Koncem jednoho odpoledne na konci šedesátých let Ivan Diviš pozval k sobě domů Pištoru a Wernische. Všichni tři už měli dost vypito, a proto si u Paukrtů na Národní třídě koupili už jen pár láhví vína, ne víc, než kolik kdo pobral, jednu nebo dvě si nechali otevřít, aby cestou mohli upíjet, a jelo se tramvají do Kbel.
Divišův dům, to byla jednopatrová dřevěná nouzová stavba na menším, oploceném, dobře udržovaném pozemku s několika ovocnými zákrsky (zdá se, že tam Ivan tajně sadařil a zahradničil!), vypadala tak trochu jako kovbojský srub někde na stráni nad Sázavou.
"Ano, tady do té trávy mezi stromy si často v noci lehnu a přemýšlím," pravil Ivan Diviš, "a tam nahoře," ukázal na okno, "tam nahoře je jediné místo na světě, kde můžu tvořit."
A zavelel: "Jdeme do pracovny!"
"Všimněte si," pokračoval, když vystoupili po schodech, "že to tu mám lepší než ten krtek na Kampě. O hodně lepší. Koukejte, jak široký je tu rozhled, dýchejte můj vzduch."
A oba hosté přistoupili k širokému, několikadílnému, dokořán pozotvíranému oknu, rozhlíželi se po Kbelích - a v dálce Praha, vlevo řada činžáků, vpravo nějaké polnosti a sloupy vysokého vedení - a dýchali.
"Dost! Kam pořád čumíte," řekl Ivan Diviš. "Tady," napřáhl ruku k hromadě navršené na podlaze, "to všechno jsou spisy o velehorách. Příští rok jedu do Tibetu. Vás oba ovšem beru s sebou, ať chcete nebo nechcete." Obrátil se k Wernischovi: "Máš svůj vlastní cepín?"
"To se rozumí, že mám," odpověděl Wernisch.
"A ty?" zadíval se Ivan Diviš přísně na Jiřího Pištoru.
"Jak bych mohl existovat bez cepínu," odpověděl Pištora. "Vedl bych jen ubohý, zbytečný život."
"Tady je psací stůl," řekl Ivan Diviš. "A tohle," oběma rukama nadzdvihl štos papíru, "to je Nanga Parbat české poezie. Napsal jsem to dneskav pět ráno."
"A kde je záchod?" zeptal se Pištora.
"Co?" zamrkal Ivan Diviš překvapeně. A jako by se pohoršil: "Záchod? Tady se chčije z okna, kamaráde. A dělá se to takhle!"
Odstrčil Pištoru, postavil se k oknu, rozepnul kalhoty, vypjal se na špičkách a přes parapet přepadl ven, na zahradu.
Téměř okamžitě přidupal po schodech zpátky.
"Co... kde jste se tu vzali?" strnul ve dveřích. A žasl:
"Co... co děláte v mým domě?! Jak to, že jste si dovolili... Kdo vás sem pustil?!
"My... Vždyť přece..."
"Ven! Vraťte básně, který jste ukradli, a okamžitě se odtud pakujte, syčáci, nebo vezmu hůl!" rozkřičel se Ivan Diviš a rudl.
"Já vás umlátím! Kde je sekyra, kde je mý stiletto?! Zabiju vás oba!" křičel.
"Jenom ne cepínem, prosím," řekl Pištora. Měl to být vtip, ale s Ivanem Divišem v té chvíli nebylo možno žertovat.
Když byl v roce 1989 vyznamenán Cenou evropských spisovatelů Moravan Jan Skácel, zasvěcence to vůbec nepřekvapilo. O něco překvapivější bylo, že mu československé úřady povolily cenu osobně převzít.
Po oracích se k lyrikovi počali trousit gratulanti, většinou kolegové. Mezi nimi i Lawrence Ferlinghetti, ano, ten Ferlinghetti, jejž před dvěma lety odmítli v Holešovicích naložit pražští taxikáři, protože jim v pouličním osvětlení nápadně připomínal nádražního váguse.
Po několika zdvořilostních frázích položil Ferlinghetti Skácelovi za jazykové spolupráce náhodných svědků profesionální otázku, týkající se techniky básnické práce.
"Kolik jointů marihuany spotřebuješ na jednu básničku?"
"Ani jeden," odpověděl po pravdě zaskočený Skácel.
"Já vím, já vím. Takže kokain, co? Stačí jedna lajna? Myslím na básničku."
"Ale vždyť my u nás takové věci vůbec nemáme!"
Doyen beatniků vytřeštil nechápavě oči.
"A jak to teda děláte?"
Skácel svraštil obočí a chvíli přemýšlel.
"Tož, my pijeme víno, také pivo, kořalku..."
Ferlinghetti se na něj zpytavě, tak trochu nedůvěřivě zahleděl a vnitřním zrakem přitom pátral ve své paměti. Po chvíli mávl rukou a konstatoval: "A to taky jde."
Na to, jaké megadávky alkoholu konzumoval, dožil se Oldřich Vyhlídal požehnaného věku.
Když kráčíval - maličko pomočený - cestou z Klubu spisovatelů domů kolejištěm Národní třídy, jak Mojžíš za sebou vodíval stádo vyzvánějících tramvají. Nebyl to jediný rituál pramenící z jeho závislosti.
S balíkem autorských výtisků své nové sbírky pod paží přicházel vždy do básnické redakce Československého spisovatele, aby knížky věnoval bývalým kolegům. V druhé ruce nesl tašku s baterií vodek, což mělo svůj praktický význam.
Usedl a začal pít. Po chvíli vytáhl pero a rozevřel první svazek. Hrot pera se pěticentimetrovou amplitudou rozkmital nad stránkou. Vyhlídal se usmál a zavrtěl hlavou: "Ještě ne." Tyto pokusy opakoval zhruba každých pět minut. Trvalo to však pokaždé zhruba půllitr vodky, než se dokázal podepsat.
V posledních letech života nejednou telefonoval ze Strašnic na Národní Janu Pilařovi, že umírá a přeje si, aby ho přítel přijel podržet v hodince smrti za ruku. Národní umělec tímto úkolem pověřil některého z podřízených básníků.
Jednou přišla řada na Vladimíra Janovice. Přijel do Strašnic, zvoní, zvoní - a nic. Že by už byl Oldřich po smrti? Mám zavolat záchranku nebo policii? Ozvaly se domovní dveře a na schodech se zjevil Vyhlídal v pyžamu a s lahví v ruce. Došla mu vodka, tak si na to umírání skočil za roh pro další.
Sblížili jsme se především na flámech v podobě jakéhosi venkovského kumpánství. Do něho se Hrubín vůbec rád projektoval ve vztazích k lidem v hospodách: "Pojď sem, ty starej kořalo! Voba jsme venkovští drni!" V dobách jeho téměř notorického alkoholismu mu dělal anděla strážného většinou Emanuel Frynta. Dával pozor, aby Hrubín neutratil všechny peníze, které měl při sobě. Hrubín šel z nakladatelství, nesl si honorář či zálohu a cestou všechno pinknul. Jednou U Šupů mi házel do polévky stokoruny: "Tak takhle drahou polívku jsi, Josko, ještě nejed!" - Přišla kelnerka a Franta mi šeptá: "Teď ji překvapím!" - "Co jste měl?" ptala se vrchní. - "Čtyři deci a dvakrát polévku." - "To dělá dvaatřicet korun." Hrubín sáhl do kapsy a dává jí pět stovek. "Tak to je dobrý!" Kelnerka se jevila, básník byl spokojen. Jeho cesty z flámů domů bývaly mnohdy dramatické. Byl-li u toho Fikar, zařídil taxíka do Farského ulice. A v domě prý říkali nájemníci: "Pana Hrubína už zase nesou." Flámy s ním bývaly i nebezpečné. Měl dvojí druh opice: erotickou a politickou. Buď vyzýval přítomné dámy ke kohabitaci nebo pronášel výroky proti komunistům. Jednou to U Šupů odnesl i Biebl. Hrubín na něj přes celý lokál křičel: "Kosťo, jsi hodnej člověk, velkej básník, ale stejně jako komunista budeš viset tam na břehu Oharky! Mám tě rád, ale bude to, jak říkám!" Druhý den po vystřízlivění se vždycky svých výroků děsil. Zvával také k návštěvě své náhodné kumpány. Někteří z nich, protože Hrubínovo jméno znali z jeho dětských knížek, skutečně dorazili. Ode dveří je musela vyprovodit paní Jarmila. Franta se vzadu v kamrlíku třásl hrůzou a studem. Za pár dní se však všecko opakovalo.