,
- o samovraždu jistě nešlo tu,
- když za výkřiku žen a brzdy skřípotu
se změnil v beztvárnou hmotu.

Mé dětství

Já bývával jsem děcko zázračné,
jako sám Jéžíšek malý,
toť svatá pravda, třebaže ač né
měrou tou, jak lidé psali.

Já bývával jsem děcko hloubavé,
jako sám Šakra mouni:*)
z myšlének tajných v lesní doubravě
jsem snoval si trůny.

Já bývával jsem děcko nadané,
jak malý Mozartíček.
A že mi v líčku plane vnada mé
mateře, - říkával strýček.

Já učil se jednušky na samé,
- oj! dávno bylo to, - kdysi.
A chlapci mně přezdili "Madame"
pro zžeňštilé rysy.

Já bývával jsem děcko genialní,
jak mladý Napoleon:
třicítky překročiv zenith kalný,
jsem ztloustl jak meloun.

Já bývával jsem dítě způsobné,
jak malé princátko.
Rád jsem jed' polívky, jenom úkrop né.
Oh! kde jsi, pohádko?

Kde, pohádko, jsi, kde's, ó! kde's?
Vzpomínám ne bez rozkoši,
jak příjmím "Del Rio Dolóres"
mne překřtili hoši
chlípní,
a v konféře náš pan třídní,
ač jinak na štuďáky pes,
vychvaloval mne do nebes.

Já děcko býval..., děckem zůstal jsem,
i v séniu infantílní:
Dosnil jsem strmých u skal sen
života, z něhož zbyl mi
v upomínku jen lesbických
veršíků almanach.
Čítám-li v ňom, věz, že vždycky
krutý jen žal mám, - ach!

Pláč vyděděnce

Jsou chorobné mé básně,
jak gangrenósní dásně,
i když se rýmují překrásně.
Jsou chorobné básní mých obsahy,
to venkovská holka bosá ví,
i rozdrhlý klučina hopsavý,
i každý nedouk.
Jsem mučenníkem, jak svatý Nepomuk,
a žalem bych puk',
neb' vyděděncem jsem literární obce,
jež vyštvala mne ze svého kotce
králíčků krotce
způsobných,
kteréžto ctnosti není ve verších mých,
do nichž jsem často i obscénní slova vmích'.

Jsou žalostné mé všecky výplody,
ať lyrika to, prosa či dráma,
a nikdy nepřijdou do módy,
- tak usuzuje každý pán i dáma,
i soudruh a soudružka.

Všech drtivý je soud. - Držka
již bolí mne od facek,
a zadnica od kopanců.
Kdekdo mi hází pod nohy jen klacek,
mne vylučuje do tábora štvanců,
a z bordelu literatůry
mne zapeklité*) stvůry
vyvésti dávají svými lokaji
až k šílenství propasti pokraji.

Co do takové básníka karriéry,
když blbec kdekterý
si ze člověka jen utahuje,
se pošklíbá, či zjevně uráží?
Co provždy literní tabu je,
prý porušil jsem s drzou kuráží.
Nemohu dostat básnictva průkaz členský,
že jádřil jsem se moc nespolečensky,
a nemohu svých vydobýti práv,
že byl jsem, jedním slovem,
jak to odborně zovem?,

prasprostý pornograf,
a snad ani né duševně zdráv,
- spíše blázen.
Toť titul, z nějž jímá mne bázeň.

Rozdíly v lidech

První je vesel, samý smích,
vezdy čil', - slunko ranní.
Druhý je zarputile tich',
společnosti se straní,
ač nezbožen je, kuklí se co mnich,
svým pohledem vás jedovatým raní
a dech má, jak by bazilišek dých',
smrdný jak sraní.

První vši práci s to vykonat,
přátel si získává na sta.
Třetí zas' hlava pitomá,
v zákoutí putyk chlastá.
(A zpupnosti dost přitom má
ta výlučná opilců kasta
v Čechách tak všudypřítomná.)
Jen rukou máchne, - a basta!

Ty, jsi-li z prvních na světě,
po obědě i veči
mateři blahořeči,
neb zemský ráj tobě vykvěte,
až proletář k hněvu dohřátý
odstraní zlořády
a pánům přiskřípne pařáty.

Však, jsi-li z druhých či ze třetích,
pomni těch prorockých slov mých:
kommuna tě roztříští,
a na smetišti
zrezivíš jako brak starý.
A proto, vari!!!

Dotazy stromům

Strome, proč nejsi náčelníkem,
svůj vlastní maje kmen?
Jakýmže zaplatíš mně díkem
za poukaz na jev ten?

Strome, proč nejsi králem,
svou maje korunu?
Zda zaplatíš mi málem
za nábor ke trůnu?

(Aspoň slivkami od rumu
já za vděk přijmu, anebo od vermůtu,
bych sproštěn života rmutu
vesele ladil strůnu.)

Strome, své maje listy,
proč nejsi redaktorem?
Z nich užil bych výnos čistý,
střevo cpa horem-dolem,
klna na socialisty:
sto hromů do reforem!

Strome, své maje větve,
proč nejsi rodokmenem?
Kdo praotec byl, kdo děd je,
rádi si připomenem,
slujíce podle nich 'menem:
i degeneraci nechtě
kdo dědictví ve tvé
přinesl věnem?

Strome, svůj maje kořen,
proč nejsi kvadratickou,
- ach! rovnicí?
jížto bych řešením zmořen,
neb' vychází mi ix nickou,
dokonal v Bohnicích?

Starosti s bydlením

Mám záchod i vodovod na chodbě
a často se proto rdím nachově
v ulici Machově
tam na Král. Vinohradech,
kde starci jsou krátcí na dech,
však baby mají jazyky jak meče.

Člověk než natočí vodu,
jež pozvolna teče,
tak ho vidí
padesát lidí,
stoupajících do schodů.

Než naplní se půl konve,
tak baba, či nejmíň slon 'de
a člověka kritizuje,
neb každý náchylen k zlu je.

A nežli se člověk vychčije,
a dokoná stolici,
máš za dveřma celou ulici.
Ach! - to jsou pašije!

Na dveřích hajzlu ucho, oko má
babice každá, a nic ji nezajímá,
než právě to, co kryje opona,
ať vedro je, či v kosti vlézá zima.

Když posrán tam a žlut' jak house jdu,
jsem pozorován davem sousedů,
a kdekdo ze ctěného publika
se opojen smradem zalyká,
a říká: "Jak čuchal bych tchoře!"
A mám snad já ze studu nad tím shořet?

Mám záchod i vodovod na chodbě
a často se proto rdím makově
v ulici Machově...

Na Forum Latinum

(Torso o torsu)

Hleďte se, tam na tom sousoší
má Afrodite díry do uší,
i do nosu!
Že potřebné jsou, nikdo nepopírá,
však nejhlavnější ze všech schází díra
sošnému kolosu.

Ptám se Vás, milá miss Afrodite,
kterakže porodíte dítě,
až nějaký Yankee-fellow
perverzní statuofil,
podroušen valně a opil',
zmrhá Vás celou?

Odpověď

Mne nazval jste básníkem "Smrtihlavem",
Vítězslave, Vy, Nezvale,
z té bolševiků třídy, kde je mravem
veršovat nedbale!

Vy nazval jste mne sůvou hřbitovní,
že teskně Vám má lýra v uši zněla?
Mně račte vlézti na jistou část těla,
(svůj otvor má břicho v ní!)

Vy nazval jste mne básníkem-hrobaříkem
a buržoasní třídy sluhou?
Tož, básníkem přec - a ne s velkým břichem
žvanivým tlučhubou.

Car Osten: Dekadentův lós

Jan Hýsek

Požehnán buď duch, ktorý tká nádherné utopie