Materiál převzat z National Geographic (prosinec 1994), kráceno.Materiál převzat z National Geographic (prosinec 1994), kráceno.
Fotografie: Maria Stenzel
Překlad: Irena Přibylová
Citáty básní podle překladu Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka
(Walt Whitman: Stébla trávy, Knihovna klasiků Odeon, Praha, 1969).
Volnomyšlenkář, vlastenec, propagátor vlastní práce a revolucionář, který prohlásil, že tělo je svaté a jeho choutky stojí za napsání básně. Walt Whitman oslavoval republiku rovnoprávných, od podomních obchodníků po prezidenty. Jeho mistrovské dílo, Stébla trávy, nebylo ve své době doceněno, o století později však Whitmanův hlas stále zní - stejně svěží a zvučný jako hluk měst a rachot příboje.
"Cizinče," říká Walt Whitman v Stéblech trávy, "jestliže mne potkáš a chceš se mnou mluvit, proč bys nepromluvil? A proč bych já nepromluvil s tebou?"
Nikdy jsem neposlouchal. Whitmana a další básníky jsem navzdory vášni ke knihám četl jen pod nátlakem. V prvním ročníku na vysoké jsem dostal z literatury za tři a od té doby jsem si žádný kurz literatury nezapsal. Stébla mám pořád v knihovničce. Pasáž, kterou jsem si podtrhl během práce na domácím úkolu, září jako maják. Je to hlas, který mě volal už dávno, a já jej nevyslyšel.
Whitman udělal pro poezii totéž, co Miguel de Cervantes pro román, Bertolt Brecht pro divadlo a Pablo Picasso pro malířství: znovu určil pravidla. Co se týká stylu a všeho, co s ním souvisí, patří většina básníků dvacátého století v USA - a řada dalších po celém světě - k Whitmanovým následovníkům. Stébla trávy jsou navíc na amerických školách povinnou četbou. Sbírka byla přeložena do desítek jazyků.
Tyto překlady lemují police knihovny na starém statku ve West Hills na Long Islandu, kde se Whitman narodil. Přijel jsem sem hledat vodítka. Kdo byl Whitman? Co mi uniklo?
Koupi budovy zajistily v roce 1951 příspěvky od školních dětí a dům byl zachráněn před buldozery. Budova má venkovská vrata a trámy vysekané sekyrou - vše udělal vlastníma rukama Walter Whitman starší, tesař a občas farmář. Když se Walt v roce 1819 narodil, žili Whitmanovi na Long Islandu téměř dvě stě let. V rodině vládl vlastnenecký duch. Jeden z pěti Waltových bratrů se jmenoval George Washington Whitman, druhý Thomas Jefferson Whitman a další Andrew Jackson Whitman.
Dnes leží dům u čtyřproudové silnice, na druhé straně stojí nákupní středisko pojmenované podle Walta Whitmana. Uvnitř střediska pojídá pět výrostků pizzu. Ptám se: "Znáte Walta Whitmana?" Čtyři z nich slyšeli, že Whitman je "super" básník, a další odpovídá: "Myslím, že je to chlapík, co mu patří tohle nákupní středisko."
Když se zabydlím v motelu, mám opět čas zaměřit se na poezii. Během třiceti let, které mě dělí od angličtiny v prvním ročníku vysoké školy, jsem se pokusil číst poezii jen jednou.
 |
|
|
Nyní sahám po Whitmanově básni Z kolébky věčně se houpající, kterou považují profesoři literatury za jednu z Waltových nejlepších. "Z hrdélka drozda, z melodie člunku, / Z půlnoci uprostřed září, / Nad neúprosnou písčinou a daleko v polích, kde dítě..."
Očima přelétnu několik dalších stránek a snažím se nalézt, zda se někde něco děje. Při "vzduch voněl bezem" usínám a při "Nízko visí měsíc, vyšel pozdě," sahám po dálkovém ovladači televize.
Cítím se provinile, ale v televizi je dobrý film, který mě baví.
I když se Whitmanovi přestěhovali do Brooklynu jen několik dní před Waltovými čtvrtými narozeninami, zůstala chlapci láska k venkovské krajině Long Islandu - "Mořská kráso! Rozprostřená a prosluněná". Jako mladý muž často chodil plavat, sbírat škeble a chytat ryby. Běhával po opuštěných plážích Coney Islandu, a jak sám tvrdil, celé hodiny recitoval příboji a mořským rackům Homéra nebo Shakespeara.
Vydávám se za Whitmanem na pláž. Hned chápu, proč mluvil na moře. Vlny jsou plné života, neustále připravené naslouchat a odpovídat. Přesto se jen málo z nás vydá na procházku po opuštěné pláži a bude recitovat básně. Mladý Walt zcela jasně vnímal život - a sám sebe - v hrdinských rozměrech. Procházej se se mnou, Walte, a řekni mi, jaké vnitřní hlasy jsi slyšel. Co se v tobě probouzelo?
Odpověď nenajdeme. Jak se zdá, vliv rodiny byl mizivý. Matka četla většinou náboženské publikace. Otec byl drsňák, který hodně pil. Tři ze sedmi sourozenců byli nešťastně duševně zmrzačeni. Ani škola nebyla důležitá: odešel z ní v jedenácti letech. Přesto si Walt půjčoval při každé příležitosti knížky, četl svazky Tisíce a jedné noci, romány Jamese Fenimora Coopera a Sira Waltera Scotta - a to vše na něj zapůsobilo tak, že jen "vřel a vřel".
Nejvýrazněji Whitmana ovlivňovala každodenní cesta, která začínala na přívozech spojujících Brooklyn s Manhattanem. Přívozy - které fungovaly do dvacátých let našeho století - přepravily ve Whitmanově době ročně miliony pasažérů. Od přístaviště přívozu v Manhattanu Whitman pravidelně chodil několik krátkých bloků za Fowlerem a Wellsem, frenology, kteří porovnávali tvar lebek a určovali podle nich talent a rysy osobnosti. Jak se všichni tři shodli, spojovalo je "přátelství a duševní spřízněnost" stejně jako "lenost a náklonnost k potěšením smyslnosti".
Whitman pracoval nedaleko Fowlera a Wellse jako reportér a redaktor novin, později byl zaměstnán jako učitel a tiskařův učedník, ale nijak jej to nezaujalo. Jeho žurnalistická činnost - psaní o požárech, zločinech, místní politice a otroctví, které nazýval "strašným zločinem" - byla solidní, ale zanedbatelná. Whitman také psal nevýrazné povídky a je autorem protialhoholického románu Franklin Evans. Jeho první básně, které se objevily v několika newyorských denících - "Kde však, ó Přírodo, kde má duše spočinout?" - byly nezralé, ale sebejisté.
V několika denících dali Whitmanovi výpověď za jeho slabou pracovní morálku. Jeden z kolegů o něm řekl, že je "tak líný, že je potřeba dvou mužů, aby mu při mluvení otevřeli čelisti". Zaměstnavatelům se nelíbil ani jeho zájem o tematiku pracovních podmínek a korupce ve vládě. V letech 1842 až 1895 pracoval Whitman nejméně v deseti denících newyorské oblasti.
Nejrušnější newyorskou ulicí byla Broadway. Táhla se asi tři míle od přístaviště přívozu na 14. ulici. Lemovaly ji divadla, opery, hotely a restaurace. "Plavu po ní jako v moři," napsal Whitman.
Whitman chodil často do opery a rád si zazpíval věci od Rossiniho, Belliniho, Mozarta a Verdiho. Jeho hlavní vášní však byla konverzace s muži, jimž jejich práce poskytovala spoustu volného času. Sedával s kočími broadwayských omnibusů, s muži známými pod přezdívkami Vilda "od rány" a Starý Slon, a zastavoval se na kus řeči za hasiči jen kousek od Broadwaye, na Canal Street.
Hasiči dnes vítají konverzaci s kolemjdoucími stejně jako v dobách Whitmanových. Navštívil jsem obsluhu požárních stříkaček a žebříků v nedalekých posádkách č. 24 a 5. Toho dne pokrývala průčelí hasičské zbrojnice červeno-černá praporovina. Na chodník přetékaly květiny, svíčky a lístečky se vzkazy. Před týdnem zemřeli dva z jejich mužů při hašení požáru a další utrpěl vážné popáleniny.
Jeden z hasičů, David Schleifer, mě bere dovnitř. Kuchyň je bez poskvrnky a připomíná domov početné rodiny, která potřebuje velký stůl. Když se ozval osudný telefonát, muži si právě připravovali oběd. Dave mi ukazuje dva asi dvaapůlcentimetrové seškvařené špalíky gumy, které zůstaly z bot jednoho hasiče. Žár byl tak velký, že z helmy zůstala jen roztavená spona pod bradu. "Co to znamená být odvážný?" ptám se.
Odpovídá mi: "Udělat, co musíte, když s vámi ostatní lidé počítají."
Ven mezi květiny někdo položil Whitmanovu báseň: "Chápu veliká srdce hrdinů, / Odvahu nynější doby a všech dob;... / Já jsem ten muž, já to protrpěl, já tam byl."
Dítě století změn: Whitman se narodil na rodinné farmě na Long Islandu v roce 1819, ale dětství strávil věčným stěhováním na Brooklyn a zpět, kde jeho otec, stavitel, nacházel příležitostnou práci.
Whitmanův zrekonstruovaný rodný dům přitahuje každým rokem tisíce milovníků poezie.
Plavu zpět do broadwayského moře a v davu hledám Whitmana. Vysoký metr osmdesát. Mohutná hruď. Váží devadesát kilo. Plandavé kalhoty zastrčené do holínek. Ruce v kapsách kartounového saka. Nese se jak páv. Rozepnutá košile odhaluje svalnatý krk a chlupatou hruď. Předčasně šedivějící bradka. Čerstvě oholené tváře. Velké oči s těžkými víčky. Tyto oči byly klíčem k jeho rozhovorům. Položil otázku, nechal člověka vplout do nebesky modrých duhovek a poslouchal. Každý si hned připadal důležitě. Žárlím na lidi, kteří chodili po stejných ulicích a setkali se s ním.
Když začal Whitman někdy kolem třicítky psát Stébla, nikomu to neřekl. K písni, která mu plynula zpod prstů, přispěla bible, četba klasiků, opera, vlastenectví, novinářské zkušenosti a láska k přírodě. Mnoho lidí píše ze soužení a trápení. Walta inspirovalo především to, díky čemu byl šťastnější či "pohrouženější", jak jej popisovali lidé. Dělal ze svých básní především osobní konverzaci.
Proč začal Whitman náhle naslouchat svému vlastnímu hlasu? Většina umělců bojuje, vytváří neúspěšné pokusy se záblesky budoucí velikosti. Whitmanova proměna na génia vypadá nenásilně. Jako by se jen tak jednoduše přihodila. Whitman sám to neuměl nijak vysvětlit. "Dělal jsem jen to, co jsem dělal, protože jsem to dělal - to je celé tajemství," řekl později. Na fotografiích vidíme, že zhruba v této době měl mnohem lehčí a vstřícnější oči.
Stébla trávy vydal Whitman asi po pěti letech, v roce 1855, přičemž sazbu dělal zčásti sám. Dvanáct básní zaplnilo třiaosmdesát stran. Whitman neuvedl jméno autora, jeho podobu však ukazovala malá rytina: furiant s rukou v bok. Nepřítomnost autora podtrhla Whitmanovo přesvědčení, že mluvčím ve Stéblech jsou Všichni.
Před Whitmanem dodržovaly klasické básně přesná pravidla rýmu a metra a obvykle oslavovaly velkolepé, romantické objekty. V původní verzi Stébel se žádná báseň nerýmuje, a pozornost je většinou zaměřena na tak pozemské starosti, jako je živobytí. "Kovářství, sklářství, hřebíkářství, bednářství, střešní klempířství, šindelářství," říká se ve Zpěvu pro zaměstnání. Sbírkou se vine přesvědčení, že americká demokracie představuje novou a neodolatelnou sílu: "Odšroubujte zámky ze dveří, / Odšroubujte dveře z veřejí. / ...Vyslovuji pravěké heslo, dávám znamení demokracie."
Whitmanovy ambice odpovídaly jeho troufalosti. Chtěl, aby občané této demokracie, takzvaní obyčejní lidé, začlenili Stébla do svých každodenních rytmů.
Zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat. Whitmanova matka, u níž autor stále bydlel, měla knihu za "zmatenou". Knihu nabízelo jen několik málo knihkupectví - vadil jim její obsah. Whitman tvrdil, že chudí lidé jsou stejně cenní jako bohatí a že ženy jsou rovnoprávné s muži. A ještě hůř, v době, která zakrývala holé nohy u piána, oslavoval lidské tělo. Podle jednoho kritika Whitman "přinesl do salonu kbelík se špínou".
Fowlera s Wellsem okouzlila Whitmanova chvála frenologie a Stébla ve svých obchodech nabízeli. I když se prodalo jen málo výtisků, Whitman neztratil odvahu. Podle svého bratra George byl "tvrdohlavější než náklad cihel."
Whitman mezi tím poslal Stébla přednímu americkému básníkovi, Ralphu Waldovi Emersonovi. Nebyl důvod, aby Whitman čekal na odpověď. Ti dva se nikdy nepotkali a neměli žádné společné přátele.
"Musel jsem si protřít oči, abych viděl, zda tento sluneční paprsek není jen mámení," odepsal Emerson Whitmanovi z Concordu v Massachusetts. "Stébla jsou nejmimořádnější kus důvtipu a moudrosti, jaký kdy Amerika stvořila."
Whitman nikdy nebyl nijak zvlášť skromný a na své dílo psal nepodepsané recenze. Zveřejňovaly je mnohé deníky. "Konečně americký bard!" psalo se v jednom a druhý prohlašoval: "Uvádíme velkého Filosofa - zřejmě velkého Básníka." Jisté slávy se však Whitman dočkal proto, že bylo snadné jej parodovat. Londýnský Examiner nabídl v roce 1857 svou vlastní verzi Whitmanovy básně: "Čajník, pět šálků, miska s cukrem a poklička, čtyři talířky a šest hrníčků."
Originální výtisk Stébel, jimž se lidé kdysi tak vysmívali anebo je ignorovali, má dnes cenu čtyřiceti tisíc dolarů. Stojím pod klenbou longislandské banky s Barbarou Mazor Bartovou, výkonnou ředitelkou Asociace rodiště Walta Whitmana. Jsem tu, abych si přečetl jednu z necelých sto padesáti uchovaných knih z původních sedmi set devadesáti pěti výtisků Stébel.
Čtu na přeskáčku úvod a nalézám souhrn Whitmanovy filozofie:
"Milujte zemi, slunce a zvířata, pohrdejte bohatstvím a dávejte almužnu každému, kdo požádá, zastaňte se hlupáků a bláznů, věnujte svůj příjem a práci druhým, nenáviďte tyrany, neznevažujte Boha, mějte trpělivost a shovívavost s lidmi, nesmekejte před ničím známým či neznámým nebo před jakýmkoli člověkem či množstvím lidí, jděte svobodně s talentovanými nevzdělanými lidmi a s mladými a s matkami od rodin... přezkoumejte znovu to, co jste se dozvěděli ve škole, v kostele či v jakékoliv knize, pusťte z hlavy jakoukoliv urážku své vlastní duše, a vaše vlastní tělo se stane jednou velkou básní."
V úvodu také najdeme návod ke čtení Stébel. Whitman nám radí, abychom s nimi šli pod širé nebe. Jeho radou se řídím dnes večer. Vybral jsem si "Zpěv o mně". Zkuste to také. Založte si stránku v časopise, jděte ven a čtěte si nahlas se mnou.
"Sebe slavím a sebe zpívám, / Co já si troufám, ty též si troufni, / Neboť každý atom, který mně patří, i tobě patří. /
Bloumám a vábím svou duši, / Otálím, netečně opřen pozoruji čepel letní trávy. /
Můj jazyk, každá kapka mé krve povstala z této hlíny, z tohoto vzduchu, / Zde zrozen z rodičů zde zrozených, ze zde zrozených rodičů a ti opět z rodičů zde zrozených, / Dokonale zdráv, právě sedmatřicetiletý, začínám / A doufám že do smrti nepřestanu."
Slova jsou příjemná. Mají melodii. Přesto však nerozumím tomu, co čtu, a cítím se hloupě. Něco mě pohání dál. "Vyčkávající vyznání" a školy, / Odcházím na chvíli, spokojen tím, co jste, ale nezapomínám, / Jsem přístav pro dobré i zlé a dovoluji si mluvit jakkoli nebezpečně, / Přirozenost bez zábran, s prvotní silou."
Prosím vás, omluvte mě. Dál už nahlas číst nemůžu. V básni se mluví o domech a voňavkách a následuje popis osmadvaceti mladých mužů. Za záclonou je sleduje mladá žena. Zjišťuje, že jsou přitažliví. A dál? Následuje scéna, která se k předchozímu obrazu nevztahuje.
  |
|
|
Já už nemám odvahu, ale Josif Brodskij (pozn. překl.: 1940-1996), básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1987, mi říká, že Whitmana opravdu objevíme nejlépe při hlasité četbě. "Poezie je od toho, aby se četla nahlas," vysvětluje. "Člověka pohltí daleko víc, než když si čte v duchu. Slyšíme nejen obsah, ale celkovou zvukovou podobu slov. Nic se nevyrovná mluvenému slovu, i když si člověk mluví jen sám pro sebe."
Podle Brodského, který je učitelem na Mount Holyoke College, jsem sešel z cesty, protože jsem očekával, že mi báseň nabídne příběh nebo drama, které by upoutalo mou pozornost. Jak říká, měl bych si místo toho uvědomit, že poezie nabízí věci jinde nedostupné: zhuštěnou scénu, city a příběh; záblesk něčeho většího, než jsme my sami; značku, která nám nedovolí v každém okamžiku spěchat. A uzavírá: "Poezie je mentální urychlovač. Pokud ho zvládneme, může nám vyléčit duševní muka či navodit radost."
Brodskij však také říká, že je historicky doloženo, že poezii čte zhruba jedno procento dané populace.
"Proč je to procento tak malé, nabízí-li poezie tolik zvláštního?" ptám se.
"Lidé nemají čas. Jsou přesvědčeni, že ostatní aktivity jsou mnohem užitečnější. Nechali se okrást. Měli by to s poezií zkusit ještě jednou."
Brodskij si představuje pomoc tak, že by "básně ležely na místech, kde lidé zabíjejí čas". Andrew Carroll, čtyřiadvacetiletý rodák z města Washingtonu, s ním pracuje na projektu Americká poezie a gramotnost. Umístili deset tisíc sbírek poezie - v nich byly i Whitmanovy nejznámější verše - na noční stolky amerických hotelů. "Denně se nějaké knížky ztrácejí," říká Carroll. "To je skvělé. Poezie se stává součástí života lidí."
Jedna žena objevila knihu na stolku, vyšla s ní ven do přilehlých lesů a četla si básně nahlas. Jak řekla později, "každá báseň se dotkla té části mé duše, jíž se dlouho nic nedotýkalo".
Carrollovo sebevědomí pramení z toho, že neví, co je považováno za nemožné. "Chceme, aby se poezie dostala do každého hotelového či nemocničního pokoje, do vězení, školní knihovny a domova důchodců v Americe," říká.
Walt by byl šťastný, ale jak jsem zjistil, člověk potřebuje k četbě poezie víc než jen knihu a pokoj v motelu. Já potřebuji učitele angličtiny, jehož hrál Robin Williams v roce 1989 ve filmu Dead Poets Society (Společnost mrtvých básníků). Nařídil svým studentům, aby z učebnic poezie vytrhli úvod. "Naučte se myslet sami za sebe," řekl Williams. Vysvětlil jim, že poezie může navodit romantiku, a zachytil Whitmanovu vášeň na tabuli: "Můj barbarský ŘEV zní nad střechami světa."
"Ten film je dost pravdivý," řekl mi Sam Pickering, opravdový učitel, jehož Williams zpodobňoval. "V roce 1965 mi bylo čtyřiadvacet a učil jsem patnáctileté studenty na akademii Montgomery Bell v Nashvillu v Tennessee. Byl jsem plný nadšení. Jeden z mých studentů později použil své poznámky při psaní scénáře k filmu."
Pickeringa jsem dostihl po telefonu v Perthu v Austrálii. Je zde na ročním studijním volnu z Connecticutské university. Něco v jeho hlase navozuje představu člověka, který neustále vyhledává nějakou zábavu.
"Když Robin Williams vyskočil ve filmu na stolek, to bylo podle vás?"
"Ano. Vyskočil jsem na stůl, abych studentům pomohl získat jiný pohled na věc. Když skočíte ve třídě na stůl, musíte si být velice jistý tím, že máte co říci. Učil jsem taky jednu třídu schovaný pod stolem, aby mě neviděli. Fungovalo to, ale po dvaceti minutách mě bolela záda."
Pickering mi říká, že dnes, v třiapadesáti, dává před Whitmanovým "řevem" přednost Tennysonovým rytmickým uspávacím "Pojídačům lotosů". Popisuje svou denní rutinu: "Nepracuji. Jsem velký tulák. Procházím se po ulicích města nebo si vezmu lupu a jdu do buše. Znám už každý strom, květinu i hmyz, takže je mohu oslavovat a pomoci ostatním je oslavovat."
Je mu jasné, jaká bude má příští věta, a připouští: "Ano, úplně jako Whitman."
"Co byste poradil lidem, kteří chtějí Whitmana objevit?"
"Myslete na to, že svou poezií oslavoval věci, které normálně nepovažujeme za poetické. Dejte si s tím práci a všimněte si světa kolem vás. Zjistíte, že obyčejné je neobyčejné."
Zmiňuji se mu o své trojce z angličtiny. "Já jsem ji měl taky," říká. "Ale nevzdal jsem to."
Řídit se Pickeringovou radou je zábavné. Seznam věcí, které vidím ze svých schodů mi připadá jak začátek Whitmanovy básně. Na někoho čekám, a místo abych četl noviny, povídám si s cizími lidmi. Mluvíme o takových věcech, jako jsou otvory v květináčích a rodinné návštěvy, které jsou nanic, ale přesto celkově důležité. Další den se ocitám u pultu přeplněného bufetu. Naslouchám útržkům hovoru... Domnívám se, že takové chvíle mě Waltovi přibližují.
Patch Adams, devětačtyřicetiletý klaun, mi ukazuje, že pochopení Whitmana ve skutečnosti vyžaduje daleko více práce. Adams mě vítá u sebe doma v Arlingtonu ve Virginii. Měří sto osmdesát centimetrů, má knír ve tvaru řídítek, dlouhý jako koňský ohon, špičky nakroucené do pravého úhlu. Na sobě má hnědé manšestrové sako, jednu ponožku žlutou a druhou oranžovou, purpurovou košili, plandavé zelené kalhoty, které - jak mi brzy ukazuje - se dají vyhrnout až k hrudníku, takže jsou z nich náhle kraťasy, a hranatý klobouk s tajnou kapsou, v níž je schovaný falešný nos.
Diplom z lékařské fakulty má Adams založený někde ve sklepě spolu s více než dvanácti tisíci knih. "Jsem zapálený hledač radosti. Walt mi ukázal směr," říká Adams tichým hlasem. I když je chlap jak hora, musím se naklonit blíž, abych ho slyšel.
Adams pokračuje. "Whitman," říká a nechá slovo doznít, jako by už nebylo potřeba dodávat nic víc. "Kteří další básníci se zabývají radostí?" říká konečně. "Všichni ostatní popisují velikost problému. Whitman září jako reklama na řešení. Snažím se všude vířit jeho prach."
"První věcí, která mne udeřila v táboře do očí, byla torza lidských těl pod stromem před nemocnicí," napsal Whitman po návštěvě lazaretu v blízkosti Fredericksburgu.
Whitmanův bratr George přežil tuto bitvu i masakr v Antietamu.
Když letíme s Adamsem do Morgantownu ve Virginii, má na sobě svůj klaunský kostým. V sále studentského svazu Západovirginské univerzity se k Adamsovi přidávají dvě stovky zdravotnických pracovníků. Přijeli sem na celodenní seminář o radosti. Při jedné ze svých akcí nás Adams nechá sednout; se zavřenýma očima se máme tělem dotknout nejméně čtyř dalších lidí. Potom myslíme na věci, ze kterých máme radost, zdržíme se u nich co nejdéle a pak je nahlas zakřičíme. V místnosti to brzo zní jako v jedné z Whitmanových básní.
Mnoho z Adamsova poselství připomíná poselství Whitmanovo: Máš hezké tělo. Jen ty sám se můžeš ponížit. Neodsuzuj, místo toho buď zvídavý. Pochybuj o přijímaných moudrech. Jak ale říká, nejdůležitější je vzít za svou Whitmanovu "cestu". "Každý má před sebou otevřené dveře," tvrdí Adams. "Užijte si život. Uskutečněte své sny. Objevte svou cestu a vydejte se po ní."
Adams se dá do recitace Whitmanova Zpěvu silnice: "Pěšky a s lehkým srdcem se dávám na cestu, / Zdráv, svobodný, před sebou svět, / Před sebou dlouhou snědou cestu, vedoucí kam se mi zachce." Snižuje hlas, šeptá a nás to vtahuje blíž. "Ode dneška neprosím o štěstí, já sám jsem štěstí, / Ode dneška víc nezafňukám, nic neodkládám, nic nepotřebuji." Tato chvíle je pro mne velkým objevem. Na to, aby se člověk podobal Whitmanovi, nepotřebuje básnické vlohy. Znamená to vydat se svou cestou a ocenit, co přijde.
Adamsův obličej odhaluje to, co mně osobně při četbě Whitmana schází. Ať už čtete nahlas nebo v duchu, musíte se účastnit. Na toto území se člověk nemůže vydat jako turista. Četba Whitmana není jako četba románu či sledování filmu. Člověk nemůže pasivně sedět a nechat příběh plynout kolem sebe. Z básníka i z vás musí vycházet rytmus a cit. Vložte do toho své naděje, zklamání a obavy. Jste součástí umění.
Moje hledání je nyní v mnoha ohledech u konce. Objevil jsem Stébla, tak osobní a tak intenzivní, a také jsem objevil Whitmana. Nikdo nemůže říci, kde končí člověk a kde začíná tvůrčí proces. Whitman mluví ke mně. Jindy se z něj stávám já a mluvím ke druhým lidem.
Některé večery si čtu ve Whitmanovi jen pět minut. A i tehdy to ve mně "vře a vře".
Přestože v padesátých letech minulého století věnovalo Whitmanovi i těch pět minut jen velmi málo čtenářů, většinu času psal nové básně. Pokračoval ve svých výpadech na Broadway a přidal k nim novou večerní zastávku v pivnici u Pfaffa na Broadwayi, severně od ulice Bleecker, blízko dnešní SoHo. Newyorští spisovatelé se u Pfaffa shromažďovali kolem dlouhého stolu, kde se přeli a zpívali, zatímco číšnice roznášela pivo a brzlík. Básnické soutěže, v nichž autory odměňoval potlesk a volání slávy, často trvaly až do svítání.
Whitman seděl tiše na jedné straně stolu, v klobouku a rozepnuté košili. Pravidelní návštěvníci Pfaffa ho považovali za génia - mnozí následovali příkladu Emersona a psali na něj pochvalné recenze - a vyzývali ho k recitaci básní, na nichž pracoval. Walt chodil také do dělnických barů, aby byl mezi lidmi, pro něž, jak byl přesvědčen, psal.
Místo Pfaffa je dnes v téže budově malý obchod s potravinami. Vysvětluji, co se kdysi odehrávalo ve sklepě. Prodavače to nezajímá. "Chcete si něco koupit?" ptají se. Tím je naše konverzace u konce.
Když se Whitman jednou v noci vracel po Broadwayi směrem k Brooklynu, uslyšel hlasitý křik kamelotů, kteří oznamovali, že útokem Konfederace na pevnost Sumter začala Občanská válka. Whitman si uvědomil, že se jeho milovaná Amerika nachází ve smrtelném nebezpečí, a rozhodl se trpět spolu s celým národem tím, že se vzdá "tučných jídel, pozdních večeří" a že bude pít jen vodu a mléko.
V prosinci 1862, dvacet krvavých měsíců od začátku války, si Whitman přečetl v novinách, že George Whitman - důstojník jednapadesátého pluku newyorských dobrovolníků - byl zraněn ve Fredericksburgu ve Virginii. Přestože se Walt často cítil od své rodiny vzdálen - a jak jednou řekl: "Pokrevní bratrství ještě neudělá z člověka opravdového bratra." -, vázalo ho k ní ve skutečnosti silné pouto. Okamžitě se vydal svého bratra hledat.
Jdu po stopách jeho kroků, na jih od města Washingtonu - kudy jel Walt lodí a vlakem - kolem farem, kopečků a městeček. Mezi Washingtonem a hlavním městem Konfederace, Richmondem, nabízí příroda pouze jednu hlavní překážku: řeku Rappahannock. Čím víc se blížíme řece, tím víc prozrazuje okolní krajina, jak se geografie odrazila ve vojenské strategii. Armáda Unie se pokusila řeku přejít v nejsnazším místě, a to ve Fredericksburgu.
Velitelé Unie si zvolili za hlavní stan Chatham House, panství, které se dívalo přímo na řeku ve Fredericksburgu. Když sem Whitman dorazil, dozvěděl se, že jeho bratr utrpěl jen povrchní zranění obličeje. Walt však viděl, jak dopadlo rozhodnutí generálmajora Ambrose Burnsidea, který poslal své muže střílet do kopce na síly Konfederace v zákopech za kamennou zdí.
"Bitevní jámy" pojmuly téměř třináct set mrtvých vojáků Unie. Sníh pokryla těla tisíce zraněných. Mnozí byli venku celých pět dní. Ti, co měli štěstí, leželi na jehličí borovic. Chirurgové, kteří ošetřovali zranění paží a nohou amputacemi, stále ještě řezali. Operační sál pod širým nebem ohraničovaly pahorky z uřezaných rukou a nohou vedle plazivých větví katalpy.
Tato oblast přitahuje turisty i dnes, v prosincovém chladu. Obdivují katalpy a výhled z upravených trávníků Chatham House. Potom se vydají pěšky do města, kde si mohou koupit po pětasedmdesáti centech kulky z Občanské války.
Walta Whitmana však navždy poznamenalo to, co viděl. Doprovázel zraněné do Washingtonu, v jehož nemocnicích bylo více mužů než všech obyvatel města v roce 1850. Pronajal si pokoj, našel si na poloviční úvazek zaměstnání jako vládní úředník a dělal to, co dnes zvládají fotokopírky. Whitmanova pronajatá místnost měla postel, borovicový stůl a malá kovová kamínka. Vařil si čaj v mrňavém čajníku, vlastnil jednu misku a jednu lžíci a jedl na kusech balicího papíru, které potom spálil. Ve volných hodinách navštěvoval vojenské nemocnice. Ranění a nemocní vojáci často leželi na špinavých prostěradlech vedle kbelíků plných krvavých obvazů. Otevřené rány a zranění hnisaly. Muži úpěli a křičeli. Někteří žertovali a téměř si nevšímali toho, že další, chlapci sotva patnáctiletí, umírají.
Whitman se mezi těmito muži procházel jako "velký divoký bizon", jak se později popsal. Šedý oblek. Sombrero s širokým okrajem. Neposkvrněná košile s květinou nebo zelenou větvičkou na klopě. Vojenské holínky s černými safiánovými vršky. Stále mluvil, občas celou noc. Své matce napsal, že ti muži "hladovějí a žízní po pozornosti; někdy je to jediná věc, která je v jejich podmínkách osloví." Pro mnoho osamělých vojáků, kterým se stýskalo po domově, zřejmě znamenala Whitmanova přítomnost a povzbuzující hovor víc, než mohli udělat lékaři.
Whitman neměl žádnou oficiální pozici. Občanské organizace, které se učily z britské zkušenosti v Krymské válce, vycházely vstříc potřebám válečného zdravotnictví. Jejich dobrovolníky byly většinou ženy středního a staršího věku. Stejně jako ony byl Whitman vystaven tyfu, zápalu plic, průjmu a dalším nemocem. Psychologická rizika byla také veliká. Whitmana začala pronásledovat nespavost, slabost a "úzkosti v hlavě". Nebyl schopný psát a přibral patnáct kilo.
Roky před tím, než se dostal k moci Lincoln, volal Whitman toužebně po "Prezidentu Vykupiteli" ze "skutečného Západu, ze srubů, z mýtin, z lesů, z prérií". Potom se jako na zavolanou objevil Lincoln. Ti dva se nikdy osobně neseznámili. Během horkých letních měsíců v hlavním městě však stával Whitman na rohu Vermont Avenue a ulice L a sledoval projíždějícího Lincolna na koni v doprovodu pětadvaceti nebo třiceti kavaleristů s tasenými šavlemi. Jeli z Bílého domu do Vojenského domova, kde prezident spával. "Žádný z malířů přitom však ještě nezachytil hluboký, skrytý a nepřímý výraz ve tváři toho muže," napsal Whitman. "Je v ní něco navíc. Bylo by k tomu třeba veškerého z těch velkých portrétistů z časů před dvěma či třemi stoletími." Whitman se nicméně zachytit Lincolnův výraz alespoň slovy: "Má obličej venkovského Michelangela, tak ohromně ošklivý, až je krásný."
Bloudím ulicemi Washingtonu a hledám domy, v nichž Whitman žil, nemocnice, v nichž pracoval. Z těch dob se zachovala jen jediná budova, nyní sídlo Národního muzea amerického umění a Národní portrétní galerie. Do roku 1888 zde byl Patentní úřad, v němž si veřejnost mohla prohlížet modely vystavené ve vysokých a těžkopádných zasklených skříních. Whitman obdivoval neoklasický styl budovy, připomínající Pantheon v Aténách, a označoval ji za "nejvznešenější z washingtonských budov."
Její mramorové podlahy zaplnili během války ranění vojáci. Jedna místnost ve třetím podlaží vypadá přesně tak, jak ji viděl Whitman. Mramorové sloupy a oblouky sahají až ke stropu, do výšky kolem osmi metrů. 6. března 1865 byl Whitman v této místnosti na bále. "Dnes večer," napsal, "krásné ženy, parfémy, sladké housle, polka a valčík; tehdy však amputované končetiny, smutné obličeje, chrapot, skelné oči umírajících, chuchvalce hadrů, pach zranění a krve a tolik mladých chlapců uprostřed cizinců."
Kdyby žil Walt dnes, našli bychom ho pravděpodobně mezi umírajícími "uprostřed cizinců" v institucích, které se starají o lidi s AIDS. Zvuky: televize, výkřiky, kašel, šustění prostěradel, hlasy. Je tu cítit: zatuchlina, léky, tabák. V pokojích pacientů je slunce, hodiny, nůžky na nehty, cukroví, fotografie, prskavky, skládanky, krabice se sušenkami, knihy, papírové kapesníky, boty, krém na ruce a televizní program.
Postele jsou odděleny závěsy. Na chodbě se zastavili mladí lidé, kterým už je jedno, jak vypadají. Dva muži prosí o cigaretu. Mnoho pacientů zůstává celý den v posteli a jenom zírají před sebe. Další se celou noc dívají na televizi. Frankie, která se vytrácí ze života, usnula na vozíku blízko pracovny sester, bradu opřenou o prsa. V ruce drží plyšového medvídka a na hlavě má baseballovou čepici s barevnými sklíčky.
K nejčastějším návštěvníkům patří dobrovolníci, kterým někdo zemřel na AIDS. Když se ptám: "Proč se o to dál zajímáte," téméř jednohlasně zní: "Nevím."
Pozdní večerní návštěva mě rozrušila a zjišťuji, že dělám totéž, co Walt. Procházím se sám pod hvězdami "tak jasnými, tak chladnými, tak tichými, tak uklidňujícími".
S návštěvami nemocnice přestal Whitman po válce. Bezesné noci a úzkost, které mu zůstaly, bychom dnes charakterizovali jako potíže provázející posttraumatický syndrom. Bylo mu čtyřicet šest let, a vypadal jako stařec. Později řekl: "Chtěl bych zkusit psát, slepý, slepý, vlastními slzami."
Někdy v té době napsal Alfred Lord Tennyson, britský dvorní básník, Útok lehké brigády. "Brigádo! Kupředu leť! / Kdo staví tuto změť? / Voják tu neptal se, / co by být mělo. / Kdo moh? by zde se chvít, / v odmluvu důvod mít? / Cíl jich: se bít a mřít!" (překlad Jaroslav Vrchlický). Whitman na rozdíl od toho řekl, že válka je "z devíti set a devadesáti devíti částí průjmem" a napsal, že "skutečná válka nebude nikdy zapsána v knihách".
Pro výpovědi pravdivých příběhů, které zachycují brutalitu války, zvolil Whitman prózu - nejvýraznější jsou Příkladné dny. Jedna ukázka: "Po bitvě u Columbie v Tennessee, kde jsme odrazili útok dvou desítek rebelských brigád, zanechala druhá strana na zemi mnoho raněných, většinou v našem dosahu. Kdykoliv se někdo z těchto raněných pokusil jakkoliv pohnout, naši muži ho bez výjimky dorazili kulkou. Nenechali nikoho, aby se odplazil..."
Whitman také přidal ke Stéblům nové básně, revidoval staré a stále se neohroženě sám propagoval. Když měl číst svou báseň na slavnostním začátku akademického roku v Dartmouth College v roce 1872, přirovnal ho jeden anonymní novinový kritik k Homérovi a Shakespearovi zároveň. Jistě uhádnete, že autorem článku byl sám Whitman.
V roce 1873, v pouhých třiapadesáti, ranila Whitmana mrtvice. Přestěhoval se do Camdenu v New Jersey ke svému bratrovi Georgeovi a jeho ženě Louise. George Whitman byl potrubářským inspektorem v jedné camdenské továrně. Camden byl průmyslovým předměstím Philadelphie, v němž bydleli i další Whitmanovi, pokrevně nepříbuzní, kteří zde od roku 1842 vyráběli Whitmanovy vzorníky čokolád. Whitman se s nimi nikdy nesetkal.
V několika dalších letech ranila mrtvice Whitmana ještě několikrát a začal mít potíže s chůzí. Do kostí mu pronikla bolestivá infekce tuberkulózy. Léčil se v nedalekém Dřevařském potoce. Potok je dnes schovaný mezi domy a silnicemi, nacházím však místo, kde se Whitman svlékal, pokrýval se blátem a zápasil s výhonky dubů a bílých ořešáků. "Když vyčerpáte všechno z obchodu, politiky, konvenčnosti, lásky a tak dál - a zjistíte, že nic z toho není nakonec uspokojující či se nedá trvale nosit - co zbývá?" ptal se Whitman. "Zbývá příroda."
Během života si Whitman vydělal psaním jen pár tisíc dolarů. Nízký prodej Stébel ovšem neznamenal konec problémům, které měl s cenzurou. V roce 1882 mu bostonský oblastní prokurátor přikázal vyškrtnout básně "Žena čeká na mne", "Obyčejné prostitutce", "Laskání orlů" a ještě některé řádky z dalších básní. Whitman se bouřil: "Nejsprostší kniha je cenzurovaná kniha," řekl.
Cenzoři se během jeho života zaměřili hlavně na verše "Vyženu ženicha z postele a zůstanu s nevěstou sám" a další heterosexuální řádky. "Nikdy jsem jeho knížku nečetla," napsala Emily Dickinsonová příteli, "ale bylo mi řečeno, že je hanebná." Whitmanovy dopisy a básně však naznačují, že autora fyzicky přitahovali muži. Odborníci se tímto momentem vážně zabývali a důkazy nacházeli hlavně v intimních pasážích Whitmanovy tvorby. Také čtenáři mají pocit, že svého Whitmana znají.
Zájem o Whitmanovu sexualitu je neobvykle silný. Koho miloval Michelangelo nebo Mark Twain? Ví to málokdo a málokoho to zajímá, Whitmanův osobní život však ještě stále podněcuje americkou úzkoprsost. V pravé poledne zabloudím do tmavého baru na nábřeží v Camdenu, do jednoho z těch, jaké by Whitman pravidelně navštěvoval. Bar je plný mužů, kteří nemají žádné neodbytné povinnosti. Když odcházím, přestane barman na chvíli utírat sklenice. "Nechystáte se snad někde říkat, že je Whitman teplouš, co?" říká. "Mám rád jeho poezii a vadí mi lidi, kteří říkají, že je teplouš."
Diskuse vyvolaná cenzurou přinesla Waltovi ve své době tolik potřebnou pozornost veřejnosti, a spisovatele si nakonec všimli i intelektuálové. Stébla "mi obrátila svět vzhůru nohama," řekl nedlouho po vydání Ostrova pokladů Robert Louis Stevenson. Vincent Van Gogh, který tehdy zrovna maloval svou apokalyptickou Hvězdnou noc, si četl Stébla ve francouzském překladu. Řekl své sestře, že Whitman vidí "svět zdravé, tělesné lásky, silné a upřímné - z přátelství - práce - pod velkou nebeskou klenbou zalitou světlem hvězd. Člověk se musí usmívat, tak je bezelstná a čistá."
Lidé, pro něž Whitman psal - obyčejní lidé - ho však nečetli. Báseň "Ó kapitáne! Můj kapitáne!", kterou napsal po Lincolnově smrti, byla jednou z mála básní oblíbených ještě za Whitmanova života. "Ó kapitáne, kapitáne! zlá plavba skončila, / Loď překonala všechny strasti, cenu nám dobyla." Jde také o jednu z pouhých dvou Whitmanových básní, které se ve Stéblech rýmují. Whitmanovi se zdála báseň příliš konvenční, a místo aby se těšil z úspěchu, řekl: "Skoro lituji, že jsem tu báseň napsal."
Vzdor četným obtížím nenacházíme na fotografiích z konce Whitmanova života žádný pocit úzkosti ani hněv. Básník zůstal optimistou. Poslední věta ve Whitmanově konečné revizi Stébel zní "nejsilnější a nejsladší zpěv si ponechávám na závěr". S tělesným úpadkem - "jako příkrov na mne padá podivná nečinnost" - přišel o svůj řev, ne však o moudrost. "Cožpak ses učil jen u těch, kteří tě obdivují a jsou k tobě milí?" ptá se. "Cožpak ti nedali ohromnou lekci ti, již tě odmítli a opírali se o tebe?"
Ačkoliv Whitman opěvoval rovnoprávnost, byl přece jen člověkem své doby. Nikdy nepodporoval myšlenku, aby se s právě osvobozenými otroky zacházelo jako s řádnými občany. Celý život také věřil tomu, že lidská povaha je určena tvarem našeho mozku. Když v roce 1892 zemřel ve věku dvaasedmdesáti let, poslali jeho mozek do Antropometrické společnosti ve Philadelphii. Doufali, že tam objeví, proč byl tak výjimečný.
Počáteční rozbor ukázal, že Whitmanův mozek byl menší, než je průměr. Potom ho asistent v laboratoři omylem upustil, a tak mozek museli vyhodit.
Někdy v osmdesátých letech minulého století si Whitman uvědomil, že Stébla nebudou mít během jeho života nikdy davy publika. Upřel tedy veškerou naději do budoucnosti. "Opravdová zkouška přijde za sto let," nechal se slyšet.
Sto let uplynulo. Whitmanův vliv je pozoruhodný. Jeho osoba - důvěrník, společník přehlížených, pěvec lidské důstojnosti, obhájce rovnoprávnosti, milovník přírody - je součástí naší národní krajiny. "Je mnohem důležitější, než si většina Američanů uvědomuje," vysvětluje mi Roger Asselineau, profesor Sorbonny a autor Vývoje Walta Whitmana, v pařížské kavárně Levý břeh. "Studenti vidí ve Whitmanovi metaforu, z níž si mohou vyložit, co potřebují. Rovnoprávnost žen. Sexuální svobodu. Svobodu vyjadřování."
Whitman si však přál, abychom ho nosili v kapse na svých nočních toulkách. V tomto jsme ho jasně zklamali.
Je to naše ztráta. Vyjděte ven a čtěte si nahlas. Dobrodružství čeká. Možná objevíte netušený kousek sebe, který vám scházel.
"Dosud nebylo mezi muži krásnějšího starce," poznamenal jeden z návštěvníků Camdenu, kde Whitman postižen mrtvicí spokojeně dožíval. V roce 1982 zemřel v domě na Mickle Street.
(úryvek z básně Na brooklynském převoze)