Jiří Kratochvil

Hudba a melancholie

(psáno pro Neue Zürcher Zeitung v březnu 1999)

Brno, v němž se romanopisec Milan Kundera 1. dubna 1929 narodil (ale kde se narodil také Bohumil Hrabal, další světový prozaik českého původu), je největším městem Moravy. Morava, východní část České republiky, je tradičně zemí hudby, písní a poezie. Ale Brno je už na první pohled městem melancholie. Před druhou světovou válkou bylo Brno jedním z center architektonické avantgardy, a kdyby do toho nevpadla válka a následující socialistické čtyřicetiletí, stalo by se architektonickým a urbanistickým klenotem. Místo toho je trvale poznamenáno traumatem nerealizovaných snů. A dodejme, že geograficky (ale nejen geograficky) je Brno blíž Vídni než Praze a že v jeho chmurné melancholii je nejspíš i cosi z beznadějného stesku po někdejší střední Evropě.

Když Kundera velice rychle opouští Moravu a Brno, aby žil napřed v Praze a pak v Paříži, domnívá se, že tak opouští i hudbu a poezii (v Praze se z básníka a původně i hudebníka programově stává antilyrickým prozaikem) a že se mu zároveň poštěstilo utéct před brněnskou melancholií (z knihy Směšné lásky vyřazuje povídky s brněnskými reáliemi). Ale brzy si uvědomí, že jeho romány jsou komponovány jako hudební skladby a že právě melancholie je jejich sjednocujícím tématem.

Po světovém úspěchu románu Žert je Kundera zařazen mezi politické romanopisce. Od počátku se brání takové interpretaci. Ale nepochybné je, že v centru každého z jeho česky psaných románů (od Žertu po Nesmrtelnost) jsou velká politická témata, jejichž společným jmenovatelem je obrana lidské integrity před destruktivním vlivem ideologií a imagologií, před vládou kolektivní uniformity, ať už má podobu diktatury proletariátu anebo diktátu imagologů.

Jenže s Kunderovými romány je to překvapivě jako se sny v psychoanalytickém výkladu. Totiž to, co se jeví být v jejich centru, není ve skutečnosti to nejdůležitější. Mnohem důležitější je (obdobně jako u snů) jejich stavba, kompozice Kunderových románů, a pak také to, co je v nich zdánlivě na okraji.

Ve srovnání s velkými politickými tématy jsou v Kunderových románech zdánlivě na okraji taková nenápadná existencialistická témata jako je lítost, soucit, cudnost, témata, která ovšem vytvářejí románovou mytologii každodennosti, v níž je, jak praví romanopisec, "klíč k pravdě a tajemství". A tak například Kunderův první román Žert byl svého času pochopen jako historie zrodu i zániku českého stalinismu, demonstrovaná na krutých anekdotách osudu. Ale ve skutečnosti je to spíš příběh o tom, že "naše činy nabývají opačného smyslu, než jaký jim předem přisuzujeme". A Kunderův hrdina, smutný libertin Ludvík Jahn, se dobírá tohoto poznání na dlouhé cestě mučivé sebelítosti až do vykupující katarze ve velké závěrečné scéně soucitu s osudem dávného kamaráda.

A dalším Kunderovým základním existenciálním tématem je cudnost (stud), ztělesněná v jeho nejmilejších ženských postavách, v Lucii ze Žertu, Tamině z Knihy smíchu a zapomnění a Agnes z Nesmrtelnosti. Ale Kunderův pojem cudnost, to není jen obrana erotiky před vším, co ji zbavuje její intimity, ale má mnohem širší platnost, chrání lidské soukromí před paparazzi na všech úrovních.

Však tím nejzákladnějším existenciálním tématem Kunderových románů je melancholie.

Když poprvé samostatně vyšly první tři povídky Směšných lásek, měly podtitul "tři melancholické anekdoty". A v Kunderově posledním česky psaném románě, Nesmrtelnosti, je šestý díl (Ciferník) dlouhou studií erotické melancholie, prostoupenou jejími uhrančivými obrazy. Ale melancholie je nakonec přítomna v celé Nesmrtelnosti. Vždyť je to román také o tom, že není už jiných než melancholických lásek a jiných než melancholických anekdot.

Většina Kunderových příběhů je o tom, jak se jejich postavám nezadržitelně uzavírají všechny cesty, až zůstane jen jediná, jež vede do pasti, jíž bývá často smrt. Tak je tomu v příběhu básníka Jaromila v románě Život je jinde, kterého si smrt nevyhnutelnými cestami přivede až na mrazivý beton balkonu, ale také v osudu Taminy z Knihy smíchu a zapomnění, jež utíká vstříc své smrti až na ostrov dětí. Ale tou smrtelnou pastí je i láska Tomáše k Tereze v Nesnesitelné lehkosti bytí a jejich společný útěk na venkov a život tam, ukončený autohavárií. A z alpského hotelu vyjíždí vstříc své smrti i Agnes v románě Nesmrtelnost.

A k Růženě z Valčíku na rozloučenou složitými cestami doputuje smrt v pilulce, personifikace osudotvorné náhody. A nevyhnutelnost, osudovost všech těch pastí je příběhovým modelem melancholie, jež je ovšem v Kunderových románech všudypřítomna jako jakýsi hvězdný spad, zahalující naši planetu.

A přece v nás četba Kunderových románů překvapivě probouzí zvláštní pocit štěstí.

Kunderově melancholii je totiž nadřazena hudební kompozice jeho románů a její harmonizující řád. Kundera je básník románové konstrukce a skladby, a to, jak virtuozně pracuje s románovou kompozicí, nemá, řekl bych, obdoby v celé světové literatuře.

Kundera romanopisec je konstruktér zvolna postupující od původně spontánního objevování a vyslovování svých existenciálních témat až k výstavbě složité románové kompozice, propojující jednotlivé jeho romány do celku, v němž se témata setkávají ve stále nových variacích a vzájemných konstelacích jako v hudební skladbě a v němž každá kapitola se má k románu jako každý román právě k tomu románovému celku všech jeho prozaických knih. A pohyb od spontánnosti ke stále zřetelněji uvědomované a sebereflektující struktuře s relacemi mezi jejími jednotlivými částmi je obrazem života, lidské tvořivosti a možná i celého antropomorfního vesmíru, ano, je obrazem hudby, toho jediného opravdu šťastného řádu, který je zde na zemi člověku dostupný.

A tak se v Kunderových románech stále setkávají melancholie s harmonizujícím řádem.

A je to melancholie doslova obstoupená hudbou. Tak jako (na obrázku nějakého insitního malíře) melancholické Brno leží v klínu hudební Moravy.

Když Milan Kundera dopsal Nesmrtelnost, uzavřel tak románovou skladbu svých sedmi česky psaných prozaických knih, uzavřel ji do dovršeného kompozičního celku a uzavřel si tak vlastně i cestu k dalšímu pokračování. A proto musel začít zase úplně od počátku a v jiném jazyce. Jeho francouzsky psaná románová řada je už jinak komponovaná, zúžena co do rozsahu (jen stopadesátistránkové romány) ale i co do soustředění vždy jen na jediné z témat a psána s vědomím, že (jak praví Kundera v doslovu k českému vydání Nesmrtelnosti) "se za mnou uzavírají kruhy".