Neon ...na drátě

  1. Ján Štrasser: Slovensko
  2. Olga Hochweis: Německo
  3. Boris Lupačev, Zygmund Horňák: Rusko
  4. Xavier Galmiche: Francie
  5. Wojciech Bonowicz: Polsko


Slovensko

Morávkov Macbeth skutočnou udalosťou sezóny

Uhorková sezóna v Bratislave presiahla do septembra - knižky takmer nevychádzajú, divadlá chystajú prvé premiéry sezóny na neskorú jeseň. Výnimkou je len Stoka - alternatívna scéna, ktorej otcom-zakladateľom a principálom je režisér Blaho Uhlár. Toto divadlo bolo za "mečiarizmu-hudecizmu" (pre publikum spoza rieky Moravy: Ivan Hudec bol v roku 1994-1998 ministrom kultúry v Mečiarovej vláde a takmer sa mu podarilo zničiť všetko životaschopné v slovenskej kultúre) existenčne odkázané na sponzorské kvapky. Nový minister kultúry, herec Milan Kňažko, by aj čímsi prispel, ale... jeho rezort, ako aj celá štátna správa jednak nemá peniaze a tie, čo má, delí podľa starých zabehaných modelov. Vlastne som chcel povedať, že Stoka premiérovala svoju novú inscenáciu s bizarným názvom Hetstato. Zaujímavejšie veci sa budú diať koncom septembra. Vypukne ďalší ročník najprestížnejšieho divadelného festivalu Divadelná Nitra. V rámci nej sa na základe anketového hlasovania teatrológov a divadelných kritikov udeľujú Dosky, čiže ceny za najlepšie divadelné počiny uplynulej sezóny. Horúcim kandidátom je český režisér z Klicperovho divadla v Hradci Králové Vladimír Morávek - jeho (a Shakespearov) Macbeth, ktorého naštudoval so súborom Divadla Andreja Bagara v Nitre, bol skutočnou udalosťou sezóny. Bratislavská divadelná sezóna 1998-1999 bola veľmi diétna - trochu ju ochutil len režisér Juraj Nvota. Vo svojom materskom divadla Astorka-Korzo 90 jemne a citlivo uviedol von Horváthove Historky z Viedenského lesa a hneď nato, akoby v jednom ťahu, v Národnom hru Liliom, ktorú začiatkom tohto storočia napísal maďarský spisovateľ, novinár, kabaretiér a dramatik Ferenc Molnár, Stredoeuropan telom i dušou a v čase, keď literatúra a umenie Strednej Európy, predovšetkým doznievajúceho Rakúska-Uhorska a najmä Budapešti a Viedne, tvorili zvláštny svet rafinovane dekadentných protikladov - tragiky a frašky, originálnosti a banality, krutosti a sentimentu, svet, v ktorom sa zjemňovali i zraňovali obnažené ľudské duše a dušičky. Nvota s veľkou empatiou stavia na scénu každodenný svet, kde sa v často banálnej, na pohľad nevýraznej všednosti ligocú rýdze zrniečka človečenskej osobitosti, neznásilňuje tento svet svojou interpretáciou, dôveruje hre a jej príbehu, presne v duchu Györgya Kövaryho, ktorý vo svojej monografii o dramatikovi Ferencovi Molnárovi napísal aj túto vetu: "Molnár uskutočnil múdry imperatív Huga von Hofmannstahla, že hĺbku treba ukryť, a to na povrchu."

Svet, v ktorom sa pohybujú postavy Ferenca Molnára, nasával aj Ján Kalina, muž, ktorý autorsky, dramaturgicky a v neposlednej miere i organizačne podstatnou mierou prispel k vzniku a rozvoju moderného slovenského zábavného umenia, dnes by sme povedali - šoubiznisu. Jeho spomienky na detstvo a mladosť pod názvom Obzri sa s úsmevom. Autobiografománia 1971-1974 vydal Albert Marenčin mladší, majiteľ a tuším jediný zamestnanec vydavateľstva s trochu bizarným názvom Prístrojová technika.

Kalina si doprial v názve, ale aj v celom texte knihy "obzerať sa s úsmevom", hoci práve on mal dosť dôvodov reflektovať svoje osobné dejiny so smútkom a zatrpknuto. Najmenej dvakrát veľké dejiny zablokovali jeho občiansku i umeleckú dráhu. V čase fašistickej Slovenskej republiky mu jeho židovský pôvod predurčil lístok na vlaky, čo smerovali do osvienčimských plynových komôr - zachránili ho pracovníci prešovského rozhlasu, ktorí mu vybavili výnimku ako "nepostrádateľnému". V sedemdesiatych rokoch sa stal jednou z najtvrdšie postihnutých obetí husákovskej normalizácie. Nielenže ho za jeho protiokupačné postoje a za jeho literárnu tvorbu zbavili zamestnania vysokoškolského učiteľa a zakázali mu publikovať, ale po vykonštruovanom a základným občianskym slobodám odporujúcom súdnom procese odsúdili za "poburovanie" na dva roky väzenia, z ktorých si viac ako rok odsedel. Aj po prepustení sústavne prenasledovali a diskriminovali jeho i jeho rodinu - pod týmto tlakom sa v roku 1978 vysťahoval do Spolkovej republiky Nemecko, kde v roku 1981 umrel vo veku 68 rokov. Bol jedným z tých, čo na predvojnovom vidieckom Slovensku vytiahli humor spod slamených striech dedín a mestečiek a posunuli ho do priestoru mestskej civilizácie. Prešov tridsiatych rokov, kde študent gymnázia, neskôr poslucháč práv v Prahe, Ján Kalina, pôvodným menom Ladislav Schwarz, začínal ako autor a interpret humoristických literárnych žánrov, síce nebol Budapešťou, Viedňou, ba ani Prahou, nebol to však už ani Turčiansky Svätý Martin so svojimi národnofolkórnymi tradíciami. Mladý Kalina objavil atmosféru a poetiku moderného humoru dvadsiateho storočia, tak ako sa rodil vo viedenských, budapeštianských a pražských divadlách, šantánoch a kabaretoch, a má veľkú zásluhu na intelektualizácii slovenského zábavného umenia, na jeho postupnej premene z folklórnej (a pseudofolklórnej) na urbánnu.

Ján Štrasser
redaktor týdeníku Domino forum


Německo

Nový, riskantní pohled na Mengeleho

13. srpna 1999 zemřel Ignatz Bubis, předseda židovské obce v Německu. Ještě před smrtí vyjádřil své zklamání nad soužitím Židů a Němců v této zemi. "Za sedm let mého působení ve funkci předsedy se nezlepšilo nic," řekl. Německou veřejnost překvapilo, a možná dokonce šokovalo poslední přání pana Bubise, aby byl pohřben v Izraeli. Důvodem bylo násilné zničení hrobu jeho předchůdce Heinze Galinského neznámými pachateli v Berlíně. Diskuze, která proběhla v posledních týdnech v německém tisku o životě Židů v Německu a o rozdílu pojmů jako "Židé žijící v Německu", "němečtí Židé", "židovští Němci" apod., demonstrovala znovu, že se o normálních vztazích ještě dlouho nedá mluvit.

Podobně angažovaná polemika se odehrává momentálně v konfliktu mezi německými filosofy Peterem Sloterdijkem a Jürgenem Habermasem. Sloterdijk je ostře kritizován za "fašistickou rétoriku" své "Elmauer Rede" s názvem "Regeln für den Menschenpark - Antwortbrief über den Humanismus" (projev na bavorském zámku Elmau), ve které mluvil o technologii humánní genetiky. Doslova mj. řekl: "Je znakem naší technické epochy, že se lidé dostanou buď víc na aktivní, nebo na pasivní stranu selekce." Sloterdijk sám vyčítá německým novinářům, že píší pod diktátem Habermase, který chce dokázat, že slavná protivníkova "Kritická teorie" je stará a nespokojená umírající dáma.

Téma fašismu se objevuje i v novém filmu mladého režiséra Rolanda Suso Richtera Nic jiného než pravda, jenž bude od 23. září k vidění v německých kinech. Známý herec Götz George v něm hraje Mengeleho, lékaře koncentračního tábora Osvětim. Mluví se o riziku pokusu ukázat tohoto nesmírně krutého člověka jako muže se sympatickými rysy, snímek je oceňován jako něco formálně a obsahově úplně nového po dlouhých letech povrchních komedií s krásnými a bohatými hrdiny. Další pozoruhodný film, Noční postavy od Andrease Dresena, se věnuje německé současnosti. Děj je zasazen do prostředí "těch dole" - do komunity nezaměstnaných, bezdomovců, uprchlíků a drogově závislých v dnešním Berlíně, jehož obraz se zde zásadně liší od rádoby barevných kontur hlavního města po přestěhování německé vlády.

Olga Hochweis
spolupracovnice Deutschlandradio
Berlin


Rusko

Kam oko dohlédne

Rusko prožívá různou a hrůznou dobu. Již dlouho. Letošní podzim je ještě různější, chaotičtější a nebezpečnější. Mladí vojáci leží na zádech a již nikdy nevstanou, umřela poslední první dáma SSSR. Obchody jsou přeplněny luxusním zbožím, kasina na všech moskevských bulvárech mají otevřeno 24 hodin denně a na stolech se pořád hraje... Lidé se baví, peníze se točí a my, Evropané, pořád přemýšlíme. Jiní lidé chodí po ulicích při zdi, bojí se usnout a plní čekárny u psychiatrů. To však všechny dohromady neodradí od návštěv divadel, koncertů, cirkusů, nepřetržité četby čehokoliv kdekoliv, neustálé hry v šachy a nekonečných diskuzí. Moskevský (a v jisté míře i ruský) člověk působí dojmem velmi zavilého sebevzdělávání. Kiosky s prodejem lístků na kulturní programy jsou středem zájmu nakupujících, v metru většina cestujících opírá své zraky o rozečtené stránky. Žánrová pestrost je fascinující; čte se všechno od matematicko-fyzikálních tabulek přes filosofické spisy a poezii až po naprostý brak. Spornou otázkou ovšem zůstává dosažená míra kultivace a intenzita otisku takto přijatých vjemů. Jakmile vlak metra zastaví ve stanici, čtenář Puškina či Platóna vás při vystupování srazí do kolejiště, uštědří vám několik bodyčků, a když máte štěstí, tak vám jen párkrát šlápne na nohu. U východu vám nikdo nikdy nepodrží masivní dveře (vyjma cizinců: tak je poznáte), což se při chvilkové nepozornosti může rovnat pokusu o těžké ublížení na zdraví. To vše beze slůvka omluvy a, co je daleko horší, bez pocitu nepatřičnosti či nevychovanosti. A do toho hraje bez ustání hudba, takže si řekněme, co teď v ruské pop-music vlastně letí.

Poslední hit skupiny "Zakázaní bubeníci" se jmenuje Zabili černocha. Slyšíte ho nejméně třicetkrát denně a není to nic pro rasismus ani proti němu. Jiná moskevská skupina "Máša a medvědi" by se svým hitem Ljubočka mohla dobýt světové hitparády, kdyby se píseň narodila tři tisíce mil západně od Moskvy. Máša je krásná, mladá dívka a umí zpívat, její Medvědi zase dobře hrají. Ovšem největší ruská bomba je v současnosti skupina "Mumij Troll". Zpěvák Ilja Lagutěnko, absolvent univerzity ve Vladivostoku, disponuje hlasem, který se zdá být neklamným dokladem jeho příslušnosti ke čtyřprocentní menšině - ale chyba lávky. O Lagutěnkových spádech by jistě mohla vyprávět jeho černovlasá a černooká manželka. Ti dva si spolu mají co říct i na pódiu - a statisíce ruských fanoušků už o tom vědí své. Jejich společný koncert s kyjevskou skupinou "Voplji Vidopljasova" v moskevských Lužnikách pro třicet tisíc fanoušků byl opravdu svátkem pro uši i pro oči. "Mumij Troll" už hráli v New Yorku, Paříži a dalších metropolích, což samozřejmě zatím v Praze, natož v Brně nikoho nezajímá. Ale mělo by. Pokud totiž na posledním, šestém Maxidromu (což je největší rockový festival v Rusku pořádaný na olympijském stadionu) zpívali čeljabinští "ČAJF" svých šest skladeb se sborovým doprovodem nejméně šedesáti tisíc diváků ve světle takřka shodného množství plápolajících zapalovačů (přičemž do lidí bušili pendreky ostří hoši z ruské OMON, aby náhodou někdo nezapálil ledovou plochu), pak si dovolíme tvrdit, že první česká agentura, která se rozhlédne po ruské rockové scéně, slušně zbohatne.

Ale to není ještě pořád všechno. Při návštěvě uměleckého šéfa "Souboru písní a tanců" pana Alexandrova se můžete přímo v jeho kanceláři pokochat pohledem na záběry z někdejšího koncertu v Mariánském (svého času také Gottwaldově) údolí v Brně-Líšni, kam přišlo před léty více než 150.000 oddaných Moravanů a Čechů.

Inspirace najdete v Moskvě opravdu hodně.

Ono totiž všeho je v Moskvě a v Rusku hodně.

Boris Lupačev, Zygmund Horňák


Francie

Plastické starosti

Paříž, Italské náměstí, pátek večer - všechny páteční večery.
Přišly jich tisíce. Kolik tisíc? Desítka? Několik desítek?
Stal se z toho rituál.
Jsou mladí, jsou pohybliví, nazuli si kolečkové brusle a na několik hodin je Paříž jejich.
Již několik měsíců vidí ohromení Pařížané každý večer zjevovat se v samotném centru města tohoto pružného a nekonečně dlouhého hada, vlnícího se tepnami města. Had se vlní několik hodin.
Neprozíraví řidiči jsou zablokováni tímto neústupným plazem, musí se obrnit trpělivostí a nechat jej převlnit. Převlnit až do posledního.
Proud bruslařů, kteří se scházejí v noci, připomíná jeden ze zástupů tropických mravenců, kteří postupují kupředu a po cestě všechno sežerou.
Bruslaři nemají žádné zvláštní ideologické poselství, nedefilují z žádného důvodu, nevykřikují hesla. Jsou prostě zde jako obrovský had, krásný i děsivý na pohled.

Snad jsou odrazem doby.
Paříž svlékla kůži, oblékla se do nové, zbavila se staré, která jí v očích návštěvníků dodávala kouzlo. Najednou je hladká, plastická, funkční a chladnější.
Tento podzim dodává jejímu novému vzhledu věrohodnost.

Jak se dalo předvídat, francouzské mínění se s blížícím se rokem 2000 zabývá malichernými věcmi.
Vlna humanitárního cítění nastává přibližně každých dvacet let: naposledy to bylo v roce 1981, kdy do ulic vyšel milion lidí bránit Poláky před absurdním násilím válečného stavu vyhlášeného Jaruzelskim: letos srdce Francouzů bijí povzbuzována mimořádnou solidaritou s kosovskými Albánci: zajistili širokou a nečekanou podporu politice ozbrojeného zásahu proti Bělehradu.
Jakmile však umlkla hesla a hlavy jsou těžké z příliš častých hovorů o politice, začínají Francouzi vzdorovat.
Bojovná horečka opadla. Pocit účasti na spravedlivé, a navíc úspěšné válce oživil touhu s čistým svědomím se radovat z našeho pohodlného života, z naší země koňaku. Zatmění slunce nepřineslo konec světa, Nostradamus neměl pravdu: bavme se!
Naši ruští přátelé mohou klidně zabíjet Čečence, ale my nezasáhneme, abychom jim v tom zabránili.

Žijeme v době klouzání. To slovo pochází ze sportu ("klouzavé" sporty: lyže, windsurfing - na vodě, na trávě, na sněhu nebo na ledě), ale zdá se být vhodné jako charakteristika ideálního vztahu, který postmodernistická civilizace nastoluje mezi námi a světem, nedávno ještě tak drsným. To není typicky francouzské, je to dokonce neobyčejně mezinárodní tendence, metaforizovaná internetovým světem, ve kterém surfujeme, tím lehkým, prchavým světem, zbaveným zemské tíže, velebeným subtilností virtuální reality. Pouze bruslaři, kteří se jako střely řítí ulicemi Paříže, nám připomínají, že město neunikne vlně planetárního dna. Chcete-li být Pařížany, musíte nyní být štíhlí, pružní, oblečení do nemačkavých a jednoduchých oděvů z umělých materiálů, přizpůsobit se světu mobilního telefonu, který jemně a diskrétně držíme v dlani.

Starostové francouzských měst musí vybrat pár hezkých dívek, aby určili tu, která bude v příštích deseti letech sloužit jako model Marianne, národního symbolu Francie (poslední byla Brigitte Bardot a Catherine Deneuve). Kandidátky jsou sportovní, štíhlé, nudně krásné: ze čtyř si vzpomínám pouze na jméno jedné. Patricia Kaas, zpěvačka, nejkrásnější hlas Francie (podobný jako měla Edith Piaf, jistým způsobem však smyslnější), jejíž repertoár má však charakter doby: fádní, neútočné, rozplizlé písničky.

V těchto měsících se v prestižních galeriích Grand-Palais (na začátku Champs-Elysées) zahajuje retrospektivní výstava věnovaná malíři Chardinovi (1699-1779). Ojedinělý jev: je to druhá výstava svého druhu za posledních dvacet let. Chardin, malíř harmonických výjevů, někdy matoucím způsobem realistických, představuje pro Francouze nejsmyslnější obraz, který 18. století poskytlo z každodenního života, a je jeden z těch, kteří je naučili pěstovat umění žít, skládající se z jednoduchosti a přilnutí k hladkému povrchu věcí. Můžeme však u něj najít i drsnější detaily, předměty, které zachycují světla a které popírají dojem plastické dokonalosti, který by mohlo umocňovat hledání krásy. Kéž by jim mohl připomenout, že něha následuje po hrubosti a podnítit je, aby se odpoutali od vášně k fluidnosti, které nechávají volný průchod.

Xavier Galmiche
bohemista


Polsko

Literární Cena Niké

Třetího října byla v Polsku již potřetí udělena nejvýznamnější polská literární cena - Nagroda Nike (Cena Niké). Získal ji Stanislaw Barańczak za básnickou sbírku "Chirurgiczna precyzja" (Chirurgická preciznost).

Básník Barańczak žije již dlouhá léta ve Spojených státech a kvůli těžké nemoci nemohl cenu převzít osobně. Do Polska přijela pouze jeho žena Anna, která přečetla místo laureáta děkovný dopis. "Na konci dvacátého století se něco podobného mohlo stát pouze v Polsku", napsal Barańczak. "Na světě snad neexistuje druhý podobný stát, kde by autoři literární soutěže o nejlepší knihu roku zahrnovali pod pojem kniha rovněž básnickou sbírku. (...) Neexistuje zřejmě ani země, kde by mezi sedmi knihami, o nichž se hlasovalo ve finále soutěže, byla skoro půlka básnických sbírek nebo knih o poezii referujících." (Vedle Barańczakowy sbírky byla nominována také sbírka veršů významného básníka Tadeusze Rózewicze a kniha esejů o poezii literárního vědce Ryszarda Przybylského. "A konečně", pokračoval Barańczak, "neexistuje zřejmě země, kde by sbírka básní obstála v tak silné konkurenci děl prozaických. Pro oceněné básně je to obrovská šance dostat se za hradby stísněného literárního ghetta a současně, a to je důležitější, veliká šance, aby si široká veřejnost uvědomila tuto jednoduchou pravdu: Úcta, jakou společnost prokazuje poezii vznikající v národním jazyce, je výrazem jejího vztahu k literatuře, umění a kultuře v širším smyslu, je měřítkem její vyspělosti a kultivovanosti." Společnost však hlasovala již tradičně jinak než odborná porota. V anketě čtenářů získala Cenu Niké prozaička Olga Tokarczuková za román "Dom dzienny, dom nocny" (Denní dům, noční dům). Román byl oceněný navzdory známé skutečnosti, že v Polsku vznikají v posledních desetiletích hodnotná díla především v poezii. "Čtenářským kruhům" je ale potřeba nechat jejich práva: horké léto strávily na pláži nebo v pohodlném křesle, nikoli se sbírkou básní, ale s dobrým, šikovně napsaným románem.

Wojciech Bonowicz