Jiří Kratochvil (40) se narodil v Brně a žije v Moravském Krumlově. Je spisovatelem na volné noze a za svůj poslední román Noční tango právě obdržel prestižní Seifertovu cenu.Jiří Kratochvil (40) se narodil v Brně a žije v Moravském Krumlově. Je spisovatelem na volné noze a za svůj poslední román Noční tango právě obdržel prestižní Seifertovu cenu.
V té šestici knih, co jsem si vybral, jsou dva romány tak neporovnatelné, že právě tím cosi vypovídají o celku literatury našeho století. Na jedné straně Louis Ferdinand Céline se Smrtí na úvěr (z franštiny přeložili Jaroslav Zaorálek a Anna Kareninová, Atlantis, 350 s., 420 Kč), románem, který už patří ke zlatému fondu světového písemnictví, a na druhé straně skotský prozaik Alasdair Gray s románem Něco z kůže (z angličtiny přeložil Tomáš Hrách, Argo, 232 s., 229 Kč), který už nese mnohé znaky dejme tomu postmoderní prózy. Smrt na úvěr uzavírá célinovský soubor, jehož vydání inicioval a spolu s Velvyslanectvím Francouzské republiky finančně podpořil Milan Kundera. Ale největší zásluhu má nesporně překladatelka Anna Kareninová. Tři Célinovy románové špalky přeložila sama a Smrt na úvěr patří k těm dvěma, jejichž už třiašedesát roků starý Zaorálkův překlad přiblížila současné češtině. K čemuž hned spěchám dodat, že kongeniálně přeložit Célina je úkol, jakého se mohla s úspěchem zhostit opravdu jen první dáma českého překladu.
Vedle Célinova románu vypadá ten Grayův jako pouhá salonní literatura, ale buďme spravedliví, tak by dopadl leckterý prozaik, porovnáván s touhle na první pohled nestvůrnou knihou. A pokud máte nevímjak bohaté literární zkušenosti, ale nesetkali jste se dosud s Célinovým dílem, budete možná první desítky stránek číst s nechutí, ale pak vás to stejně zasáhne, nemůže nezasáhnout. Céline je mohutná erupce krve, spermatu, moči, zvratků, životodárných šťáv i výkalů, a přestože se vždycky bránil mínění literární kritiky, že ve svých knihách vyslovuje to nejosobnější a nejintimnější, rychle seznáte, že patří k autorům, co proměňují své tělo a krev na literaturu, a že je jedním z nejvýraznějších představitelů té literatury, co "kšeftuje s vlastní intimitou a bolestí", řečeno slovy amerického prozaika Jamese Donleavyho. A zvláště ve Smrti na úvěr je to až do očí bijící: ta děsivá perzifláž toho, čemu Němci říkají Bildungsroman a my výchovný či vývojový román. Célinovo dětství, dospívání a mládí je tady rozpáráno, vyvrženo a pověšeno za nohy jak při zabijačce. A už se poohlížím po Célinově českém příbuzenstvu, abych vám to setkání usnadnil. Samozřejmě Hrabal vstřebal ledasco ze Célina, ale vstřebal hrabalovsky, k nepoznání. A Karel Misař se k němu hlásil a opravdu jeho novela Pasťák a první třetina románu Periferie je snad takový "měkký" a hodně učesaný Céline. Anebo jedna intimní kapitola z Vaculíkova románu Jak se dělá chlapec. A Jáchym Topol se domnívá, že Célinovi je blízká teď čerstvá prvotina Ivana Landsmanna Pestré vrstvy, ale tu jsem nečetl, nevím. A protějškem Célina je pak literatura, která pouze konstruuje zajímavé příběhy. A tady je, pohleďte, srovnání Célina a Alasdaira Graye opravdu instruktážní, neboť to, co bohatě přebývá Célinovi, se zas nedostává Grayovi a naopak. Céline není konstruktér a přetvářet svůj život v příběhy ho prostě nezajímá. Jeho "příběhem" je jeho styl, jehož syntaktickou a grafickou podobou jsou věty tříštěné třemi tečkami a sémantickou pak neustálá fragmentarizace výpovědi, proud, co strhává a nese vše. Grayovou předností je oproti tomu právě nápaditá, umná a vtipná konstrukce. Mozaika víceméně samostatných kapitol-příběhů je zde vsazena do příběhu rámcového, jakéhosi lesbického sadomasochistického rituálu (upřímně řečeno, nudného rituálu, rámcový příběh je tou nejslabší částí celku). A příběhová mozaika nás pak seznamuje s momentkami ze života účastnic rituálu. A většina kapitol má charakter žánrových obrázků, anebo spíš vtipných parodií na žánrové obrázky. Nezbedným autorským kouskem je pak epilog, který zas ledasco zpochybňuje, variuje a převypráví. Pozornému čtenáři neutečou ani autorovy ironizující sebecharakteristiky. Když například jedna z Grayových hrdinek praví o jakémsi jiném románě, ale se zřetelnou narážkou na román, v němž právě ráčí přebývat: "žádné mužské postavy, žádná zápletka, žádné vyvrcholení, pouze jakýsi kradmý pohyb k čemusi temnému a sexuálnímu", je to samozřejmě i "sousto pro literární kritiky", kteří nepochybně shledají, že ani Grayův román nemá žádné pořádné mužské postavy (jen ženské hrdinky) a žádnou zápletku a žádné opravdové vyvrcholení, pouze jakýsi kradmý pohyb k čemusi temnému a sexuálnímu, ale přesto (dodávám já) stojí za přečtení.
Shrňme. Z mého pohledu oběma těm románům cosi chybí. Zajímá mě především literatura, v níž je přítomna jak autentičnost, tak i zajímavě konstruovaný příběh. A vůbec nejraději, když se obojí prostupuje tak dokonale, že je od sebe takřka neoddělitelné.
Mircea Eliade, Mýty, sny a mystéria (z franštiny přeložil Jiří Vízner, Oikoymenh, 196 s., 198 Kč). Terence McKenna, Návrat archaismu (z angličtiny přeložili Alexandr Neumann a Blumfeld 2000, DharmaGaia a Maťa, 344 s., 258 Kč). Ty dvě knížky jsou hned natřikráte spřízněny. Za prvé už tím, že v obou případech jde o dodatečně uspořádané soubory esejů, přednášek i (v McKennově případě) rozhovorů. Za druhé pak tím, že autory obou knížek jsou významné osobnosti a dalo by se říct duchovní vůdcové, guruové rozdílných generací. Ale už na první pohled je jasné, že McKenna, americký etnobotanik a "kultovní postava psychedelického revivalu 90. let" je Eliadovi, rumunskému spisovateli a historikovi náboženství, vzdálen nejen generačně, ale také hledáním a nacházením trochu jiných cest k témuž cíli. A konečně za třetí jsou ty dvě knížky spřízněny společnými tématy: archaickým myšlením, šamanismem a úvahami o konci historie. 
Jenže u McKenna je základní tezí celé knížky přesvědčení, že "pokud člověk ve svém životě nikdy nepozná psychedelický zážitek, nemůže být vyzrálou lidskou bytostí, plně si vě-domou všech možností, jež v sobě realita skrývá". A to je zajisté cosi, na co by Eliade nikdy nepřistoupil.
Řekl bych, že Návrat archaismu (a tím se taky liší od knihy Eliadeho) je především literatura. Těch 17 kapitol esejů, přednášek a rozhovorů má literární půvab hodně bizarní imaginace. A kapitoly tematicky totožné s kapitolami v Eliadeho knize jsou pak svými východisky i závěry velice blízké u nás hodně populárnímu Carlosu Castanedovi a jeho "učení dona Juana". A ta totožnost a blízkost není samozřejmě vůbec náhodná a vypovídá cosi o trendech v současné světové kultuře. Ale když čtete opravdu pozorně, zjistíte, že tou nejzákladnější myšlenkou jak v knihách Castanedových, tak v Novém archaismu McKennově je kupodivu to, co nejpřesněji vyslovil už Eliade: "Ten, kdo nám odhaluje smysl naší vnitřní záhadné cesty, musí být cizinec jiné víry a jiné rasy. To je hluboký smysl každého pravého setkání a to by mohl být výchozí bod pro nový humanismus v celosvětovém měřítku."
McKenna mě ale nedokáže přesvědčit tam, kde tvrdí, že právě "psilocybin je zdrojem hlubokého poznání (gnosis), tedy toho hlasu, jenž byl v duši západního člověka přinejmenším na tisíc let umlčen". A za důkaz nepovažuju ani to, že psilocybinové halucinogenní houby nazývají indiáni teonanácatl čili "maso bohů" a používají jich k šamanským extázím, jimž věnuje rozsáhlou kapitolu (Smyslová a mystická zkušenost "primitivních" národů) také Eliade. Jenže právě Eliade patří k těm, co varují, že "pokud člověk není schopen dosáhnout extáze bez drogy, potom kultura, jejíž je součástí, se pravděpodobně nachází v dekadentní fázi".
Ale McKennovo zaujetí psychedelií, to není jenom jeden z nových mýtů (jak o nich mluví Eliade v kapitole Mýty moderního člověka), ale to už je přímo nové náboženství, jak to koneckonců prozrazují i McKennovy bizarní biblické parafráze, například: "Milujme houbu, tak jak houba miluje nás!" A tak McKennova fascinace houbami nepochybně souvisí s tím, čemu Eliade říká
"hierofanie", vyjevení posvátna. A tady už McKennovo proroctví, že "houby obsahující psilocybin dokáží proměnit lidský druh, a to účinkem informace, která skrze ně přichází", má charakter nového evangelia (jehož prvním věrozvěstem byl Timothy Leary). Mě ale na tom "evangeliu" nejvíce zaujalo McKennovo přesvědčení, že "naše realita je ve skutečnosti stvořena z jazyka a lingvistických struktur... které se pak vlivem psilocybinu začínají rozpouštět a umožňují nám vnímat nevyslovitelné". Kousek dále se pak mluví o "vizuálních lingvistických postupech" a o něco dříve se zase praví: "Postupujeme od slyšeného jazyka k viditelnému jazykovému modu. Nový svět Logu se uskuteční právě v tomto prostředí vizuální komunikace." A do tohoto ranku patří i McKennova charakteristika psilocybinu jako "nejorganizovanější vizuální informace". Takže bude opravdu příští století dalším intenzivním pohybem od slova k obrazu a projeví se to nejen všezahlcujícím videoprůmyslem a panstvím videokultury, nýbrž také v mnohem hlubších vrstvách a ve vizuální komunikaci na všech úrovních? Což je pak o to zajímavější, že McKenna nástup "vizuální komunikace" spojuje i s ústupem toho, čemu jsme říkali racionalismus, a s renesancí náboženství v těch nejpřekvapivějších podobách. A tady zase stojí za připomenutí, že francouzský spisovatel André Malraux napsal: "Jednadvacáté století bude stoletím náboženství, anebo nebude vůbec, ale ono bude, a to díky Eliadovi a jeho učení."
Ty dvě knihy, Eliadova a McKennova, chtějí být čteny zaráz, a to nikoli pouze jako korektiv McKenny Eliadem, ale také jako živý dialog, i když se vám na první pohled může zdát, že to nejsou rovnocenní partneři.
Ale zpět k literatuře. Za zmínku totiž ještě stojí, že Eliade v kapitole o mýtech moderního světa tvrdí, že "mytické archetypy přežívají v nejlepších moderních románech". A vůbec klade důraz na "mytologickou povahu literatury". Přičemž mytologickou povahu neupírá ani literatuře pokleslé, jmenovitě detektivkám.
Eliadovu představu, že mytologickou povahu může mít taky kolportážní literatura, přímo vzorně naplňuje anglická detektivkářka Ruth Rendellová, kterou ostatně zajímá víc C. G. Jung než kriminologie a kriminalistika. Její psychothriller Od deseti k pěti (z angličtiny přeložila Petra Klůfová-Štechová, Motto, 294 s., 139 Kč) nabízí příkladné "moderní vtělení démona", jak kriminální příběhy s psychopaty pojmenovává Eliade. Přiznám se, že čtu velice málo detektivek a thrillerů, ale Randellovou skoro vždycky. Mám slabost pro "královnu thrillerů", žijící prý jako v exilu kdesi na anglickém venkově. Umí psát živé postavya ještě je obdařit archetypální výbavou, takže příběhovou osudovost cítíte přímo mrazivě. A kromě toho jsou v jejím thrilleru rozesety odstavce vzhledem k ději zcela redundantní, ale zato neskonale půvabné. (Ale bohužel jsou tam taky rozesety překladatelské zmetky typu: "Na rtech měla její nádherný, pečlivě krocený úsměv.")
Dekadenti, symbolisté, ba i někteří budoucí akméisté, to je společnost, do níž nás uvádí kniha Vlkodlaci - Stříbrné povídky s podtitulem Tajemné povídky autorů "stříbrného věku" (z ruštiny přeložili Miroslav Staněk a Dagmar Jaklová, Volvox Globator, 238 s., 229 Kč). A povím rovnou, že co je v tomto výboru živého, je tak nejspíš na úrovni toho nejlepšího ze současné pokleslé literatury. Vždyť takovou Sljozkinovu Dámu v modrém by mohl klidně napsat Stephan King, stejně jako Kuzminovu Souhru náhod. Ale víc než galantní poklonu si zaslouží "lvice symbolistických salonů" (dožívající pak v pařížském exilu), básnířka a prozaička Zinaida Gippiusová, jejíž expresionistické příběhy by mohl ilustrovat Edvard Munch anebo zajisté některý ze secesních mistrů. V tom povídkovém souboru je zhruba všechno, co bylo příznačné pro ruskou prózu počátku století, ale marná sláva, je přece jenom znát, že jsou to autoři druhé garnitury. Když totiž uvážíme, že v tomto čase publikovali už také Ivan Bunin a Leonid Andrejev a že také oni psali i tajemné a hrůzné povídky... ty ovšem dodnes patří k tomu nejlepšímu ve světové literatuře. Takže na konto Vlkodlaků: to, co bylo ve své době exkluzivní, ano, přímo stříbrné, dožívá dnes ve své umělohmotné pokleslosti na slušné úrovni magazínových povídek. A řekněme, že je to pořád ještě docela přijatelný výměnek pro tak obstarožní autory. A jest si nám jen přáti, aby třeba i současným českým "stříbrným autorům" se jednou dostalo takového vejminku.
Knihkupectví Archa najdete ve Zlíně na adrese Bartošova 12