Jestli dovolíte, měl bych takový malý návrh. Co kdybychom na jistou dobu zavřeli pár špičkových učenců z různých oborů (přírodovědce stejně jako humanisty) do nepřístupné věže? A ne na pár dní; řekněme spíš na pár měsíců. Pochopitelně bychom se postarali o to, aby je nikdo zbytečně nerušil a neotravoval, aby si tam mládenci mohli pěkně popovídat a v klidu popřemýšlet. Klidně se vsadím, že se za chvíli naučí navzájem své dosud "cizí" řeči a že nebude dlouho trvat a rezonance se objeví i ve společných tématech, motivech, principech, konceptech a ideách.
Byla by to taková hra na babylonskou věž - jen jaksi naopak.
A třeba z té rezonance dosažené nahoře v zamčené věži nepojde ani nic převratně nového, revolučního. Už je vidím; sotva je vypustíme z věže, pospíší si do bezpečí svých mateřských disciplín, pospíší si tam, kde jsou doma. Ale to nevadí. Jsem si totiž jist, že něco si s sebou domů přinesou: zkušenost, lekci, na kterou těžko někdy zapomenou.
Jen zkušenost? Lekci? A není právě tohle, ptám se, v důsledku lepší výsledek, než kdyby tam nahoře opravdu něco vymysleli a ona jim hned pod rukama rozkvetla nějaká "Další Velká Disciplína", která by měla za chvilku svá oddělení, studijní programy, projekty, konference, časopisy...
Někteří z nejlepších vědců měli řadu dalších zájmů a setkal jsem se s několika, kteří četli všechno, o čem si povídají literáti. To je ale velmi ojedinělý úkaz. Když se člověk zeptá těch zbývajících, jaké knížky čtou, většina z nich skromně přizná: "Snažil jsem se trochu číst Dickense." Jako by byl Dickens výjimečně esoterický a složitý autor! A oni ho přesně za takového opravdu považují.
Ale vypadá to na druhé straně lépe?
Humanisté se útrpně pousmějí nad zprávou o vědcích, kteří nikdy nepřečetli žádné závažnější dílo anglické literatury. Odmítnou se jimi zabývat, protože je považují za ignorantské odborníky. Jejich vlastní ignorance a jejich odbornost je ovšem stejně zarážející. Mnohokrát jsem byl přítomen setkání lidí, jež podle standardů tradiční kultury považujeme za vysoce vzdělané a kteří s povážlivou vervou tvrdili, že nevěří na vzdělanost vědců. Jednou či dvakrát jsem se nechal vyprovokovat a vytasil jsem se s otázkou, kdo z nich dokáže popsat Druhý zákon termodynamiky. Odezva? Pouhé mlčení. Přitom jsem se ptal na věc, která je vědeckým ekvivalentem otázky: Četl jste něco od Shakespeara?
Dnes jsem naprosto přesvědčen, že kdybych se tenkrát zeptal na něco mnohem jednoduššího - třeba co je to hmotnost či zrychlení, což je vědeckým ekvivalentem otázky Umíte číst? -, rozuměl by mi tak jeden humanista z deseti. Veliká stavba moderní fyziky roste přímo před námi a většina nejchytřejších lidí v západním světě o ní ví asi tolik jako jejich neolitičtí předci.
Možná by nebylo špatné přečíst si knížku Třetí kultura, která se u nás chystala k vydání před pár lety. Editorem byl Brockmann a byla to reakce na Snowa. Reakce lidí, kteří se díky Snowově knize Druhá kultura chytli za hlavu a řekli si, že když veřejnost nezná Druhý zákon termodynamiky, zatímco Shakespeara ano, je třeba něco změnit. A začala pracovat generace vědců, která si dala za cíl zpopularizovat vědu. Někteří další popularizátoři vědy už sami ani vědci nebyli, přišel Paul de Cruise, a začali psát dawkinsové, wilsonové, wolpertové, wrightové, přišel Grygar - a ti všichni začali veřejnosti věci vědy vysvětlovat.
Teď je ovšem otázka, zda jsme moudřejší, nebo jestli nám ti pánové dali jen další mýtus, abychom v tomto světě mohli žít.
V důsledku zániku kultur a změn náboženských systémů došlo k tomu, že dějiny jsou posety slupkami mýtů, z nichž se vytratil život. Tyto nehmotné fosilie jsou ale pořád velmi cennými doklady o pohybech lidského ducha...
V ontologické problematice, ať už je pojednána filozofy, vědci nebo laiky, jde stále o totéž: jak se to se skutečností opravdu, ve skutečnosti má, jak to vlastně je? Takové formulace znějí přirozeně, ale jsou de facto paradoxní, neboť předpokládají, že ta skutečná, pravá, vlastní skutečnost je od nás nějak oddělena a že nám není bezprostředně přístupná. A k tomu přirozeně patří pocit, že ta pravá skutečnost se skrývá za jevy, že je zakletá uvnitř mnohotvárnosti, komplikovanosti a klamnosti světa.
Cenou za vědecký pokrok je zahanbující zjištění, že skutečnost nebyla udělána tak, aby se dala lidskou myslí snadno uchopit. Ústřední zásadou vědeckého pochopení je toto: Náš druh a jeho myšlenkové pochody jsou produktem evoluce, nikoli jejím cílem.
Vědecké metody zůstanou i nadále užitečné pro poznávání hmotné struktury světa, pro praktický život. Ale hledat jejich pomocí duchovní podstatu vesmíru je stejně pošetilé jako lovit lva slovem puška napsaným na papíře.
A tak přírodověda buď není hodna toho, aby byla označována jako "poznání" (a nezaslouží si jiného označení než "užitečné mínění"), nebo filozofická analýza poznání a reality vyžaduje přezkoumání a přehodnocení.
Všichni vědci, Einsteina nevyjímaje, jsou dětmi Tantala, marně usilujícího o uchopení toho, co se zdá být téměř na dosah.
Básníci, na jejichž bedrech budoucnost spočívá, by mohli za pilného nočního přemítání zahlédnout nějaké útržky smyslu, který nám ostatním uniká...
Některé momenty světaběhu jsou vidět na pozorování plžů v zahrádce stejně jako na dynamice newyorské burzy. Novověk bohužel tyto možnosti přenosu elementárních zkušeností dosti zredukoval postupnou likvidací myšlení v analogiích i výrazným zdůrazňováním jednotlivostí oproti globalitě, a je nutné se jim tak říkajíc "proti duchu doby" znovu učit.
Jestli dovolíte, měl bych takový návrh.
Nechť představitelé humanitních oborů, kteří vnímají svět v kontextech historických, individuálních a snaží se dobrat poznání intuitivní cestou, která není o nic méně úspěšná než redukcionismus (lze to říct poměrně snadno, protože z hlediska absolutního poznání jsou obě stejně neúspěšné), nechť dodají přírodovědcům nové, syté a provokativní obrazy našeho světa - oni už je nějak rozluští...
Čistý vědec má obvykle lehce přezíravý postoj k aplikacím, byť by to byly aplikace jeho vlastních produktů a byť by mu přinášely slávu. Já jsem se zamýšlel nad tím, jaké motivace má vědec v oblasti umělé inteligence a našel jsem tři: vedle touhy po aplikacích (jen nevím, jak se pozná, kdy to je touha upřímná a kdy je to spíše kvůli sponzorům) je to též zvědavost a hravost.
Víru, naději i lásku jsem měl v krvi, a stejně jako miliony dalších jsem věděl, že mi můj spasitel Ježíš Kristus dopřeje život věčný. Byl jsem mnohem zbožnější než průměrný dospívající člověk a přečetl jsem Bibli dvakrát od začátku do konce. Ale nyní, na univerzitě, kdy ve mně hormony probouzely pubertální revoltu, jsem se rozhodl pochybovat. Nebyl jsem ochoten přijmout fakt, že základy našich náboženských představ položila zemědělská společenství východního Středomoří před více než dvěma tisíci lety... Je Písmo svaté jen prvním literárním pokusem o vysvětlení všehomíra, v němž nám připadá jakási role? Možná že věda usiluje o totéž, jen na novém a lépe prozkoumaném základě. Pokud ano, pak v tomto smyslu je věda náboženstvím bez předsudků a psaným zlatým písmem.
No, opravdu! Vy chcete, aby Rudolf Zahradník nebo Ivan Havel vystoupili v televizi a dávali lidem pravidla? Říkal jste "nové Desatero na základě nových poznatků" - ale teď kterých poznatků, těch loňských, nebo těch předloňských?
Moderní věda by mohla mít slušný vliv na větší tolerantnost postojů... Na druhé straně je však třeba brát fenomén slepé, bezpodmínečné víry mnohem vážněji než speciální filozofické názory XIX. století, protože nemůžeme zavírat oči před skutečností, že velká většina lidí nemůže mít nikdy pojem o správnosti určitých obecných idejí či článků víry. Pro tuto většinu proto nikdy nemůže slovo "víra" znamenat "poznat pravdu něčeho", nýbrž může být chápáno jen jako "učinit něco základem života". Dá se lehce nahlédnout, že víra tohoto druhého typu je mnohem pevnější a strnulejší než prvá a nemůže být tudíž otřesena ani dodatečnými znalostmi.
Vesmír ve své všeobjímající jednotě je řečí k mluvení. Není textem žádného Mluvčího či Autora, textem, který nutno číst, pochopit a přesně dešifrovat takto předávané poselství. ... Není textem, je obecnou možností nekonečného generování textů. ... Bůh či Velká Matka je všeobjímajícím prostředím vzájemné účasti; není Mluvčím, ale Mluvou, pozadím všech ostatních jazyků. Jazykem vskutku univerzálním, mateřským, životodárným, jazykem, jehož nabídka k mluvení není výzvou k imitaci, ale k participaci, tvůrčímu souznění. Vesmír je kulturou a ne přírodou, je sjednán, nikoli zkonstruován.
Skromnost sluší vědcům, ale rozhodně ne ideám, kterými jsou poháněni a které musejí obhajovat.
- Ptáte se, jak vypadá opravdová pravda?
- Jako bidlo nad záchodem.
- A jak vypadá opravdová lež?
- Inu, taky jako bidlo nad záchodem.
- Zdá se vám to divné? Tak mi sem někdo přineste záchodové bidlo.
A když mu ten klacek podali, pravil: Řekněme, že jeden z konců, dejme tomu tento, je opravdová pravda, v tom případě ovšem druhý, opačný konec, je opravdová lež. A nyní pohleďte, co je mezi konci. Vidíte? Mezi konci je to, oč nutno se opřít, pakliže nechceme spadnout do hoven.
První zprava Anton Markoš
Zdeněk Neubauer v hlubokém... zadumání
(Fotografie: Jana Noseková)