Ptal se Ondřej Bezr, redaktor časopisu Rock & Pop
Fotografie: Jaroslav Prokop, Katarína Mišíková & archiv V. Mišíka

Vladimír Mišík
Už ani slovo dál...?


Na svatbě Jana Hrubého 1980. Za střízliva neproveditelný výskok. V pozadí zleva Jiří Veselý, dvojice adolescentů je tvořena Karlem Holasem a Járou Nejezchlebou - pozdějším Olinem.

My jsme v té době hráli s Matadors několik vlastních písniček s pseudoanglickými texty. Ještě když jsme přišli do studia, já jsem k té své neměl žádná slova. Tak jsem si sedl na schody a vymyslel text Malej zvon co mám, který je opravdu úžasný. Psal jsem, co mě napadlo - nevím, co má znamenat ten malej zvon. Samozřejmě jsem to nemyslel nijak symbolicky... Asi mi to tenkrát přišlo poetické, ale je to nejnesmyslnější text, jaký jsem kdy napsal.

Jak probíhalo natáčení?
Samozřejmě, že už ve chvíli, kdy Radim pustil booster, zvukaři vyběhli a mysleli si, že se zbláznil nebo že došlo k něčemu příšernému. Za sebe musím přiznat, že jsem měl trémou staženou prdel. Zdálo se mi, že se děje něco strašně důležitého, takže jsem spíš kuňkal než zpíval. Ale jinak myslím, že kromě toho boosteru k žádnému dramatickému nedorozumění nedošlo. Ona ta písnička, když si ji dnes pustíš, zní docela úsměvně, protože se vlastně moc neliší od dobové popmusic. Tehdejší studia dokázala jakoukoli kapelu, ať hrála na koncertech sebedravěji a sebevíc nahlas, učesat. Zvukařům to samozřejmě bylo šumafuk. Dostali čárku, a jakmile měl někdo jiné požadavky, byli nervózní a nechtělo se jim do toho, protože měli zažitá klišé. Největší problém byl s elektrickými kytarami, ty zněly agresivně a otravovalo je, že jim narušují jejich pohodu.

Tou deskou jste vlastně vstoupili do první ligy. Jaké v ní byly vztahy? Kamarádili se třeba Matadors a Olympic?
Já jsem se ještě před založením Matadors a Olympiku znal s Honzou Pacákem, který tehdy hrál dixieland, což se mi líbilo. Byl to opravdu veselý chlapík, nebyla to jen image, a viděli jsme se vždycky rádi. Petr Janda a spol. se ale s námi moc nebavili, protože byli jakoby za hvězdy. Ale musím dodat, že právem, protože když jsem viděl třeba Kleina na jevišti a slyšel, jak holky vřeštěly, bylo to obdivuhodné a líbilo se mi to. Ne nadarmo jejich první dvě desky Želva a Pták Rosomák téměř znárodněly. Když se v 70. letech snažili se ctí vybruslit z normalizace a uživit se za cenu přizpůsobení, už mě to pochopitelně moc nebralo.
   Rivalita mezi tehdejšími kapelami samozřejmě byla, ale měla spíš formu soutěživosti. Okolo každé kapely byla parta kamarádů a fanynek. Jedni říkali: "Olympic, to je pohoda, ty jejich melodické písničky...", druzí zase: "Ne, Olympic jsou srágory, ale Matadors, to je blues, drsárna..." Pro nás to byla výzva. Když jsme viděli Olympic, sice se nám to líbilo, ale nahlas jsme říkali: "Nic moc", ovšem věděli jsme, že se musíme zlepšit a víc zkoušet. Patřilo to k té době i k našemu věku.

Takže jsi mezi ostatními kapelami neměl vyložené kamarády, se kterými bys třeba chodil na pivo?
Ani ne. Ale ono to moc takhle nefungovalo ani v rámci Matadors. Spřízněné duše jsme byli s Radimem Hladíkem a Oťákem Bezlojou, u kterého jsem i občas přespával, když jsem utíkal z domova, ale jinak jsme udržovali styky hlavně přes muziku.

Legendární New Club ještě neexistoval?
Ten vznikl až v době, kdy jsem byl na vojně a Matadors mi dali padáka. Ale jeho založení jsem částečně inicioval. Kamarádil jsem se s Charliem, černošským fanouškem z Mali. On hodně jezdil po světě a pořád si stěžoval, že v Praze nejsou pořádné kluby. Posléze se našel ve Vršovicích volný prostor, a z něj vznikla muzikantská hospůdka. Ze začátku mě tam ale nepouštěli, protože jsem zrovna nebyl v žádné kapele, a tudíž pro ně nebyl bigbíťák. Až teprve později mě tam vtáhl jako svého kamaráda Ota Bezloja.

Proč tě Matadors vyhodili?
V roce 1965 jsem s Honzou Obermayerem narukoval na vojnu, čímž se zkomplikovala situace. V Matadors zůstal jenom Kahovec, který ale nikdy neuměl moc anglicky. Z textu se vždycky naučil první dvě slova, pár frází uprostřed, a obložil to takovým hatla-matla - říkali jsme tomu telefonní seznam (ne že bych to dělal jinak). V Čechách to šlo, ale na nějakém festivalu v Holandsku, kde všichni mluvili plynně anglicky, si s tím Matadors uřízli ostudu. A právě v té době se uvolnil Viktor Sodoma, který byl vynikající zpěvák, uměl dobře anglicky a navíc to byl blonďatý útlý miláček dívek. Matadors ho přijali a vedle něj neměl ani Kahovec, ani já, když jsem se za tři měsíce vrátil z vojny, šanci.

Jak to, že ses vlastně nedokázal z vojny nějak vykroutit?
Neuměl jsem si najít jako mnozí jiní jednu speciální chorobu. Ale Wilfried Jelinek zařídil, že jsme se s Honzou Obermayerem dostali do střešovické nemocnice coby lapiduši. Díky tomu jsem za své vojenské působení držel samopal v rukou jen jednou. Dokázal jsem ho rozebrat a složit, i když ne v limitu, ale Honzovi Obermayerovi, který už pracoval na tom, aby se z vojny dostal přes blázinec, se ho podařilo rozebrat tak, že už ho nesložil ani instruktor. Když pochodovala jednotka lapiduchů s výstrojí, Honza držel zbraň v náručí rozloženou na šroubky.
   Na vojně se mi přece jen po pár týdnech provalily zdravotní problémy. Zjistili mi tam mou životní chorobu astma, a já se jim tam jednou při fotbale zhroutil, což bylo trochu paradoxní, protože fotbal jsem ještě rok předtím hrál za Duklu Praha jako dorostenec. Odvezli mě do nemocnice, kde mi dělali asi patnáct punkcí, operovali mi polypy a zjistili, že jsem chorobami opravdu prolezlý. Mundúr už jsem pak nikdy neoblékl. Dostal jsem roční odklad, což byla senzace, protože byly právě Vánoce a doma na mě čekalo moje tehdejší děvče, krásná Alenka. Po roce jsem šel znova na prohlídku a choroba byla potvrzena. Když jsem šel na vojenskou správu odevzdat vojenskou knížku, ten důstojník z ní přede mnou obřadně vytrhl plechovou známku s identifikačním číslem a měl k tomu takový dojemný proslov: "Tedy, mladý muži, je to s vámi opravdu zlé. Jestlipak vy se vůbec dožijete při všech těch nemocích dospělého věku? Je to ale škoda, že o vás armáda přichází..." Já se samozřejmě smíchy kousal do rtu, ale udržel jsem se a rozchechtal se až před budovou. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk pod sluncem.


S Otou Bezlojou - Matadors.


Flamengo - zleva: Jan Kubík, Pavel Fořt, Jaroslav Erno Šedivý, Vladimír Guma Kulhánek, Vladimír Mišík a Ivan Khunt.


Flamengo hrálo dost nahlas, to je fakt. Ovšem díky Honzovi Kubíkovi i Pavlu Fořtovi, který sice možná nebyl excelentní sólista, ale měl výborné aranžérské nápady, byla naše muzika hodně melodická a hardrockem bych ji nenazýval. Já stejně na tyhle škatulky moc nedám. Prostě jsme hráli bigbít a šli jsme, řekl bych, takovou tou britskou progresivnější cestou. Poslouchali jsme třeba Emerson, Lake & Palmer, jejichž deska Tarkus se nám líbila opravdu všem, nebo Yes, které jsem dokonce viděl v devětašedesátém, když jsem byl v Anglii, v Marquee Clubu, což byla Mekka tehdejšího big-bítu.

Používali jste ve Flamengu noty?
Kupodivu ne. Jediný opravdový notař z Flamenga byl Honza Kubík, který si občas do not zapisoval sóla - třeba když jsme točili desku. Jinak jsme používali jenom akordové značky a aranžovali i skládali vlastně přímo na místě, tedy na zkoušce nebo ve studiu. Třeba jsem přinesl nějaký motiv na kytaru, Pavel se ho rychle naučil, rozvinul, předal ho dál a řeklo se, co by mohly hrát varhany nebo saxofon. Takovýhle způsob ostatně občas praktikujeme dodnes i s ETC... Protože jsem vždycky hrál s dobrými muzikanty, písničku se obvykle naučili po jednom poslechu. S notami se nepracovalo v žádném bigbítu, ve kterém jsem byl.

Velkým pomníkem nejen Flamenga, ale celého tohoto období českého rocku, je album Kuře v hodinkách. Jak se vůbec povedlo ho v té těžké době zrealizovat?
Supraphon vydával specielní edici, která se jmenovala HI-FI Klub a do ní prosadil desku Flamenga Hynek Žalčík.

To je jméno, které se prolíná velkou částí tvé kariéry. Jak jste se seznámili? Kde se Hynek Žalčík vzal?
Byl to vlastně kluk z ulice, který se často objevoval na našich koncertech. Občas jsme se dali do řeči, on měl o bigbítu velký přehled, a časem jsme se spřátelili. Jezdili jsme do Dobřichovic, kde měl dívku Moniku, kterou si posléze vzal - na zahrádce tam bylo příjemné prostředí, na večírky se tam sjíždělo velké muzikantské společenství. Hynek měl dar vyřídit spoustu věcí, které by možná nikdo jiný nedokázal. Měl známé v Supraphonu, protože tam pracovala jeho maminka, takže ho znali od dětství a s redaktory si tykal. Pro českou rockovou scénu toho udělal hodně - produkčně se podílel nejen na Kuřeti v hodinkách, ale také na spoustě dalších desek, namátkou na Prokopově Městu ER, Ursinyho Provisoriu nebo na mé první sólové desce.

Nechat album Flamenga otextovat Josefem Kainarem byl Žalčíkův nápad?
My jsme sice měli spoustu materiálu, ale písničky byly otextované buď přímo anglicky Pepanem Kalinou, nebo takovým tím klasickým hatla-matla. Jenže točit desku v angličtině už jednak nešlo, jednak to ani nemělo smysl. Náznaky vlastního textování sice ve Flamengu byly, ale uvědomovali jsme si, že nejsou dostatečně kvalitní, a tak jsme hledali někoho, kdo by nám texty na muziku napsal. A tenkrát právě Hynek přišel s myšlenkou na Josefa Kainara. Já jsem znal jeho rané věci a ten nápad mě nadchl, ale říkal jsem si, ty bláho, takový básník přece nebude psát na bigbít. On už sice předtím udělal pro Michala Prokopa Město ER, ale to mi připadalo takové příliš abstraktní a umělecké, což by pro Flamengo asi nebylo úplně nejvhodnější. Hynek ale tvrdil, že Kainar je hodně fajn pán a určitě se s ním domluvíme.

Neměli jste problém s jeho komunistickou angažovaností?
Pár lidí nám sice vytýkalo, že spolupracujeme s komunistou, ale nebylo jich moc. On když člověk v tom komunismu žil, tolik mu to nepřišlo, protože to bylo samozřejmé prostředí. A hlavně - pro mě bylo nejpodstatnější, že Kainar byl excelentní básník a navíc chlap, který napsal spoustu úžasných textů na americké swingové a bluesové evergreeny.

Nicméně to byl předseda normalizačního Svazu spisovatelů.
To mi v tu chvíli nevadilo a nebral jsem to na váhu. Prostě psal skvělé básně a hotovo.
   Zajeli jsme za ním na Dobříš, do zámku plného Spisovatelů, Básníků a Hudebních Skladatelů. Už nás očekával - byl to takový usměvavý mužík ve volné košili a plátěných kalhotech, s tlustými dalekohledy na očích. Povídá: "Ani vám nemám co nabídnout, víte, oni přede mnou pořád schovávají víno, no ale pojďte dál, mládenci. Půjčil jsem si na vás takový stroj, jenže ho neumím ovládat. Musíte mi ho pustit sami." Uprostřed toho pokoje, zařízeného ve stylu Ludvíka XIV., ležel na zemi na tu dobu hodně moderní magnetofon Grundig, my jsme pustili pásek s demáčem, Kainar se vedle něj posadil a bylo krásné sledovat, jak se během několika minut úplně rozsvítil. Začal si podupávat a bylo vidět, že ho ta muzika opravdu vzala. Já jsem mu líčil všechny peripetie, jak která písnička vznikala, ale taky jsem vyprávěl o všech těch našich srandovních zákazech - jak třeba nějaký hasič viděl venku v křoví během našeho koncertu souložící dvojici a hned napsal stížnost, že v mládeži vyprovokováváme nízké pudy, na jejímž základě jsme dostali měsíční zákaz. Kainar se strašně smál a říkal: "No jo, některý lidi jsou fakt blbí. Ale nic si z toho nedělejte, žádný muzikanti to na světě neměli jednoduchý, to byste měli vidět, jaký jsme to měli my za války..." Choval se prostě jako úplně normální člověk. Takhle jsme si příjemně povídali, když najednou do místnosti strčil hlavu nějaký pán, ze kterého se vyklubal šofér Josífek, který měl odvézt soudruha Kainara na nějakou schůzi. Jemu se evidentně nechtělo. Řekl: "Josífku, nevidíte, já tady mám chlapce, máme tady nějakou práci... Víte co? Běžte dolů, dejte si kafíčko, cigárko a páreček, já za chvilku půjdu," a seděli jsme ještě další dvě hodiny - takže to svoje předsednictví zřejmě nebral tak úplně vážně.
   Pak jsme za ním byli ještě dvakrát. Poprvé nám odevzdal půlku textů, bylo vidět, že na nich pracoval celou noc, měl kruhy pod očima, ale byl to čistopis: měl v notách zpěvovou linku a pod ní byly texty s minimem škrtů. Do příště udělal zbytek, jen jednu písničku už nestihl. Tu pak v kainarovském stylu a podle mého názoru výborně otextoval Hynek Žalčík jako Stále dál.
   Myslím, že tak vzniklo dílko, které dodnes není úplně nezajímavé. Díky Kainarovi dostalo Kuře v hodinkách polohu, která vypovídala jak o době, tak o tom, co Kainar cítil - byla to jeho poslední práce a možná už byl napnutý někam dál...

Každopádně asi ta deska hodně vybočovala z dobových představ o rockových textech.
Možná, že někomu Kainarovy texty mohly a i dnes mohou připadat příliš básnické nebo dokonce patetické. Hodně lidí má pocit, že takové věci k rocku nepasují a bigbít má být výkřik teenagerů, jednoduchý jako Beatles v začátcích nebo iks dalších kapel. Ostatně i tehdejší manažer Flamenga Přemek Černý byl původně proti Kainarovu oslovení, ale když jsme hotové texty přinesli, líbily se nám všem. A ohlas Kuřete byl naprosto spontánní. Pokud vím, strašně dobře se prodávalo - první náklad byl, tuším, šedesát tisíc výlisků v rámci HI-FI Klubu,
s nějakým doliskem se nakonec vyšplhalo až asi na devadesát tisíc, to všechno v poměrně krátké době. Určitě by se prodalo i víc, ale Supraphon pak už žádnou reedici neudělal. Ta přišla až v 90. letech u Bontonu a i po těch více než dvaceti letech se prodávala dobře.

Asi rok po vydání Kuřete v hodinkách z něj nazpíval dvě písničky - navíc paradoxně za doprovodu kapely, která byla personálně Flamengu hodně podobná - C&K Vocal na své album Generace. Nebral jsi to jako snahu se na tobě přiživit?
Kdepak, mně se to líbilo a velmi mě to potěšilo. Taky to byla čest - říkal jsem si, že ty písničky asi nejsou tak špatné, když je hrají i jiní. A tak je to dodneška. Když Lucie udělala v trošku jiné verzi Proč ta růže uvadá, taky mi to udělalo radost. Myslím, že každý, kdo píše nějaké písničky, je rád, když je slyší i od někoho jiného. Nehledě na to, že každý autor je rád, když dostane nějaké peníze navíc - co si budeme namlouvat. Ale ten finanční efekt je opravdu druhořadý, protože myslím, že největší pocta pro skladatele je, když slyší svoji písničku někde u táboráku nebo v hospodě. Právě tohle podání totiž dokládá, že věc, kterou člověk stvořil, je skutečně živá.


Osvěžení na cestě - Slovensko


Někdy v té době, o které je řeč, se stal legendou tvůj letenský byt otevřených dveří, na který dodnes spousta tvých kamarádů vzpomíná. Jak jsi k němu přišel?
Když jsme se rozešli s Helenou Dubovou, u které jsem dva roky bydlel, přestěhoval jsem se zpátky k mámě. To už jsme měli kuchyň a pokoj. V dalších místnostech rozděleného bytu bydlel ještě jeden starší pán a jedna starší paní. Ta se ve svých asi pětašedesáti letech znovu provdala a nám přepustila svou zadní místnost. Já jsem se mezitím oženil se svou první ženou Katkou...

Zadrž! Malá vsuvka: jak ses s Katarínou seznámil a proč ses rozhodl vzít si zrovna ji?
Seznámili jsme se naprosto klasicky - v hospodě. Přesněji řečeno ve vinárně U zpěváčků. To bylo centrum, kam jsme chodili rádi hlavně proto, že vinárník Pavka nezavíral, dokud jsme neměli dopito. Nebyla tudíž výjimka, když nás pouštěl v pět ráno domem, zatímco zvenku už měl dávno zataženou roletu. A právě tady se pohybovalo famácké děvče, fotografka, která se mi zalíbila. Začali jsme s Katkou chodit, ona s kapelou jezdila i na naše soustředění, hodně často nás fotografovala. No a pak přišla do jiného stavu, vzali jsme se, prožili spolu docela fajn deset let a rozvedli se...

Dobře, vraťme se k bytu.
Když jsem se tedy oženil, máma se odstěhovala zpátky na Slovensko. Ale protože občas přijížděla, okupovala si tzv. společenský pokoj, kde měla svoje harampádí. Jezdila ovšem do Prahy velmi zřídka, a tak byl její pokoj vlastně pořád zavřený, nevyužitý. Jednoho dne mě to přestalo bavit, zpupně jsem ho otevřel a nastěhoval se tam, takže jsme měli dva plus jedna. No, a když po nějaké době zemřel pán, který obýval třetí pokoj, získali jsme byt celý.
   V těch sedmdesátých letech byla taková hodně ponurá atmosféra. Nebylo kam pořádně chodit, hospody byly prolezlé fízly, a my - já jako muzikant a Katka jako fotografka - jsme měli rádi společnost, což bylo s našimi povoláními úzce spojené. Z téhle potřeby se nakonec vyvinulo, že náš byt byl pro kamarády kdykoliv otevřený: barák se nezamykal a dokud se v našich oknech svítilo, mohl kdokoliv ze známých zazvonit. Ale nebylo to tak, že by tam probíhaly jen divoké mejdany - i když ani o ty nebyla nouze. Popsal bych to jednoduše tak, že jsme tam žili a občas nás bylo víc.

Kdo byl nejčastějším hostem?
Samozřejmě především členové kapel, se kterými jsem zrovna hrál. Ti si pochopitelně s sebou občas vodili svoje dívky a další kamarády, nechyběli ani letenští sousedi: Katka Jurná, Ivana Jurná, Pepan Kalina a další. Mnohé návštěvy k nám taky přivedla náhoda. Jednoho dne nám například na dům postavili lešení, protože dělali novou fasádu. Pro nás to znamenalo, že jsme získali balkón. Bylo to v létě, na lešení jsme si vždycky večer vyndali židle, pověsili lampion a lebedili si na čerstvém vzduchu. A jednou jsme si v okně protějšího domu všimli takové pěkné dívčiny. Zamávali jsme na ni, jestli nechce přijít na skleničku, což přijala, a tak jsme se seznámili se sochařem Ctiborem Havelkou a jeho ženou.

Jaké se vedly debaty?
Hlavně o muzice, jak jinak. Třeba si vzpomínám, že jsme byli jednou s Gumou a Pepanem na koncertě Jasné páky na Chmelnici, odtamtud jsme přešli k nám a v našem bytě vypukla šílená hádka. Guma totiž razil tezi, že jedinou opravdovou hudbu hrajou poctiví profesionálové. My s Pepanem jsme mu naopak oponovali tím, že nápřah a hlavně revoltující texty tzv. amatérských kapel, jako byla právě Jasná páka, mají obrovské opodstatnění, i když ti kluci neumějí moc hrát. To Guma naprosto odmítal, pořád tvrdil, že Jasná páka je sračka a vůbec nebyl ochoten přiznat, že právě tahle vzpoura naplňuje smysl a podstatu českého rock'n'rollu, o čemž já jsem byl přesvědčen.

Když jsi vyjmenovával nejčastější hosty svého bytu, opomněl jsi zmínit Ivana Wünsche - člena právě Jasné páky a navíc tvého letenského souseda. O jeho návštěvách se přitom traduje spousta historek.
No jasně, některé okamžiky byly obzvlášť pamětihodné. Jako když byl jednou Ivan nějaký žíznivější než obvykle, jeho typická placatka mu nestačila, a když viděl na polici stát alpu, kterou jsme mazali malému Maťovi nožičky, protože trpěl tzv. růstovými bolestmi a míval občas křeče, normálně mu ji vypil. Spravedlivá odplata na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. Za pár dní při nějakém dalším večírku, když jsme zrovna alpu neměli, se zase ozvaly Maťovy bolesti. Wünsch měl rozpitou placku vodky, já mu ji nekompromisně zabavil a nalil jsem celý její obsah Maťovi na nožičky a namasíroval mu je. Tak smutný Ivanův pohled, jako když s vypoulenýma očima pozoroval, jak jeho blahodárný mok prosakuje do kůže těch maličkých nožiček, jsem snad nikdy jindy neviděl...
Ovšem nejznámější z wünschovských historek je asi jeho dovolená - sám o ní kdysi napsal zábavný fejeton do Rock & Popu. Tehdy byla Katka s Matěm u babičky na Slovensku a já jsem byl doma sám. Jdu takhle nahoru po třídě Obránců míru a vidím Wünsche, jak jde proti mně s kufrem. Ptám se ho, kam jde, a on říká: "Jedu na dovolenou.". Domluvili jsme se, že není kam spěchat a že zajdeme na pivo. Nějak jsme se rozpili, což s Ivanem nebyl žádný problém, šli jsme ke mně domů a on tam nakonec zůstal na dovolené asi pět dní. Musím říct, že to bylo docela šílený. Propadli jsme se do stavu, kdy jsme se budili za šera a nevěděli, jestli je večer, nebo ráno - tedy jestli si dojdeme do obchodu pro lahváče, nebo už budeme muset jít do hospody. Po doslova ztraceném týdnu jsem zjistil, že už dál nemůžu, sebral jsem se a celý den chodil po Praze, abych se nezbláznil. Jen tu a tam jsem si dal malé pivo a jinak tvrdě střízlivěl. Když jsem se vrátil, oznámil jsem Ivanovi, že dovolená skončila, on si zabalil svůj kufr a odpochodoval těch pár ulic domů a já se odjel za Katkou na Slovensko zresuscitovat.


Večírek v kuchyni - s Pepanem Kalinou, pozdějším navigátorem slavného Lopraisova týmu v závodech Paříž-Dakar.


Nikdy ses netajil svým kladným vztahem k alkoholu. Jak se vyvíjel?
Začalo to v souvislosti s tím, že jsem přestal sportovat a začal dělat muziku, ke které pití odjakživa patřilo. Vzpomínám si na svůj první kontakt s alkoholem. Bylo to v bytě spolužačky Lenky - doufám, že nevadí, když to teď po létech prásknu. S Petrem Rajčincem jsme si koupili dezertní ovocné víno, tzv. čůčo, a to jsme zvolna popíjeli, klábosili, bylo nám veselo, časem ještě veseleji, až jsme zjistili, že se nějak divně motáme. Zkoušeli jsme chodit rovně po vzoru koberce, moc to nešlo, tak jsme dopili a šli každý domů. Moje maminka na mně nic nepoznala, což v té jedné místnosti bylo s podivem, protože to ze mě muselo docela znatelně táhnout. Ale taky je možné, že to cítila a jen to nedávala najevo. Za chvilku se ale ozval zvonek, ve dveřích stál rozčilený tatínek Petra Rajčince, a že prý jsme spolu někde chlastali a jak to teda je. Já to samozřejmě zatloukl, protože mě matka dost mlátila a tohle by asi neustála.
   U Matadors jsem začal trochu popíjet pivo, ale to mi moc nechutnalo. Celou éru Blue Effect jsem naopak pil červené víno, které jsem si oblíbil, a protože jsme hodně koncertovali a dostávali slušné honoráře, mohl jsem si dovolit i dobrý tvrdý alkohol - třeba jugoslávské brandy Vinjak, kterého jsem kolikrát vypil i láhev denně a pak jsem se ještě šel rozveselit do New Clubu kofolou s rumem... S Flamengem nastalo další pivní období, protože peněz ubylo, a to trvalo docela dlouho. Když to shrnu, většinu života jsem pil trojkombinaci pivo-víno-tvrdý alkohol... Takže všechno...
   V poslední době, vzhledem k věku a různým chorobám, kvůli nimž se musím hlídat, už ty klasické rumy a fernety nemůžu a ani mi už nechutnají. Dnes mám velmi rád whisky, k jídlu piju červená vína, a když je v létě žízeň, tu a tam si dám dobré pivo. Ale zdaleka už ne v takové míře jako dřív.

Čím si vysvětluješ, že se v muzikantském a vůbec uměleckém prostředí tolik pije?
Přesně nevím, čím to je, ale ve svém okruhu opravdu abstinenta nepamatuju. Byly doby, kdy takový Honza Hrubý vypil před koncertem osm fernetů, to asi po šesti pivech, a šel hrát. Petr Novák bez litru vína prakticky nevlezl na jeviště. Já totéž v bleděmodrém. Možná šlo o to, že když se hrálo dvacet koncertů za měsíc a člověk musel pokaždé odvést nadstandardní výkon, potřeboval se nějak povzbudit. V takových chvílích bylo k alkoholu blízko a jeho vliv byl zásadní a dostatečný k tomu, že se člověk uvolnil a vlítnul na jeviště tak, že to lidi fascinovalo. Samozřejmě, uvolňování se nesmělo přehnat. Ale musím říct, že s výjimkou příběhu s Flamengem, kdy jsem nenašel mikrofon, bylo problémových koncertů tohoto typu velice málo.

Takže jsi nezažil stav, že by sis vůbec nepamatoval, že jsi byl na pódiu?
Mně osobně se to nestalo nikdy, ale na tohle téma mám zrovna hodně čerstvou historku z kapely. Náš bubeník Jirka Zelenka hraje zároveň se Žlutým psem, který teď v létě točil desku, a Jirka za sebe do ETC... musel zařídit záskok. To není žádný problém, protože my jsme kapela, která může klidně hrát - pokud jsem zdravý já - i ve chvíli, kdy je k dispozici alespoň jeden muzikant. Takže Jirkovy záskoky nejsou žádný zásadní problém - taky proto, že na ně zve vesměs vynikající bubeníky jako třeba Tomáše Brožka nebo Frantu Höniga, hlavního aktéra následujícího příběhu, jinak opravdu muzikanta par excellence, jednoho z nejlepších bubeníků, co s námi kdy hráli, a navíc velkého profíka. Během prázdninového víkendu jsme měli hrát šňůru tří koncertů - nějaký festiválek ve Šluknovském výběžku, odkud jsme měli jet na festival do Svitav a skončit v Kopřivnici. Jenomže cestou na ten první koncert nám zavolali pořadatelé ze Svitav, že nemáme jezdit, protože prší a oni festival zkrátí nebo úplně zruší. No nic, dojeli jsme do Šluknovského výběžku, Franta koncert skvěle odehrál, paní pořadatelka slavila narozeniny, byla děsná pohoda, proběhly nějaké panáky a odjeli jsme domů.
   Když jsme měli další den jet do Kopřivnice, Franta Hönig nedorazil na sraz. Bylo to v osm ráno, já byl nevrlý, navíc mě štvalo, že když odpadly Svitavy, klesly nám honoráře a narostly náklady na dopravu, a já si postavil hlavu, že když není bubeník, já taky nikam nepojedu, což vzbudilo lehkou rozepři. Zkusili jsme ještě zavolat Frantovi na mobil, ze sluchátka se ozvalo jen podivné zachrochtání, něco, co znělo jako "óláh", ale pochopili jsme, že je naživu a musíme ho nabrat doma. Sice na něm bylo vidět, že celou noc někde popíjel, je dost unavený, nicméně jsme ho naložili a vydali se do Kopřivnice. Franta i přes zjevnou indispozici, která se ještě během cesty díky zastávkám u pump prohloubila, koncert zase výborně odehrál. Lidi byli nadšení, byla jedna hodina odpoledne, pohoda. A najednou jsme potkali kluky z Garage, kteří říkali, že právě jedou ze Svitav, které se normálně konají, ale o nás prý pořadatelé rozhlásili, že jsme se na to vykašlali a nepřijeli. To nás samozřejmě vytočilo a řekli jsme si - nemůžeme to na sobě nechat, jedeme do Svitav! Jenže Franta si na cestu koupil nějaké šampaňské a nakonec v autě usnul. Vřítili jsme se do Svitav, vlítli na pořadatele, který se nám to snažil chabě vysvětlit, pak nám zaplatil honorář - což podle smlouvy musel tak jako tak - my jsme nasedli do auta a jeli domů. Tohle všechno Franta Hönig prospal na zadním sedadle, ale před Prahou se začal lehce probírat. A myslím, že to byl Pavel Skála, koho napadlo: "Hele, co kdybysme mu namluvili, že ty Svitavy odehrál?" Toho jsme se s radostí chytli. Olin rozespalému Frantovi povídá: "Ještě že tam byl ten Kroczek a půjčil ti bubny, sám bys je asi nepostavil, co, Franto? Je fakt, že jsi nebyl příliš při smyslech, ale na druhou stranu - na to, jak jsi byl zlitej, jsi hrál skvěle. Jak ty to děláš?" Franta vytřeštil oči: "Počkej, jaký bubny? Kde jsme hráli? Já nic nevím..." Nato Kubeš vyndal ze své tašky Frantův honorář a říká: "Tady máš prachy za ty Svitavy. Fakt to byl dobrej koncert. Takovýho profíka, kterej by hrál tak skvěle úplně zlitej, jsem už dlouho neviděl." Franta byl úplně zaskočený a takovým skoro až plačtivým hlasem pořád opakoval: "Kluci, já si přece ty peníze nemůžu vzít, já si je nezasloužím, pojďte, já vás pozvu někam na večeři." Ještě když jsme vykládali aparát, stál na chodníku, chytal se za hlavu, držel v třesoucí se ruce ty peníze a říkal: "Jéžišmarjá, to snad není možný! Já jsem poprvé v životě hrál ve vokně!" My jsme se jen tak potutelně usmívali a rozhodli jsme se ho v tom nechat pořádně vykoupat. Až asi za dva dny jsme mu zavolali, že jsme se právě dozvěděli od pořadatelů ze Svitav, že jsme tam nehráli...

Zkoušel jsi někdy s pitím přestat?
V sestavě, která natočila ETC... 2, jsme se vsadili s naším zvukařem Mirdou, že nebudeme pít asi - nechci to přehnat - čtrnáct dnů. Nejen panáky, ale vůbec nic! Téměř jsme to dokázali, mohli jsme být hrdinové a cítit se na alkoholu nezávislými, ovšem stalo se, že jsme měli někde na Moravě dva koncerty na vzájemně hodně blízkých místech, z hotelu nás vyhodili ve dvanáct a venku pršelo. Taková situace se nedá řešit jinak, než že se jde do hospody. Tam jsme dohodu o nepití pochopitelně porušili a já sám jsem po nějakém čase zjistil, že mám na účtu ježka z dvanácti rumů. Přesto jsme odehráli dobrý koncert, přišli jsme na hotel, kde byl ještě otevřený bar, ve kterém seděli nějací místní muzikanti, pili jsme koňak, klábosili. Už bylo nad ránem, když najednou vtrhl do baru náš bedňák, že mu nějaký kluk dal do držky a šel na nádraží. Honza Hrubý s Mirdou se vyřítili za ním, protože "to přece nejde, aby někdo mlátil chlapce od ETC...!" Já jsem pocítil, že už nemám dostatek sil se trestné výpravy zúčastnit, šel jsem na pokoj a zbytek historky už znám jen od kluků, jak ji vyprávěli u oběda. Toho kluka na nádraží skutečně našli, vytáhli ho ven z vlaku, Honza Hrubý se před něj postavil a Mirda řekl, že to je jenom houslista. Honza mu ji natáh, kluk se zřítil na zem a netušil, že tenhle houslista kdysi boxoval za Uhelné sklady...

Jak jsi léčil těžká rána opilcova?
V období intenzivnějšího popíjení jsem si ráno potřeboval dát jedno pivo, abych se vůbec mohl narovnat a vstát. Ale jednou mi kluci z kapely provedli strašnou věc. Ranního lahváče jsem měl za oknem a myslím, že to byl Kulich, kdo nelenil, přistavil si žebřík, ze dvora se vyšplhal na moje okno, pivo mi vypil, místo něj nalil do láhve vodu a zase ji zazátkoval. V deset ráno jsem se probral a moje první cesta vedla k oknu pro vychlazeného lahváče. Jak jsem byl po ránu zblblý, ani jsem si nevšiml, že zátka neudělala takové to oblíbené tsss, a asi půlku láhve té vody vypil. Samozřejmě se mi zvednul žaludek, začal jsem řvát vzteky, kluci se smíchy popadali za břicha. Teprve po nějaké chvíli mi přinesli dvě piva, která mi schovali.

Byl jsi někdy v takové situaci, že by ses šel léčit z alkoholismu? S tím má přece spousta muzikantů bohaté zkušenosti.
Ne, nikdy. Nevím, snad je to dobrou genetickou výbavou, snad irskými předky, ale já jsem na tom nikdy nebyl tak špatně, že bych nebyl schopen udělat, co bylo třeba, nikdy jsem nic kvůli alkoholu neprošvihl a nikdy jsem nepil tak, abych se vysloveně ožíral. To nemyslím nijak vychloubačně. Mě prostě nebavilo být úplně zlitej a pití alkoholu jsem bral v první řadě jako společenskou záležitost. Tím nepopírám, že můj návyk byl samozřejmě hodně intenzivní, a alkoholik jsem skutečně byl - doufám, že už můžu mluvit v minulém čase.
   Pro mě je popíjení alkoholu radostná věc. Nebyl jsem jako Jack London, kterému to nechutnalo, ale coby velký frajer pít musel, až si vypěstoval návyk. Já samozřejmě návyk pořád mám, ale kupuju si lepší pití a lahoduju. Alkohol je mým povzbuzením a myslím si, že je to příjemné zpestření všedních dnů.

Kdy jsi na tom byl s alkoholem nejhůř?
Asi v období zákazu. Ale nejen co do alkoholismu, ale obecně. Propadal jsem se do depresí, pesimismu a bezvýchodnosti, ani sám sobě jsem nepřipadal jako typ člověka, který by byl k obdivování. Byl jsem nepříjemný, zapšklý, pořád jsem nadával a s přivřenýma očima jsem cedil skrz zuby svoje negativistické názory. Ale jednoho dne se mi ze sebe samotného udělalo až zle a řekl jsem si stop. Musím přiznat takovou zvláštní věc: hodně mi v tom pomohlo těch pár svazáků, kteří mě začali zvát na různé nepříliš oficiální koncerty. Zjistil jsem, že i v tom komunistickém marasmu existuje pár lidí, kteří mají jisté procento odvahy, a to mě povzbudilo natolik, že mi to pomohlo dostat se z nejhoršího.
   Je pravda, že mě tohle období přivedlo k velké osobní změně, kdy jsem se rozešel se svou první ženou a odešel k té nynější. Ale řekl bych, že to všechno bylo k něčemu dobré. Sáhl jsem si na dno a já věřím, že takový okamžik chlap alespoň jednou za život prožít má - pohádkové příběhy, kde je všechno jenom senzační, pro mě nikdy nebyly a nevyhledával jsem je ani ve filmu nebo v literatuře. Vždycky jsem radši četl třeba Hemingwaye, v jehož knihách život není jen procházka růžovým sadem. Svým způsobem jsem tedy Pánubohu trochu vděčen, že mě prosmýkl i průserem. A asi mám štěstí, že mě sice dost pomačkal, ale nerozdrtil.

Zrovna Hemingway, kterého jsi zmínil, proti sobě ale v těžké chvíli obrátil pušku...
Taková věc mě nikdy nenapadla, opravdu... No, to bych vlastně lhal. Samozřejmě, že člověku občas prolítne hlavou, že by to bylo jednodušší. Ale já jsem přesvědčen, že mi život byl dán, abych ho prožil, a nemám právo si ho ukrátit sám. Jediné právo, které člověk má, je bojovat za to, aby byl lepší - jakkoliv to zní pateticky.

Nepřivedla tě ani předčasná úmrtí tvých kamarádů, která více či méně souvisela s konzumací alkoholu - mám na mysli třeba Petra Kalandru nebo Ivana Wünsche - k myšlenkám přestat úplně pít?
O tom sice člověk přemýšlí neustále, ale já se považuji za ten typ pijáka, kterému alkohol prostě chutná. Mám rád pivo ne kvůli tomu, abych se zduněl, ale protože není nic úžasnějšího, než si ve chvíli, kdy mám žízeň, dát dvě orosená. Červené víno miluju, ale neumím ho pít jen tak - piju ho zásadně v kombinaci s jídlem. Dát si dobrou whisky je taky vyloženě gurmánská záležitost. Ale umím přestat. Večer vypiju třeba čtyři panáky, posledního si dám v deset, ale potom ještě můžu být vzhůru do dvou a dalšího si už dát nemusím. Navíc mám rád atmosféru, která se k pití váže. Nové bary rostou jako houby po dešti, začínají se kultivovat. A je přece pěkné se projít po Praze a tu a tam se v nějakém pěkném výjimečném prostředí zastavit a ochutnat tam něco dobrého.

Převzato z knihy rozhovorů z Vladimírem Mišíkem, která právě přichází na předvánoční trh.