Neon ...na drátě

Francie

Pařížské léto

Jako jiná města se i Paříž v létě vylidnila, zkušeně klusající rojnice jejích obyvatel postoupily místo tápavým hloučkům turistů, tuhnoucím na nárožích a ve vchodech do metra nad úporně zkoumanými mapkami a plánky. Metropole díky nim jaksi zrozpačitěla sama nad sebou, úlevně zroztržitěla a snivě si oddechla od běžného shonu. I "kulturní aktivita" se přesunula do jiných, méně obvyklých prostorů a vybočila z úpěnlivě sledované aktuality do nadčasovějších poloh. Bylo to slyšet i v rádiu, včetně stanice France-Culture, která přitom prožívá novou reorganizaci zaměřenou právě k jejímu "zaktuálnění", a kde se tak vnitřní a snivé prostory možná zúží na úkor vnějších a čistě konzumních. Danka (Langerová) tu každý srpnový pátek vysílala hudební magazín, v němž k obrazu sezóny i předvíkendového ztišení otvírala právě výhledy do těch jiných, paralelních končin a chvil mimo běžný "provoz"; na rozhovor s jazzovou pianistkou Sophií Domancich - a na intimní telegramy jejích sól - tak plynule navázala daleká fujara albánských cikánů, dialog s podivuhodným bubenickým "kutilem" Ramonem Lopezem přešel přes sugestivní šustot a cinkání Lopezova nářadí až do víření bubínků při seanci indického mistra. Hudební aktualita sama se v létě přemístila hlavně do různých festivalů v pro- vincii, kde jistě zas intimita snadno mizí za třeskem turistické atrakce. V saint-nazairském přístavu, kde jsem se na chvíli ocitl, se sice při odpoledním koncertu hudebníků z Mali scéna pod velkým stanem temně rozžila jako pravá africká vesnice, z davu před ní ale hned trapně vyvstaly rozkrývané paže omšelých hippies, co pouhá konzumní karikatura živelné "slavnosti". Hlubší vzrušení tak šlo jen z přísného seskupení bílých maringotek a vlečňáků za blízkou ohradou, úporně nehybných vzdor chvění plátěných stříšek a trav před ohradou, zmítaných prudkým větrem.

I výstava, kterou jsem vprostřed léta navštívil, měla jen relativní aktuálnost: připomenout Georgese Malkina, jehož obrazům a kresbám byla věnována, je sice stále objevné, autor - i jeho dobrodružný život - však už fatálně patří minulosti (1898-1969). Dílo samo je přes svou nevyrovnanost dál pozoruhodné; mluví tu stejně masa věcí jako prázdno, v němž se rozpouští, a pro něž měl Malkine ze surrealistů snad jediný tak autentický smysl. Ten je zřejmý i z uhrančivého plátna z roku 1927 (bez názvu), kde je vidět z nadhledu prázdnou místnost s pozotvíranými dveřmi a okenicemi (také v podlaze je nadzdvižený poklop); v nočním a tak říkajíc vesmírném tichu tu pracuje pouze průvan, zvedající k nám od země bílý vír mrazivě čistých papírů. Pro mne Malkine navíc namaloval rovnou tři zcela osobní vize, z nichž jedna je dokonce shrnutím skutečného zážitku; teď ale radši pár slov o zatmění slunce, té další aktualitě spíš nadčasového rázu. Rozklenula mi patřičně prostor už díky telefonu z Prahy, odkud mi ještě před osudnou hodinou zavolal Jan Klusák: jak se ptal, co se kolem zatmění děje v Paříži, rázem mě vpojil do mezinárodní sítě pozorovatelů a svědků. V za-táčce, kterou jsem pak stoupal za sluncem na vrchol Montmartru, už v tom příznačném, rychle houstnoucím přísvitu, se mi najednou událost vtělila do živé halucinace, navíc nezaměnitelně pařížské: pod stříškou známé, ale náhle zestárlé kavárny si tu s dalekou zdlouhavostí připíjely přízraky dvou obejdů prosáklých nefalšovanou patinou Paříže ze začátku století, jíž ztemnělo i víno v jejich skleničkách. Vidina dokonce ani nebyla vidinou: právě se tu totiž skutečně natáčel dobový film. A Paříž se dál propadala do minulosti i na zaplněném náměstí před Sacré-Coeur, kde příšeří ještě prohloubilo zatažené nebe - sinavě tu svítily staré pouliční lampy - a kde, jak jsme k nebi vzhlíželi v náhlém tichu a v sevření masivních mraků, které pokryly obzor, jsme všichni byli diváky i herci filmu z jiné, neznámé doby: čekali jsme zatmění z konce století i dávnou popravu, bylo zároveň po převratu a před katastrofou (nebo naopak?), dějiny byly za námi a teprv hrozily.

V červenci, kdy probíhal festival v Avignonu, jsme v rádiu vyslechli také reprízu recitačního večera, který tu byl před pár lety věnován poesii Octavia Paze. Prožili jsme jej jako celý - a značně přítomný - příběh; nejenže jsme část poslechu strávili uhadováním autora, dvojjazyčný pořad se pro nás stal i vzrušivou konfrontací dvou pojetí hereckého projevu - a čtení básní - francouzského a španělského. Kde Francouzi deklamovali a hledali významy a sdělení textů zevnějšku, na základě abstraktní koncepce a zamýšlených efektů, zůstala španělská recitátorka blízká hovorovým polohám řeči a skrze ně jaksi i vlastnímu tělu a jeho bezprostředním reakcím, stejně jako realitě slov a jimi označovaných věcí. Závěr nicméně přinesl zvláštní rozhřešení: i fran- couzský herec, snad vyvedený z míry působivým čtením Paze samotného, tu náhle recitoval málem španělsky prostě - a pohnutě... Pořad v nás přitom vzbudil i starou otázku, zda každá recitace poesii nutně nezplošťuje, alespoň tu moderní (a pazovsky bohatou): nedává jí časovou a divadelní "nasměrovanost" tam, kde je spíš prostorovým, komplexním rozestřením významů.

Poslední číslo (osmaosmdesáté) revue Poesie, řízené Michelem Deguym, je celé věnováno básníkům Jižní Koreje. U všech, nestorů i debutantů, je rázem cítit existenciální nasazení, které dnes osudově chybí i francouzské poesii. Pro mne z čísla zvlášť mocně vyhřezla tahle krátká Kotleta, napsaná (v roce 1991) dnes šestašedesátiletým Ko-Unem:

"V taeonské taverně v Sonhwadong
mám pusu ucpanou
kusem opečené kotlety
Najednou ho nemůžu spolknout
Ani vyplivnout...
Zvenku na mne křičí řinoucí se déšť
Rychle mluv

O čem?"

Petr Král
básník