Bohuslav Vaněk-Úvalský

Zabrisky

(ukázka ze stejnojmenného románu)

20.

Přesunul jsem se se svým vehiklem do centra. Všude chodily holky v krátkých sukních, popíjel jsem u automatu kávu, pásl se pohledem. Zmačkal jsem kelímek, hodil ho do kontejneru a celé dopoledne se procházel po prosluněných ulicích. Pod Wilsonovým nádražím jsem se zavěsil za muže kráčejícího v reklamním válci. CINZANO, CINZANO, četl jsem stále dokola. Krásný den jsem podpořil dvěma dogmatily, prošel pod magistrálou, ohnul to na Žižkov k CESTĚ DO HLUBIN NOCI. Zase mne ovládl nasládlý zápach Moricovy kavárny, cezený dvěma skřípajícími ventilátory. Projel jsem letmým pohledem sál a zahřálo mne u srdce. Pátečníci byli na svých místech. Vzal jsem si dozadu noviny v držáku, Morice požádal o cinzano, sirky a westky. Nasadil jsem si sluchátka. Na mušce debatérů byla vyčerpanost světa. Nádherné téma.

- Média a zase jen média, zahuhňala sluchátka.

- No těbůh, zavrtěl jsem hlavou a přes pult si rozložil noviny.

- Média vytvářejí dějiny, určují, co bude zásadním tématem určitého časového úseku. Už není ani důležité, jestli se popisovaná událost skutečně stala. Manipulace s realitou je jedinou hybnou silou ve společnosti.

- Jasně, řekl jsem, - natrhni médiím zadek.

- Jsme napojeni na dokonalý řetězec obludných spiknutí.

- Ještě líp, fandil jsem.

Od včerejška mne drtily cyberkrasavice. Nádherný mediální majstrštych. Báječné spiknutí. Polkl jsem doušek cinzana.

- Nemůžeš věřit ničemu, pokračoval hlas, - je docela možné, že i kni-hy, které čteš, píše někdo jiný a inzerovaný autor je pouze dobrým reklamním tahem k udržení mediální přehlednosti produkce a zárukou prodejnosti titulu.

- Ale chlapi, podotkl jsem ve své kukani, - to jsme si nedomluvili.

- Nebo si vezmi třeba jen coververze filmů, remixy hudby. Jde o to něco sdělit? Je vůbec ještě co nového nacházet? Nebo už jde jen o součást byznysu?

- Tfuj, řekl jsem. Zmínka o vydělávání mne rozlítostnila. Pitt Bul mi visel krásný balík nedosažitelných pohledávek.

- Snažím se tu pojmenovat problém vzniku nového pojímání svě-

ta v důsledku nových kontextů. Mám pocit, že společnost klasického uspořádání vyčerpala všechny možnosti a že díky počítačům a komunikačním sítím stojíme na prahu něčeho zcela nového, nepoznaného. Mluvím o virtuální realitě, o cyberprostoru, který vyrůstá z vyčerpaného světa.

Vyčerpalo mne to. Vykouřil jsem westku a odpojil mikrofony. Doma mne čekala děvčata se zaručeně realistickými cyberprsy.

21.

- No vida, pronesl Pitt Bul z oblaku naducaných masařek, - takhle se mi líbíš. Dobrá práce.

Listoval papíry, na nichž se skvěly perly z mojí klávesnice.

- Co peníze? nadhodil jsem ze setrvačnosti.

- Copak jsem tě vzal někdy na hůl? nakrčil se, - dočkáš se. Mimochodem, udal jsem tvého Kunderu.

Tak Kundera byl udaný. To to vzalo obrat.

- Komu? řekl jsem se zájmem.

- Hlídej si tu svoji ješitnost, poradil mi Pitt, - můžeš se zklidnit, Mistr to není.

- Tak to mě nezajímá.

- Jistě. Tebe zajímají peníze.

- Kolik?

- Deset? zkusil to Pitt.

- Cože? Deset? Kolik je tvoje mizerná provize?

- Šest, navrhl Pitt.

- Cože? Tys to prodal za mizerných šestnáct tisíc?! Víš, jak dlouho jsem to psal? Tři roky!

- Za deset, upozornil mě Pitt, - těch šest si beru z toho. Ostatně, myslím, že si nemůžeš vybírat.

Oněměl jsem. Zase mě dostal.

- Budeš dobrý Hráč, ucedil jsem.

- Ty znamenitý dubler. Jsou tu samá plus. Máš talent, nemáš charakter. Umíš řemeslo, ale zas máš škraloup. A hlavně: umíš se ho bát.

Ve faulech zezadu byl Pitt nedostižný. Dopil jsem pastis, cinkl o stůl desetikorunou.

- Co je přes deset, je pro tebe.

Pokrčil rameny.

- Moc dobrá práce, poklepal na obálku s cyberkočkama.

Jako by nic neřekl. Sbalil jsem se a šel.

22.

Před penzionátem stála Leda. Byla v černém roláku s úzkou černou sukní, v ruce kufřík. Ani se nehnula.

- Rád vás vidím, řekl jsem a kopl vší silou do dveří svého peugeota. Zaklaply se a zůstaly tak. Dobrá práce.

- Já ne, odtušila Leda.

- Vrátíte se ještě dnes? Mohli bychom zajet na večeři.

- Pokračujte, pravila chladně. Odrázovala na kraj parkoviště a tam opět ztuhla.

Výkyvy v jejím chování mne ničily. Pokrčil jsem rameny a vlétl do náruče Doris, číhající za recepcí.

- No jo, pan Zabrisky, vypálila mi v ústrety, - víte vy, co je novýho? Víte, co se tu semlelo?

- Nevím, pokrčil jsem rameny. Stalo se to mou novou disciplínou. Nevědomost je požehnáním.

- To je to, zašeptala rozčileně Doris, - nic. Jsem z toho celá paf, tady se ale lautr nic nestalo. To vám, pane Zabrisky, čilou ženskou jako já vykolejí. I tady děda je z toho celý bez sebe.

Děda si hlasitě pšoukl. Byl bez sebe již celou řadu let. Pro přežití vedle Doris to byla jediná možnost.

- Taky sem vám poslala Fatimu do krámu, aby objednala na tu naši slávu nějaký ty chlebíčky a taky rakvičky a věnečky a takový ty pamlsky, já vím, co se sluší. Budeme mít vínko, pane Zabrisky, chutný sladký vínko, doveze mi ho jeden známej obchodník, to se rozumí, se slevou, dobrý vínko, chutný a sladký. Hned jsem do toho taky zapojila Nováka, ťukala jsem na něho, že jsem jako Fatimce zapomněla říct, aby taky objednala humrový jednohubky, humři nesmí ve slušný společnosti chybět, pane Zabrisky. Novák vám byl ve slipech, kdybyste viděl ty jeho nohy, to sou krásný nohy, takový výtvarný, ty se něco našlapaly světa, kdy dáte peníze do fondu?

- Kolik jste to říkala? Čtyři stovky?

- Šest, pane Zabrisky, měla jsem s tím děsnou režii, no že je pánbůh nade mnou, jak já se s tím nadřela. Musela jsem nechat vyprat záclony, vyčistit křesla, na podlahu dát bistról, abysme to měli jako ze škatulky, teď do toho ty jídla, vy toho sníte jako sloni, teď budu platit nějakou tu výzdobu a všechno se zdražuje...

- Dobře, zabrzdil jsem ji a vybalil tisícikorunu, protože jsem menší neměl.

- Pane Zabrisky, vy ste takovej štědrej, sbalila Doris střelhbitě bankovku, - já věděla, že ubohou ženskou nenecháte na holičkách, celých tisíc korun, ste kabrňák a fakt vám to sluší, učiněnej sekáč!

- To jako z druhý ruky? ušklíbl jsem se a nechal roztékající se Doris vlastnímu nepěknému osudu. Nikdy neplaťte malým lidem velkými bankovkami.

Posadil jsem se k počítači. Hlavou se mi honily rozličné myšlenky. Kolik energie člověk zmarní přemýšlením o pitomostech? Dělej, co máš, říkával můj otec. Měl zatracenou pravdu. Jenom šlo o to zjistit, co mám dělat.

Večer jsem seděl v Grill baru. Pil jsem pastis. Měl jsem na sobě svou nejelegantnější košili se stříbrným proužkem. Moc mi to slušelo. Chlap si namluví leccos.

- Dáte si ještě něco, blyštivej? pravila mi servírka.

- To samý, beruško.

Z boxu za mými zády se vyklonil chlap.

- Jste volnej?

- Podle toho na co.

- Potřebuju pomoct.

- Obsazeno, řekl jsem.

Podrbal se na hlavě a přisedl. Chvíli jsme na sebe koukali.

- Mám problém, řekl.

- Hm.

- Promlouvá ke mně hlas, řekl pomalu.

- Tak si vypněte rádio, poradil jsem mu.

- Vy mi nerozumíte, řekl.

Napil jsem se pastisu.

- Ten hlas, povídá chlap po chvíli, - mi pořád říká: udělej to, udělej to. Nedá se to vydržet.

- Aha, sdělil jsem mu.

- Pořád mne ponouká. Udělej to. Pak zase: udělej to. Udělej to. Stále dokola. Udělej to. Udělej to. A znovu: udělej to.

- No tak to udělejte.

- Už mě to taky napadlo.

- Udělejte to a bude to.

- No jo, když on ale neřekne co!

Byl to opravdu těžký oříšek.

- Piju bez ustání nervový čaj, povídá zase.

- Ano? začal jsem se zajímat, - pomáhá?

- Když ho vypiju, oslovuje mne hlas Vladimíre.

Pustil jsem na jazyk doušek pastisu.

- Je to na předpis?

- Co?

- Nervový čaj.

- Ale ne, to koupíte všude.

Sáhl do kapsy a vyloupl z platíčka jeden dogmatil. Nádherný soulad. Srdce mi zaplesalo. I já sáhl do kapsy a vyloupl z platíčka jeden dogmatil. Spřízněnci jsou lidé, s nimiž byste nejraději neměli nic společného. Další z božích vtípků.

- Udělej to, ozvalo se od vedlejšího stolku.

- Slyšíte?! zbledl můj společník, - už je tu zase!

Raději jsem šel.

23.

- Co bys říkal, zívl Pitt Bul, - kdybys psal za někoho, kdo neexistuje?

- Na to čekám. Bob Sen Clark literárního nebe.

- Bude to dáma. Jméno Sarah Cool, třicet dva let, blond vlasy, prsa číslo tři, její specializací budou vztahové romány. Cílová skupina ženy středního věku. Dobrý?

- Jméno už blbější být nemohlo.

- Doba to žádá. Bude mít poradnu pro ženy. Mediální kampaň je rozvržená do třech měsíců.

V první vlně jdou články pro dámské časopisy. To už se rozjelo. Následují rozhovory a spoty.

O to se nestarej, to už je natočený. Ve třetí vlně vyjde její román Žila jsem mezi muži. To je tvoje práce. Pak nastoupí kosmetika s její značkou, oblečení styl Cool a spousta věcí kolem. Na disketě máš všechno, co bys chtěl vědět o Sarah Cool, a bál by ses na to zeptat.

- Je tam jistě i spousta věcí, které bych vědět nechtěl.

- Přirozeně. Žádný exhibice, Zabrisky. Kniha je jen součástí celku. Není cílem, jenom prostředkem k rozšíření vlivu Sarah Cool.

- Je tam opravdu všechno? I jak to má ráda?

- Všechno, Zabrisky. Máš tam i hotové recenze na Žila jsem mezi muži. To pro případ, že bys příliš používal vlastní imaginaci.

- Kdy dostanu peníze za cyberdámy?

- Až odevzdáš Sarah Cool.

Zatracená Coolová. Zase mi to zkomplikovaly ženský.

- Termín uzávěrky, to by tě mohlo zajímat, máš za tři týdny. Pět dní je na připomínkování v agentuře. Do měsíce to bude v tiskárně.

- Tři týdny. Děkuju pěkně.

- Ty si poradíš. Čekám pěkný, pikantní profesionální příběh. A špetku sentimentu prosím.

- Kdo mě přesvědčoval, že je nový věk? Abych zahodil starý krámy?

- Co bylo včera, dnes již je slepou uličkou, usmál se.

Sbalil jsem disketu. V manipulování s lidmi nebylo možné ustat ani na minutu. Mohli by zvlčit.

- Dobře, řekl jsem.

- A propos, nechceš přijít na párty?

- Za tím je nějaká čertovina.

- Je a není. Mohl by ses stát mým Hráčem. Ty a já proti sobě, po tom jsi vždycky toužil, ne?

- Mně to stačí takhle, řekl jsem.

- Hra je otevřená všem. Není to ohavně demokratické? Vyšší společnost zve i trosky tvého typu, zamysli se nad tím.

Coca-Cola je nejdemokratičtější pití, četl jsem kdesi, pije ji negr na ulici, stejnou hltá prezident USA. Monopolům jde o všechny duše. Nakopl jsem dveře u peugeota, nasedl a odjel.

24.

- Zdravíčko, řekl jsem Dorisinu dědkovi slunícímu se ve svém kolečkovém křesle na rampě před Živým dechem.

- Prdlajs, odsekl mi dědek.

- Á, pan Zabrisky, vytančila zpoza pultu Doris, - to jsem ráda, že jste tady, tak se hned šupačte převlíct do svátečního, pojedem nakupovat!

V hale za recepcí se kývala Fatima v příšerně strakatých šatech z dederonu. Výbuch na hlavě měla doplněný o slaměný tralaláček. Divoce fialová růž a zelené stíny kolem nevnímajících očí. Hodil jsem si věci do pokoje. Nedotčené závěsy a ještě jiné indicie prozradily, že se tu Leda neobjevila. Zkusil jsem zaklepat na dveře jejího pokoje, ale nikdo tam nebyl. Nechala mě v tom. Šel jsem do recepce. Novák si vzal čisté montérky a vyrazili jsme.

- Víte, Fatimka je celá nesmělá, svěřila se mi Doris cestou k mé popelnici, - zdráhala se ty krásy ode mě oblíct, málem jsme se popraly. To víte, to je takový to dívčí škádlení. Že je jako poupátko?

- Vy jedete s náma? řekl jsem s jistou nelibostí v hlase.

- Pane Zabrisky, řekla laškovně, - přeci si nenechám ujít takový námluvy. Že jsem ale Fatimku zmalovala, no umím to eště, to ženská nezapomene.

Odfoukl jsem si a počkal, až se všichni usadí. Pak jsem obešel vůz

a pozabouchal dveře.

- No a nejezděte jako širón, řekla Doris.

25.

Vrátili jsme se pozdě. Měl jsem odemčený pokoj. V jeho přítmí seděla Leda.

- Poslyšte, řekla potichu, - uděláme malý obchod, jo? Za tuhle whisku mě tady necháte sedět.

- Co je to za špatný obchod, když platíte předem? zabručel jsem.

- Potřebuju to.

- Hm, řekl jsem a na stůl postavil krabici nervového čaje. Bolela mě hlava z Dorisiných řečí. Nezavřela pusu celou cestu. Šel jsem natočit vodu do rychlovarné konvice.

- Můžu vám s něčím pomoct? řekl jsem pak Ledě.

- Ne.

- Máte nějaký problémy, ne?

- Bych řekla, že nějaký problémy má každej.

- Ne každýmu nabízím pomoc.

- Si ji nechte pro sebe.

- Jistě, řekl jsem.

- Máte sirky?

Připálil jsem jí.

- Je to divný, řekl jsem, - ten krátký čas, který jsme dostali k životu, má v sobě moc velkou porci beznaděje.

- Za tu whisku bych si ráda koupila i vaši zavřenou pusu, víme?

Některé situace byly k nezaplacení. Zalil jsem nervový čaj horkou vodou, zapnul počítač a pustil se do Sarah Coolové. Spousta lidí netušila, že ji kdy k životu budou potřebovat. Že se bez ní neobejdou. Stane se chvilkovým prototypem jediného správného chování. Ženy budou chtít být jako ona. Odskáče si to spousta chlapů.

26.

- Hra na druhého je jedna z nejsložitějších her, pravil brýlatý chlapeček jezdící před Živým dechem na bicyklu, - musíš k ní znát správné rozpočitadlo. Komu jednou vyjde, že je druhý, nese si to s sebou celý život.

- Co to ty děti pořád mají, podivil jsem se, - chceš bonbón?

- To nesmím, řekl a šlápl do pedálů.

Na konci ulice poplašil Pejřilova kolopsa. Dostal smyk a vletěl do pangejtu.

- Zatracenej parchante, ulevil si Pejřil.

Pes štěkal z pangejtu jako o život. O život šlo pořád. Pejřil ho šel nasadit zpátky na vozovku.

Nakopl jsem dveře peugeota.

- Berete to hákem do džungle? vyklonila se z okna Leda.

- Jo.

- Sem hned dole.

Sedl jsem si do auta a čekal. Otevřely se dveře a na zápraží vyšla Doris, strkající před sebou křeslo s dědou.

- Zdravíčko, povídám.

- Á pan Zabrisky, koukám, že jste si vzal na sebe koženkový kraťasy, jako nosil před válkou tady děda, sekne vám to, co vám mám povídat, učiněnej Tarzán.

Kolem Doris se prosmýkla Leda.

- Á slečna Leda, no dobrý jitro přeju, to určitě jedete k vodě, taky co jinýho, že jo, když je takový pěkný počasí, i vy jedni dva.

- Jedem? řekl jsem Ledě.

- Jasnačka.

Zabouchl jsem dveře.

- A přivezte mi ňáký škeble, pokřikovala rozpustile Doris.

Objel jsem kolopsa a odbočil na hlavní. Leda si nasadila černé brýle.

- Jak je? povídám.

- Brnkačka.

- Včera to tak nevypadalo.

- Včera bylo včera.

- Prima den, povídám, - napsal jsem dvacet stran.

- Ste ňákej bujnej, máte rádio?

- Tranďák. Vzadu.

Leda ho vzala a chvíli v něm ladila.

- Rádio jedna, dobrý?

- Pro mě za mě.

- Kam pádíte?

- Do knihovny. Potřebuju materiál. Dneska se bude skvěle krást.

- Že se na to nevydlábnete.

- Kam pádíte vy? povídám.

- Jen tak. Vegáč, ne?

- Žádná ženská nedělá věci jen tak, povídám.

- Ste ňák chytrej.

- Zvu vás na oběd.

- Co s tím jídlem porád máte?

- Jedna z posledních slastí, pokrčil jsem rameny.

- Tady mi zastavte.

- Co to jídlo?

- Možná jindy. Tak zatim.

Zavřel jsem zevnitř dveře a sledoval Ledu. Kráčela k Branické rybárně. Od stolku na ni mávl rozložitý elegán. Zamířila k němu. Ve hře na druhého jsem bezpečně vítězil.

27.

- Nechceš tiskárnu? nakoukl do mého pokoje Bebe.

- Prosím tě, povídám, - máš mi nosit pěkně odvazový story, ne tiskárny.

- Je fungl nová, usadil se v křesle, - máš kolu?

- Ne.

- Epsonka, kámo, pro tebe za bohovskou cenu.

- Kdes ji vzal? řekl jem podezřívavě.

- To neřeš, tu stříkačku mám eště taky. Mohla by se ti hodit.

- Už jsem ti k tomu něco řekl.

- Změň názor, kámo, vyzval mě Bebe, - někdo po tobě čmuchal.

- Co to plácáš?

- Pěknej ranař. Dva metry, černý brejle. Zprudil pár přespolňáků. Měl by sis dát bacha.

- Jak víš, že chtěl zrovna mě?

- Vím a nevím. Mám svý špicly, kámo, a tady v bedně mi to pálí. Tos nepostřeh?

Postřehl jsem, že používá slang podobný Ledinýmu. Že mu narůstají křídla. Že má pod palcem pěknou síť dětských informátorů, čórkařů

a místních bijců. Na čtrnáct let solidní práce. Z něj už nějaké náměty, stovku za kus, nekoukaly.

- Nevím, řekl jsem, - jestli ti to v tvojí bedně spíš nepřipaluje, ale i tak ti děkuju za informaci. Kolik mě bude stát?

- Až ode mě koupíš stříkačku, smažeme všechny dluhy, řekl blahosklonně.

- Moje řeč, podotkl jsem a vyprovodil ho ze dveří.

- Stavím se za tebou, kámo.

- Zkus se míň dívat na televizi, poradil jsem mu, - tady v Modřanech dají lidi spíš na podtrhy než na pistole.

- Časy se mění, kámo.

Zavřel jsem dveře. Vyhledal lahev koňaku. Chystal jsem se ji ztrestat, když do pokoje vplula Leda. Odtrhla mi lahev od úst a mohutně se napila.

- Jak jste na tom s časem?

- Bledě. Mám hodně práce.

- Sbalte se, jedem utrácet.

- Jak, utrácet?

- Strašně.

- Pomátla jste se?

- Mám narozky. Chci si udělat radost, víme?

- Proč to mám pořád odnášet já? zabručel jsem.

- Proč ne?

Napila se koňaku.

- Brzděte, řekl jsem jí, - mám práci.

- Vy nikdy ženským neřeknete ne, ušklíbla se, neumíte to.

Měla pravdu. Neuměl jsem to. Sešli jsme do haly.

- Ale pane Zabrisky, divila se Doris, kampak? A se slečinkou? To si pěkně vyhodíte z kopýtka. Já kdybych mohla, hned jdu s váma. Co stará ženská z toho života má? Já se uměla v kole protáčet. Kolika chlapům já pomotala hlavu. Jo, kdybych mohla.

Naštěstí nemohla.

- Chcete něco přivízt? zeptala se Leda.

- Ani ne, slečinko, ste móc pozorná, kdy dáte peníze do fondu?

- Vy po mně chcete prašule?

- No bóžínku, na tu naši slávu, ne?

- To nepude, Leda na to, - páč tady zrovna nebudu. Tak jakýpak cavyky. Jdeme.

Doris se zatvářila kysele.

- Ale že vám to oběma sekne, skoro jako Švorcový a Moučkovi, řekla otráveně.

Pálilo slunce, sem tam se po obloze líně převalovaly naducané beránky. Trávili jsme příjemný den přejížděním mezi krámy a zábavními podniky. Kapal ze mě pot.

- Musím si koupit ventilátor, povídám Ledě v jednom baru po čtvrté sklenici pastisu.

- Proč jako?

- Nesnáším horkej vzduch. Válí se po mých věcech. Leze do mě. Vždycky jsem v létě plnej horkýho vzduchu, nesnáším to. Pryč s horkým vzduchem.

- No vy zase vypadáte.

- Jedeme pro ventilátor, rozhodl jsem, - na ventilátorech se nesmí šetřit. Mám utkvělou představu. Do každýho rohu místnosti postavím otevřenou ledničku. Obložím se suchým ledem. Mrožema. Pozvu Jágra.

- A jeje, řekla Leda, - vy zase budete plácat celý večer, co?

Naskládali jsme se do auta.

- Kde je volant? řekl jsem podezřívavě.

- U mě, řídím já.

- Tak to ne. Kategoricky protestuju. Tohle fáro potřebuje pevnou mozolnatou ruku, ne ty vaše pracičky.

Leda otočila klíčkem v zapalování. Vyjeli jsme.

- Žádný podtrhy, řekl jsem, - jedeme pro ventilátor.

- Klídek.

Dírama v podlaze foukal čerstvý vzduch. Zbožňuji klimatizované bouráky.

- Stát, zavelel jsem.

- Co máte?

- Támhletu restauraci chci poznat.

- Ta je pěkně mastná.

- Máte narozeniny. Šupem.

- Bych zaparkovala.

- Rychle.

Sedli jsme si na červeně čalouněné kopie rokokových židlí. Zaměřil jsem svou pozornost na veliký ventilátor v rohu místnosti. Vzrušoval mne.

- Smím vám nabídnout? naklonil se k nám decentní číšník.

- Ventilátor, řekl jsem.

- Prosím?

- Co stojí tamten ventilátor?

Číšník se usmál.

- Šampaňské, řekla rychle Leda, - a ať je báječné.

- Přemýšlejte o tom, řekl jsem.

Číšník zavrtěl hlavou a odešel.

- Co vás to bere? řekla Leda.

- Nevím, řekl jsem, - mám pocit, že ho potřebuju.

- Máte oheň?

Připálil jsem jí. Sobě taky. Cigarety v tom vedru hořely dvakrát tak rychle. Leda jistila sál pohledem.

- Znáte někoho?

- Sem myslela, ale není to on.

Přišel číšník, obsloužil nás.

- Ještě jste si to nerozmyslel? zeptal jsem se.

- Nechte toho.

- Pět tisíc, řekl jsem.

Číšník odešel.

- Jsem kapinku pod parou, řekl jsem, - kapinku.

- Kapinku, jo?

Pozvedl jsem šampaňské.

- Na vás. Na poctivej studenej vzduch.

- Na vaše psaní.

- Ne, to musím odmítnout. Zkyslo by mi v puse. Spíš na vaši práci.

- Kdybyste radši mlčel.

- Dáme si kotletu?

- Jo. S pomfrity.

- Víte, co udělám, řekl jsem u jídla, - nebudu se o ten zatracenej větrák dohadovat. Já ho prostě štípnu.

- Fakt toho nechte.

- Jasně, štípnu ho.

Mohutně jsem si zavdal ze sklenice.

- Se mi zdá, že to cvaknem a zmizíme.

- Správně, holčičko, pfú. Rozplyneme se v hříšné mlze. Jenom to lupne.

- Účet, řekla Leda.

- Pojď sem, žabáku, řekl jsem číšníkovi, - můžeš si tu vrtulku přidělat na hlavu. Cesta do pekla je dlážděná neprodanými ventilátory.

- Pane?

Zamotala se mi hlava. Probral jsem se až v peugeotu. Leda to nemilosrdně brala přes díry po příjezdové cestě k Živému dechu.

- Proboha, vykoktal jsem, - nedrncejte se mnou.

- Byste zasloužil.

Něco se mi nezdálo.

- Proč mám tak rozervanou košili? řekl jsem opatrně.

- Sme vás nemohli naložit do fára. Trošku ste vyváděl, víme?

Mlčel jsem. Další restaurace ztracená. Břicho mi skákalo sem tam. Leda zastavila. Vypotácel jsem se ven a opřel se o auto. Otevřela zadní dveře a vytáhla větrák. Vrazila mi ho do ruky.

- Dárek od přítele, podotkla.

- A sakra.

- Ste děsný zvíře, ušklíbla se, - pět číšníků vás nemohlo zkrotit.

Ploužil jsem se zvadle ke vchodu, opíraje se o ventilátor.

- Prdel, řekl nám dědek na uvítanou. Živý dech potřeboval čistý vzduch jako sůl.