Klasičtí homeopaté jsou jakýmisi novodobými čaroději (podle některých skeptiků iluzionisty v pravém smyslu slova!), kdežto experimentátoři s drogami a rádoby kyberpunkeři riskujícími konstruktéry a domněle jemnými mechaniky vlastního těla a především mozku, v němž si vypalují rozličnými patáky buňky a věří, že v dohledné době je nahradí čipy.
V dnešním světě stále účelnějších technologií se příznačně objevují amatérští specialisté s podrobnějšími znalostmi o přípravě a účinku látek, jimž čeština říká "drogy", pro homeopaty je zase lék - v anglicky mluvících kruzích "re-medy" - jakákoliv substance nebo směs, která podle nich v nekonečně malé koncentraci ovlivňuje dalekosáhle organismus a především to, co nazývají mysl (mind). Klasičtí homeopaté jsou tedy jakýmisi novodobými čaroději (podle některých skeptiků iluzionisty v pravém smyslu slova!), kdežto experimentátoři s drogami a rádoby kyberpunkeři riskujícími konstruktéry a domněle jemnými mechaniky vlastního těla a především mozku, v němž si vypalují rozličnými patáky buňky a věří, že v dohledné době je nahradí čipy.
Počítače a jejich síť lze mimo jiné pokládat za zdroje jakýchsi modelů a metafor o fungování nervové soustavy, i když dosud nepřišel den, aby někdo mohl zvolat, že stvořil virtuální vůli a vědomí. (Patrně se ten den blíží dosti rychle: http://www.creatures2.com aj.)
Někdo má zřejmě dojem, že stroje se vyvíjejí tak překotně, že pokud si nenacpe do mozku drát a do měchýře mikrofon, ujede mu vlak a on zůstane ve stepi s holým zadkem (http://www.stelarc.va.com.au). Jenže ani holý zadek, ani ta step nemusí být za jistých okolností k zahození. Ve stepi roste spousta zajímavých kytek, třeba katrány (Crambe) anebo pelyňky (Artemisia). Stačí si zaskočit na pár maličkých pahorečků u Pouzdřan koncem léta a hořká, omamná vůně pelyňků pontských, Pančicových a omanů tuhých přivede mozek a vědomí do zvláštního, příjemného stavu. Když jsem před léty poprvé toto koncentrované klima okusil, stačilo pak, abych si doma pustil jistou Oldfieldovu instrumentálku a znovu jsem cítil pelyňky, omany a divokou astru. Tomuto jevu se říká idiosynkrazie.
Někteří lidé při poslechu hudby vnímají barvy, jiní vůně a vůbec při idiosynkrazii smysly všelijak podporují a provokují jeden druhý. Jistí učenci to pokládají, stejně jako dokonalou vizuální paměť, takzvaně fotografickou, za pozůstatky, atavismy z dob, kdy jsme byli zvířečtější. Titíž učenci dokazují, že se jedná o schopnosti celkem vzácné, dnes již bezvýznamné a většinou nenávratně zakrnělé.
Nikoliv smysly, nýbrž rozum expandoval, nikoliv emoce, nýbrž střízlivý kalkul okupuje a projektuje nejbližší budoucnost. Nejsem si jist, jak je to se zrakem, protože ten ve dnešním světě vizuálních symbolů a ikon všeho druhu musí spíše šturmovat, ale čich a sluch jsou ohroženy jednoznačně a otupily se. Je to jistě příklad jednostranného rozvoje některých vlastností člověka. I ten zmíněný zadek, tolik důležitý jako zóna erotogenní a erotická, mají někteří z nás dobře a hezky vyvinutý díky tomu, že jsme na rozdíl od jiných primátů vzpřímenější a k chůzi a správnému držení těla je hýžďových svalů zatraceně třeba! (Ti pak, co mají zadek škaredý, zřejmě pořád sedí nebo leží...)
Jestliže rozum ztrácí podle Vonneguta1 nebo Rolla2 opodstatnění anebo kontakt s původní lidskostí díky rozporu mezi jeho expanzí a pokročilým krněním citového života, a zavádí nás vlastně do slepé uličky, nebylo by snad od věci, abychom na něj přestali být tak pyšní a pokusili se jej využít spíše na pořádání nedostatečných znalostí o ztracených a potracených schopnostech včetně smyslových. Svět námi nerozeznávaných zvuků a pachů by nás možná překvapil svou rozmanitostí a určitě i v něčem poučil! Jenže nejsme ani psi ani mušky octomilky, a tak je to asi jen pouhé přání. Sotva procento jedinců našeho druhu má dosud některou z těch schopností, jimiž oplývali srstnatější předchůdci člověka. Na druhé straně příliš hlučná města zamořená výfukovými plyny vymazávají i ty poslední zbytečky našich přístupových práv do sluchových a čichových světů, a jednou přijde den, kde se ani v horách u potoka tyto smysly nebudou s to obnovit. Ostatně rozšiřující se alergie, jejichž výskyt je dnes už téměř epidemický, jako by potvrzovaly stále příkřejší konflikt lidí s prostředím, které pro ně po tisíciletí bylo tím nejpřirozenějším.
Co tedy zbývá, co není ohroženo? Zdá se, že myšlení. To, že člověk zatím ještě pořád může myslet, nebo si to alespoň myslí. Co ovšem je vědomí a myšlení, nevíme. Někdy splývá tato otázka s problémem svobody a vůle. Těžko říct, jestli bude objasňování záhady lidské svobody i nadále spíše zajímavé nežli skličující, neboť naše vědomosti o člověku a o tom, proč a jak "funguje", stále narůstají a lze předpokládat, že se budou stupňovat i snahy o zneužití některých nových poznatků týkajících se například závislostí a principů dosahování slasti.
Samotná "informace", v biologii nejčastěji skloňovaná a uvažovaná jako informace3,4 genetická, jistě patří mezi často skloňované paralely mezi světem počítačů a živých.
Ostatně rozvíjející se molekulární biologie před léty sáhla k terminologii z kybernetiky, aby se jí lépe uvažovalo o řízení a zprostředkování genetické informace v buněčných jádrech i mimo ně. Zatímco počítač pracuje díky instrukcím v programovacím jazyce, živáčci podle instrukcí genetického kódu, které představují různě dlouhé a různě komunikující úseky DNA. Tento kód a tato informace prý ovládají absolutně vše. Biolog Richard Dawkins se stal populárním proto, že začal ve svých knihách dokazovat, jak DNA coby entita se schopností replikace stvořila celý živý vesmír, hledajíc způsoby a cesty, jimiž může své "záměry" co nejdéle a nejšířeji uskutečňovat.5 Z pohledu novodobých teologů by tato skutečnost musela znamenat, že DNA buď nahradila boha anebo je nejbezprostřednějším vykonavatelem jeho vůle. Nakonec i Dawkinsovy názory mohou být pozůstatkem "demiurgských" tendencí v jeho vědomí či podvědomí.
Na matematicích a programátorech je, aby sestavili takové soubory instrukcí, které budou nějaké materii umožňovat replikaci s rozmanitostí příznačnou pro život. Pak se život stane skutečně věčným a splyne pojem umělého a přirozeného. Toto splývání je jakoby charakteristické pro kyberkulturu, ale vzhledem k tomu, že naše vědomosti o životě jsou pořád nedostatečné, je to jen virtuální proces. (Pro řadu forem života je typická vysoká agresivita, přejme si tedy, ať programátoři raději nepostupují příliš hbitě.)
Ovšem je ono virtuální "pouhé"? Je "jen"? Už samotné slovo mnohokrát v lidských dějinách osvědčilo mimořádnou sílu a vliv. Vlastně jen několik slov založilo slávu i nesnášenlivost celosvětově rozšířených náboženství. Oproti slovům či přesněji písmenům v genetickém kódu se zdánlivě nemusí tak často opakovat, ale myslím, že vezmeme-li do úvahy, jak často byla opakována (doslova do zblbnutí) i ústně, živými, a především stále nespočetnějšími mrtvými, zas tak výrazně za repetitivní strukturou, a tedy jistou strojovostí DNA zápisu nezaostávají. Hle, vize, v nichž se nám ozřejmuje existence mémů (http://pespmc1.vub.ac.be/MEMIN.html aj.)! Kandidátem na mém je cokoliv, co si pomyslíme, pokud to má schopnost (tedy možnost?) se replikovat, vytvářet kopie sama sebe. A že jsme posedlí kopírováním, nemusím snad v době kopírek zdůrazňovat! Mém je především instrukce jako taková, za soubor mémů můžeme pokládat třeba i návod k čemukoliv. A co se reklam týče, tam to není nutné rozvádět. Dobře se replikující a perspektivní mémy oplývají totiž jednou příznačnou vlastností: vlezlostí. Snad ještě více nežli slova a obrazy jsou vlezlé popěvky, útržky hudebního jazyka, ale hudba nedokáže přeorganizovat chování člověka k tak neuvěřitelně konkrétní účelnosti, jako jsou obraz a slovo. Tím, že tyto vlezlé, parazitární informace napadají idylu neporušenosti, která může panovat v duševním životě člověka, zastávají zde někdy podobně odpudivou roli jako recyklovatelná láhev od limonády vyhozená místo do odpadkového koše do lesa. Recyklovatelnost je vůbec zajímavý, novodobý jev především v hudební oblasti. Útržky a zbytky, často již pokleslé na úroveň odpadků, jsou recyklovány (samplovány a resamplovány) a využity v nové hudební produkci (DJ?s apod.).
Z důvodů výše uvedených si představuji paměť každého člověka jako skladiště mémů, které čekají na svou příležitost. Většina z nich se jí vůbec nedočká, jiné plíživě otravují duševní zdraví, ale některé mohou okupovat paměť, vědomí a vůli jiných lidí, aniž si dělají "starosti", zda to těm lidem způsobí případné vážné problémy (například mém "Práce šlechtí a sex škodí" v prostředí dnešních zápasů proti tzv. rasismu).
Není však předpoklad, že geny mají jakousi virtuální obdobu, příliš přímočarý a mechanistický? Není svět lidské představivosti a vůbec psychiky složitější a svobodnější? Koneckonců darwinisté jen rozvíjejí několik svých základních metamémů, myšlenku, že důležitější je zápis (co je psáno a hlásáno) nežli to, co se dočasně děje a bere na sebe přechodnou podobu (např. člověka). V tom se pak vlastně příliš neliší od náboženských fundamentalistů. Nelze taky předstírat, že umíme vést hranici mezi duševním zdravím a poruchou kdykoliv a u kohokoliv. Etnologové vybádali, že u rozličných přírodních národů hrají důležitou úlohu v ovlivňování jejich vědomí psychotropní látky, samozřejmě taky přírodního původu. V ustálenější, "kulturnější" podobě nejde u těchto lidí primárně ani tak o ovlivňování vědomí, nýbrž o více či méně složité rituály, například zasvěcovací, iniciační. Požití psychotropní látky tedy není věcí momentálního plezíru, ale cíleného, přísněji regulovaného výběru. Proč domorodci nemají k dispozici heroin nebo LSD (zajímavé je, že obě látky byly původně vyvíjeny jako léky v německém jazykovém prostředí)? Protože neznají technologii nutnou k jejich výrobě. Proč běloch a vůbec civilizovaný člověk tolik trpí vedlejšími účinky návykových látek a sociálními důsledky jejich konzumace?
Protože jeho kulturní prostředí ho spoutává systémem jiných doporučení a tabu nežli Papuánce či Indiány. Uvědomuji si, že tyto otázky a odpovědi jsou hrubě zjednodušující, ale koneckonců každý model (představa) je dočasný a tudíž nesprávný, a mně se zdá, že o vyšší agresivitě kulturního modelu bílé civilizace vůči životnímu prostředí nemůže být pochyb. Papuánci sice taky nejsou dobráci, ale zdají se být ve svých sukních z trávy bezmocnější.
Skutečně? Nežijí spíše více v souladu s přírodou a s těmi jejími tajemstvími, jejichž znalost umožňuje její věčnou obnovu a tedy i přežití jich samotných?
Poslední otázka exponuje několik zapeklitých problémů. Tak za prvé nevíme pořádně, co je to ten soulad, přesněji řečeno - neznáme "vyšší" smysl toho souladu. Za druhé neznáme ani smysl té věčné obnovy. A co se týče přežití sladěných Papuánců, můžeme předpokládat, že jejich průměrný věk nebude nijak vysoký. Znáte to: ta hygiena a tak.
Další problém vidím v tom, že ostrovy jsou čímsi nestandardním. Ostrovy jako takové i ostrovy posledních zbytků dřívějšího animistického a mytického myšlení v postmoderním světě. Jenže možná právě proto, že je postmoderní, že se možná stal postmoderním nevyhnutelně, je jakási komunikace s těmi zbytky "staršího" myšlení paradoxně snadná, ačkoliv si nemůžeme být jisti, že správně rozumíme tomu, co určité rituály znamenají. Co totiž znamená správně rozumět?
V běžné komunikaci je to snad jakž takž jasné. Když nebudu umět finsky, stěží pochopím smysl vět v této řeči. Ale mám-li něčemu rozumět v obecnějším smyslu, potřebuji k tomu výklad, interpretaci, potřebuji srovnání, ověření, což může trvat různě dlouhou dobu, od zlomku sekundy po celé roky, pravda? A tato doba se může ukázat jako osudně dlouhá. Neporozuměl jsem, nepochopil jsem a s tím jsem umřel. To je ale osud každého člověka bez výjimky. I toho nejchytřejšího.6
Odlišnost v přijímání reality mužem spjatým s takzvanou přírodou zpopularizoval ve svých knihách údajný americký antropolog a jistě velmi dobrý spisovatel Carlos Castaneda (http:// www.latinolink.com/news/news98/0818acas.htm aj.) Jeho indiánský čaroděj (don) Juan Matus, hlavní hrdina úspěšných Castanedových knížek, mu prý vždycky radil, že napřed musí "zastavit svět", tedy zbavit se těch návyků, které způsobují, že vidí to, co vidí.7
Ačkoliv se don Juan přírodním zdrojům psychotropních látek nevyhýbal (kaktus, houba, durman), halucinační projevy otravy z požití těchto darů přírody ve mně nadšení nebudily.
Zato pokus o filtraci nesprávných a zavádějících obsahů ve vědomí a paměti učiněný "jen tak", vlastní vůlí, pokus o "zastavení světa" ve vědomí a vnímání čaroděje, to na mě dojem udělalo. Naše smysly nás totiž skutečně neinformují pravdivě a dostatečně.8 Smyslové orgány člověka jsou už svou stavbou v něčem nedokonalé (i když zatím nenahraditelné) a výsledky své práce předávají mozku. Ten z nich teprve generuje a komponuje obrazy a zvuky, ba i smysl čili význam. Castanedův don Juan tedy jako by věděl, nakolik se konvence, návyky a snad i ty mémy podílejí na pohodlném a přízemním chápání reality. Věděl však také, jaký otřes může nepřipravenému způsobit více či méně úspěšný pokus o zmíněnou filtraci vědomí a vnímání od těchto předsudků a "nastavení".
Od malička přijímáme od svého okolí nejen ty zkušenosti a dovednosti, které jsou nezbytné pro naše přežití, ale také skryté a zjevnější pokyny, jež dílem představují "návod" ke správnému užívání příslušné kultury a dílem zprostředkované zájmy lidí budujících svou moc a vliv. Castanedovu čarodějovi se odfiltrováním těchto pokynů a jejich nahromaděných a srostlých smetišť a pastí naskytla iluze svobody, otevřel se mu prostor, v němž si mohl, věru, dopřát volnější pohyb, i to létání, pro čaroděje a čarodějnice tak příznačné. Nemusím tedy požívat drogu, abych se svým vědomím něco zásadního provedl. Je to ovšem těžší, chci-li dosáhnout natolik dramatických nebo alespoň srovnatelně hlubokých změn bez zevní chemie. Ví se, že máme i (pocitovou) chemii vnitřní, totiž tzv. endorfiny, resp. enkefaliny atp. Zatím neexistuje spolehlivý a vyčerpávající přehled jejich funkcí a účinků a hned tak jej mít nebudeme. Nejde jen o tu biochemickou, imunologickou či vývojově srovnávací práci, která se musí na tomto poli udělat, ale také o to, že každá doba přichází se svým výkladem, se svým rámcem a silovým polem příslušné interpretace. Nejzákladnějším výkladem přijatelnosti, ba dokonce příjemnosti fyzické námahy, např. sportovní, jsou dnes právě endorfiny. Ovšem pouhá "libost", nemluvím teď o libidu, není asi dostatečně ušlechtilou motivací. Mělo by to být něco "lepšího", např. touha po poznání, jenže myslitelé jako Lyotard ukázali, že idea pokroku nás zaskočila právě svou iluzivností.
Co do té doby, než budeme mít endorfiny "zmáknuté" na povel, zbývá lidem, kteří si chtějí nejen uchovat nezávislé myšlení, ale využít i exploze poznatků doléhajících do nedokonalých uší a nevyužitých mozků? Inu, asi je dobře, že příslušnou dobu vždycky bude oddělovat a oddalovat nějaké to "než". Nicméně cestu ke svobodnějšímu člověku lze paradoxně vidět i v jeho menší informovanosti. Prosím vás, věříte tomu, že dokonale informovaný člověk je skutečně svobodný? Já vím, nezdržuje se překonáváním překážek, které umí obejít nebo dokonce zrušit, ale musí také dávat neustále pozor, zda jeho dokonalým informacím nevypršela záruční lhůta. Není na tom lépe pasák ovcí hledící do středu tlakové výše? Anebo je dokonce spokojenější ten, kdo neví, že jeho myšlenky nejsou jeho vlastní?
Tento paranoidní předpoklad může založit velké patálie, na jejichž konci stojí diagnóza duševní choroby, ale je to taky předpoklad obecně lidsky platný a pravdivý. Nikdo z nás nemá jen vlastní myšlenky, všichni jsme "infikováni" cizími, často i čerstvě zkonstruovanými mémy. Na druhé straně - proč to těm zlomyslným mémům trochu neznesnadnit?
Je také otázka, jaký bude svět nejbližších let, protože už před dvaceti lety někteří futurologové9 předvídali těžko řešitelné potíže plynoucí z omezených schopností člověka adaptovat se na stále překotnější změny vyvolané hlavně technologickým pokrokem. Na toto téma bylo v poslední době sepsáno nemálo úvah, nastiňujících prohlubující se konflikt mezi evolucí biologickou a technologickou, resp. kulturní10, ale zajímavý je v tomto ohledu jeden z vedlejších projevů industrialismu, totiž masovost. Masový konzum, masový vkus v českém jazyce jakoby ironicky poukazují k etymologické souvislosti nechtěně doložitelné výjevy z amerického hororu Hellraiser III, kde můžeme vidět zejména ženské postavy zbavené kůže a dosahující jakéhosi difusního, celoplošného sexuálního styku neomezujícího se jenom na onu vytouženou dutinu, ale přijímající bolest (i slast?) celým tělním povrchem, lesknoucími se fasciemi, chvějícími se svaly, cévami i nervy.
Hellraiserovská metafora naznačuje, že mémy ošetřující volní (a mimovolní) zpracovávání slasti mohou docílit i toho, že člověk se nechá pomlít v mlýnku na maso, neboť touha po intenzitě takového zážitku překoná vše. (Na druhé straně sebepoškozování nemusíme nutně chápat jen jako zkratovou reakci patologického typu, ale třeba i jako důsledek nespokojenosti s vlastním hardwarem u zvláště technicky zaměřených jedinců...)
Masově tedy raději ne, doporučoval bych individuálnější přístup i postup. Jenže vrzání onoho mlýnku se rozléhá nad světem stále hlasitěji a pomáhá ho roztáčet stále více lidí.
Doporučené čtivo: