Philip Roth se narodil 19. března 1933 v Newarku ve státě New Jersey. Za svou prvotinu Goodbye, Columbus (1959) získal Národní knižní cenu, knihou Portnoyův komplex (1969) celosvětovou proslulost. V devadesátých letech jako by tento skvělý spisovatel chytil druhý dech: ani jedna z jeho posledních knih nezůstala bez prestižního ocenění. Román Operace Shylock právě vychází v nakladatelství Hynek.
Jak říká znalec Rothova díla Josef Jařab, "vždy ve chvíli, kdy dochází k českému vydání další Rothovy knihy, si můžeme být téměř jisti, že populární a produktivní americký spisovatel má již opět náskok nejméně dvou titulů". Přesto si Češi nemohou naříkat, Roth je do češtiny překládán hojně a dobře. Román Operace Shylock, který získal v Americe Faulknerovu cenu a zároveň byl vyhodnocen časopisem Time jako nejlepší americký román roku 1993, vyjde letos na podzim v pražském nakladatelství Hynek - a je to již devátá kniha Philipa Rotha, kterou můžeme číst česky. Podepsaná smlouva na překlad jeho dalšího románu American Pastoral (ten byl pro změnu oceněn Pulitzerovou cenou v roce 1998) dává naději, že není poslední.
 |
| Na skupinové fotografii stojí zprava Karol Sidon, Philip Roth, Mikuláš Roth a Michal Klíma, syn Ivana a Heleny Klímových; fotografie pořízena počátkem 70. let před pražskou synagogou. |
Na webové stránce Dereka Royala, profesora angličtiny z North Georgia College and State University, který se mimo jiné zabývá americkou židovskou literaturou, jsem si našel poměrně obsáhlý soupis toho, co Philip Roth napsal, nebo co napsali jiní o něm a jeho knihách. V kolonce nebeletrických textů zjistíte, že v dubnu, resp. říjnu 1974 napsal do American Poetry Review "úvody" ke knihám Milana Kundery a Jiřího Weila - a že nezůstalo při tom. Znovu v roce 1980 - pod názvem Nejoriginálnější kniha roku - uveřejnil populární The New York Times Book Review rozsáhlý Rothův interview s Milanem Kunderou. Nebyl to ovšem pouze Kundera a Weil, které Philip Roth objevil pro Ameriku: "Když vyšla anglicky Láska a smetí," říká Ivan Klíma, "tak napsal strašně dlouhou recenzi do New York Review of Books a strašně to pochválil, což je samozřejmě velké doporučení, a pak se mnou ještě udělal obrovské interview - asi 40 stran rukopisu - které vyšlo tamtéž. Rozhodně mi hodně pomoh'."
 |
| Srovnej profily Mikyho Rotha a Philipa Rotha, slavného spisovatele s pražským jmenovcem (švagrem Heleny Klímové), kteří jsou pokrevně spojeni přes vzdálené předky z Haliče. Obě fotografie pocházejí z rodinného alba manželů Klímových. |
Další výklad, který ovšem nepopírá nic z výše uvedeného, přidává Luba Pellarová, Rothova překladatelka:
"Já vám řeknu, proč tady byl. Chodil tehdy s jednou mladou dívkou, jako on chodil vždycky s mladýma, a ta, dneska už to můžu říct, byla z Amnesty International a vozila sem prachy. Jmenovala se Barbara Sprawl, tady v této místnosti jsme všichni popíjeli a povalovali se po kobercích a ona se ptala, kde bydlí tenhle, kde tenhle, no a já jí říkala tam, a tam..."
Philip Roth viděl tehdejší Československo jako "zemi neuvěřitelně plnou příběhů" a netřeba pochybovat, že i česká děvčata, s nimiž ho (prý) nejčastěji seznamoval tehdy ještě československý spisovatel Milan Kundera, v těchto příbězích sehrála své drobné, milé role. Ironií osudu jsou právě Pražské orgie (angl. vydáno v roce 1984), z Rothových knih přeložených do češtiny asi vůbec nejslabší.
Po listopadu 1989 se objevil Roth v Praze už pouze jednou, v roce 1991, krátce před dvacet let odkládaným vydáním románu Portnoyův komplex.
Když se pak na 61. světovém kongresu PEN klubu v listopadu 1994 - píše v doslovu k Rothově knize Odkaz Josef Jařab - udělovala poprvé Cena Karla Čapka, rozhodlo české centrum PENu dát ji dvěma zahraničním autorům, kteří "pro nás venku v posledních desetiletích hodně udělali". Volba padla šťastně a důvodně na Němce Güntera Grasse a Američana Philipa Rotha, jejichž zájem o život nesvobodných národů za železnou oponou soustavně překračoval rovinu platónských sympatií do oblasti konkrétních podpůrných uměleckých i politických činů.
Praha a čeští spisovatelé - pokračuje Jařab - se chystali být svědky slavnostního předání symbolických díků oběma oceněným autorům, ale v přeplněném Rytířském sále se objevil jen Günter Grass a cenu za Philipa Rotha, který se omluvil pro zdravotní potíže, přejímal z rukou Václava Havla na přání vyznamenaného Afričan Emmanuel Dongala. Televizní reportáž z této události se o omluvě a nepřítomnosti amerického spisovatele nezmínila, takže jsem jako člověk pověřený čtením laudatia na Philipa Rotha musel mnohým tazatelům v následujících dnech vyvracet, že by věhlasný židovský americký autor byl černé pleti. Můj pocit jakéhosi podivného, nicméně stále ještě smysl dávajícího happeningu se umocnil, když jsem na požádání Rothova konžského zástupce ještě během ceremoniálu přeložil text svého chvalozpěvu do angličtiny a on si jej pak s průběžným pokyvováním hlavy přečetl, složil na čtvrtky a zasunul majetnicky do kapsy, jako by už zpráva dosáhla svého adresáta.
Ať už Jařabovo laudatio Philip Roth četl, nebo ne, předpokládejme, že o sympatiích řady českých spisovatelů ví. Ostatně ty sympatie jsou vzájemné. Dokládá to řeč Rothova autobiografického hrdiny z jedné z Milostných rozmluv:
"Proč za tebou chodí všichni ti Slované?" ptá se v knize jeho anglická přítelkyně.
"Proč za mnou chodí a proč já je zvu dál, jsou dvě odlišné otázky."
"Proč je zveš dál?"
"Mám je rád."
"Radši než Angličany?"
"Ty bys je neměla radši?"
"Proč? Protože tolik zkusili? Máš na nich rád jejich utrpení?"
"Zajímá mě? To snad každého, ne?"
"To sotva. Většina lidí se raději odvrátí."
"No, tak já jsem kontrafobický a já naopak zírám. Lidé vytržení z kořenů umí dlouho vyprávět. Někdy jim můžeš i pomoci."
"Slabost pro pronásledované - má to něco společného s tím, že jsi Žid?"
"Asi. Já nevím. Spoustě Židů mohou být úplně ukradení. Nepovažuju se za pronásledovaného Žida, víš? Právě naopak."
"Ale v tom to právě vězí, totiž - patříš k té hrstce Židů, narozených v tomto století, kteří jako zázrakem unikli hrůze, přežili bez úhony v úžasném dostatku a bezpečí. Takže tě fascinují ti, co neunikli, ať už Židé nebo ne."
"Tebe nijak nefascinují?"
"Jsem možná zvědavá, ale styky s nimi nevyhledávám. Nikdy by mě nenapadlo jet na dva týdny na dovolenou do některé z těch zemí a bydlet mezi lidmi, kteří se cítí ubozí a deprimovaní. Co tě k tomu přivedlo?"
"Náhoda. Dokončil jsem knihu a cestoval jsem. Bylo to v jednasedmdesátém. Zajeli jsme si autem z Vídně do Prahy. Chodím tam půl hodiny a uvědomil jsem si, že tohle město mi něco říká. Měl jsem tam nakladatele, před lety tam vydali mou první knížku. Druhý den ráno jsem zašel do redakce, představil se, a ředitel a ostatní si se mnou v deset ráno připíjeli slivovicí. Pak jsem šel na oběd s jedním z redaktorů, který mi vyložil, že ředitel je svině. Začínalo mi svítat. O tisíc příběhů později jsem tam jednou zajel na jaře na pár týdnů a sebrali mě policajti. Za ty roky jsem si zvykl, že mě poldové všude sledují, zvlášť když jsem chodil navštěvovat kamarády spisovatele, ale to byli tajní v civilu a drželi se zpátky. Tentokrát - v sedmdesátém pátém - ke mně přistoupili dva v uniformě a chtěli papíry. Ukázal jsem jim pas, vízum, kartu z hotelu, ale jim to nestačilo a že s nimi musím jít na stanici. Začal jsem křičet střídavě anglicky a svou středoškolskou francouzštinou, že chci mluvit s velvyslancem na americké ambasádě. Byli jsme pár metrů od stanice tramvaje a já hulákal na lidi, co tam čekali, že mě bezdůvodně obtěžuje policie a že žádám, aby mě odvezli na americké velvyslanectví. Jeden z policistů mezitím kus poodešel, a tam stál můj tajný, v modrém baloňáku. Chvíli si povídali a pak se ten v uniformě vrátil a řekl, že musím jet na policejní stanici. - Mluvil česky, ale já velice dobře chápal, kam směřuje. Odmítal jsem se hnout, jen jsem tam povykoval. Trvalo to asi patnáct minut. Po každém odmítnutí se policista opět vydal k tajnému pro pokyny, vrátil se a dál trval na tom, že musím jít s nimi. Od zastávky tramvaje došla mladá německá dvojice, aby zjistila, co se děje. Mluvili na mě anglicky a já je požádal, aby zůstali, dokud se věc nevyřeší. Řekl jsem jim, jak se jmenuji a kde bydlím, a aby zavolali amerického velvyslance, kdyby mě ti poldové odvlekli. Nakonec už jsem ty pány v uniformě natolik vyvedl z míry, že se vydali vyjednávat s tajným oba. V tu chvíli přijela tramvaj. 'Proč bych měl čekat, až mě zatknou?' pomyslel jsem si, skočil jsem do vozu a ten se rozjel. Děsně jsem se potil, srdce mi bušilo. Po dvou zastávkách jsem vyskočil, přeběhl jsem most a nastoupil do tramvaje jedoucí opačným směrem. Nechal jsem se zavézt až bůhví kam, a když jsem uviděl telefonní budku, vystoupil jsem. Zavolal jsem jednomu ze svých českých přátel a vyprávěl jsem mu, co se stalo. Smál se. 'Chtěli vás jenom rozházet. Potřebovali vás vyděsit.' Připustil jsem, že se jim to podařilo. Ujistil mě, že po návratu do hotelu se už nic dít nebude - vrátil jsem se a opravdu. Ovšem československé vízum jsem pak dlouho nedostal. Večer po mém odjezdu z Prahy sebrali toho přítele, co jsem mu telefonoval, odvezli ho na policii a celou noc ho vyslýchali. Později mi napsal, že si chtěli povídat jen o mně a o mých každoročních návštěvách. 'Proč jezdí pořád do Československa?' ptali se ho. 'Copak jste nečetli jeho knížku?' řekl jim. 'Kdybyste víc četli, tak byste to věděli. Jezdí přece do Československa za holkama."