Muž, který přivedl do Čech Fulghuma

Foto: Věra Zábranská

Jiří Hrubý (1957), absolvent VŠE, přeložil knihu Padesát povídek Donalda Barthelma, kterou právě vydává pražské nakladatelství Argo a z níž časopis Neon přetiskuje tři krátké texty na ukázku.

Znám je ale především díky svým překladům amerického pastora a spisovatele Roberta Fulghuma, který se stal v 90. letech vedle Stephena Kinga asi nejvýraznějším do té doby v Čechách neznámým americkým autorem.

Jak jste se ke knihám Roberta Fulghuma dostal?
Toho mi k překládání nabídl začátkem 90. let Odeon, sám jsem ho tehdy neznal. Ostatně jeho první kniha vyšla v Americe v roce 1988. Přečetl jsem si Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce a nelíbilo se mi to, nebo snad mírněji řečeno představoval jsem si to trochu jinak. Ale protože jsem předtím odmítl kvůli podobným pocitům několik věcí za sebou, už jsem tušil, že tudy cesta nevede. Takže jsem to vzal a nakonec z toho byla série sedmi knih v mnoha vydáních, což je po revoluci poměrně nevídaný úspěch. Alespoň nevím, že by tady něco vycházelo takto intenzivně.

Proč si myslíte, že právě tato věc u nás prorazila?
Těžko říct. Jednu dobu jsem měl takovou teorii: po revoluci, když se u nás úplně otočila znamínka, mělo všechno americké obrovský úspěch, což - pochopitelně - začalo jít zpětně mnoha jiným, ale možná i těm samým lidem podvědomě zase na nervy. Ale najednou se objevil někdo z Ameriky, kdo byl naprosto odlišný od všech ostatních. Představoval jinou tvář Ameriky, dalo by se říct, že Fulghum je takové vytloukání Ameriky Amerikou. Žádné hrůzy a negativní věci ve filmech, najednou laskavost a pozitivní hodnoty.

Dá se říct, že "váš" Fulghum je takový, jakého znají Američané?
To doufám. Určitě není zkreslený nebo nějak vylepšený. Ale jinak... při překládání se bohužel spousta věcí smete pod stůl. Tím pádem máte na jiných místech potřebu trošku to vylepšit, když to jde. A taková situace občas nastane, kdy čeština umožňuje něco, co angličtina ne. V tu chvíli mám třeba pocit, že jsem to řekl lépe než autor, kterého překládám, ale to není žádná zásluha. To je jenom kompenzace. Někdy je to lepší, někdy horší, a v průměru je to, doufám, stejné.

Robert Fulghum byl před nějakým časem v Praze. Setkal jste se s ním?
Ano, bylo to v roce 1994 a byl to pro mě velký zážitek. Tiskovky, podepisování knížek - u Fišera byla tak neskutečná fronta, že jsem to ještě v životě neviděl. Byl to zajímavý a hodně hektický týden, dotek slávy. Vystoupení byla naplánována hned tři, ve Viole a u nějakých Američanů, takže jsem si na začátku říkal, jestli to není trochu předimenzované, ale pak se všude cpalo tolik lidí, že se nemohli vejít. Osobně na mě Fulghum působí jako příjemný, zábavný pán. Byl jsem u něj s ženou v Americe, takže jsme mu trochu nakoukli i do domácnosti. A viděli jsme, jak je bohatý, poznali jsme zblízka, co to v Americe znamená být úspěšný. Jeho dům vypadal jako "továrna Fulghum", měl tam sekretářku a celý tým, který se staral o věci související s jeho psaním. Neustále tam vyzváněly telefony, přicházely faxy, všechno pracovalo v souvislosti s tím, jak jeho sláva měla stoupat - a taky stoupala - ve světě.

Především díky Fulghumovi jste dnes známý překladatel. Jak jste se ale k angličtině a překládání vůbec dostal?
Úplně náhodou. V roce 1984 jsem četl inzerát, kterým Mladý svět vyhlašoval nějakou překladatelskou soutěž. Já sice v té době angličtinu učil na jazykové škole a měl jsem státnice, ale o překládání jsem nikdy ani neuvažoval. Nicméně jsem se tam přihlásil s povídkou Bernarda Malamuda, která pak získala jakési ocenění. Pak už jsem se nestyděl jít někam do redakce, protože jsem na své překládání měl už tak trochu glejt, a tak jsem tutéž povídku zanesl do Mladé Fronty, kde tehdy - v roce 1986 - byla docela slušná příloha víkendových novin. To byl vlastně rozhodující moment mé překladatelské "kariéry"; kdyby tu povídku tehdy neotiskli, tak bych asi už nikam dál nešel. Ale otiskli ji, patrně i proto, že Malamud zrovna tehdy umřel, takže to byla ta nejpříhodnější chvíle. Navíc jsem k povídce ještě honem připsal i kratičký nekrolog, takže z toho byla navíc kulturní aktualita...
S tím otištěným překladem z Mladé fronty jsem pak šel do Odeonu a tam mi nabídli spolupráci na projektu, který se týkal mladých amerických povídkářů. Přeložil jsem jednu povídku Raymonda Carvera - a dostal jsem nabídku udělat celou knížku. Takže mou první knihou byla Carverova Katedrála, která byla do tisku nachystaná už před revolucí, ale potom kvůli polistopadovým zmatkům vyšla až v roce 1994. Skutečným knižním debutem se díky tomu stal Fulghum.

Zasvěcení říkají, že dobrý překlad je z padesáti procent odvislý od znalosti dotyčného cizího jazyka, ale zároveň je nejméně zpola podmíněn znalostí jazyka, do kterého se text překládá. Vaše překlady jsou velmi kvalitní, a tak mě napadá, jestli jste někdy nepsal i své, původní věci?
Ne, a myslím, že už ani nebudu. Ale ptá se mě na to hodně lidí a když odpovím záporně, zpravidla tvrdí, že je to škoda. Jenže na původní tvorbu musíte mít hlavně nápady a ty, myslím, nemám. Nebo alespoň nemám takové, které by mě k psaní pohnuly. Necítím v sobě žádné pnutí, které by mě k tomu nutilo.

Zdá se, že už je na scéně nová generace překladatelů, která se od té předešlé liší především tím, že nemá velké ambice pokud se týče vlastní tvorby. Před revolucí překládali často lidé, kteří nemohli v té době své původní věci publikovat a navíc se překládáním tak trochu i živili. Po listopadu se ovšem poměrně rychle odvrátili od překládání jiným směrem (Kořán, Žantovský, Přidal, Nenadál...). Jak to dnes vypadá s výdělkem renomovaného překladatele?
No, spíš špatně. Já jsem si až donedávna vedle překládání držel ještě čtvrtúvazek v Mladé frontě Dnes, ale teď jsem definitivně přešel na volnou překladatelskou nohu, takže se pravda ukáže. Každopádně se i překladatel musí uchylovat ke kombinaci, při níž se dobré, kvalitní věci literárního charakteru, za které je málo peněz, musí doplňovat věcmi, které se dělají "na kšeft". Jiná možnost není.

Takže u nás ještě nenastala situace, že by alespoň první překladatelská liga byla odměňována exkluzivními honoráři?
Já jsem se s tím nesetkal. Ale možná jen nejsem dost tvrdý při stanovování podmínek ve smlouvě. Umím si představit, že třeba pan Jindra si vydupe o něco lepší podmínky než my mladí, ale jinak spíš vidím, že nakladatelé zneužívají situace a říkají si, že když někoho ta práce baví, tak ji bude dělat pomalu zadarmo. Přitom s takovými institucemi jako je papírna a tiskárna se nediskutuje. Nakladatel jim peníze dá a žádná řeč se nevede.

Slyšel jsem, že nakladatelství Rybka Publishers chystá nějaký velký projekt týkající se Bernarda Malamuda, tedy spisovatele, s nímž jste začínal. Budete se ho nějak účastnit?
Ta věc je myslím už nachystaná do tisku a jde o souborné vydání všech povídek Bernarda Malamuda. Je to obrovská věc a podílela se na tom pochopitelně celá řada překladatelů; já tam mám nějakých deset povídek.

A na čem pracujete právě v této chvíli?
Dělám pro Volvox Globator knížku Noční vlak od Martina Amise, což je syn slavného Kingsleyho Amise a dost mě to baví, protože ten text nemá daleko k detektivce.

Ptal se Jan Jiříček

Foto: Jana Noseková-Richterová

Realizované překlady:

Robert Fulghum:
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce
Už hořela, když jsem si do ní lehal
Ach jo
Možná, možná ne
Od začátku do konce
Opravdová láska
Slova, která jsem si přál napsat sám
Hunter S. Fulghum:
Jaký otec, takový syn
Raymond Carver:
Katedrála
Buď, prosím tě, zticha
Jay McInerney:
Zářivá světla velkoměsta
Peter Matthiessen:
Sněžný levhart
William Saroyan:
Kluci a holky, když se mají rádi
Donald Barthelme:
Padesát povídek