Ivan Wernisch

Knihy, které zbyly

(Knihy, které jsem si vzal, protože je nikdo nechtěl. Znáte to: "Tohle? Ukaž? Ani nevím, kde se to tu vzalo. Vem si tu knížku, jestli chceš, stejně bych ji asi vyhodil.")

1)

Staso: Oblak vyplouvající ze studny tíhy. Ilustroval Honzík. Ilustrace na obálce Staso. Nakladatelství Triton, Praha 1997. Výše nákladu a cena neuvedeny.

Na první pohled náčrty, zápisy nápadů, verše z první vody:

"Lásko lásko / kde ve tmě jsi / když svítá" (str. 17)

"Křik vlaštovčí / zpod oblohy / rozmlouvají s bohy / vzhlížím k nim tiše / ze své skrýše" (str. 33)

"Měním se měním / omítka ze mne prýská / zapomněním / dopřát svým slovům žár/ to bych bral/ když se jim stýská" (str. 18)

"Za doteky vzlyk / za dny / za tichem křik / bezedný" (str. 44)

"Setmění Bože / odvává myšlenky / šumí s příbojem / stínů na střechách / Ještě se mi nechce / Ještě mám strach" (str. 42)

S dalším pohledem jiný pocit: jistá, rázná vykročení důvěřivce, přímočaré rozběhy končící nárazem na první překážku:

"Jak tě utěším, když pláčeš / vánoční stromečku / před večeří" (str. 6) ? "Utrh jsem myšlenku / se zajíkla / nahá se styděla / utekla // potkal jsem vzpomínku / byla smutná / domů se vrátila / do pekla" (str. 26)

Staso usiluje o přirozenost. Snaží se být přirozený. řekl bych, že studoval verbální projevy dětí a duševně chorých a že dobře ví, co dělá. Naivitu dávkuje tak, aby svým básním dodal jímavosti, ale abychom si snad o něm nedej pánbůh nepomysleli, že je primitiv. A taky mu asi hodně záleží na tom, aby jeho knížka byla úhledná, aby se líbila.

Co tedy v Oblaku vyplouvajícím ze studny tíhy najdeme opravdového, silného? Žár slov? Nahou myšlenku? Ne, tolik ne. Jen tu a tam smutek, melancholii, strach ze smrti, strach ze života. Pocity silnější než dobrý vkus.

2)

Arthur Shenk: Chřestot Kostot. "Jako těžkou chmuru noční zhotovilo připravilo utvořilo Krásné nakladatelství užitkové vydavatelství počtem 222 kousků, ručně, v Praze, 1994, čísti v noci." Cena neuvedena.

Básně v próze - děsivé morytáty, šílené anekdoty a neobyčejné příběhy obyčejných, běžných slov. Ta se zde chovají družně, seskupují se v živé obrazy. Vypuštěna z lexikonu, kde jako by vyčkávala právě této chvíle, aby mohla uplatnit svou dobrodružnou náturu, svůj epický potenciál, pitvoří se, zpaskřivěle sprosťačí a skáčou hrůznoradostně - škubají sebou v řetězech logiky a zvyku:

"Arnoštek odstavlin s babí kdyže odchváli rodové do Mečíka na zutvarnou." (Arnoštkův nový čudl, str. 56)

"Visa skrčnila na pomezí šíročného močáliska. Kam okouny dosáhly, tamo čvachtivá luka, dírce nalokané černou vodou a tře- pytná nasosaná rašeliniště. Kostotiště obrvých stromstev - trčevo, jak zívali je lidáčkové - vykroucelo se z hnojstin a jejich zmrlé pavětviny rozprostřeny podobou křepčících hnátvin." (Mrtvá ruka, str. 43)

"Tu náhle, jakás hadice ubydlená v klabě zabřídla svoje hryzny do pažně Janovy a přismrla jej." (Bessie, str. 35)

Ty texty by bylo možno přeložit do "normální" češtiny (tu náhle jakási hadí samice přebývající patrně v nějaké v kládě se zahryzla do Janovy paže a málem jej usmrtila), ale to už by nebylo ono. Nejde totiž o nějakou obyčejnou líceň. Tady se dějí slova, a to napínavě.

V podtitulu stojí, že kniha obsahuje "lidové příběhy sebrané a převyprávěné panem Arthurem Shenkem, češtinou přeonačené panem Karlem Jíškou Benešem" - z toho by snad bylo možno soudit na to, že pan Karel Jíška Beneš je jejím autorem. Nevím, ale ať už ji napsal kdokoliv, hádal bych, že hlavní z jeho inspirací, ne-li inspirací jedinou, bylo patrně několik Michauxových textů před časem přeložených (či češtinou přeonačených) panem Václavem Jamkem.

A možné je, že se mýlím a na počátku Chřestotu kostot byl Fieldův Lomikel na dlásnech.

3)

Ivan Acher: Psí mlíko. Autor ilustrací neuveden (pravděpodobně I. Acher). Vydala Černá kuchyně, místo vydání neuvedeno (pravděpodobně Liberec), 1997. Cena a výše nákladu také neuvedeny.

Další brebta, žvatlal, blábolivec, který jako by něco říkal naléhavě, tahaje nás za rukáv, a přitom se od něj nedozvíme nic. Patrně ani nic určitého sdělit nehodlá, nebo nemůže, jen se mu chce mluvit:

"VO SVAREBNÍCH NOCECH // Jeli lidi lesem pryč / týt vezdejší zvíci / v jednom nočním / místě. / U sedel svazky svěc / ty věčí na provazcích vlekou. / Jedna nelibě sveřepeni / lnou takořku krze / do lán. / Zemčat napekou, za svazků svic domů halekaj." (str. 34)

A třeba mu ani není moc do řeči, to slova, jichž je plný, mu nedají a derou se jeho ústy. Zde mluví sama slova. A hrají divadlo a vyprávějí jen a jen o sobě:

"BŘEZÍ // Nosili slepí / nosili mrtvé / celé dopoledne. /Pod březím spali zabití. / Věšeli mrtví, / věšeli slepé / k houslím blíž. / Po březích zabili spáče. // Po obou." (str. 77)

4)

Miroslav Koupil: Mimoběžky. Vlastním nákladem, Třebíč 1999. 50 výtisků, cena neuvedena.

Sešitek, jenž se vejde do dlaně. Pokud vím, M. Koupil, učitel na elektrotechnické škole v Divákách, rok co rok takto jakoby sám sobě vydává alespoň jednu básnickou sbírku. Už jich má jistě nejmíň deset: Legráckoslovohrátky, Slůvkosnění, Karneval nahých slov, Abeceda pana Adeceba atd. Ale nemluvil bych tu o nadprodukci - žádná z těch knížek nemá víc než dvacet stránek. Jsou to jen krátká vystoupení: M. Koupil nepíše básně, drezíruje slova.

A předvádí s nimi všelijaké kousky:

"Potkal nás sobce první sobec z obce / Potkal nás sobce druhý sobec z obce / Potkal nás sobce třetí sobec z obce / Potkal nás sobce čtvrtý sobec z obce / Potkal nás sobce pátý sobec z obce" (Násobenci, str. 14)

"Dnes jsem nedrbal ale dostal drobovou polévku / Dnes jsem nedrbal ani nedostal drobné / Dnes jsem nedrbal ani nedostal drobné / Dnes jsem nedrbal ale dostal drobné / Dnes jsem nedrbal ale dostal drobovou polévku / Dnes jsem nedrbal ani nedostal drobné / Dnes jsem nedrbal ale dostal drobovou polévku / Dnes jsem nedrbal ale dostal drobné / Dnes jsem nedrbal ani nedostal drobné / Dnes jsem nedrbal ale dostal drobné / Dnes jsem nedrbal nedrbal nedrbal" (Zpráva od jednoho bezdomovce, str. 7)

Prozatím jen hříčky. Ale chvilkami snad už také trocha poezie:

"Taky jste zpustli / když vás v době půstu / opustilo maso? / Kdesi v pustině / se rozpustile rozpustilo" (Chvála masopustu, str. 16)

Tohle je myslím vůbec nejzajímavější text z celé sbírky. Maličko málo a byla by tu báseň o značné síle: lakšana, šedesátý díl jednoho je-diného lusknutí prsty a zároveň pocit veškerého času. Jenomže co to je to málo, kde je vzít?

Říká se, zpravidla vyčítavě (viz Urbánkův esej o Ivanu Blatném), že moderní básně jsou pouze uměním okamžiku. Ale jak by mohly být jiné? Vždyť uměním (a neuměním) okamžiku je lidský život. Věci v našem vědomí neexistují ve svých pevných formách, nemají stálé místo. Jsou to neustále se přeskupující odlomky. Kaleidoskopické roztříštěniny-složeniny-roztříštěniny. Básně z hloubky vědomí vystupují jakoby ploché, plošné: pole faset, jejichž hranice si nějak uvědomujeme, aniž bychom věděli, čím jsou vlastně tvořeny.

5)

Klára Minarčíková: Básně. Nakladatelství Regulus (Malá edice poezie), Praha 1998. Výše nákladu a cena neuvedeny.

I zde velké napětí mezi slovy. Ta jako by již byla unavena vystupováním ve stále stejně banálních akcích, předváděním se v pozicích, v nichž jsou zběhlá ? dávají si tady najevo nevraživost, vzájemný odpor (jak jinak je tomu v Chřestotu kostot, kde se slova přitahují, obskakují se, kde se děje pravý opak!). To napětí chvílemi vyvolává zvláštní, jakoby básnickou atmosféru ? tedy ne zrovna báseň, ale cosi jako atmosféru básně:

"Nehledej ji / Už tu není / A / vždycky byla jinde / Už tolikrát sis myslel / Vždycky / Nenašel / Ale / Hledej / Hledej / Někdy je to / víc / než / kdybys / našel / Neustále / hledej / Sebe... / Sám..." (Hledej, str. 26)

"Nenávidím Tě / a / proto / Tě miluji / i když ležíš / někde opilý / Nenávidím Tě / a miluji / Tak proto / chodím sama / černou alejí / a ostny / mi propichují / Ruce..." (Nenávidím a miluji, str. 27)

"Stojím sama na jevišti / v bílém šatě / Zpívám / z mých očí stéká / krev / V rukou nic nemám / Jsem / šťastná / zpívám / a / v / hledišti nikdo není / Jsem šťastná / i když zpívám / jen do prázdna." (Sen, str. 33)

Tady zbývá už jen málo, aby se i ta v nicotě vyválená, nicotou obalená slova začala rozpadat.

A ještě něco: v hledišti je přece vždycky prázdno, nebo jako by tam bylo prázdno, když na jeviště vystoupí básník.

Jsou slova těchto básníků ve stínu jmenovaných věcí, nebo jsou tu věci ve stínu slov? (Slova ve světle věcí, věci ve světle slov?) Je to všechno trochu přeludné, velmi zbytečné a možná až příliš to připomíná skutečnost.