Neon Michala Viewegha

---

Zasraný Vánoce

Pro Oskara stejně jako pro mnoho jemu podobných lidí neměly Vánoce nikdy náboženský význam, ale byly to pro něho významné, ne-li dokonce nejvýznamnější rodinné svátky v roce. Nebyl samozřejmě až takový ignorant, aby nic netušil o narození Krista a tak dále, takže když rok co rok stavěl na horní polici knihovny keramický betlém, věděl zhruba, co dělá - ale dělal to především proto, že to byl zavedený rodinný rituál. V jeho pojetí Vánoc byl dvacátý čtvrtý prosinec zkrátka den, kdy jeho žena a jeho syn měli něco jako narozeniny - a takové Vánoce Oskar odjakživa slavil rád. Sháněl, zabíjel a smažil kapry, kupoval a zdobil stromek, pečlivě balil dárky a k večeři se převlékal do slavnostního. Všechny ty obvyklé věci.
   Když se před třemi lety rozvedl, Vánoce pro něho prakticky ztratily smysl. Také letošní svátky klidu a míru byly jen nepříjemnou připomínkou skutečnosti, že bez rodiny není jaksi co oslavovat. Oskar sice zrovna chodil s jistou mladou dívkou, ale tu tak často přesvědčoval o své potřebě samoty a nezávislosti, že ji po pravdě řečeno vůbec nenapadlo, aby na Vánoce zůstala s ním, a odjela na čtrnáct dní k rodičům na Moravu. Kdyby mohl, nejradši by se na celý ty slavný Vánoce vykašlal, říkal si Oskar - jenže nemohl. Jednak tu byli rodiče a ostatní příbuzní, a pak tu byl jeho syn. Především kvůli němu Oskar tradici Vánoc, tu poloviční mrtvolu, každoročně s odporem resuscitoval: za jediné odpoledne nakoupil dárky, uklidil jakž takž byt, koupil pár smrkových větví, strčil je do vázy, vyštrachal několik zaprášených ozdob a dvě tři použitelné svíčky a bylo to.
   Syna (v listopadu mu bylo sedm) mu tentokrát bývalá manželka přivezla už osmnáctého prosince ráno; zítra v poledne si ho vyzvedne, oznámila mu.
   "Dobře," řekl Oskar co možná klidně.
   Později to prý nejde, odjíždějí na hory, dostalo se mu vysvětlení. Oskar lhostejně přikývl. Takže letos bude Štědrý den už osmnáctého. Příští rok možná už devátého... Ale co, pomyslel si v duchu, pokud jde o něj, může ty podělaný Vánoce slavit třeba v červenci. Jemu je to jedno.
   "Hezký Vánoce," popřála mu exmanželka, přibouchla dveře od auta a odjela.

Šli se synem do kina, po filmu si dali v pizzerii oběd a nakonec se stavili doma pro kapra. Oskar ho opatrně vyndal z vany, zabalil ho do mokré utěrky a uložil do igelitové tašky. Potom šli k Vltavě, aby ho pustili na svobodu - tuhle sentimentální kravinu podstupoval Oskar obzvláště nerad, ale kvůli synovi se každý rok nakonec vždycky přemohl. Cestou se koulovali špinavým městským sněhem, nahlíželi do osvětlených výloh přecpaných obchodů a v jednom z nich společně vybrali dárek mámě.
   Než dorazili k řece, setmělo se. Nábřeží bylo mizerně osvětlené a Oskar se bál, aby syn nespadl do vody. Vybalil kapra, volnou rukou objal chlapce kolem pasu a společně se naklonili nad černou hladinu.
   "Milý kapříku, přejeme ti, aby ses tu měl moc krásně a našel sis tu nové kamarády," popřál rybě s dojemnou vážností syn.
   "Tak tě pic a děkuj bohu, že jsme tě nesežrali," doplnil Oskar.
   Syn se rozesmál, ale potom už ze sebe smích křečovitě nutil, což byla jedna z věcí, které šly Oskarovy odjakživa na nervy.
   "Raz, dva, tři!" zvolal a s okázalým rozmachem hodil kapra do vody.
   "Tak plav a buď rád, že jsme tě nesežrali!" vykřikl syn.
   Ryba se potopila a hned vzápětí zase vynořila, avšak namísto očekávaného bystrého, ne-li přímo vděčného švihnutí ocasní ploutví se pomalu, ale nezadržitelně otočila světlým břichem vzhůru.
   Dítě okamžitě zvážnělo a nervózně vzhlédlo k otci.
   "Není mrtvej, že ne?" tázalo se s úzkostí v hlase.
   Oskar se snažil skrýt paniku a s předstíraným klidem se díval, jak ledový černý proud unáší nehybné rybí tělo kamsi k pilířům Železničního mostu.
   "Neboj, bude v pohodě," ujistil syna. "Za chvíli se vzpamatuje."
   "Určitě, tati?" řekl chlapec a zajíkl se. "Určitě se vzpamatuje?"
   Oskar jeho pohled nedokázal snést.
   "Určitě. Vždycky pár vteřin trvá, než se mu zase okysličí krev."
   "Přísahej," žádal ho syn.
   V jeho očích byly slzy. Oskar k němu přiklekl a uchopil ho za ramena.
   "Přísahám ti, že se za chvíli vzpamatuje!" řekl s maximální možnou přesvědčivostí.
   V duchu se modlil, aby toho leklýho chcípáka konečně ztratili z dohledu.

Ani večer se příliš nepovedl. Oskar zapálil všechny tři svíčky, které včera našel, zvonil na skleněný zvoneček, rozbaloval dárky a všemožně vtipkoval - ale dobře viděl, že se mu synovu stísněnost nepodařilo úplně odstranit. To všechno kvůli tý pitomý rybě, říkal si rozmrzele.

"Děje se něco?" zeptala se nazítří v poledne okamžitě exmanželka. Podezíravě přelétla pohledem z Oskara na syna, který se usmíval snad až příliš snaživě.
   "Nic se neděje. Jenom Vánoce," ušklíbl se Oskar. "Dějou se jenom Vánoce."
   Tázavě si je oba měřila.
   "Tak co se děje?" zopakovala svou otázku.
   "Ježišmarjá nic!" vybuchl proti své vůli Oskar.
   Zdálo se, že jeho bývalá žena chce cosi říct, ale potom jako by si to rozmyslela; zavrtěla pouze hlavou, sklonila se do auta a z palubní přihrádky vyndala malý, elegantně zabalený dárek, který předala Oskarovi.
   "Tak ještě jednou: Hezký svátky!" popřála mu.
   "Děkuju," řekl Oskar. "Tobě taky."
   Sáhl do kapsy kabátu a podal jí jednoduše zabalenou krabičku.
   "Děkuju," řekla, ale už se na něho nepodívala. Zkontrolovala syna v dětské bezpečnostní sedačce, utáhla mu pás, nasedla a rozjela se. Chlapec celkem horlivě mával, ale Oskar si s nemalou bolestí všiml úlevného výrazu, který přelétl po jeho drobném obličeji.
   Nechtělo se mu vrátit do prázdného bytu, a tak se bezcílně procházel po městě, hodinu si četl v kavárně noviny a nakonec šel znovu do kina. Když po představení vyšel ven, byla už tma. Na rohu Spálené ulice uviděl dva muže v zakrvácených gumových zástěrách, prodávající kapry; voda ze žlutých kádí přetékala přes okraj na chodník, kde přimrzala. Obchody už pomalu zavíraly, ale na Staroměstském náměstí bylo dosud rušno: vyhrávaly tu koledy a pod vysokou rozzářenou jedlí stála realistická maketa chléva s opravdovými živými zvířaty, která si kolemjdoucí děti mohly pohladit. Oskar u jednoho z početných stánků vypil dva kelímky svařeného vína a vydal se domů.
   Když ve své čtvrti vystupoval z tramvaje, všiml si drobné, nepříliš hezké mladé ženy, prodávající na téměř liduprázdném náměstí vánoční stromky; vypadala v té své dřevěné ohrádce tak promrzle a osaměle, až jí Oskarovi přišlo líto. Od rozvodu si vánoční stromek nekoupil ani jedenkrát, ale nyní ho vypité víno a možná i jakýsi neurčitý chvilkový sentiment přiměly udělat výjimku. Nebyl si sice jistý, jestli se dokáže na prodavačku aspoň trochu usmívat - ale podařilo se mu to.
   "Dobrý večer," promluvil. "Nějaký malý, prosím vás."
   Vědomí, že dělá dobrý, ne-li přímo křesťanský skutek mu dokonce přineslo jisté malé sebeuspokojení.
   "Smrček?" zeptala se.
   Také ona se pokoušela o úsměv, ale byla očividně tak zmrzlá, že sotva dokázala promluvit. Na sobě měla zelený vaťák, beztvaré černé šusťákové kalhoty a na nohách nápadně malé pohorky; na hlavě měla červený kulich s několika bambulkami, které by někde na lyžařské sjezdovce možná vypadaly vesele, ale na vylidněném večerním náměstí působily nepřípadně. Oskar dost dobře nechápal, proč to nezabalí a nejde domů - bylo půl osmé a široko daleko nebyl jediný potenciální zákazník.
   "To je celkem jedno," řekl. "Jakýkoli malý."
   "Smrček?" zopakovala ztěžka žena. "Nebo borovičku?"
   "Třeba borovičku," řekl Oskar snad až příliš lhostejně.
   Žena zastrčila ruce nazpět do kapes vaťáku.
   "Vyberte si," vybídla ho.
   Nyní už Oskar své unáhlenosti litoval. Dělal to kvůli ní - a ona to zbytečně komplikovala. Byl ochoten si nějaký stromek koupit, přestože ho naprosto nepotřebuje, ale nebyl ochoten ještě ke všemu předstírat, že si ho pečlivě vybírá. Bylo mu úplně jedno, jaký stromek koupí - stejně ho nerozbalený postaví na balkón a po Vánocích ho z balkónu shodí do přistaveného kontejneru. Vzdychl a udělal dva rázné kroky k borovičkám, opřeným o dřevěnou ohradu. Ale no tak dobře. Chtěl už to mít co nejdřív za sebou. Shýbl se a jednu z boroviček uchopil za útlý kmen - ihned ucítil, jak se mu pryskyřice přilepila na koženou rukavici, ale nechtěl to před ženou přiznat, a neudělal proto nic, čím by vznikající škodu odvrátil, naopak ještě stromkem otočil kolem osy, jako by si skutečně prohlížel hustotu a souměrnost větví. Potom se znovu obrátil k ženě.
   "Tak asi tenhle," řekl.
   Žena na stromek krátce pohlédla.
   "Tuhle?! Proboha proč zrovna tuhle?" zavrtěla odmítavě hlavou.
   Teprve nyní si Oskar všiml, že stromek je opravdu trochu nevzhledný. Ale teď už nemohl nic dělat.
   "Líbí se mi," řekl napůl v legraci, napůl vzdorně. "Co jsem dlužen?"
   Žena na něho podezíravě hleděla.
   "Líbí se vám?" řekla. "Takovej mrzák?!"
   "Odjakživa nesnáším symetrii," pokusil se zavtipkovat Oskar, ale sám cítil, že to nevyšlo.   Nemohl se dočkat, aby už byl pryč. Nějak se to letos všechno zvrtlo. Žena nesouhlasně potřásala hlavou - červené bambulky smutně poletovaly kolem.
   "No jak myslíte," pravila kysele.
   Vysvlékla si rukavice a zkřehlými červenými prsty začala stromek převazovat provazem. Její pohyby se postupně zrychlovaly, až se jí nakonec klubko vysmeklo a po dlažbě poseté jehličím a úlomky větviček se zakutálelo až za dřevěnou ohradu. Žena borovičku podrážděně odhodila na zem a zpříma na Oskara pohlédla.
   "Vy žádnej stromek nepotřebujete, že ne?"
   Oskar ucítil, jak nezadržitelně rudne.
   "Že ne?" zopakovala žena se sílící jistotou.
   Konečně našel sílu na ni pohlédnout.
   "Ne," přiznal. "Nepotřebuju."
   Ženu jeho odpověď přece jen zaskočila. Nechápavě ho pozorovala.
   "Tak co mi tu hrajete divadlo?" zvolala vzápětí.
   Snažila se zřejmě napodobit drsný tón starých zkušených prodavaček, ale výsledek nebyl ani trochu přesvědčivý; na konci věty se navíc podivně zadrhla a otočila se k Oskarovi zády.
   "Promiňte," mumlal rozpačitě Oskar, "nechtěl bych, abyste si myslela, že -"
   Nesměle se dotkl jejího lokte.
   "Nezlobte se," omlouval se. "Myslel jsem to dobře."
   Prudce se obrátila.
   "Běžte do háje!" zvolala hněvivě.
   Oskar sklopil hlavu.
   "Promiňte," opakoval. "Promiňte."
   Žena mlčela.
   "Jak to, že nepotřebujete žádnej stromek?" zeptala se po chvíli útočně.
   Oskar se nezmohl na víc než na pokrčení ramen.
   Dlouze ho pozorovala.
   "Zasraný Vánoce, co?" řekla nakonec bezmála účastně.

Vánoce jsou krásný čas, který potěší snad každého...

Vadí jen horečným uklízením zdecimovaným manželkám, nevoní obtloustlým fotříkům, kteří před vší útočnou činorodostí marně hledají úkrytu, a vůbec nejvíce asi rozčilují nebohá, pofňukávající dítka, jež bůhvíproč trpí celý den v námořnických šatičkách.

A pak už jsou tu jen tisíce osamělých zoufalců, kterým to ticho může způsobit smrt.