Jaroslav Pížl

Text a promluva

(Poznámky k řečové interpretaci básnického textu)

Dámy a pánové, vážení kolegové, milí přátelé.

Dovolte, abych k ústřednímu tématu letošního bítovského setkání literátů a jejich kritiků, jímž je interpretace básnické skladby a výklad poezie, přičinil poznámku patrně poněkud vybočující.

Lze očekávat, že vzhledem k tématu, povaze tohoto setkání a rovněž vzhledem k ustáleným způsobům vnímání poezie bude při této příležitosti zcela jistě zmíněna řada možností jak interpretovat básnický tvar na úrovni literárněvědných kategorií a exaktní teoretické reflexe. Je tedy pravděpodobné, že společným jmenovatelem těchto příspěvků bude apriorní předpoklad racionálního nebo, chcete-li, intelektuálního charakteru této interpretační aktivity. Dovolím si během následujících minut obrátit vaši pozornost k interpretačnímu procesu jiného druhu.

Přijmeme-li alespoň na dobu trvání této přednášky představu básnického textu jako technického záznamu inspirované promluvy (faktické nebo vnitřní) a přijmeme-li zároveň představu této promluvy jako výrazu momentálního, například emocionálního rozpoložení autora, získáváme prostou sekvenci text-řeč-emoce. Její převrácení do podoby emoce-řeč-text, kdy emoce je východiskem promluvy a skrze ni se realizuje v podobě textu, lze chápat jako elementární model tvůrčího procesu.

Interpretace v tomto případě značí proces uvědomování si významů v textu obsažených, jejich, řekněme, rozeznění skrze řeč, a posléze evokaci onoho původního emocionálního pohybu, který byl faktickým důvodem vzniku textu. Je zřejmé, že na rozdíl od interpretačního kroku popsaného v úvodu, bude předmětem našeho zájmu nikoli uchopení básnického textu především prostřednictvím kroků racionálních či intelektuálních, tedy mohoucnosti psychické, ale prostřednictvím komplexnější mohoucnosti psycho-somatické, tělové, s důrazem na úlohu intuice. Disciplínou, která se v rámci dramatického školství zabývá navozováním a cvičením takové celostní osobnostní kondice, je, jak již možná tušíte, tzv. umělecký přednes.

Pro účely této přednášky si dovolím vzdát se onoho problematického adjektiva v jejím názvu. Mám za to, že je bezděčným výrazem mnohaleté, řekněme kvazi-tradiční orientace tohoto předmětu na navozování jakéhosi paušálního uměleckého dojmu namísto zájmu o přednes, tj. o přednost neseného, jinými slovy o sdělování.

Když dovolíte, pokusím se charakteristiku této disciplíny ještě krátce doplnit.

Přednes - nebo také řečová výchova - vnímá text jako soubor odkazů na konkrétní elementy smyslové a duševní zkušenosti interpreta. Ten aktivací své pocitové paměti tyto odkazy realizuje ve formě představy tak intenzivní a intenzivně sdělované, že ji posluchač - v tomto smyslu stejně aktivní - může spoluprožívat. Právě tato představa představuje velmi dynamickou formu interpretace daného textu. Ideální výkon přednášejícího má tedy za následek posluchačovo vytržení z běžné dimenze jeho bytí: posluchač vidí to, co přednášející říká. Typickým atributem disciplíny, jejím základním nástrojem, je pak věcnost: interpret se nesoustředí na otázku jak, ale na to, co říká.

Mezi textem na jedné straně a jeho vědomým, psychosomaticky pravdivým rozezněním na straně druhé zeje však propast, kterou je třeba překlenout. Všichni tu situaci známe: básnický text, je-li čten na veřejnosti, je velmi často neutralizován bezděčným příklonem k mechanickému projevu - čtoucí si přestává uvědomovat obsahy slov a smysl textu, a jestliže si toto vědomí přece podrží, přestává je sdělovat. Opouští svůj přirozený intonační a výrazový rozsah a v podvědomém strachu z hlasové a emocionální expozice jej zásadně redukuje, eventuelně inklinuje k nápodobě některé z řečových manýr, které jsou s interpretací poezie konvenčně spojovány. Výsledkem je v každém případě vytvoření citové distance, která blokuje sdělení. Podaří-li se vám vybavit si zpětně inertní atmosféru, v níž - až na několik málo šťastnějších okamžiků - proběhl zde na Bítově předloni rozsáhlý blok autorského čtení, víte, co mám na mysli.

Problém je v tom, že text a promluva představují hlubokou polaritu. Má-li se napětí mezi nimi přirozeným způsobem uvolnit skrze řeč, musí být interpret schopen z textu předem intuitivně izolovat jeho řečové gesto, jakousi esenci konkrétní významové, stylové, komunikativní, emocionální a energetické kvality textu. Za předpokladu ovšem, že text takový klíč ke svému vlastnímu otevření obsahuje.

Co my tady s tím?, ptáte se možná v duchu.

Zesnulý Ivan Diviš tu před dvěma lety hovořil o svém fascinujícím zážitku z cesty po Francii. Šlo o jakousi venkovskou slavnost, v jejímž rámci probíhalo klání v improvizovaném přednesu a zpěvu veršů. Několik skupin improvizátorů spolu tímto způsobem vedlo dialog v otevřené krajině, jejich výkony byly průběžně hodnoceny jakousi porotou složenou ze znalců tohoto umění a vynesený soud opět průběžně ovlivňoval a spoluvytvářel celé dění.

Vyprávění, které zde před dvěma lety zaznělo zdánlivě jen jako vypravěčovo exotizující postesknutí, pro nás, jak se domnívám, může mít ještě další význam. Mimo jiné totiž dokládá kromobyčejnou řečovou mohoucnost aktérů, přesnost a přesvědčivost jejich kritiků a také otevřený a poctivý ráz jejich vzájemné komunikace, to vše v míře, která je, bohužel, patrně zcela mimo měřítka toho, co známe jako běžný literární a publicistický provoz. Je svědectvím o tvorbě vyvěrající z inspirovaného bytí a reflexí vyvěrající z autentického zájmu.

Na otázku Co my tady s tím? lze tedy dát vícero odpovědí.

Řečová interpretace básnického textu, jeho rozeznění prostřednictvím vědomé a psychosomaticky pravdivé promluvy je velmi celistvý způsob interpretace. Svou snahou o realizaci citového a energetického potenciálu básně míří interpretace tohoto typu k její podstatě, k vyvolání onoho vlnění mezi slovy nalézajícími se ve smysluplné konstelaci, které chápu jako poezii. Kdybychom chtěli - možná nikoli nutně - popsat hlavní rozdíl mezi psychickou a psychosomatickou interpretací básnického textu, mohli bychom volně s Exupérym říci, že ta druhá jaksi odmítá rozebrat dům na jednotlivé kameny, aby zjistila podstatu ticha a klidu, které dům poskytuje, a namísto toho se snaží evokovat a sdělit ono ticho a klid.

Intenzivní vyslovení a uslyšení básnického textu, to jest jeho tělová reflexe, která v rámci přednesu probíhá, může pomoci zodpovědět otázky, na které čistá teorie odpověď nalézt nemusí. Učinit zkušenost tohoto druhu může pro teoretika též znamenat, že se směrem k textu začne tázat ještě jinak než dosud - možná nejen po tvaru a váze takřečených kamenů, ale též právě po povaze onoho ticha. Tázat se možná smysluplněji než Co to je za mizernou botu, když ji nemohu navléci na své kopyto?, jak tomu nezřídka je. Tázat se tak, aby nebylo skrze změť duchaplností vůbec nemožné zahlédnout elementární líbí či nelíbí. Možná s větší mírou autentického vhledu, s větší schopností vcítění, sebeprojekce do struktury básně - namísto do textu kritiky. Možná ale samozřejmě také s přesnějším vědomím důvodů, proč ta která báseň takové vcítění neumožňuje.

Na druhou stranu: mnozí z přítomných autorů si jistě pracovně čtou své básně nahlas a používají tuto techniku jako možný způsob prověřování jeho patřičnosti, toho, zda právě tento či jiný detail do celkového tvaru patří. Opět platí to, co bylo již o významu řečové reflexe textu uvedeno: sebepozornější vizuální zkoumání psaného textu nemusí vést k takovému vyjevení eventuelního nedostatku, které může nastat při jeho vyslovení. Papír, jak známo, snese téměř vše a počítačový monitor, vzhledem k dokonalé vizuální formě textu, ještě víc, ale vyslovení nepatřičného vám vždy poněkud zhořkne v ústech - jste-li ještě naživu. Platí však samozřejmě, že veškeré procesy nahlížené z hlediska psychosomatické kondice mají zcela individuální charakter a jsou jistě autoři, kteří text při vizuálním čtení zkrátka slyší - promluva a její interpretační a reflektující efekt se může realizovat jak fyzicky, tak mentálně, jak jsem zmínil již v úvodu. Jde ale především o to, aby promlouvající dokázal sám sebe autenticky vnímat, aby si onu eventuelní pachuť nepatřičného byl s to uvědomit.

Dovolte, abych tyto poznámky dovedl k závěru.

Mým cílem v žádném případě nebylo, abych zde uvedl na scénu jakýsi univerzální návod k použití. Šlo mi jen o to, umístit do středu vaší pozornosti alespoň dočasně určité náměty, v daných souvislostech nepříliš frekventované. Domnívám se, že věci samotné, to jest poezii, její interpretaci a její reflexi, by mohlo být ku prospěchu i třeba jen malé rozšíření ustáleného repertoáru představ, které s touto oblastí běžně spojujeme. Jsem přesvědčen, že čím širší bude tento repertoár, čím více budeme schopni rozšířit standardní pohled na věc, tím větší díl z ní budeme moci spatřit.