Původ prostituce můžeme hledati v náboženském přesvědčení a ve víře. Bohové se lidem podle jejich náboženství a víry zjevovali na zemi, navštěvovali je, žili s jejich potřebami a vcházeli v pohlavní spojení s dcerami země. Od lidí žádali oběti na věcech, ale i jich ženy a dcery. Každý host do domu přišlý mohl býti bohem. Vyvíjí se tudíž prostituce pohostinská. Muž postupuje na noc hostu, který vstoupil do jeho chatrče nebo pod jeho stan, svou ženu nebo dceru. Žena jest pokládána za předmět příjemného požitku stejně jako např. jídlo, pití nebo dýmka - kdyby ovšem tehdy znali kouření - a podléhala naprosto disposici svého manžela nebo otce. Tato pohostinská zdvořilost jest ještě dnes zvykem některých národů černošských v Africe. V jiné formě se zachovala také na nejzazším východě, kde hostitel nepropůjčuje sice hostu svou ženu nebo dceru, ale opatřuje mu po pohoštění také řemeslnou prostitutku.
Po prostituci pohostinské přichází nový její druh prostituce svátostná, která vyhovuje nejlépe přesvědčení a vnímání asijských národů, milujících oběti v utrpení. Prostituce se stala náboženským ritem. Bohům se obětovalo panenství. Kult Melitin v Babylóně, Anaitin a Araitin v Arménii, Astoratin u Féničanů a Afroditin v Řecku nakazoval ženám, aby se před chrámy božstev anebo na břehu moře prostituovaly všem cizím osobám za peníze, které nepatřily však jim, nýbrž bohům. Velmi často bylo náboženstvím předepsáno shromažďovati se v chrámech a tam se společně oddávati všichni mezi všemi a se všemi smilstvu. Tyto obřady děly se ve svatyních Indie, Egypta, Assyrie i v Chaldei. Baalovy svátky u Židů musily býti velmi přísně Mojžíšem stíhány, než se je podařilo odstraniti. Herodot vypravuje, že o svátcích Isidiných v Bubastis se shromažďovalo až 700 000 osob. Při těchto slavnostech jako při řeckých Bakchanáliích nebylo pohlavní spojení mezi cizinci a sexuální bezuzdnost něčím nemravným, nýbrž naopak božským uctíváním a předepsaným obřadem a pohlavní orgány v době těchto svátků byly oslavovány, jejich plastické napodobeniny byly vystaveny v chrámech a při obřadech. Prostituce svátostná však se zvrhla poměrně velmi brzy v prostituci prodejnou, která se provozovala v chrámech a jež ze strany mladých chrámových vybraných kněžek se děla ve prospěch velekněze a jeho druhů. Legenda vypravuje, že i egyptští faraonové prostituovali své dcery. Zaveden byl zvyk dávati té, která obšťastnila, nějaký dárek. Jiná legenda praví, že Cheops vydával své dcery pocestným, kteří na jejich žádost musili vždy postaviti jeden kámen na stavěnou pyramidu. Velikost této pyramidy jest pak po celé věky důkazem toho, jak Cheopsovy dcery byly oblíbené. Pozvolna se počala vyvinovati skutečná prostituce prodejná, která se z chrámů přestěhovala do vlastních, pro ni vyhražených domů, jejichž původně náboženská povaha jest zachována v tom, že tyto dikterion, domy prodejné lásky, mají právo asylu. V dobách prostituce svátostné a i později na počátku vývinu prostituce prodejné byly nevěstky do jisté míry nositelkami kultury. Měly vysoké vzdělání, věnovaly se literatuře a filosofii a pěstovaly umění, zejména zpěv a hudbu. Tyto kulturní rysy nalézáme jak u indických bajadér, tak u řeckých hetér, egyptských almek a dnes ještě u asijských gejš.
V Řecku byla prostituce postavena pod kontrolu národa zákony Solónovými. Řekové svým vzděláním a uměleckým smyslem poměrně hladce přešli přes periodu prostituce náboženské a vyhnuli se výstřelkům sexuálního šílenství a erotického bláznovství. Jejich bohyně lásky Afrodité nebyla jen symbolem tělesného požitku, ale také bohyní krásna. V ní byla ztělesněna láska smyslová, ale také plastická dokonalost ženy s estetickými aspiracemi národa a jeho uměleckého cítění. Tak na jedné straně smysl pro pořádek a potřebu pohlavního vyžití, na druhé straně úmysl ušetřiti ženám a dívkám nechutný pohled na nešetrné scény vedly Solóna k tomu, že založil poblíže chrámu Afroditina dikteriony pro prodejnou lásku, provozovanou tam asijskými nevolnicemi a otrokyněmi. Ty pak postavil pod veřejný dohled a dal jim řád.
V Řecku byly tři kategorie prostitutek od sebe velmi rozličné jak postavením, tak i vzděláním. Nejnižším druhem byly dikteriady, které byly ubytovány ve veřejných domech a jež se rekrutovaly z otrokyň. Tancem a hrou na flétnu se zabývaly auletridy, které měly právo v určité vyhražené dny se odebírati domů a jež požívaly shovívavosti svých spoluobčanů. Konečně nejvyšší třídou samy pro sebe byly v Řecku hetéry, zabývající se filosofií, uměním, rétorikou, interesující se také o politické záležitosti, v nichž často hrály roli velmi důležitou (např. Aspasie, Frýné). Prostitutky všech tříd byly občanky bez práv jako bezectné a byly povinny nositi určitý předepsaný oblek.
Také římské dějiny civilizace znají nevěstky a prostituci. Na rozdíl od Řecka jest prostituce římská v Etrurii a na Sicílii prostitucí svátostnou. Tak mnohé výstřelky náboženské jako Bakchanálie, Florales, Lupercales jsou současně ventilem sexuálního vydráždění. Avšak praktický Řím nespokojil se s touto prostitucí svátostnou a velmi brzy zavedl i prostituci prodejnou, která se hojně rozšířila, vyhovujíc nejspíše praktickému způsobu chápání života na straně Římanů. Prostituce se soustřeďuje v určitých i historicky proslavených místech (Subury - Messalina), kde jsou veřejné domy (lupanar) nevěstek. Vedle těchto, ve veřejných domech ubytovaných žen, však jsou také svobodně se pohybující nevěstky, které jsou do jisté míry umělkyněmi a skoro služebnicemi Venušinými, zabývajícími se buď tancem (saltatrices), anebo hrou na flétnu (tibicinae, fidicinae). Výtečná správa římská přirozeně měla velmi přesnou evidenci o prodejných svých ženách, které se musily dáti zapsati u příslušného magistrátu a jež k provozování svého smilného řemesla potřebovaly úředního oprávnění (licencia stupri), z jehož propůjčení odváděly taxu (meretricium). Když později za císařství se sháněl stále obtížněji pramen příjmů, bylo toto meretricium ještě zvýšeno a provozování řemesla smilného zatíženo novou dávkou, vypsanou za tím účelem, aby byla zvýšena lista imperátorská. Současně, aby snad někde dávka ta nebyla na úkor císaře šizena, byla uvržena na domy veřejné ještě přísnější kontrola, prováděná prohlídkami edilskými a liktorskými. Ježto edilové města byli nejvyšším úřadem policejní povahy a liktorové jejich výkonní orgánové, lze konstatovati, že již tehdy byla římská prostituce pod policejní dohlídkou a pravomocí, která v mnohých případech však byla pouze formální.
Jako v Řecku jsou i v Římě - a zde, ve státě s tak vyspělým civilismem tím více - prostitutky bezectné, nemajíce občanských práv a nejsouce také zahrnovány do sčítání obyvatelstva, neboť pokládány jsou za občansky mrtvé. Jejich povinností je nositi krátkou tuniku a paruku a byly nuceny podrobiti se určitým je omezujícím nařízením a zákazům, které byly vydány v zájmu veřejné mravopočestnosti.
Tak pozorujeme celkem u střízlivých národů starověku, u Římanů a Řeků, národů to s vynikajícím cítěním občanským, zcela klidnou a praktickou snahu otupiti ostří sexuálního ukojování, které je u obou pokládáno za samozřejmou nutnost, tím, že se prostituce sepne úředními opatřeními a dohledem, aby byla držena v rukách a nemohla se v neprospěch veřejného blaha obrátiti nežádoucím směrem. Tím dosahují Římané a Řekové nejen přesné evidence a kontroly, ale také její regulace. Jejich - před zrakem pozdějšího věku - "liberální" názor na prodejnou lásku odpovídá přesně jejich zcela rozumnému pochopení fyziologických potřeb občanstva, a jest na druhé straně v naprostém a neskonalém odporu k názorům středověku a myšlenkovým proudům křesťanství.
(Zkrácený text z knihy Systém kriminalistického vzdělávání, kterou vydal v roce 1931 pražský nakladatel F. Kodym)
Bohaté hetéry ale pořádaly čas od času i takové bankety, na které muži neměli přístup a kam bývaly kromě přítelkyň stejné profese zvány nejčastěji auletridy. Zvláštní vztahy mezi oběma skupinami služebnic lásky budou zřejmější ve světle jednoho moderního průzkumu, podle kterého mělo z 500 dotázaných městských prostitutek 365 lesbické zážitky.
Jako první vytvořil sochy nahé Afrodity Práxitelés. Nejznámější z nich je bohyně ze svatyně v Knidu: modelem pro tuto sochu stála proslulá hetéra Frýné. Dokládá to ostatně i úryvek z jejího dopisu sochaři:
"Neměj strach: stvořil jsi dílo, jaké lidská ruka dosud nestvořila. Co na tom, žes postavil sochu své milenky v posvátném háji... Tvému daru chybí k úplnosti už jen jedno: abys přišel za mnou a abychom se v tom háji spolu pomilovali."
Na rumišti
veliký, krvavý mák,
žhavá vůně omamně prýští
a jeho palčivá barva dráždí a jitří zrak.
Má lodyhu křehkou, jež tence k výši ční,
a zlomí-li se náhle,
mlíč hnusná, otravná vytéká z ní...
Hle, rozkoš lidská.
(Nový život, 1899)
Den vydrážděn a zoufalý.
Fanchetto, ah, ty?s dnes nudná.
Daleko kdes hřmí přívaly.
Nahoře život - my jsme u dna.
Od snů, v nichž smutek vibruje,
mé touhy zabočily jinam.
Co bylo, dnes už mrtvo je.
Zemřelo. Zašlo. Nevzpomínám.
Bělostné růže v odkvětu.
A je tak smutno. Smíchem zvoní
jen refrain tvého kupletu -
Ta bílá růže, co je po ní!
Co ještě čeká? Jedno mi.
Komické mrtvé vzdychat vidím.
Co mrtvo, už mne nezlomí.
Směji se. Neznám. Nenávidím.
Fanchetto, zpívej! Směj se též
sentimentálním smutným třtinám!
Co žitím vřelo, byla lež.
Zemřelo. Zašlo. Nevzpomínám.
(Pohádka zelených očí a verše o stesku i výsměchu, 1904)