Fotografie: Ondřej Slabý, Filip Zámorský & archiv Mariana Pally
Je to jako vždycky. Marian Palla vlastně ani neví, kdo na to přišel, ano, mohl to být docela dobře i on sám, ale na tom už nesejde. Vlastně chtěl jenom trochu pomoct kamarádovi, který si v Místodržitelském paláci, na blbém místě, otevřel hospodu. Namaloval mu pár obrázků... a potom založil Detektivní poradnu Wlapr. Každou středu od šesti do osmi tam sedí s básníkem Leošem "Baconem" Slaninou, známou brněnskou postavičkou, a radí: Jak si vyndat brouka z hlavy a přitom ho neztratit, kam umístit africkou veverku, aby neskončila co potrava pro hroznýše, kde najít v kocovině zapomenutou adresu prodejny se sudovým vínem.
Prádelna v Galerii U dobrého pastýře, Brno 1998
Souvislost detektivní poradny s tvou nedávno vydanou a dosti úspěšnou knihou Sto případů detektiva Wlapra je zcela evidentní, Leošova role je taky pochopitelná, jelikož: každý Wlapr potřebuje svého Slaninu, ale něco mi přece jen uniká... Přichází tam někdo, kdo si opravdu myslí, že jste detektivní agentura, nebo všichni vědí, že Palla zase blbne?
No, spíš to lidi vědí. Ale jednou tam přišel Ukrajinec, kterej asi uviděl někde v hospodě náš propagační leták a přeložil si jenom ten první řádek a tu srandu dole už nepochopil. Já ani nevím, jestli existujou nějaký skutečný detektivní agentury, nikdy jsem se tím nezabýval, ale říkám si - co když tam někdo přijde a bude opravdu chtít pomoct. Uděláme si z něho prču, nebo mu nějak pomůžeme, i když na to nemáme licenci? To nevím. To je otevřený.
A poradenský honorář?
Tady to mám napsaný: 1 Wlapr = 20 minut = 20 Kč. To je přesně doba, za kterou vypiju jedno pivo. Takže velkej byznys to není. Ale zatím tam vždycky ty dvě hodiny byla sranda. Když děláš pařák a necháš to úplně volný, tak to většinou nic není. Ale když tomu dáš trošičku formu, tak vlastně bavíš všechny. A podstatný je, že se zase něco děje. Akorát nevím, jestli to má pro majitele nějakej finanční efekt, to asi zatím ne.
Dobře, takže tady máš dva Wlapry - a teď mi řekni, kde se nachází v současnosti Marian Palla. Slyšel jsem, že dělá docenturu, což mi připadá trochu jako další z typicky pallovských performancí.
Ale prosím tě, já vlastně nevím ještě vůbec nic. Zatím jsem prošel dvěma kolama, kde mě nevyřadili, a teď mi řekli, že už zbejvá jenom poslední kolo, a třem lidem že zadají, aby napsali oponentský posudky. A celý se to rozběhlo jenom kvůli tomu, abych mohl dál učit na vysoký, i když na to nemám vzdělání. Mně není jasný, že docenturu u nás dělají výtvarníci jen na základě toho, že předloží svý dílo v katalozích a seznam výstav. Zatímco udělat si docenturu někde na chemický fakultě, tak to musíš za sebou mít nějaký objevy ověřený ve světě a podobně.
Já jsem o tom uvažoval asi rok a říkal jsem si, že nebudu dělat blba, když už mám chvíli do důchodu. Pak mě ale napadlo, že bych tu práci mohl udělat o tom, jak se dělá docentura v Čechách. A od tý doby mě to baví. Představ si, dělat si srandu z tý komise, která to posuzuje, takovým způsobem, abych tu docenturu nakonec přece jen udělal.
Nevím, jestli teď ještě má smysl ptát se tě na kariéru vysokoškolského učitele. Ale přece, ten kontrast mezi tvým naivistickým malováním a okázale antiintelektuálským přístupem k umění na jedné straně a pohybem na akademické půdě na straně druhé...
Tady šla malba a vlastně i psaní úplně stranou. Před pár lety jsem udělal konkurs do nově otevíranejch ateliérů konceptuálního umění a enviromentu, což souvisí hlavně s těma mýma akcema.
Takže na vysoké učíš performance?
Ale ono ani celkem nejde o to učit, jako spíš vymyslet zadání. Naposledy šlo třeba o to, aby udělali něco hlavou, to je několik možností, že jo. No a oni zpravidla něco dotáhnou a já jim řeknu, co si o tom myslím - to je všechno.
Výborně. Takže si pojďme říct něco o tvých vlastních performancích. Pokud já vím, kreslil?s čtyřiadvacetihodinovou čáru, vezl jsi český kámen do Evropy, pral v galerii prádlo...
Na praní prádla vlastně přišel Honza Steklík a od tý doby spolu sem tam něco děláme. Tereza Petišková nám kdysi nabídla, ať uděláme U pastýře společnou výstavu. My jsme si říkali, že výstava je nuda a že raději uděláme nějakou akci, a Honza hned: "Je jaro, co kdybychom prali?"
Tehdy poprvé to bylo nejlepší, protože jsme opravdu podle katalogu měli svoje razítka "Prádelna", měli jsme ústřižky, a promysleli jsme i takový detaily, jako že lahváče se budou dávat až za kus oblečení a podobně. Jenže znáš to, i když bylo na plakátech, že každý musí donést prádlo, tak skoro nikdo nic nepřines. A tak si nakonec museli chlapi sundávat třeba ponožku, teprve potom mohli jít dovnitř, tam byl nějakej bigbít a to pití zadarmo. Akce trvala dohromady tři dny, prádlo se posléze sušilo v Domě umění a zase se vydávalo na základě seznamu a ústřižků. Zopakovali jsme to ještě v Praze, kde s náma byl navíc jeden Němec, kterej vanu ozvučil mikrofonama, a my jsme prali a už jsme nepouštěli muziku, protože to praní dělalo dost velkej rachot, a ten Němec si tam hrál s různýma hejblátkama, cpal do toho echa a tak, taková prací diskotéka. Na to konto jsme potom měli koncertní štaci v Německu. A ještě jsme prali ve Vídni - tam to bylo úplně nejsmutnější, toho si nikdo nevšiml, akorát lidi čuměli, proč na té frekventované cestě na chodníku mezi lampama někdo suší prádlo. A to se mi zase líbilo. Vylezli jsme, lidi zůstali v klubu, sem tam se někdo podíval z okna a my jsme si tak sami se Steklíkem prali prádlo na rušné ulici ve Vídni. Nic se nedělo, nikdo nenadával, vylili jsme necky, zalezli zpátky do klubu, dopili jsme a odjeli domů. Tam nás fotilo akorát nějaký pětiletý dítě.
Ale přišel jsem na jednu věc: Největší nářez s Praním by byl - to bych k tomu ale potřeboval asi Českou televizi - kdybysme vybrali prádlo od místních intelektuálů a jeli jim ho vyprat do Indie do Gangy. To jsem říkal Steklíkovi a on se tvářil, že to není problém, že jeho neteř pracuje u nějaký velký firmy přes prášky, a kdyby do toho šla televize, že by se tam dodali ještě nějaký reklamy, takže my bychom pak opravdu mohli se Steklíkem sestupovat po těch schodech, kde se u Gangy pálí mrtvoly. A já si představuju, jak mezi těma Indkama válíme fusky českejch intelektuálů, sušíme je a jedeme zpátky. To je takovej můj sen. Určitě by z toho mohl být tak půlhodinovej televizní film - napůl záznam o akci a napůl z cest.
Ale já vždycky potřebuju narazit na nějakýho manažera, který to vezme za svý a dovede ty mý nápady do konce.
Ale ty asi na tohle máš docela štěstí, ne? Co třeba tvoje billboardy s nápisy "Chci peníze" a "Už nechci" podél dálnice Praha-Brno a zpět? To prý financoval přímo tatíček Soros.
No to jsme jednou seděli s Honzou Zuziakem v Leči a bavili se o reklamě a mně přitom došlo, že kdybych si já chtěl udělat reklamu a měl bych ty prachy, tak bych to udělal rovnou tímto způsobem. Pak jsem si to zapsal a myslel jsem, že se mi to možná bude hodit do nějaký povídky, ale nic víc. A jednou jsem potkal paní Velkovou, která se svým manželem vlastní galerii Sýpka, a ona se mě ptala, co mám za novej projekt, tak jsem jí to ukázal a ona byla nadšená. Já jsem si původně myslel, že by se to mohlo dát jednostránkově třeba do Lidovek, ale Velková za půl roku přišla, že sehnala peníze a že bude šestnáct billboardů mezi Prahou a Brnem tady s tímhle a druhej měsíc s tím, že už peníze nechci. Celý to financovala firma, které patří ty billboardy, které jsem já pak věnoval obraz. Ta akce celá byla ovšem ještě trochu větší, protože pak na stejných místech byly umístěny billboardy s obrazy Chatrného a Kokolji, což taky organizovali Velkovi. A potom byla výstava na Sýpce, kde byly vystavený i ty projekty, který už se na billboardy nedostaly. Celý to stálo asi čtyři sta tisíc a výtěžek byl přesně desetník vod jednoho chlapíka z Kroměříže.
Jednou z rovin toho nápadu byla původně i moje představa, jak mě kamarádi podezírají, že jsem se na něčem takovým strašně nabalil. Úplně jsem to viděl, jak zelenají závistí a říkají si, že mi určitě nějakej sviňák poslal jen tak z prdele milión.
Taky nevím, jestli ti mám věřit ten desetník, když bydlíš v Kuřimi na zámku. Jak ses tam vlastně ocitl?
Před šesti lety mi řekli, že musím do měsíce vyklidit svůj kutlošek na Dornychu, kde jsem žil po rozvodu na pár čtverečných metrech v domě se samýma cikánama. Takže jsem šel do hospody a rozhlásil, že potřebuju někde bydlet. A přišel Magni1) a zeptal se mě, jestli nechci bydlet na zámku. On už tam měl ateliér a dohodil mi prostory, ve kterých teď bydlím. Na zámku jsou dvě soukromý střední školy, který má na starost jakási firma. Já těm vztahům ale moc nerozumím. Vím jen, že původně zámek patřil městu Brnu, před dvěma lety ho odkoupila nějaká firma a město Kuřim dalo prachy na to, aby tady mohla zůstat ta škola. Je to tady fajn, ředitelka je výborná ženská a navíc tady bydlí i Kvíčala2), Jakub Stejskal3) a Filip Zámorský4), to je fotograf. Když seš sám, tak stačí zatlouct vedle na dveře a můžeš zajít na kafčo. A když nemáš pivo, tak někdo třeba má nějaký v ledničce. To se mi moc líbí.
Říkal?s před chvílí - po rozvodu - a já ani nevěděl, že?s byl ženatej.
No, po vojně jsem se ženil, a pak asi patnáct let. Měli jsme v Rousínově domek.
Děti?
Mám dva kluky, devatenáct a šestnáct.
A dělají do kumštu jako ty?
Spíš ne, ale pokud vím, tak teď hrajou s nějakou kapelou.
Takže možná nakonec dopadnou podobně jako ty. Tys přece taky začínal jako ryzí muzikant.
Bigbít s kapelou jsem hrál až na vojně v Táboře, ale v šestnácti jsem se začal učit na kontrabas, kterej jsem pak studoval i na konzervatoři. A basa je taky jediná věc, kterou jsem v životě dělal profesionálně. Tu jsem vydřel, abych mohl hrát v orchestru. Všechno ostatní dělám jen amatérsky.
Budiž, ačkoli je asi trošku otázka, jak se dělá profesionálně třeba poezie.
Právě že mě vždycky hrozně štvala dokonalá technika a měl jsem dojem, že každýmu, kdo zvládl nějakou techniku, to vždycky něco sebralo. Možná jsem si z toho udělal i trošku alibi.
To zaznělo skoro jako reflexe vlastní tvorby, tedy jako něco, z čeho bych Tě moc nepodezíral. Ostatně: co bys odpověděl teoretičce Věře Jirousové, která na letošním Bítově označila tvou "přednášku" za blbinu - kdybys u toho byl?
Jirousová je samozřejmě seriózní a velmi vážená dáma a je v pořádku, že ji občas něco naštve, ale já umění dělám, abych měl zajímavý život a ne naopak. Zní to sice jako fráze, ale je to tak. Prostě jsem zjistil, že určitá parketa mě baví a že to baví i několik dalších lidí, a tak to dělám. Je to takový moravský zen.
Mariane, když už jsme se dostali až k tvé konzervatoři, pojďme to nakonec vzít ještě úplně od začátku, protože tvoje životopisy na přebalech knih - jakkoli zajímavé - některé věci považované obecně za důležité pomíjejí. Ty ses narodil na Slovensku, ale dvěma Moravákům, takže:
Máma pochází z Luhačovic, její otec tam byl starostou, na to konto nemohla v Česku vystudovat, a když si ji otec vzal, tak museli jet do Košic, protože jedině tam mohla studovat medicínu. Otec je Valach. Pochází z valašské dědiny. Naučil se stolařinu, potom šel do Prahy na UMPRUM, stal se architektem a pak vyhrál pár soutěží - například cenu EXPA jako architekt pavilonu v japonské Ósace.
Jinak musel většinu života jako všichni ostatní dělat sídliště. V 90. letech, už v důchodu, udělal ještě pár drobností, který mohl zvládnout sám - ve Slavkově kostelík, v Luhačovicích kremačku atd.
Takže Košice...
Jo, v padesátým třetím. Máma dostudovala a přestěhovali jsme se do Brna a od tý doby jsem v Brně. Tři roky jsem dělal gympl na Křence, rok před maturitou jsem, tak trošku proti všem, udělal přijímačky na brněnskou konzervatoř. Tam jsem šel přímo do druhýho ročníku studovat hru na kontrabas. Mimochodem, to bylo nějak v šedesátým devátým, rok od okupace, a já měl hned v létě ještě před začátkem školy průser. V srpnu jsem někde házel kostkama, takže mě zavřeli, naštěstí jenom na den. To mně bylo nějakejch šestnáct a měl jsem jediný štístko, že jsem šel zrovna nakoupit. Měl jsem takovou tu starou síťovku, v ní chleba a máslo, a jak nás natlačili do antonu a odvezli na Běhounskou, tak jsem vybalil ten chleba s máslem na lavici. Všichni jsme tam seděli a kolem chodil starej šedesátiletej polda, prohlížel si nás a pak uviděl mě - malýho kluka s nákupem. Policajti v zápise samozřejmě měli, že jsem házel šutry, ale on mě vytáhl, provedl tou chodbou a řekl, abych mazal domů. Můj kamarád, stejně starej, tam zůstal měsíc a všechno posraný - žádný školy, nic. A já se díky máslu a chlebu dostal na konzervatoř.
Dostudoval jsi v první polovině sedmdesátých let. Tehdy už jsi věděl, že chceš malovat, psát, dělat performance?
Já jsem vždycky ve chvíli, kdy něco končilo, už souběžně začínal něco jinýho. Na konzervatoř jsem šel proto, že jsem chtěl dělat muziku, ale už druhej rok jsem začal malovat a dělat performance, pak to běželo souběžně. Potom byly zase trochu problémy - když jsem dělal zkoušky do vojenskýho uměleckýho souboru, kam jsem se chtěl dostat, tak jsem byl v konkursu druhej a brali šest, ale mně přišlo, že jdu do Tábora. Můj tehdejší profesor říkal, že musí vypátrat, co za tím je. A přes nějaký známý zjistil, že estébáci vědí o všech přednáškách a akcích, které se dělaly u mě v ateliéru, a říkal, abych byl rád, že jdu do Tábora, a že mi "oni" vzkazují, ať rozhodně nepočítám s vysokou. Ale nijak mě dál nevotravovali. A ta vojna byla nakonec dobrá. Hrál jsem bigbít s kapelou, ale v Táboře.
Ten ateliér, který zmiňuješ, byl kde?
Když mi bylo šestnáct a začal jsem hrát na basu, což se nedalo v bytě snést, otec mi uvolnil svůj ateliér nahoře na Kotlářské, takže jsem vlastně od šestnácti žil sám. Tím pádem jsem začal i malovat. Psát jsem začal pro změnu kvůli tomu, že jsem žil po rozvodu na Dornychu v hrozně malým kutlochu, kde se malovat nedalo.
Ale živil ses hraním?
Jo. Hned po vojně jsem udělal konkurs do brněnský opery a tam jsem pak hrál až do roku ?93 nebo ?94, kdy mi Dalibor Chatrný řekl, ať zkusím udělat konkurs na asáka na FAVU, a já si uvědomil, že jestli nechci vrzat do důchodu (protože do opery už jsem chodil jako do továrny, jenom vodvalit ty opery, který už člověk zná zpaměti), tak mám poslední šanci něco změnit. A zkusil jsem to, protože jsem měl denně před sebou ty šedesátníky, jak jedou furt dokola Rusalku, a z toho šel na mě děs. Konkurs jsem udělal, dva tři roky jsem ještě zůstal v opeře jako externista a teď už tři roky nic. Prodal jsem basu - docela radikální gesto - a už dva roky jsem nehrál.
To je docela slušný start na věčnost. Když co nejdřív pověsíš na hřebík i štětec, pero a nejlépe i hlavu, můžeš dopadnout jako Marcel Duchamp, který taky druhou polovinu svého života už nic nedělal - a byl slavnější a slavnější.
No, Duchamp si nakonec už jenom hrál s lidma.
Tak, Mariane, dík za rozhovor - a tady máš ještě jednoho Wlapra za překročený časový limit.
Poslouchej, už jsi slyšel o časopisu Dobrý chlap?
Ne.
To jsme jednou takhle seděli se zedníkama U Čuříka a oni nadávali na baby. Jak prej furt čtou Vlastu a Cosmopolitan a já jsem říkal: Krucinál, tak jestli chlapi ještě nemají svůj časopis, tak začneme nějakej vydávat! A pak jsem potkal Šwandiniho a Josefa Daňka...
Obraz Velká láska a malý pták je pokusem o epopej. V hlubokém lese plném vlhkého listí, ulomených větviček a bezradných pařezů žil chudý lučištník, který pro svou potřebu střílel malé ptáčky. Jednou se nestrefil a omylem zastřelil krásnou pannu, do které se, když ležela nahá v mechu, zamiloval.
Zbytek tvoří plocha, která byla tentokrát vytvořena záměrně neumělecky, a jen tak podivně vyplňuje prostor vedle velkého srdce a malého ptáka. Neboť ne všechno je umění a chválabohu za to.
V roce 1991 nebo ?92 byly noviny plný toho, jak se musíme dostat do Evropy. Tak jsem si řekl, že než to ti politici zvládnou, tak tam dotlačím aspoň jeden šutr. A lidi mi říkali, že je to dobrý, ale že by to chtělo sehnat nějaký granty. Tak jsem napsal na ministerstvo kultury a oni mi poslali pět tisíc. Známí mi říkali, že si chci udělat akorát výlet, což byla pravda, protože tehdy jsem chodil s jednou Francouzkou a říkal jsem si, proč to nezkusit: strávím měsíc v Paříži a ještě by mi to mohlo zaplatit ministerstvo kultury. Takže jsem nakonec sehnal peníze aspoň na benzin. Jel jsem starou škodovkou, kde jsem měl z kočárku udělanej tahací vozejk se šutrem a vždycky jsem pak zajel do města, který bylo na trase, a celej den jsem jezdil s vozíkem po městě - tak jsem byl ve Vídni, Salcburku a Paříži. Jezdil jsem s ním v Pratru na vídeňským kole, byl jsem s ním i v Louvru. Lidi celkem reagovali - přečetli si ten nápis "Czech Stone to Europe", řehtali se, někteří se bavili. Bylo to hezkejch čtrnáct dní.