Phillip Roth

Nekontrolovatelnost reality

(ukázka z románu Operace Shylock)

Tohle je dosavadní Pipikův příběh.

Americký Žid středních let se usadí v apartmá jeruzalémského hotelu U krále Davida a veřejně prohlašuje, že by se izraelští aškenázští Židé, kteří tvoří vlivnější polovinu obyvatelstva státu a ze kterých sestával původní kádr osídlenců, měli vrátit do zemí svého původu a vzkřísit evropský židovský život, jejž Hitler mezi rokem 1939 a 1945 takřka zlikvidoval. Ohání se tím, že tenhle postsionistický politický program, který nazval "diasporismem", je jedinou cestou, jak odvrátit "druhý holocaust", při němž by buď arabští nepřátelé povraždili tři miliony izraelských Židů, anebo by židovské jaderné zbraně zničily arabské nepřátele, a že by takovéhle vítězství stejně jako porážka nadobro zničily morální základy židovského života. Je toho názoru, že se mu s pomocí tradičních židovských filantropických zdrojů podaří sehnat peníze a vyburcovat politickou vůli vlivných Židů na celém světě k zahájení tohoto programu do roku 2000. Svůj optimismus ospravedlňuje poukazy na historii sionismu a přirovnává svůj zdánlivě nesplnitelný sen k herzlovskému plánu židovského státu, který ve své době připadal mnohým židovským Herzlovým kritikům taky zavrženíhodně směšný, pakliže ne šílený. Připouští, že podstatná část evropské populace je dodnes znepokojivě antisemitská, ale navrhuje, aby byl uveden v život široký ozdravný program, který - jen co Židé znovu zapustí kořeny v Evropě - napraví několik desítek milionů těch, kteří zatím nedokážou odolat pokušení tradičního antisemitismu, a pomůže jim naučit se svou antipatii k židovským krajanům potlačovat. Organizaci, která má ten program uskutečnit, říká Liga proti antisemitismu (LPA) a na misionářských cestách, na nichž shání finanční podporu, ho doprovází členka jedné pobočky LPA, americká ošetřovatelka polsko-irsko-katolického původu, která o sobě tvrdí, že se "uzdravuje z antisemitismu", a kterou jeho ideologie ovlivnila, když ležel jako pacient s rakovinou v jedné chicagské nemocnici, kde byla zaměstnaná.

Ukáže se, že ten bojovník za diasporismus a zakladatel LPA býval soukromý detektiv, majitel malé agentury v Chicagu, specializující se na případy pohřešovaných lidí. Jeho zájem o politické ideje a starost o přežití Židů a židovských ideálů se zřejmě datuje z dob jeho boje s rakovinou, kdy pocítil, že jeho posláním je zasvětit zbytek života vyšším cílům.

(K vytvoření téhle jeho představy zřejmě výrazně přispělo odsouzení amerického Žida Jonathana Pollarda, zastávajícího delikátní postavení v obranném systému Spojených států, za špionáž pro Izrael - i to, že se Pollarda v okamžiku, kdy jeho operace byly odhaleny, jeho manipulanti z izraelské zpravodajské služby chladnokrevně zřekli -, což ho utvrdilo v jeho obavách o Židy v diaspoře, pokud budou pro židovský stát, který od nich, jak to vidí on, machiavellisticky vyžaduje bezpodmínečnou loajalitu, materiálem, který lze využít a odhodit. (O jeho dřívějším životě je toho známo velmi málo, jen že se jako mladý člověk jak ve společenské, tak profesní sféře cílevědomě odpoutával od jakékoli role, která by mu mohla dát nálepku "Žid". Jeho přívrženkyně a milenka se zmínila o tom, jak ho jeho matka jako malé dítě nelítostně trestala, ale jinak je jeho život nepopsaný list a v tom útržkovitém nárysu připomíná příběh, který splácala táž ahistorická fantazie, jež vybájila ten pravděnepodobný a excentrický diasporismus.

Ale co čert nechtěl, tenhle člověk se vyznačuje jasnou fyzickou podobností s americkým spisovatelem Philipem Rothem, prohlašuje, že i on se jmenuje Philip Roth, a vůbec mu není proti mysli zneužívat té nevysvětlitelné, pakliže ne přímo fantastické náhody k podporování názoru, že ten autor je on, a tím napomáhat věci diasporismu. Dík této lsti se mu podaří přesvědčit jednu starší zmrzačenou oběť holocaustu, Louise B. Smilesburgera, aby mu přispěl jedním milionem dolarů. Smilesburger se totiž po tom, co si nadělal majetek jako newyorský klenotník, uchýlil naneštěstí do Jeruzaléma. Když se však Smilesburger vydá předat ten šek osobně diasporistovi Philipovi Rothovi, kdo se k tomu nenachomýtne jako spisovatel Philip Roth, který právě před dvěma dny přiletěl do Jeruzaléma udělat interview s izraelským romanopiscem Aharonem Appelfeldem. Spisovatel obědvá s Appelfeldem v jedné jeruzalémské restauraci, Smilesburger ho tam objeví a v mylném domnění, že spisovatel a diasporista jedno jsou, přistoupí s šekem k nepravému člověku.

Cesty těch dvou, kteří jsou si tak podobní, se už zkřížily poblíž jeruzalémského soudu, kde právě probíhá líčení s Johnem Demjanjukem, ukrajinskoamerickým automechanikem z Clevelandu, kterého americké ministerstvo spravedlnosti vydalo Izraeli a který je obžalován, že je bývalý sadistický dozorce z Treblinky a hromadný vrah Židů, známý svým obětem jako Ivan Hrozný. Ten proces a vzpoura Arabů proti izraelské nadvládě na Izraelem okupovaných územích - obou těchto událostí jsou plné všechny sdělovací prostředky na celém světě -, tvoří bouřlivé pozadí, na němž probíhají střety té dvojice nepřátel, střety, z nichž první skončí tím, že spisovatel Roth upozorní diasporistu Rotha, že pokud on, podvodník vydávající se za něho, okamžitě neodhodí svou falešnou identitu, bude předán úřadům a obviněn ze zločinu.

Spisovatel, kterého v okamžiku, kdy se v restauraci objeví pan Smilesburger, ještě hněte to popuzující setkání s diasporistou, začne náhle z jakéhosi podnětu předstírat, že je ten, za koho je považován, a přijme od pana Smilesburgera obálku, aniž samozřejmě tuší, jak nepravděpodobně veliký je v ní dar. Později ten den, který stráví s přítelem ze svých postgraduálních studií, s nímž vzrušeně přihlíží izraelskému přelíčení v okupovaném Ramalláhu (kde je znovu omylem pokládán za diasporistu a kde ke svému úžasu a zármutku nejen připustí, aby ten omyl prošel i tentokrát bez povšimnutí, ale později ho v domě svého přítele ještě stvrdí nevěrohodnou přednáškou, velebící diasporismus), ten Smilesburgerův šek ztratí (nebo mu ho někdo zabaví) při strach nahánějící prohlídce, kterou u něj a jeho arabského řidiče provede oddíl izraelských vojáků, když se spisovatel vrací navečer taxíkem a cestou z Ramalláhu do Jeruzaléma bloudí.

Spisovatele, který před sedmi měsíci prodělal nervový kolaps, jejž podle všeho vyvolal riskantní lék na spaní, který mu byl předepsán po malém, ale zfušovaném chirurgickém zákroku, všechny ty příhody a absurdně sebezáhubné chování, jímž na ně reaguje, tak zmatou, že se začne obávat recidivy.

Děje se kolem něj tolik neuvěřitelných věcí, že ho to v okamžiku naprosté dezorientace dokonce přiměje, aby si položil otázku, jestli se všechno tohle skutečně děje a jestli není vlastně ve svém venkovském domově v Connecticutu a neprožívá jedno z těch halucinačních období, jejichž nezpochybnitelná přesvědčivost ho v létě málem dohnala k sebevraždě. Začne se mu zdát, že jeho vláda nad sebou je skoro stejně chabavá jako jeho vliv "na toho druhého Philipa Rotha", na něhož odmítá myslet jako na "toho, co se za něj vydává" nebo na "svého dvojníka", ale kterému místo toho začne říkat Mojše Pipik, což je něžně pejorativní jidiš přezdívka z dob jeho prostého dětského světa, kdy byl ještě každý den legrace, přezdívka, jejíž doslovný překlad zní Mojžíš Pupík a o níž doufá, že mu, když nic jiného, aspoň pomůže zbrzdit jeho možná paranoidní hodnocení nebezpečnosti a moci toho druhého.

Z toho hrůzostrašného zadržení vojáky na silnici z Ramalláhu vysvobodí spisovatele velitel oddílu, mladý poručík, který v něm poznal autora knihy, co právě ten den četl. Aby poručík Gal to bezdůvodné zadržení odčinil, doveze ho osobně džípem zpátky do hotelu v arabské čtvrti východního Jeruzaléma a cestou se mu sám od sebe - člověku, kterého očividně velmi ctí - svěří s vážnými pochybnostmi, dá-li se fakt, že je nástrojem izraelské vojenské policie, srovnat s jeho svědomím. Spisovatel na to reaguje tím, že se pustí znova do interpretace diasporismu, která mu nepřipadá o nic méně pitvorná než přednáška, kterou pronesl v Ramalláhu, ale kterou v tom džípu přesto odříká s neztenčeným zápalem.

V hotelu zjistí, že Mojše Pipik, jemuž se snadno podařilo svést recepčního k mylné domněnce, že je Philip Roth, a tím získat přístup do jeho pokoje, na něj čeká na jeho posteli. Pipik Philipa Rotha vyzve, aby mu předal Smilesburgerův šek. Dojde k prudké hádce. Následuje vzrušená výměna názorů s klidnou, zdánlivě přátelskou, dokonce důvěrnou mezihrou, v níž mu Pipik vylíčí svá dobrodružství v roli chicagského soukromého detektiva, ale když mu spisovatel zopakuje, že se Smilesburgerův šek ztratil, Pipikův vztek znovu vzplane a celá epizoda končí tím, že Pipik, přetékající zuřivostí a přemožen hysterií, ukáže spisovateli, který ho šťouchanci vystrkuje z pokoje na hotelovou chodbu, svůj ztopořený úd.

Spisovatel je tím rostoucím zmatkem tak vynervovaný, že se rozhodne prchnout z Izraele ranním letadlem do Londýna, a když zabarikáduje dveře svého pokoje jak proti své neschopnosti čelit Pipikovým provokacím, tak proti jeho návratu, posadí se ke stolku u okna svého pokoje a dá si dohromady pro interview s Appelfeldem pár závěrečných otázek, jež se mu chystá předat za rozbřesku cestou na letiště. Z okna pozoruje, jak v blízké slepé uličce nastupuje několik set izraelských vojáků do autobusů, jež je mají přepravit do bouřících se měst na Západním břehu. Přímo pod hotelem vidí, jak půl tuctu maskovaných Arabů kradí pobíhá sem a tam a přenáší kameny z jednoho konce ulice na druhý. Když dopíše otázky pro Appelfelda, dospěje k rozhodnutí, že musí to běhání s kameny nahlásit izraelským úřadům.

Jen co se však pokusí bezúspěšně spojit s policií, uslyší za zabarikádovanými dveřmi šepot Pipikovy parťačky, která mu plačky vysvětluje, že se Philip, kterého spisovatel k jeho velké rozmrzelosti nazývá zásadně Pipikem, vrátil do hotelu U krále Davida, kde s militantními ortodoxními Židy kuje pikle, jak unést Demjanjukova syna a držet ho v zajetí a mučit, dokud Demjanjuk nedozná, že je Ivan Hrozný. Wanda Jane podstrčí pod dveře látkovou hvězdu, jakou museli nosit evropští Židé ve válečných letech, aby bylo vidět, že jsou Židé, a když řekne spisovateli, že tu hvězdu nosí Mojše Pipik pod šaty od dob, kdy mu ji v Gdaňsku dal sám Lech Walęsa, spisovatel se tak rozběsní, že přestane ovládat své emoce a ocitne se znovu až po krk v tom bláznovství, z něhož se rozhodl vymanit útěkem.

Odbarikáduje dveře a pustí ji do pokoje pod podmínkou, že mu prozradí, kdo vlastně Mojše Pipik je. Vyjde najevo, že i ona prchá před Pipikem a že nepřiběhla přes celý Jeruzalém za spisovatelem proto, že by od něj chtěla získat zpátky Smilesburgerův šek, i když se o to zprvu - byť chabě - pokusí, ani proto, že by chtěla spisovatele přemluvit, aby překazil únos mladého Demjanjuka, ale poněvadž doufá, že u něj najde útočiště před tou "antisemitskou noční můrou", do jejíchž osidel ji paradoxně zapletl ten horlivec, kterého není s to přestat ošetřovat. Svůdně natažená (roztažená, rozložená, rozvalená, odevzdaná) na spisovatelově hotelové posteli - její hlava je ten večer, ač je to k nevíře, už druhá, která se chce na tom polštáři domoci vrácení toho šeku - a oblečená do laciných módních šatů, jež ve spisovateli vzbuzují pochyby jak o jejích, tak o jeho vlastních pohnutkách, začne s povídačkou o tom, jak celý život otročila a postupně se měnila: z nemilovaného katolického dítěte bigotních rodičů v nemyslící promiskuitní toulavou hipířku, z nemyslící promiskuitní toulavé hipířky v cudnou fundamentalistku idiotsky podrobenou Ježíšovi, z cudné fundamentalistky podrobené idiotsky Ježíšovi v ošetřovatelku na onkologii, nenávidějící Židy jak mor, z ošetřovatelky na onkologii, nenávidějící Židy jak mor, v poslušnou, uzdravující se antisemitku... a z téhle poslední zastávky na pouti z Ohia kam? - k jaké další sebetrýzni? Jaká bude další metamorfóza Wandy Jane "Jezinky" Possesské a toho mentálně obluzeného, citově zdecimovaného, vyhladovělého, erotikou zaslepeného spisovatele, který, když do ní neuváženě vnikne, zjistí, že je do ní - běda, přeběda! - už skoro zamilovaný?

Takhle ten příběh probíhá až k okamžiku, kdy spisovatel ženu, která se ze sítě příběhu bohužel ještě nevypletla, opustí a se zavazadlem v ruce po špičkách, aby ji nevyrušil z postkoitálního odpočinku, tiše vyklouzne z příběhu, protože mu připadá zcela nevěrohodný, naprosto neseriózní, v příliš mnoha klíčových bodech závislý na nepravděpodobné náhodě, protože nemá vnitřní koherenci ani sebemlhavější náznak čehokoli, co by připomínalo seriózní úmysl či záměr. Zápletka příběhu je až do tohoto momentu lehkovážně splácaná, na spisovatelův vkus přeplácaná, a její bizarní události se přeřítí kolem každého rohu takovým tryskem, že se inteligentní mozek nestačí ničeho zachytit a zaujmout nějaké stanovisko. A jako by ta podobnost, jež je okem, kolem něhož se ten uragán točí, nebyla už tak dost přitažená za vlasy, dojde tu jakoby naschvál k ztrátě Smilesburgerova šeku (jako by spadl z nebe, se tu totiž objevil Smilesburgerův šek i sám Louis Smilesburger, deus ex machina z newyorské říše boršče), což postrčí děj po nepřesvědčivé dráze dál kupředu, a tím přispěje k posílení spisovatelova pocitu, že protihráč záměrně koncipuje tu zápletku jako srandičku, a vzhledem k tomu, že tu má jít o zápas o židovskou existenci, ke všemu sprostou srandičku. A co, pokud vůbec něco, je pozoruhodného na tom protivníkovi, který ji koncipuje? Co z toho, čím se prezentuje, ospravedlňuje jeho názor, že on sám je postava veliká nebo hluboká? Ten chlapský způsob života. Ten implantát penisu. To, že se směšně průhledně vydává za někoho jiného. Ty jeho grandiózně logické výklady. Jeho labilní osobnost. Jeho hysterická monománie. Ty kličky, úzkost, ta ošetřovatelka, ta hnusná hrdost na to, že je "nerozeznatelný" - to všechno dohromady ukazuje přece na člověka, který se snaží být skutečný, a přitom nemá ponětí, jak na to, který neví, jak existovat ani jako fikce - jak se přesvědčivě vydávat za někoho, kým není -, ani jak se v životě realizovat jako ten, kým je.

Nedokáže se zobrazit ani jako celistvá, harmonická postava, ani ze sebe udělat nepochopitelnou, nedešifrovatelnou hádanku, nebo dokonce existovat jenom jako nevypočitatelná satirická síla, právě tak jako nedokáže vymyslet souvisle integrovanou zápletku, jakou by mohl dospělý čtenář vzít vážně. Jeho existence antagonisty, jeho existence vůbec, je skrz naskrz závislá na spisovateli, z něhož paraziticky těží všechno, co jeho ubohé osobitosti dokáže dodat aspoň stín věrohodnosti.

Ale proč na oplátku těží spisovatel z něj? Tohle je otázka, která spisovatele trýzní, když ho taxík jeruzalémskými západními kopci bezpečně proveze na dálnici k letišti. Bylo by útěchou říkat si, že když se vydával za toho, co se vydává za něj, pramenilo to z estetického impulsu zvýraznit existenci toho beztvarého protivníka a prostřednictvím obraznosti se ho prostě zmocnit, aby se z objektu stal subjekt a ze subjektu objekt, což je koneckonců právě to, zač spisovatelé berou peníze. Bylo by útěchou ty komediantské výkony v Ramalláhu před Georgem a pak před Galem v džípu - stejně jako to vzrušivé sezení, při němž byl zamčený s ošetřovatelkou a jež vyvrcholilo tím bezeslovným vokálním obligátem, s nímž se oddala přílivu své rozkoše, tím proudem stoupajících a klesajících hrdelních zvuků, chraplavých a zároveň mumlavých, jež byly něco mezi hrkáním rosničky a předením kočky a bohatě vyjadřovaly blažené vyvrcholení a ještě tolik hodin mu zněly v uších jako vábení Sirény - považovat za triumf rezolutní, spontánní, chrabré vitality nad paranoiou a strachem, za povzbudivý projev umělcovy nevyčerpatelné hravosti a neodolatelně směšné životaschopnosti. Bylo by útěchou říkat si, že ty epizody v sobě zahrnují veškerou jeho opravdovou duševní svobodu, že do té napodobeniny (sebe samého) je zřetelně vtělena vlastní forma, jakou na sebe bere jeho síla, která ho v tomhle stadiu života nemá proč mást ani zahanbovat. Bylo by útěchou říkat si, že dalek toho, aby si morbidně pohrával s nějakou explozivní situací (s Galem, Georgem nebo Jezinkou), nebo se dal pošpinit infuzí extremismu, kterým se cítí být tak ohrožen a před nímž právě prchá, zareagoval na výzvu Mojše Pipika přesně tím parodickým posměškem, jaký ta výzva ospravedlňuje. Bylo by útěchou říkat si, že se v rámci zápletky, nad kterou nemá jako autor žádnou moc, ani zbytečně neponížil, ani neznectil a že jeho hloupé omyly a nesprávné odhady vyplynuly z jeho přehnaně sentimentálního soucitu s chorobami jeho nepřítele a nikoliv z mozku (jeho) příliš vykolejeného hrozbou paranoie, než aby si vymyslel nějakou protizápletku, do níž by vložil pipikovskou imbecilitu. Bylo by útěchou, bylo by jenom přirozené předpokládat, že z vypravěčského souboje (v realistickém stylu) s tímhle chlapem, co se za něj vydává, snadno vypluje na povrch jako vynalézavý vítěz ten skutečný spisovatel, který bude sklízet ohromující triumfy za Sofistikovanost Prostředků, Jemnost Efektů, Obratnost Konstrukce, Ironickou Mnohoznačnost, Intelektuální Zajímavost, Psychologickou Věrohodnost, Slovní Přesnost, Celkovou Pravděpodobnost; jenomže Jeruzalémská Zlatá medaile za Sugestivní Realismus už připadla tomu břídilskému vypravěči, shrábl ji proto, že za mák nedbal tradičních hodnotících kritérií ani v jedné soutěžní kategorii. Jeho šikovnost je skrz naskrz klamná, je to hysterická karikatura umění iluze, nadsázka živená perverzitou (a možná dokonce šílenstvím), přehánění jako invenční princip; všechno je čím dál přetaženější, zjednodušené až Bůh brání, nedoložené konkrétním svědectvím mozku ani smyslů, a přesto vyhrává! No, tak ať! Nedívej se na něj jako na děsivého inkuba, který není schopen plně existovat, pokud se neudržuje při životě kanibalismem, nedívej se na něj jako na démonického amneziaka, který se před sebou schovává v tobě a může se považovat za sebe samého jedině tehdy, když se považuje za někoho jiného, nedívej se na něj jako na něco napůl narozeného či napůl mrtvého nebo napůl bláznivého, ani jako na něco, co je napůl šarlatán a napůl psychopat - dívej se na tohle rozpůlené něco jako na jeho vlastní výtvor a přej mu laskavě jeho vítězství. Zápletka, která obstála, je Pipikova zápletka. On vyhrává, ty prohráváš, jeď domů a radši Medaili za Sugestivní Realismus přenech, jakkoli je to nespravedlivé, tomu padesátiprocentnímu člověku, než abys byl ve svém zápase o znovuzískání stability poražen a skončil jako padesátiprocentní ty. Ať zůstaneš v Jeruzalémě nebo se vrátíš do Londýna, Demjanjukův syn bude nebo nebude unesen a mučen zásluhou zápletky Pipikovy. Kdyby k tomu došlo, co jsi tady, nebude v novinových článcích stát jako jméno pachatele jenom tvoje jméno, bude je doplňovat rámeček s tvou fotografií a tvým životopisem. Ale když nebudeš tady, nýbrž tam, až ho vystopují k jeho jeskyni u Mrtvého moře a chytí s jeho zajatcem i jeho fousaté komplice, nevznikne takřka v ničem žádný galimatyáš. Že se rozhodl uskutečnit myšlenku, která se tobě mihla hlavou, když jsi poprvé spatřil mladého Demjanjuka bez ochrany, z toho tě nejspíš obvinit nelze, vzdor tomu, že on tvrdošíjně přisuzuje vítěznou zápletku tobě a prohlašuje, že jakmile začne jeho výslech, stane se z něj pouhý chicagský nájemný pistolník, soukromý detektiv, který za poplatek jako záskokář, jako dubl uskutečňuje drastické melodrama spravedlnosti a pomsty, jímž se opájíš. Vyskytnou se samozřejmě takoví, kteří mu s rozkoší uvěří. A nebude to pro ně nic těžkého: svedou to (bezpochyby ze soucitu) na tvé halcionové šílenství, stejně jako Jekyll svedl Hyda na své drogy. Řeknou: "Nikdy se už z toho kolapsu nedostal a tohle je výsledek. Určitě to udělal????"