Neobsáhlé básnické dílo Jana Lukeše (též Johana Luxe alias Cara Ostena) započalo pseudoklasicistními Pozdravy z Lesbu s výraznou formovou dominantou sonetu, ronda a ritornelu, sapfické strofy. Tento výbor Petrova první Lukešovu sbírku ponechává stranou. Touha po jiné době a jiné identitě propůjčuje jejím veršům nadčasově neosobní patinu. Vybaví se tu jedno období Jiřího Kuběny, kterému rovněž jeho mnohostrannost a proměnlivost (při vší příslovečné jednotě osobnosti) nakonec nedopřála - stejně jako Lukešovi - klidu.
Již v chronologii této první sbírky, jejíž autor, beze vší ironie - a mrázovské hypertrofie - poeta doctus, se vší mrázovskou competencí pokouší vrátit zašlou slávu starým časům, vpadá do ní nový, druhý Lux a rozrušuje její harmonii stále častějšími sarkastickými kurzivami. V nich nešetří hlavně sebeironií a ani nic jiného mu není svaté. Tyto vpády životní reality do "soužení básníků", nesoucí v sobě zdánlivý rozpor nevídané opravdovosti a až jakési grafomanské vervy, postupně zaplavují i původní klasicistní fakturu.
V titulní básni druhé sbírky Za zastřenými okny, která se pak objeví ještě v dalších variantách, se už stávají dominantou - zřejmě v onom šťastném okamžiku Luxova vrcholu na přelomu 50. a 60. let, kdy právě dozrál a "sirotkovský" (srv. jeho libretistický zájem o traumatické téma Lipan) úpadek a pád (po brzké smrti matky, na niž byl fixován) je ještě přede dveřmi - ač jeho apokalyptické kobylky - moli se už za nimi houfují...
Pro Luxe, jednoho z nejdůslednějších českých l'art pour l'artistů ("Běda každému umělci, který se odhodlá tvořiti jen pro pobavení luzy.") a pro jeho vytříbenou jemnost je příznačné, že klasicistní verš i vztah k psaní nejprve v přechodném období rozrušuje artificiálnost diametrálně přízemnější, ale přece jen ještě artificiálnost: jeho horoucí obdiv k opeře a jejím subretám (jenž dává najevo např. tímto sarkastickým oslovením všední milenky v jedné pointě básně, líčící společnou návštěvu operního představení: "...na eskimo chuť budeš míti notnou, já na Novotnou").
Takto nesentimentální dovede Lux být na stará kolena vždycky. Nejednou píseň vzbuzuje v jeho duši sice tíseň, ale ne z nějakých ideálních důvodů, ale protože je neprodejná (dvojznačnost výroku tu ponechejme stranou, asi tak, jako když Peťák Lampl píše: Vodníka mám rád, ale proto, že jeho zelená barva je zdravá pro mé oči. Ve vyostřenosti sarkasmu si Lukeš nezadá ani s Váchalem, ani s Klímou).
Nakousnul jsem tu už srovnání Mrázova a Luxova artismu jako jejich básnického východiska. Oba dva jsou ve svých počátcích formováni latinsko-řeckou (a francouzskou) gymnaziální erudicí, Mrázův jazyk se tím však konstituuje definitivně, nic na tom nemění, že z logiky věci (jak jsem to popsal ve své někdejší krátké mrázovské studii) jeho zápas s tímto svrchovaně obtížným jazykovým materiálem vyúsťuje v drama. Mráz je autor rigidní a konzervativní, zatímco Luxova invaze do dramatu (operních libret) je provázena jazykovou revolucí, jejíž "dělostřeleckou přípravou" (Lux ve shodě s avantgardou rád užívá vojenské terminologie a jako nástrojů v hudbě i artilerie) jsou ony kurzivní strofy jeho veršů.
A právě proto Luxovy-Ostenovy básně ani v pokročilém stadiu propuknutí sarkastického komentování prožité reality nejsou jeho existenciálou. Takovou - jakkoli velkou - originalitou by se nelišil od celé plejády jiných géniů outsiderství podstatně. Čím se liší podstatně, to je sžíravá sebeironie a ironie jeho autobiografické "librettomanie" Mein Leben in Musik (německý název jeho česky napsaného Mého života v hudbě), která objímá a smrtícím polibkem asraelské múzy zneživotňuje 38 jím načrtnutých operních libret. Teprve tam (při ikarském pádu letce na jeviště Národního divadla v opeře "Pro vlast", pádu pro čas Luxova žití, první republiku, tak archetypickém) se bídný život snílka změní v hrůzný škvarek.
A to je teprv Luxovo originální - nonverbální - poslední slovo.