Kauza: Omamné látky trochu jinak

Jiří Janatka

Psychomachie neboli ohlédnutí spořádaného muže

Rozevírali své obrovské soví zřítelnice, nos se jim prodlužoval a ústa strašlivě rozšiřovala.

Théophile Gautier: Klub poživačů hašiše

Je léto, představme si nádherný, blankytně přezrálý konec léta, na vinicích zlátnou hrozny ryzlinků či tramínů, stromy jsou obtěžkány jablky a hruškami, v posečené trávě voní spadané švestky a slívy, ale... - "šťáva vytékající z poraněného ovoce se hned kvasí na alkohol. Kapky této šťávy vyhledává se zvláštní oblibou hmyz, zvláště vosy, někteří chrobáci se opíjejí do bezvědomí". Co naplat, taková je tedy příroda - upozorňuje nás se svým neodolatelným šarmem pan profesor Vondráček a zároveň dodává, že - když už to musí být, vážení chrobáci - čtvrtka bílého nebo červeného je právě tak dost. Šampaňského nikoliv, protože, jak říkával se zdviženým prstem, "šampaňské, to je víno polosvěta". Odborníci na alkoholismus jsou mnohem přísnější: kdo propadne chrobáctví, kdo má sklon opíjet se do bezvědomí, musí trvale abstinovat, protože pít kontrolovaně, jako konzument, se už nikdy nenaučí.

Poraněné ovoce kvasí, roste mák, muchomůrky, konopí Cannabis sativa i kaktusy z rodu Anhalonium Lewinii. Taková je tedy příroda a my jen užíváme její dary, zkoušíme je, ochutnáváme, napodobujeme a učíme se překonávat její tvůrčí postupy. Drogy vždy byly, jsou a budou, a z logiky věci - jak s oblibou říkají jejich zjevní i skrytí příznivci - pak vyplývá, že nejsou ani dobré, ani špatné, že člověk má svobodu si je dopřát, a když na to doplatí, může si za to sám. Také proto, že nedal na ty zkušené. "Nekuřte za volantem," radí například ti opravdu znalí věci, "nikoliv kvůli tomu, že by marjánka zhoršovala vaši schopnost řídit, ale protože vás bude řízení auta rozptylovat a nebudete z ní mít takový požitek."

(Pro pořádek: Názvem droga označujeme ne zcela přesně psychotropní, na psychiku působící látky, které mohou vyvolávat závislost. V širším slova smyslu k nim patří také nikotin a alkohol. Závislostí pak rozumíme stav, kdy jedinec zabuduje drogu do svých biologických, sociálních a psychických zvyklostí, kdy se bez ní nedokáže obejít, kdy po jejím odnětí obvykle vznikají subjektivně velmi nepříjemné odvykací stavy a bývá tendence ke zvyšování dávek.
K příznakům a projevům rozvinuté závislosti patří i závažné zdravotní a sociální důsledky - např. mozková atrofie, poškození mnoha jiných tělesných orgánů či systémů, AIDS, sérová žloutenka, kriminalita.)

Odpor vůči drogám bývá sdružován s jistou zapšklostí, myšlenkovou a pocitovou strnulostí, s předpojatostí a rigiditou, se snahou hájit represivními prostředky pozice establishmentu. Někdejší bojovníci za střízlivost rádi kázávali o hrůzných následcích omamování (alkoholem či jinými jedy), s plnými ústy tohoto pěkného neutra, které se dvojjedinou změnou písmena "m" může kdykoliv proměnit ve slůvko podobné, označující stejně strašlivou a odsouzeníhodnou neřest. Jejich tiskoviny zůstávaly ležet na půdách v objetí s Rodokapsy, Světozory a Pestrými týdny, aby v dalších generacích mohly vyvolat zábavu a potěšení. Jako by všichni ti Šimsové, Kálalové a další protialkoholní ligisté nevymýšleli ty své plakáty, na kterých se opilý otec sklání nad postýlkou s neduživým, souchotinářským dítětem s vodnatelnou hlavičkou zbytečně, jako by nepsali ty své brožurky a pamflety nadarmo. Vždyť nám, jejich budoucím nálezcům, nám, vzdor nezdrženlivosti prarodičů a rodičů zdravým a nevodnatelným, vlastně pomáhali dostat se paradoxem zpětného rázu, popřením toho úzkoprsého fanatismu do volného, svobodného prostoru, mimo dobro a zlo, do volného prostoru zakouřených hospod! K prvnímu, třetímu a desátému pivu, k rumu a cigaretám, k bolestínsky příjemným kocovinám, k slastně vycmrndlému rannímu polehávání, které jsme si mohli kdykoliv okořenit listováním těmi komickými mravokárnými nesmysly! K tiché či hlučnější vzpouře, k úniku do fantazie, k rozluštění tajenky padesátých až osmdesátých let, tajenky režimního omamování (čti oblbování) paralyzované omamováním (čti oblbováním) převážně pivním!

Kdo by si občas nepřál uniknout trápení, hnusu a nudě, zapřít a popřít jednotvárnou či nesnesitelnou skutečnost, soukromou, veřejnou, komunisticky předlistopadovou i kapitalisticky polistopadovou skutečnost, nebo naopak překročit své hranice, omezení daná individuální existencí, krátkou úsečkou mezi zrozením a smrtí, kdo by se nechtěl snadno a rychle něčeho zbavit, vymanit se z tyranie paměti a emocí, kdo by netoužil získat něco navíc, nové, neobvyklé zážitky a zkušenosti? Cosi vygumovat, zlikvidovat, opouzdřit se, ubránit, nebo naopak vyrazit vstříc dobrodružnému přesahu všednosti? Drogy představují právě ono snadno a rychle, ale otevírají prý i oblasti nedostupné koncentračním a relaxačním technikám, účastníkům kultů a mysterií, józe, mystice, umění, endorfinům sportovních aktivit či holotropnímu dýchání. Ať už drogy jsou, nebo nejsou výlučným klíčem k jakési třinácté komnatě, je nesporné, že prožitky, které vyvolají ve vztahu ke změnám stavu vědomí, emocí, smyslových vjemů a vnímání času, jsou sice analogické těm, které lze dosáhnout jinak, nejsou však s nimi totožné. Potřeba úniku nebo přesahu je stará jako lidstvo, a stejně tak vždy existovaly životy ploché jak Polabí, nebo naopak rozbrázděné horskými štíty a propastmi, jejichž profil převýšení je žádoucí přirozenou či méně přirozenou cestou pozměnit.

Je pravděpodobné, že dispozice k experimentování s drogami není zcela totožná s dispozicí ke vzniku závislosti. Bylo by jistě lákavé vytypovat jedince, pro které takové experimenty mohou být relativně neškodné. Ve hře jsou ovšem také jiné, neméně významné faktory - společenské, biologické i psychologické. Možná, že ti potenciálně závislí jsou dokonce nasvíceni jakousi specifickou aurou. Někteří dealeři prý dokáží vytypovat oběť na dálku, odhalit svým sociálním radarem i odléčeného, léta abstinujícího toxikomana, který se chováním a oblečením nijak neliší od svého okolí. A pak už jen zbývá nasadit páku přemlouvání a nátlaku... Podle novějších poznatků souvisí vazba na drogy s neurotransmitéry, s látkami přenášejícími nervový vzruch, a to zejména s dopaminem, který formuje reakce na nové podněty, který se může podílet na vzniku chování zaměřeného na nové a neobvyklé (sensation seeking behavior). Lidé s převahou takového chování jsou zvědaví a zvídaví, nebojí se riskovat, touží po napětí a dobrodružství, po silných zážitcích, nemají dostatečné zábrany, špatně snášejí nudu. Na druhé straně chronické podávání drogy vede k adaptačním změnám neurotransmisí, často již nezvratným, s dopadem na genový fond. Dá se tedy předpokládat, že geneticky zprostředkované riziko závislosti se bude v populaci zvyšovat.

Zdánlivá hodnotová neutralita drog a názor, že silnou povahu obohatí, ale neohrozí, má jeden háček: zatímco alkohol vyvolá závislost u 3-5% pijáků, u morfinu je to 50% a u heroinu 80-90% těch, kteří jsou vystaveni jeho užívání. Stejné je to bohužel i s neškodností a nezávadností marihuany, která často startuje toxikomanickou kariéru vedoucí později ke tvrdým drogám. Nehledě k tomu, že užívání drog už není exklusivní zábavou či vášní mimořádných osobností a úzké společenské vrstvy nebo exotickou orientální zvyklostí. Od De Quincyho, Baudelaira, Gautiéra, z Klubů poživačů hašiše, z Umělých rájů a Serafinských divadel přes Timothy Learyho a Ginsberga postoupily drogy do škol k deseti dvanácti třináctiletým, stal se z nich v prvé řadě celosvětový kšeft, doména organizovaného zločinu, s obrovskými zisky na jedné a zničenými životy, rozvrácenými rodinami a nezměrným strádáním na druhé straně.

Šedesátá léta se zdála být érou rozdaných karet a vyostřených protikladů, bylo třeba se rozhodnout kam přináležet, buď skutečně nebo aspoň tichou, co nejtišší sympatií, zda k aparátčíkům a policajtům, partajnímu komonstvu a vozatajstvu, ředitelům a podředitelům, prodejnému učitelstvu a úřednictvu nebo k "dětem květin". Jak báječné a odvážné bylo zapálit si cigaretu s trávou před zraky příslušníka Pomocné stráže VB! At žije Vietnam a později Afghánistán, ať žije bratrská pomoc armád Varšavské smlouvy! Dnes je vše složitější, nesnadnější, dělící čára jako by vedla jinudy, klikatě, její poselství nám často připadají bezvýznamná a málo srozumitelná, hodnotový rozpor jako by se z povrchu přesunul dovnitř, ze společnosti do individuální psychiky. Odborníci na drogovou problematiku i zodpovědní publicisté by však měli mít jasno, obecně sdílený postoj - nejen kvůli mafiím či možné devastaci genového fondu - by měl být jednoznačně odmítavý. Jednoduše řečeno: všechny drogy jsou svinstvo, a proto to s nimi nikdy nezkoušejte!

Vývoj jedince připomíná vývoj druhu jen do jisté míry, děje se v jiném časovém plánu, s jinými zákruty, překážkami a odbočkami. Co je nahoře, to není dole, náš vnitřní mikrokosmos se vždy nerodí otiskem, převzetím hotového, ale v jakési psychomachii, v souboji protikladných sil, Jekyllů a Hydů, ctností a neřestí. Z pochybností však přecházíme k jistotě, z pochybného k nepochybnému, ke stupňování důrazu: váhat, odříkat a zříkat se něčeho, cosi předem vylučovat, cosi "zásadně" nepřipouštět a veřejně exkomunikovat... Prožíváno a nahlíženo vlastním já a (více či méně svobodomyslným) okolím: není okleštění repertoáru příležitostnou újmou svobody, není zároveň procesem "tuhnutí", procesem vedoucím k neodvolatelné, definitivní a strnulé dospělosti, není přechodem od otevřeného k uzavřenému systému? Odpor či tolerance ve vztahu k drogám jsou prvotně dány individuální zkušeností. Společenské změny jednoznačně mluví proti možnosti jejich sociální (včetně zákonné) tolerance. V ontogenezi podobného, vnitřně osvojeného postoje jsou zřejmě nejdál dvě skupiny s dostatečně vyhraněnou a dostatečně širokou zkušeností: profesionálové, kteří se věnují závislým na drogách, a rodiče, jejichž děti této závislosti propadly. Přes úzké a těsné kontakty mezi "toxikomany", přes často praktikované společné tripy či kouření marihuany je výsledný prožitek vždy autistický, je propadem do sebe sama. Potřeba jej s někým sdílet - v řádu vzájemnosti, in ordo amoris - proto poukazuje na jeho nedostačivost.