Do minulosti sme odprevadili ďalší ročník Bratislavských jazzových dní, ktorý sa tento rok niesol najmä v znamení komorného džezu a etno, Kubánci z formácie Cubanismo! už tiež dopili rum, ktorý si rozkázali, nuž sme sa pustili do oživovania mŕtvol. Vy ste vzkriesili Majora Zemana, bratislavské kníhkupectvo Artfórum Muža za pultom (ženy sa zrejme minuli). Raz do týždňa sa za pult postaví slovenský spisovateľ, aby predával knihy - najradšej svoje, ale ak sa nedáte, nakoniec z neho vymámite aj opus jeho nezmieriteľného literárneho soka. Po Filanovi a Pišťankovi došlo naposledy aj na Štrassera.
V rámci rozvíjania dobrých družobných vzťahov a utužovania priateľstva medzi národmi sme koncom októbra v Bratislave privítali výpravu slovinských literátov (aj keď bez Debeljaka a Jančara, ale s Andrejom Blatnikom a ďalšími hviezdami súčasnej slovinskej literatúry). Slovinskí hostia odchádzali z krátkeho pobytu dojatí, nečakali také vrelé privítanie a toľkú pozornosť - hodinovú reláciu v Slovenskom rozhlase ani preplnené divadlo Stoka na literárnom soirée, na ktorom boli hlavným bodom programu. Ako poznamenal jeden z dojatých, Andrej Brvar: "U nás by po vás ani pes neštekol." Veď ani u nás neštekne, ani u nás. (Aby sme však všetko uviedli na pravú mieru, v Slovinsku by nebol problém s peniazmi, ubytovaním atď., len so záujmom verejnosti. Keďže u nás problém bol, nahradili sme ich našou príslovečnou pohostinosťou a srdečnosťou.)
Majstrami v rozvíjaní takéhoto bohatého socrealistického nereálneho jazyka, ktorého chabú ukážku sme predviedli v predchád zajúcom odstavci (za čo sa slovinským spisovateľom ospravedlňujeme, naozaj si to nezaslúžia, keby sa u nás písalo a vydávalo toľko a takej literatúry ako u nich, boli by sme radi) sú Peter Pišťanek a Dušan Tarageľ. Ich poviedková kniha Sekerou & nožom, v ktorej spoločným písaním rozvinuli tento štýl do absurdnej dokonalosti, sa stala literárnym hitom jesene. Horko-ťažko, ale predsa sa nám napokon tento rok podarilo nominovať slovenský film do výberu na Oscara, čo je v krajine, kde sa filmy nenakrúcajú (okrem Fontán pre Zuzanu 3, 4, 5...), iste uznáte, slušný výkon. Nominovali sme debut slovenského režiséra žijúceho v Prahe Mateja Mináča Všetci moji blízki, príbeh židovskej rodiny zaľudnený všetkými českými a jednou slovenskou hereckou hviezdou, najväčšia sranda ale je, že tento istý film postúpil aj do užšieho výberu troch filmov, z ktorých vyberala Česká filmová akadémia. Našťastie skončil druhý a nominovali ste Gedeonov Návrat idiota. Nuž neviem: zvýšil by oscarové šance Mináčovho filmu fakt, že ho nominovali hneď dve krajiny, alebo by ho to rovno diskvalifikovalo?
A ešte jedna filmová správa z krajiny bez kinematografie: na prelome novembra a decembra si v Bratislave užijeme medzinárodného filmového festivalu. V medzinárodnej súťaži prvých a druhých hraných filmov uvidíme napríklad aj spomínané filmy Mináča a Gedeona, retrospektíva bude venovaná Romanovi Polanskemu. A jedného dňa sa na Slovensku možno dožijeme aj prvej námornej regaty.
Posledná správa na záver: osireli slovenské kostoly. Verte či nie, ľudí z nich vyhnalo - umenie. Nekonečný seriál o zrakovo postihnutých spoluobčanoch Esmeralda bol totiž vysielaný v nevhodnom čase - končil sa práve vo chvíli začiatku večerných bohoslužieb. Medzičasom však už našťastie všetko dobre dopadlo, všetci hlavní protagonisti opäť vidia a slovenský pospolitý ľud sa pomaly trúsi naspäť do chrámov božích. Ako sa hovorí v Šulíkových filmoch: Konečne je všetko tak, ako má byť.
A potom, že umenie stráca svoju silu.
P. S. Po celý november prebieha v Bratislave aj v niektorých iných mestečkách ostatného slovenského vidieka Mesiac fotografie. Niektoré výstavy sú naozaj sila.
Na nedostatek kulturních událostí si Polsko nemůže stěžovat; minulý měsíc však ze všeho nejvíc poznamenala jediná věc - s napětím očekávaný snímek Andrzeje Wajdy Pan Tadeáš, filmová verze polského národního eposu a zároveň jedno z vrcholných děl evropské poezie devatenáctého století. Slavnostní premiéra se uskutečnila ve Varšavě 18. října (režisér Wajda nebyl na promítání přítomen, neboť se několik dnů před ním musel podrobit operaci srdce). Hned po premiéře bylo po celém Polsku rozšířeno více než devadesát kopií tohoto filmu. Uvedení filmu předcházela obrovská reklamní kampaň srovnatelná snad pouze s reklamní akcí doprovázející premiéru filmu Ohněm a mečem, natočeného podle neméně slavného románu Henryka Sienkiewicze, kterou režíroval Jerzy Hoffman (nota bene, film Ohněm a mečem shlédlo v Polsku již 7 milionů diváků. Dokonce i nedávná premiéra tohoto filmu v Kyjevě, jež byla očekávaná s obavami - v Sienkiewiczově románu nejsou Ukrajinci ukazováni v nejlepším světle - byla přijata s nadšením; není na tom vlastně nic divného, román je takový, jaký je, zato film představuje model polsko-ukrajinské political correctness). Oba výše uvedené snímky spojuje jedině to, že jsou adaptacemi klasických literárních děl, jinak nemají společného nic. Myšlenka filmové verze Mickiewiczovy poemy se zdála od začátku krkolomná, přestože již v minulosti byly podobné pokusy. V roce 1919 začal Pana Tadeáše točit jakýsi Sigfríd Mayflauer, z neznámých příčin však svou práci nedokončil. Film Ryszarda Ordyńskiego, natočený v roce 1928 podle scénáře známých spisovatelů Ferdinanda Goetla a Andrzeje Struga, zcela propadl. Byl to němý snímek (Čechům by tento nápad neměl připadat absurdní, vždyť v Praze vznikly v letech 1913 a 1922 dvě němé filmové adaptace opery Prodaná nevěsta), jednotlivé scény byly prokládány ukázkami z Mickiewiczovy poemy. V roce 1998 se tento úkol již nejevil jako neuskutečnitelný, ale stejně. Wajda dal dohromady skvělý štáb. Hudbu k filmu napsal momentálně nejuznávanější polský skladatel filmové hudby (a jeden z nejlepších současných skladatelů vůbec) Wojciech Kilar, scénografii dělal držitel Oscara (za Šindlerův seznam) Allan Starski, většinu rolí obsadil režisér skvělými herci. Na film se podařilo získat hodně peněz (vznikl ve francouzské koprodukci), na přípravách filmu se podílela dokonce policie: před zahájením castingu na roli mladičké Zosi byl vytvořen na základě Mickiewiczova popisu počítačový portrét. Bez ohledu na tyto skutečnosti byly cítit před premiérou velké obavy, zda nebyla všechna práce marná. Po ukončení promítání pro novináře, přestože diváky byli jen chladní profesionálové, zavládlo v sále nadšení. Povedlo se! Reakce kritiky jsou jen a jen pozitivní, až to člověka svádí napsat natruc něco negativního, ale ono to nejde. Když jsem po premiéře vymýšlel titulek k recenzi, napadlo mě jediné: Zase jednou Mistrovské dílo! Film je skvělý sám o sobě a zároveň snese srovnání s literární předlohou. Byly obavy, jak vyzní ve filmu veršovaný text. V této souvislosti vzpomíná Michal Zebrowski, který ztvárnil ve filmu hlavní roli, na slova režiséra Wajdy: "To musíte hrát tak, aby vznikl dojem, že ti lidé prostě neuměli mluvit jinak. Oni mluví veršem, protože neznají prózu." A herci tak skutečně mluví. Když se zaposloucháte do dialogů, přestanete vnímat vázanou formu, ale současně ji stále - podvědomě - cítíte. Třináctislabičný verš dává filmu rytmus, Wajda navíc ukázal, jak přirozeným jazykem Mickiewicz psal. Režisér vytěžil z literárního díla celou jeho komičnost, jeho nostalgii i jeho jízlivost. Andrzej Severyn, který skvěle zahrál Soudce, správně podotkl: " Filmy jako Pan Tadeáš prostě nejsou." Tento film se zásadně liší od toho, co nabízí americká kinematografie, která již diváky nudí. Nikoho proto nepřekvapilo, že Pana Tadeáše vidělo během prvního týdne promítání 420 tisíc diváků, což je polský rekord. Jistě, polský mýtus, k němuž se Pan Tadeáš hlásí, je dávno překonaný, ale jak řekl jistý kritik - jiný mýtus nemáme. Wajda, který se díky Panu Tadeášovi vrátil po letech k velkofilmu, vytvořil jeden ze svých nejlepších snímků a "jeho" herec Daniel Olbrychski (klíčník Gerwazy) ztvárnil jednu ze svých nejlepších rolí. "Tolikrát v životě jsem se snažil řídit vkusem diváků", říká Wajda, "a pokaždé se mé snažení míjelo účinkem. A naopak, když jsem byl sám potencionálním divákem toho, co jsem točil, trefil jsem se vždycky. Co chce vidět dnešní divák? Určitě ne to, co jsem dělal donedávna, to jsem pocítil víc než bolestivě během posledních několika let. (...) Bylo nutné, jak s oblibou naivně píší kunsthistorici, aby malíř našel na své paletě nové barvy. Ty svěží barvy a ironie, jež je během čtení Mickiewiczowy poemy skoro nepostřehnutelná, mě naplňovaly nadějí, že najdu cestu ke světlu."
Pan Tadeáš uzavíral nedávno proběhnuvší Festival polských filmů v Gdyni, který naopak zahajoval snímek Ohněm a mečem. Wajdův film byl promítán jako nesoutěžní snímek, protože režisér uznal, že soutěžit by měli především mladí tvůrci. Hoffman se naopak rozhodl pustit se do klání s ostatními a soudě podle výrazu jeho tváře byl zklamaný, že nezískal hlavní cenu, tzn. Zlaté Lvy (obdržel pouze zvláštní cenu poroty). Hlavní cena byla udělena Krzysztofovi Krauzemu za hořký thriller Dluh, který vznikl na základě skutečné události a je neveselým obrazem současné polské reality. Dále sklidil úspěch režisérský debut herce Marka Kondrata (vynikající role Hraběte v Panu Tadeášovi) Otcovské právo (zvláštní cena poroty) a film Wojaczek režiséra Lecha Majewského, snímek o známém polském básníkovi, který v roce 1971 spáchal ve dvaceti šesti letech sebevraždu (cena za režii). Na festivalu se ukázalo, že není tak zle. Během diskusí o budoucnosti polské kinematografie se sice ozvaly hlasy, které měly k optimismu daleko (Kazimierz Kutz hovořil o stagnaci, absenci mladé generace, útěku před skutečností a pastech producentské kinematografie), faktem však je, že polská kinematografie stále žije. Režisér Wajda, jenž nebyl na festivalu přítomen, se zúčastnil diskuse korespondenčně, když uveřejnil v Gazecie Wyborczej článek "Polské svobodné kino. Reflexe po deseti letech". Ve svém článku píše, že teprve nyní začíná přinášet ovoce reforma tradičního modelu kinematografie. "Polské kino žije", píše Wajda, "a polští diváci se s ním zase setkali - i když jsme se báli, že už nikdy na polské filmy nebudou chodit. Objevily se také nové zdroje financování - např. televize nebo banky - a jejich význam stále roste." Opatrný optimismus je zřejmě oprávněný.
Volha, Don, Ob, Om, Jenisej, Lenin, Vltava? Různé odpovědi - pravda v nedohlednu. Tak jako se hlavní město Brazílie jmenuje Brasilia, tak Moskvou protéká řeka MOCKBA. A lidmi, kteří žijí v tomto městě, protéká vodka.
Ne voda, ne whisky, ne kefír; zkrátka ne. Objednává se vodka - a museli přijít chlapci z Čech, Moravy a Slezska, aby si toto objednávání ozvláštnili, aby každá objednávka byla hezká: oni nechtějí po personálu 100, 200, 300 gramů vodky, chtějí hned půl kila, kilo, dvě kila a tak, jak se zrovna chce a jak se zrovna cítí.
Chodil-li papá na výstavy hladov, doporučuji naopak na některé výstavy (nejen tady, ale vůbec) chodit zatížen, ne-li kilogramy, tedy alespoň dekagramy. Ono to zbystří mysl, ochromí jazyk, zinteresní chůzi, dá inspiraci a vůbec to způsobí, že vše je jaksi možné a samozřejmé.
Jeden se tak hnedle dostane na vernisáž současného výtvarného umění a místo akce Tomáše Rullera vyslechne projev veterána druhé světové války, který mluví na mikrofon přes slavíka. Není mu sice rozumět, ale mladí avantgardisté - ne z povinnosti, ale proto, že to tak cítí - sledují projev s hlubokým vcítěním, respektem a pokorou, o čemž se Rullerovi může jenom zdát.
Uprostřed realistických výjevů z dějin ruského národa, života na vesnici a vedle církevních pravoslavných témat, stranou plakátů, jimiž bojují současní ruští grafici proti západnímu stylu života a NATO přesně v duchu karikatur z 50. let, se tyčí obraz, před nímž všichni místní stojí v oněmělém užasnutí, zatímco cizinci... taky žasnou. Hle, vlčák v nadživotní velikosti vyje kdesi na vrcholku hory, za ním panoráma celého pohoří (Kavkaz?), u chlupaté nožky kus ostnatého drátu, vojenská čepice - a jen o kousek dál utržená hlava chrabrého pohraničníka, jehož vyhaslé oči sledují nebe. Nic k tomu není třeba dodávat, žádné hodnocení. Tak to prostě je, i když je to všechno vždycky trochu jinak.