Úryvek ze studie Emile Verhaeren a jeho místo v dějinách volného verše vydané roku 1953.
Touto ukázkou se ještě vracíme k rozsáhlému materiálu z předešlého čísla Neonu věnovanému americkému básníkovi Waltu Whitmanovi v domnění, že je velmi vhodným, "evropským" pandánem k impresivnímu a poněkud romantizujícímu pojetí Joela L. Swerdlowa.
Walt Whitman je novodobý tvůrce, či přesněji výchozí básník moderního volného verše. A tu se ihned naskýtá otázka, která ostatně byla vůbec důvodem, proč jsme charakteristiku volného verše podávali: Odkud pochází Whitmanův volný verš? Kde k němu čerpal popud?
Odpověď je prostá a zřejmá: Whitmanův volný verš je verset Bible.
Je to onen "orální styl" Žalmů a Proroků, jejichž autoři, horlící ve stínu synagogy a často proti její oficiální doktríně, představují hlas chudých Izraele a vytvářejí apokalyptický utopismus, zároveň náboženský, politický a sociální. Jsou ve starověku vlastními představiteli nového mysticismu, který nezůstává v oblasti čiré kontemplace, ale stává se činností a převrací se v aktivní vášeň spravedlnosti. A umění přinášejí dar nového rytmu jakožto rozhodujícího činitele: z tohoto rytmu zrodí se stejně náboženské tance jako kázání proroků a jako zpěvy žalmické liturgie. Jejich básnické slovo je povýtce "verbum activum"; cítíce se pověřeni Hospodinem a mohouce se proto spolehnout na "neomylnost" své inspirace, mluví tedy tak, jak cítí a myslí, a vyjadřují to, več věří, a to, co vidí, řídíce svůj výraz rázem svých obsahů: jsou tedy realisty svým způsobem.
Že byl překlad Žalmů, tradiční "livre de chevet" puritánského a amerického světa, Whitmanovi běžný, nepotřebuje důkazů. Biblický původ Whitmanova volného verše není prostě otázkou, nad níž by bylo třeba potřásat nedůvěřivě hlavou; a Ossianovým skladbám, jakožto druhému eventuálnímu Whitmanovu popudu, se sluší vykázat jen místo daleko podružné.
Nečiní-li skutečných obtíží otázka původu volného verše u Whitmana, dlužno zato osvětlit - a to je právě jedním z úmyslů naší studie - za jakých okolností a proč se vůbec biblický verset nástrojem Whitmanovy humanitářské a demokratické inspirace stal a státi mohl? Je tu sice patrná shoda mezi touto inspirací a sociálním utopismem biblického profetismu, vášnivě zaujatého představou spravedlnosti, ale stěží by sama stačila k vysvětlení. Ve skutečnosti nemohou ležet důvody biblického původu volného verše pouze v setkání muže s knihou, jednotlivce s jednotlivou knihou, nýbrž především v setkání celé doby s duchem této knihy. Jinými slovy, tyto důvody dlužno hledat v široké a obecné oblasti příčin sociálních, v povaze let čtyřicátých, a přesněji v povaze dobového hnutí republikánsko-demokratického a humanitářsko-socialistického; řekli bychom jedním slovem dokonce: v povaze tzv. "osmačtyřicátnictví". Ráz osmačtyřicátnictví lze nejprospěšněji zkoumat ovšem v Evropě, především ve Francii, a to i učiníme z příčin nasnadě: jakožto jedna ze dvou evropských zemí hospodářsky a sociálně nejpokročilejších a jakožto země nejrozvinutějšího sociálního a politického uvědomění, je tehdejší Francie v projevech osmačtyřicátnictví nejvýraznější, ba udává jeho tón celé Evropě, a není-li zcela jeho tvůrkyní, je jistě hlavním jeho ideologem. A netřeba se bát, že se ve Francii let čtyřicátých příliš vzdalujeme Whitmana: vydavatel brooklynského demokratického "Daily Eagle" (1846) žije v té době zajisté s Evropou a Francií jednomyslněji než se soudobou Amerikou, sám nezáviděníhodný osud jeho knihy, jejíž první básnická čísla právě vznikají, je toho v jeho vlasti dokladem; a evropský pohyb myšlenek s palčivým zájmem sleduje. Kdyby vůbec mělo být mezi podobami evropského sociálně politického a kulturního člověka 19. století hledáno apelativum, které by nejpřesněji vystihovalo podstatu osobnosti Američana Whitmana, znělo by právě: typický osmačtyřicátník!
Především nezapomeňme, chceme-li byť i jen sebestručněji vystihnout povahu demokraticko-republikánského a socialistického hnutí čtyřicátých let, že se tato léta kryjí s vítězstvím a vrcholením romantismu, a to do té míry, že červnové dny, v nichž generál Cavaignac drtí na pařížských barikádách povstání dělnických čtvrtí, odzvání v podstatě hrana i vlastnímu romantismu. A netřeba se šířit o podstatě romantismu, aby si bylo lze představit, jakými sny a iluzemi, jakou vírou v zářivé zítřky a vášnivým nadšením pro svobodu naplnil lidské mysli, a především ducha generace, rostoucí z červencové revoluce 1830 a namnoze již republikánské, neřku-li jakobínské. Vytvořil pro ni na prvním místě novou mravní atmosféru, složenou z trojího utopismu, sahajícího na sám pokraj mystiky: utopismu vášně, podle něhož cit a láska jsou samotným hlasem božství v člověku, kategorickým imperativem nového mravního zákona - a všechny deklamační, zoufalé i zase vzpurné exhibice romantického "světobolu", všechny svobody, které si osobují sandovské hrdinky, i ta pouť saint-simonovských starších za "Ženou-Mesiášem" odtud vyplývají; utopismu krásy, podle něhož je i krása zjevením Absolutna a básník tedy Poslem, Učitelem lidskosti, Prorokem nebo alespoň, což je někdy i více, "božským vyvrhelem" - a odtud pocházejí humanitářská hřímání Victora Huga, Stello i Chatterton de Vignyho a později satanická spříseženství "parie" Baudelaira; a utopismu demokratického, podle něhož je rousseauovsky neurčitě pojímaný lid pozemským důvěrníkem vůle Prozřetelnosti, pověřeným řízením dějin - a odtud stejně Hugovy románové, básnické i dramatické apotéozy Lidu od Ruy Blasa po Jeana Valjeana, jeho "Blázne, jenž nevěříš, že já jsem ty", jako na příklad Micheletova stylizace národní historie, opřená o mýtus Kubíka Dobráka, symbolického vtělení francouzského lidu postavou francouzského sedláka. Doba zároveň oživuje kult Velké revoluce a nové doktríny, od měšťansko-liberální až po komunismus babeufovský, hledí se odvodit z její Deklarace práv; Thiers, Mignet, Michelet, Lamartine, Louis Blanc, Cabet, každý po svém líčí obšírně její dějiny a význam. Pohlédneme-li nyní a na tomto pozadí k rozvoji vlastního demokratického a socialistického hnutí, ocitáme se - hlavně právě od roku 1840 - uprostřed nesmírného chaosu pohybů, směrů, snah a myšlenek, jemuž jako by romantismus propůjčil všechny svoje barvy a celé svoje klima citového idealismu, optimistického utopismu a vytržení: je to chaos doby, cítí se dědičkou Velké revoluce, kterou již Babeuf byl prohlásil za nedokončenou...
Ještě nevyzněl saint-simonismus, ač má již za sebou svoje léta slávy - byla to první léta třicátá -, kdy sváděli básníky, Lamartina, Vignyho, Sainte-Beuva. Ostatně, od r. 1830 má již dědice, Buchezův asociacionistický "křesťanský socialismus", jenž se vydává stejně za platné dovršení Saint-Simona jako za věrně dogmatické křesťanství. Od roku 1843 Victor Considérant vede novinářsky i knižně zesílenou ofenzivu omládlého fourierismu, smířlivého na všechny strany a tedy všude úspěšného, od rozčarovaných saint-simonovců pro drobné měšťanstvo, a sám Eugéne Sue obstarává propagaci budoucí falansteriánské pozemské idyly romány nesmírného čtenářského ohlasu, "Tajemstvími Paříže" (1842) a "Věčným Židem" (1844). Závodí s ním George Sandová, prožívající na pozici stejného citového uchvácení, ač doktrinálně méně vyhraněné, své socialistické desítiletí: "Hřích pana Antonína" je z roku 1847. Vrátiv se z exilu r. 1839, Cabet zahajuje desítiletí svého pobytu ve vlasti utopií své "Cesty do Ikarie", lidovými dějinami Revoluce, "Komunistickým vyznáním", založením novin, přemýšleje o pokusech uskutečnit svoje teorie v praxi, za nimiž se vydá do Ameriky koncem 1848. Flora Tristanová podala drtivou kritiku sociálních pokrytectví viktoriánské Anglie a umírá na propagační cestě za dělnickou jednotou. Od října 1844 do února 1845 zasvěcuje Marx Proudhona do Hegelovy dialektiky a za rok se jí Proudhon pokusí použít na "filosofii bídy". A celá ta doba červencové monarchie je poznamenána nesmírným rozkvětem tajných společností, z nichž původně nejvýznamnější, "Les Amis du Peuple", je již 1833 pohlcena "Společností Práv lidských", a na prahu let čtyřicátých počínají se objevovat první tajné společnosti socialistů či komunistů, jejichž počet Proudhon odhaduje ve Francii na sto až dvě stě tisíc. V dubnu 1840 pařížský nováček Heine žasne během svých návštěv na pařížských dělnických předměstích nad ruchem zájmů, nadějí a idealismů, jenž tu vládne, a vypočítává knihy nejpestřejšího sociálního utopismu, které nalezl v dělnických rukou. Neboť není vskutku pera, jež by nepsalo o problémech demokracie a pauperismu, jak zní dobový výraz, a není hlavy, která by upřímně nebo šalebně o nich nepřemítala: sám bizarní a nerovnovážný duch prince pretendenta Ludvíka Napoleona přispěje kapkou své knížky "Vyhlazení pauperismu" roku 1844 a vzbudí iluzorní sliby, které nehodlá dodržet. A to vše probíhá za obecného stavu mysli, který lze stěží nazvat jinak než mystickou náladou nebo náboženskou nadějí. A nemyslím snad jen na vliv, ač je nesmírný, liberálního a demokratického katolicismu Lamennaisova, jejž se zdá po řadu let sdílet sám Pius IX., až do svého ohromení revolucí 1848. Lamennaisovská myšlenka spojenectví církve s moderním světem a křesťanství s lidem a skutečností pokroku mohla být sebeupřímnější a jeho "Slova věřícího", apokalyptický pastiš Bible konvertované na hlasatelku lidovlády, mohla být sebelačněji přijímána lidovým čtenářstvem, na každý krok mladé katolické generace směrem k demokracii, byla tehdy již předem demokracie odpověděla dvěma kroky směrem k náboženství. Tito demokraté a utopičtí socialisté Červencové monarchie jsou lidé věřící. Cítí se pokračovateli a dovršiteli Krista. Jejich učení se nabízí jako nové Zjevení. Lamartine charakterizuje dobový socialismus jako "smělý plagiát Evangelia, který se musí opět v Evangelium navrátit", a roku 1847 vidí sociálně politické snahy doby těmato očima: "Po třicet posledních let zdál se Bůh bojovat proti sobě samému. Konečně najde zalíbení v tom, pomáhat lidem, kteří chtějí pracovat pro Něho!" Saint-Simon podává svoji utopii jako "Nové křesťanství" a prohlašuje, že "se rozhodl obnovit křesťanství tím, že je omladí"; r. 1829 jeho škola organizuje se v "církev" a zvolí svoje "Nejvyšší Otce"; Fourier tvrdí, že království zaslíbené Kristem není leč fourierovská "universální harmonie"; Buchez jmenuje Krista patronem svého kooperativismu; Pecqueur vykládá svoje sociální teorie v knize "Republika Boží"; doktrína okolo "L?Atelier" hlásá: Revoluce, "dcera Evangelia"; Leroux slibuje světu socialismus jménem Ježíšovým; ač je protivník veškerého náboženského dogmatu, Cabet je zřejmý moralistický spiritualista a apriorní fraternitář; Flora Tristanová, Kristus socialistického feminismu, jmenuje r. 1844 v Lyonu svoji spolupracovnici Eleonoru Blancovou "svatým apoštolem Janem" svého díla, a ještě v dubnu 1848 na slavnosti socialistek v Lyonu jsou pronášeny oslavné řeči na "Krista, otce socialismu". Celé to obecné prolnutí utopického socialismu mystickým pocitem života vyjadřuje jedinou větou svého jmenovaného románu Sandová roku 1847: "Pravda komunismu je neméně úctyhodná než pravda evangelická, vždyť je to v podstatě pravda tatáž." Jediného snad zásadního odpůrce všeho náboženství čítá francouzský socialismus čtyřicátých let: Blanquiho, a ten je celá prosedí v žaláři, odkud ho osvobodí teprv právě revoluce, po osmi rocích a pěti měsících. A jistě, že tento spiritualisticko-utopický ráz a náboženské sklony demokratismu a socialismu let čtyřicátých nejsou jeho silou a nezaručují mu úspěch ani v nejmenším: to dokázaly brzké události, poznali záhy francouzští demokrati sami a rozebral pronikavě Marx. Vytvářejí však oné době, ba celému demokratickému hnutí světovému na sklonku první půle století, zcela zvláštní ovzduší, které se již nikdy v téže podobě úplně neobnoví, ve kterém se však téměř nutně musí setkat biblický žalmismus a profetismus s myšlenkou moderního demokratismu a socialismu a její básnickou inspirací.
Whitmanova "Stébla trávy", či dvanáct básní, vznikajících v létech 1840 až 1855, které tvoří obsah prvního vydání sbírky z roku 1855, představovaly vskutku americkou extenzi této jedinečné dějinné atmosféry a sdělovaly americkému čtenáři její obsah ústy vášnivého účastníka: stačí vzpomenout nadšení, s nímž Whitman pozdravuje revoluční evropské hnutí roku 1848 básní "Europe", nechceme-li ani zvlášť připomínat stopy, které Whitmanovu myšlení a cítění vtiskly dvě utopicko-socialistické doktríny, Owenova a Fourierova, neboť Whitmanova "adhesiveness" je zcela patrně, jakožto pojem a pocit přirozeného lidského pudu k vespolnosti, mladší sestrou falansteriánské "attraction humaine universelle". A každé další vydání "Stébel" narůstajících počtem jako by onu svéráznou atmosféru prodlužovalo a přenášelo dál od desítiletí k desítiletí, div ne na práh století dvacátého: "Europe" z prvního vydání jako by se samovolně stávala oslavou francouzských revolučních tradic v básni "France" z r. 1860 a pozdravem pařížské Komuně v písni "O star of France" o jedenáct let později! Nemožno si nevzpomenout nad tímto doživotním americkým osmačtyřicátníkem onoho zvláštního rysu mužů roku 1848, jejž nám, Čechům, tak nezapomenutelně zvěčnil Neruda "Romancí o jaře 1848": devadesáti let se mohl dožít osmačtyřicátník a do smrti a poměrů třebas naprosto změněných nesl na svém čele a ve své bytosti nevyhladitelný ráz "jara národů", jehož byl kdysi svědkem, nevyličitelnou pečeť idealistického entuziasmu, náboženského vytržení a utopického blaženství: "Kdes pod zemí hudba, vždyť tančil, kdo šel - ... Nuž, konečně lidmi tedy!" A touto bytostí zůstane navždy Walt Whitman, zůstane jí jako politicko-sociální myslitel (ani styk s pozdějším socialismem, marxismus v to počítaje, nedá mu valně pokročit dále), jako "the old gray Poet", ba zůstane takový i ve své vnější, okázalé a chvílemi lehce pozérské autostylizaci srdečného, vousatého, sluncem ožehnutého tesaře Kristovy podoby. A mluvíme-li o tomto svazku Whitmana s rokem demokratických národů a socialistických utopismů, ptejme se naopak i na toho či na ty, kdo první v Evropě přijali Whitmanovu poezii s porozuměním, podávajíce tím důkaz niterného souznění: byli to Angličané ovšem, lidé téhož jazyka, ale nebyl to věru Carlyle, nýbrž právě ti, mezi nimiž čtyřicátá léta proběhla ve znamení skupinové a ideologické krystalizace, kteří právě na podzim 1848 přijímají jméno nanejvýš význačné - "Praeraphaelite Brotherhood" - a kteří, plni osmačtyřicátnického ducha, jediní asi očekávají od tohoto roku i pro Anglii revoluci, ač jí rok přinese jen povstání v Irsku a petici chartistů; přátelské styky praerafaelitů s Whitmanem se datují nicméně odtud a právě W. M. Rossetti bude autorem anglického whitmanovského výboru. K celé této otázce setkání Whitmana s Biblí je nutno přičinit už jen jedinou poznámku, vpravdě významnou: nic není ani mezi autochtonně americkými předpoklady, které si Whitman do svého tvůrčího básnického života přinášel od původu - a jsou to staré nábožensko-puritánské tradice, zděděné po "Pilgrim Fathers", kult Deklarace nezávislosti a odvozená z ní demokratická ideologie jeffersonovská, která po celou dobu třídní nevyjasněnosti zůstane vyznáním amerického dělnictva -, co by jakkoliv působilo proti Whitmanovým souvislostem, které jsme právě nastínili, co by mátlo cestu demokrata a utopisty Whitmana k Bibli; vše to jej naopak pudí jen silněji tímže směrem.
Fotografie poskytl Památník národního písemnictví
Václav Černý s manželkou po boku
Václav Černý v době, kdy ještě nepsal studie...