Knihy... od Seidla

Jako osel už několik let sepisuji zhruba každý šestý týden tak zvanou Knihovničku Literárních novin. Pochybnou výhodou toho útvaru na poslední straně je to, že zadarmo přijdete ke knihám, které byste si sami většinou nekoupili. Nevýhodou je, že pak doma nemáte kam strčit ty, jež byste mít chtěli. Zrovna v době, kdy jsem se pevně rozhodl, že s tím skončím, usmyslel si Pluháček, že to budu psát do jeho (je skutečně jeho?) časopisu. Chvíli jsem se vzpíral, vymlouval mu to, dával jiné tipy, zapíral se. Nakonec už to zase píšu. Jsou pasti, ze kterých se člověk těžko dostává.

Jiří Peňás (1966) se narodil v Prostějově, žije v Praze. Je redaktorem týdeníku Respekt.
Nejdřív trochu s obtížemi, ale pak s čím dál větším úžasem jsem četl knihu naprosto neznámého Ivana Landsmanna (ročník 1949) Pestré vrstvy (Torst). Píšící horník z Havířova: ideový sen někdejších kulturních úderek, hledajících romanopisce mezi dojnicemi a baníky, se konečně naplnil! Po několika desítkách stránek, v nichž sjedete do podzemí ne psychologického, ale doslova geologického, totiž do ostravské šachty, jsem si uvědomil, že víc než o běžnou literární produkci tu jde o přírodní úkaz. Landsmann je vzácný typ neliterárního epika, jenž se celý skládá pouze z empirického materiálu, který se do vypravěče otiskne jako do matriční desky a pak ho doslova reprodukuje na papír, do textu. Není tu nic jiného než autentická hmota sebraná během fyzicky nesmírně namáhavé práce, ze které si dělník po vyfárání ulevuje historkami a příběhy, jež mají stejnou funkci, jakou Freud přisuzuje vtipu: zbavují člověka nesnesitelné tíhy, kterou na něho navaluje temný a neproniknutelný osud, v tomto případě "zkurvena banicka robota". Síla autenticity, která z Landsmannova textu vychází, umožňuje i skutečnost, že do ní neproniká nic okolního a "kulturního". Je to čistý dokument, který se uložil do neobvyklé paměti přímého svědka a účastníka, jenž díky své "nepoznamenanosti" může o práci a jejích aktérech mluvit, jako by to při psaní prožíval bezprostředně, tady a teď. Chlapská solidarita, hornická etika, patos dřiny, prostě všechny ty věci, které si intelektuálně a trochu sociálně založený čtenář vkládá do knih, v nichž se "pracuje", tu vůbec nemusí být explicitně vysloveny a přitom je jimi Landsmannův text přirozeně, zdola a realisticky proniknut. Předpokladám, že kdyby mu chtěl někdo o něčem takovém povídat, Landsmann by se udiveně podíval a řekl by něco jako: "Kurva, cype, co to meleš?" Přitom nemůže být ani řeč o nějakém primitivismu, přestože to vypadá, že první literatura, která se Landsmannovi dostala do rukou byla až ta, kterou si sám napsal. Primitivismus popírá jednoduše fakt, že tak sugestivní text s tak jednotnou poetikou vůbec vznikl. Landsmann je pro mě zázrak evokace a výkonu paměti, do které se děje a situace zapisují ne v pocitech, z nichž se pak znovu musejí rekonstruovat a "beletrizovat", ale rovnou a přímo, tak, že z něj vycházejí v konkrétních syrových obrazech, jako by se děly právě před očima. Jasně je to vidět i ve druhé části knihy, v níž Landsmann líčí hodinu za hodinou, den po dni svou radikálně změněnou situaci poté, co mu v polovině 80. let "kurvy rude" konečně umožnili odjet na Západ. Jako čerstvě vyoraná myš, jako horník, který vyfáral na povrch, se ocitne v Holandsku, neumí ceknout žádnou řečí, neví vlastně ani dost dobře, kde je a kam jít, jediné, co ho drží, je vitalita plebejce a rozhodnutí, že do bolševické dřiny se už nevrátí. A zase ta samá dokumentaristická preciznost, zachovávající každý detail v nezměněném stavu, tak jak ho jeho smysly "očichaly" a zanesly do paměťové banky. Představuju si, že kdyby uměli psát toulaví psi, tak by to vypadalo asi takhle. Což je řečeno se sympatiemi k těm psům i k Landsmannovi.

Úkazem je i produkce Věry Chase, naposledy sebraná do povídkové sbírky Hypnoskop (Prostor). Tak si představuji literární snobství v jeho pokročilé fázi. Nelze to číst, zato o tom lze nafantazírovat kupu pseudointerpretačních smyšlenek o "magických průhledech do našich i jiných (!), podobných světů" (to je ukázka ze záložky a zároveň "pars pro toto", jak se o podobných imaginativních maglajzech píše). Je to text, který se táhne jako vazká hmota, různě se přitom vlní, kudrnatí a jako olejnatá skvrna proměňuje, ale zároveň se v něm vůbec nic neříká a nesděluje, protože všechno je tu podřízeno rituálnímu účelu vytvářet "fantaskní" text a demonstrovat, jak to autorce beze zbytku vychází. Věty se v ní rodí v jednom monotónním slovním řinutí, v hypertrofii plkavé mánie, v níž lze semlít do břečky všechno, co se jen pěkného a barevného poblíž chňapavého literátčina orgánu namane. V syntaxi se stále opakují spojky "nicméně", "avšak", "ostatně", "mimochodem", což jí umožňuje pořád měnit směr a nasazovat nové a nové asociace. Smysl to dohromady nemůže dát žádný, slova plynou, únava čtenářova je nepřekonatelná, ale to přece není starost autorky. Důležité je, že tak přece vypadá umělecká imaginativní literatura, že ano: "Něco" tajemného se nad tím stále vznáší, "Něco" nevyslovitelného se naznačuje, "Cosi" ukrytého v "měkkých a růžových dužinách ovocných plodů" se hledá, abych naznačil alespoň druhově, čeho se to třeštění týká. Chase(ová) jako by chvíli chtěla něco vyprávět, napíše větu, jedno jakou, ale pak ji zase trkne něco jiného, vzpomene si na ono, ostatně i toto by mohlo dobře vypadat, tak šup tam s tím, a už je to napsané, to nám to hezky jde. Jednou to vydá na román, pak na knihu básní, teď jsou z toho povídky, nakladatel se vždycky najde. Příště třeba Pluháček.

Textová část fotografického leporela Oka-Mžiky s Hrabalem (sestavil ak. malíř Jan Solovjev, vydal Albert, Boskovice) má v sobě rovněž něco orgiastického. Pět veteránů, vesměs "ak. malířů" (nemůže chybět Josef Jíra), v nich vzpomíná na časy, kdy se vyskytovali poblíž "Bohouška" Hrabala. Typické pro podobné pamětnické příležitosti je, že u přizvaných se v tu chvíli projeví něco jako imitační hrabalovský syndrom. Lidé, kteří jsou možná jinak docela normální, se začnou vyjadřovat, jako by do nich vstoupil sám Bogan, respektive Pan Hrabal. Náhle jsou z nich "pijáci všech pozemských krás", hledají v sobě "perličku na dně", všichni začnou mluvit v dlouhých souřadných souvětích, upadat při nich do emfáze, opěvovat pivénko, krmit kočenky a meditovat s Lao-c?em. Informativní hodnota takových ochotnických pokusů je většinou nulová: jedná se vlastně o opožděné funerální proslovy, v nich vše zastírá legendaristické oblouznění a úvaha, kam
v hrabalovském mýtu stylizovat sama sebe. K něčemu jsou však takové výlevy, které jsou si podobné jako vejce vejci, přece jen dobré: v groteskní podobě v nich vystupuje to, co je na Hrabalovi nejproblematičtější a zároveň nejsnáze pominutelné. Totiž právě ta rétorická zamženost a ritualizace okouzlení, inklinující k lyrickému cancání a uchvácení banalitou.

Pokud jde o samotné fotografie, tak ano, ty jsou docela pěkné. Ostatně objekt též.

Režisér Saša Gedeon vydal knižně svůj scénář filmu Návrat idiota, (Idiot a jeho návrat, nakl. TP, Praha), ale aby to nebylo tak banální, uspořádal osvětový seminář na téma "Idiot a jeho duchovní a transcedentní rozměr". Zúčastnili se ho odborníci, Daniela Hodrová, Tomáš Halík, psychiatr Jiří Horáček, buddhistický mnich českého původu Ashin Ottama, tedy skutečně manšaft pro absolutno. V podstatě se dozvíme to, co jsme asi tak mohli tušit a co jistě tušil i organizátor sympózia, režisér Gedeon: že postava "idiota" je archetypální, že představuje alternativu k materialistické společnosti a jednání založenému na praktičnosti, prospěchu a výkonu, že má blíže k východním duchovním systémům, že kromě Dostojevského a Gedeona se s ním setkáváme v dlouhé literární tradici (říká D. Hodrová), že skrze něj mluví Bůh (říká T. Halík) a že pro naše duchovní scelení by stálo za to osvojit si některé stránky z jeho vnitřního světa (což režisér Gedeon už demonstruje fotografií, na níž si nasadil téhož kulicha, jakého má na hlavě jeho postava Idiota). Se vším tím nelze než souhlasit, zvláště vede-li se hovor tak nekonfliktně a v tak obecné rovině jako v této knize. Jediné, co způsobuje mé rozpaky, je pochybnost, zda to skutečně tak dalece souvisí s oním filmem, zda totiž takové závažné explikace a výzvy nejdou vysoko nad jeho vlastní umělecké kvality. Jinak řečeno, zda se tu z komára nedělá velbloud a jeden film, na kterém je, myslím, podařená právě jen ta jedna postava, se tu nenafukují plyny absolutna ad absurdum.

S poslední knížkou, poezií Vratislava Brabence Vůl Hvězda ranní, jsem měl úplně prozaické potíže, neboť ji Maťa vydal v kolibřím formátu a já jsem ji několikrát během čtení kamsi odložil a pokaždé jsem ji pak dlouho nemohl najít. Mezitím jsem si ve své knihovně našel Brabencovo předexilové (vyštvali ho v roce 1981) "sebrané dílo" Sebedudy (1992). Pak, když se z mého chaosu na stole znovu odkudsi vynořila jeho poezie současná, začal jsem číst od začátku, od básně Marie, vstávej, v níž jsou verše "pole jsou zelený a zlatý / všechno svým způsobem svatý" a tento počáteční žehnající akord jsem se snažil udržet ve svém vnímání Brabencovy napůl insitní a napůl litanické poezie co nejdéle. A říkal jsem si, že jestliže Sebedudy mi znovu připomněly Koláře ve stavu deliria tremens, pak Brabencovy básně z 90. let bych už nepřirovnal snad ničemu z "poezie". Jsou to spíš promluvy a kázání "jurodivého", a to skutečně v teologickém slova smyslu, přičemž je to "nauka" kosmologická a nadcírkevní a určitě nebudu daleko od pravdy, když řeknu indiánská. Lze-li ji měřit metrem poezie, nevím. Ale svým způsobem je všechno svatý.

Ještě napíšu, že je málo věcí tak zvláštních jako Brabencova zmuchlaná tvář (několika procenty k její kreaci přispěli bouchači z Stb) a donedávna jsem si myslel, že je nepravděpodobné, aby existovala druhá, jemu podobná. A přece. Téměř dokonalý Brabencův replikant, včetně serpentýnovitého nosu, sedí na schodech před radnicí v Munsteru, hraje na harmoniku a má cvičenou opici, která za něj vybírá peníze. V radnici za ním je tzv. Sál míru, ve kterém roku 1648 de iure skončila třicetiletá válka. To jen tak mimochodem.

Knihkupectví Jan Seidl najdete v Praze ve Štěpánské ulici č. p. 26