Trojak; Reiner, Viewegh, Markéta, Palla
Trojak; Reiner, Viewegh, Markéta, Palla
Pár metrů před autobusem se jen kouří z japonského nádobíčka sedmi fotografů, o kousek dál diskutuje trojice důchodců, jeden si ťuká na čelo. Paní, asi padesátiletá, se nenápadně přiblíží zpoza autobusu:
"Já už budu muset běžet, Marti. - Neříkals, že budete dělat kulturní časopis?"
"The world is the stage, mum."
"No, kdybys měl čas, stav se v sobotu na oběd."
"Ano, mami.
Néééóóón, kůůůůpte síí, Néééóóón!!!"
Burčáková královna odtancuje celé Vieweghovo vystoupení, mladofrontovní sloupek poslouží na chvíli jako baletní libreto. Šeří se. Do prostoru kape med slov a přitom všichni napjatě čekáme, jestli se v celou objeví na orloji místní radnice proslulí rolníci, dělníci a gymnasté. Nakonec není nic; možná už i novodobí svatí skončili v lapidáriu.
Cikáňata se pohupují v rytmu reggae.
"Mate cedečka?"
"My žádná cédéčka neprodáváme, nezlobte se."
"Mužu dovnytř?"
"Je nám to opravdu moc líto, ale nemůžete."
"Tak co tady delate?"
"Milí Ostravané, nastává čas scvrkávání přirození!" křičí do mikrofonu básník Marian Palla.
Ostravané se zastavují... Na obálku Neonu dopadají kapky deště. Posmrkujeme. Mirek Zelinský na nás povzbudivě mrká.
"Naše posluchače by zajímalo, zda ve vašem časopise dostanou příležitost také autoři našeho regionu..."
Brzy po paní redaktorce dorazí muž středního věku; v jeho očích si hrají vlnky šílenství. Představuje se nicméně jako redaktor rádia Limonádový Joe, takže zůstáváme chvíli na pochybách. Za pět minut už prchá přes přilehlý parčík s uloupeným Neonem pod paží. Otáčí se, zakopne o obrubník a padá na tvář...
"Přestaňte mi tady něco vykládat a ukažte mi občanský průkaz!!"
"Ale my to máme povolené, pane nadporučíku, podívejte se," říká šéfredaktor Trojak.
"Vy ste ten Viewegh?" užasne příslušník, když z autobusu - s novou dávkou letáků - vyleze "ten Viewegh".
"No, to je ten Viewegh," culí se na strážmistra naše hosteska Markéta a cpe mu do kapsy stejnokroje předplatné na Neon.
Viewegh hledá propisku.
"To bude mít žena radost," jihne definitivně ruka zákona.
Na Staromáku je zima jako v psírně. Dýdžej v transu, odmítá nás pustit ke slovu. Tuhle diskotéku si nikým pokazit nenechá.
Postupně se u nás zastaví Josef Kroutvor, Mirek Kovářík, Pepa Laufer, čtyřicetičlenná skupinka povykujících Italů, osmičlenná skupinka fotících Japonců, král pražských bezdomovců Lopéz se svou družinou, francouzský bankéř s šedivým přelivem na hlavě, Jurij Mazunov z Rostova nad Donem. Svaťa Karásek si kupuje Neon. Naše holky jsou z něho úplně pryč. Já taky.
"Opakuji vám, pánové, že jakmile to rozbalíte, nechám vás sbalit."
"Ale vždyť tady máme řádné povolení od odboru územní správy města Plzně, odboru kultury města Plzně, odboru kulturních vztahů mezi regiony, Svazu ochránců městské zeleně, Konfederace politických vězňů, Městské policie a Nadace Svět bez hluku."
"To je v naprostém pořádku, ale pokud si do dvaceti minut neobstaráte povolení od odboru záboru veřejného prostranství města Plzně a především dopravní značku Neon na kolech od Policie České republiky, zůstává vaše zajímavá akce protizákonnou aktivitou."
"Tak moc děkujeme a na shledanou."
Poslední štace. Zima. Magnetofony vyhrávají smutné ave, dokud ve vrčícím agregátoru nedojde benzin. Vracíme se na základnu.
Prodali jsme několik desítek Neonů, zapředli stovky debat nad časopisem, rozdali asi patnáct interview novinám, rádiím a televizi a vnutili lidem přes tisíc "neonových" letáků. Starý anglický double-decker, který poutal z nás ze všech zaslouženě největší pozornost, objel v dresu Neonu celou republiku. Pijeme čaj...
Brno, Náměstí Svobody