Ludwig Wittgenstein
Ludwig Wittgenstein
Saul Kripke: "Nejradikálnější a nejoriginálnější skeptický problém, s jakým se filosofie dosud setkala."
Pozůstalost po Ludwigu Wittgensteinovi obsahuje poněkud znepokojivou položku, vymezenou (zhruba) paragrafy 139 až 242 Filosofických zkoumání. Jde o proslulé úvahy o jednání podle pravidla ("rule-following"), které v určité fázi ústí do tak zvaného skeptického paradoxu. Kdybychom přijali skeptický paradox jako svou konečnou pozici, museli bychom pojem pravidla a jednání podle pravidla prohlásit za prázdnou fikci. Diskuse o významu tohoto momentu Wittgensteinových úvah a samozřejmě o tom, jak vyřešit či zneškodnit nebezpečný paradox, nabraly na síle počátkem 80. let zásluhou Kripkeho knihy Wittgenstein o pravidlech a soukromém jazyku a pokračují dodnes. Pokusím se zde popsat dva z mnoha způsobů jak navodit skeptický paradox, stručně (a s jistou rezervou) naznačím řešení, které se běžně považuje za wittgensteinovské... a to je asi tak všechno, co se dá stihnout v krátké stati.
Následující dialog je volnou parafrází některých pasáží Wittgensteinových Filosofických zkoumání a Poznámek o základech matematiky.
Učitel: 2, 4, 6, pokračuj.
Žák: 8, 10, 14, 18...
Učitel: 5. (otevře notes)
(Tady měl rozhovor skončit. Učitel se však nechá vtáhnout do debaty.)
Žák: Zase?
Učitel: Správně bylo: 8, 10, 12, 14 a tak dále.
Žák: Jak to?
Učitel: Prozraď nám, podle jakého pravidla jsi postupoval.
Žák: Přičítej 2 až do 10, pak přičítej 4. (smích v předních lavicích)
Učitel: Správně bylo: přičítej 2.
Žák: Proč zrovna to?
Učitel: Když jsem řekl "pokračuj", znamenalo to samozřejmě: pokračuj pořád stejně.
Žák: Jinými slovy: pořád podle stejného pravidla?
To je učitelův konec. Výrostek bude samozřejmě tvrdit, že pokračoval podle stejného pravidla (totiž: přičítej 2 až do 10, pak přičítej 4) a že učitelova úvodní řada (2, 4, 6) je stejně dobře slučitelná s jeho pravidlem jako s učitelovým.
Ujasněme si rozsah katastrofy. Žádná učitelova řada (může si popsat třeba dvě tabule!) není dost dlouhá na to, aby připouštěla pouze jedno pokračování. Naopak každá je slučitelná s nekonečným počtem pravidel, z nichž každé předepisuje jiné pokračování: stačí si uvědomit, že na místě čísla 4 v žákově pravidle mohlo stát jakékoli jiné číslo a na místě čísla 10 jakékoli číslo větší než 6. A jakákoli řada čísel je zdůvodnitelná jako pokračování jakékoli řady: vždycky najdeme nějaké pravidlo, které bude splňováno oběma řadami, jinými slovy: pravidlo, které ospravedlní jednu řadu jako regulérní rozvíjení druhé.
"Jak mohu jednat podle pravidla, když koneckonců cokoli udělám, může být interpretováno jako jednání podle pravidla?" (L. Wittgenstein, Poznámky o základech matematiky I, par. 38).
Číselné řady jsou (už vzhledem ke své nekonečnosti) nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení, ale přejděme na pole teorie významu. Otázku "co určuje rozvoj číselné řady" vystřídá otázka "co určuje význam jazykových výrazů", ale jinak se toho moc nezmění. Následující úvaha pochází od amerického logika a filosofa Saula Kripkeho. Kripke ji skromně podává jako interpretaci Wittgensteina: proto se setkáme i s označením Kripkensteinův argument. Jedinou postavu, která v úvaze vystupuje (Kripkensteinovu oběž), si pracovně označíme jménem P.
P se rozhodne vytvořit si vlastní jazyk a v rámci tohoto projektu by si rád zavedl znak "+" pro označení matematické funkce sčítání. Uvažujme o jeho šancích. Může si napsat na papír rovnice jako 2+2=4, 2+3=5 atd. (za oba výpočty vděčím Martinu Pluháčkovi) a zavázat se užívat znak "+" nadále stejným způsobem. Jak můžeme tušit z předchozí kauzy, žádná konečná řada takových příkladů nestačí k tomu, aby jednoznačně určila význam symbolu "+". Kripke to demonstruje takto: dejme tomu, že v P-ových rovnicích se nalevo od "=" dosud nevyskytlo číslo větší nebo rovné 57 (koho irituje 57, až si dosadí své oblíbené číslo). Pak nám nic nebrání chápat jeho rovnice například jako ztělesnění (exemplifikaci) funkce, která pro všechny dvojice čísel, z nichž každé je menší než 57, dává stejný výsledek jako sčítání, zatímco pro všechny ostatní dvojice dává výsledek 5. Tuto deviantní funkci budeme nadále označovat jako Pluháčkovo sčítání.
P se odhodlá k druhému pokusu: nyní se bude snažit vymezit význam znaku "+" nějakou definicí, která nepřipouští funkce typu Pluháčkova sčítání (logikové mu mohou doporučit Peanovy axiomy pro sčítání): k tomu ale musí použít dalších výrazů, jejichž význam musí být zase něčím určen, což otevírá prostor pro nové manévry ve prospěch Pluháčkova sčítání. Vhodnou interpretací výrazů užitých
v P-ově definici snadno dosáhneme toho, že definice přiřazuje symbolu "+" nikoli klasické, ale Pluháčkovo sčítání. P se bude bránit tím, že výslovně udělí své definici takovou interpretaci, která vyloučí Pluháčkovo sčítání, my na to odpovíme takovou interpretací této interpretace, která nás vrhne zpět k Pluháčkovu sčítání a tak dále. Protože P-ovy pokusy zafixovat význam své definice nemohou pokračovat donekonečna, nezbývá mu než přiznat, že určitost jeho definice visí ve vzduchu (nestačí ani na to, aby vyloučila Pluháčkovo sčítání!). Kdybychom chtěli zkrátit P-ovo trápení, mohli jsme mu říci hned na začátku: "Dávej mi pravidel kolik chceš - já ti dám pravidlo, které odůvodní mé užívání tvých pravidel." (L. Wittgenstein, Poznámky o základech matematiky I, par. 113).
Kripke chápal svůj argument jako důkaz nemožnosti soukromého jazyka: v P-ově jednání ani v jeho definicích nenajdeme nic, co by jednoznačně určovalo pravidla užívání výrazů jeho (zamýšleného) jazyka, a tedy jejich význam. Problém je v tom, že argumenty, které nám dobře posloužily proti tvůrci soukromého jazyka, se nezastaví ani před autoritou jazykového společenství. Počet možných interpretací jednání se jistě nesníží, když zvýšíme počet jednajících individuí; a každý pokus zafixovat jednu z těchto interpretací (například explicitní formulací pravidla) může být stejně jako předtím interpretován nekonečně mnoha způsoby. Nepomůžeme si, když budeme poukazovat na to, že v jazykovém společenství si individuum může ověřit správnost svého užívání jazyka (a tedy i správnost své interpretace pravidel) na reakcích svého okolí: jakákoli reakce ostatních je slučitelná s různými interpretacemi bez ohledu na to, kolik se na ní podílí lidí.
Začali jsme rozvíjením číselných řad, přešli jsme k pravidlům užívání jazykových výrazů, a zdá se, že nám nic nebrání uplatnit Kripkensteinův argument na jakýkoli druh norem: na estetické kánony, na paragrafy trestního práva, na mravní imperativy. Ať se obrátíme kamkoli, vychází nám, že "žádné pravidlo nemůže určit žádný způsob jednání, protože jakýkoli způsob jednání můžeme uvést do shody s pravidlem". A samozřejmě: "Pokud se jakýkoli způsob jednání dá uvést do shody s pravidlem, dá se uvést i do rozporu s ním." (L. Wittgenstein, Filosofická zkoumání, par. 201). Pak ovšem všechny řeči o pravidle ztrácejí smysl: naše cvičení ve skeptické argumentaci nás dovedlo až k bodu, z něhož se sám pojem pravidla a normativity jeví jako prázdná fikce, a jakékoli sankce za porušení pravidel působí jako pustá zvůle. Otázka zní, kde se stala chyba.
Jestliže jakékoli chování a jakákoli formulace pravidla připouští nekonečný počet interpretací, je jasné, že chování ani definice nemohou v poslední instanci fixovat pravidla prostřednictvím interpretace. Měli bychom tedy hledat nějaký elementární způsob rozumění pravidlu a jednání podle pravidla, který nepředpokládá interpretaci. Touto nejhlubší bází fungování pravidel nejsou podle Wittgensteina intelektuální akty, ale osvojené způsoby jednání zakotvené v životní formě, kterou sdílíme s ostatními členy společenství. (Wittgensteinova "form of life" v sobě spojuje obecná schémata jednání, způsoby členění reality, principy identifikace předmětů, způsoby vyhodnocování zkušenosti při získávání informací, specifický smysl pro kontinuitu atd.) Základní způsob dodržování pravidla nespočívá v racionálním rozhodování o tom, jaké pravidlo se vztahuje na danou situaci a jaké jednání nám pro tuto situaci ukládá, ale ve spontánním uplatňování navyklých způsobů jednání. "Když jednám podle pravidla, nevolím. Podle pravidla jednám slepě." (Wittgenstein, Filosofická zkoumání, par. 219).
Fakt, že členové společenství sdílí jisté formy jednání a jistý smysl pro kontinuitu v jednání, se nedá vysvětlit z toho, že dodržují stejná pravidla, ale právě naopak: sama idea pravidla a závaznosti je možná jen na základě elementární shody v jednání. Pravidla (a jejich případné interpretace) nevisí ve vzduchu a mohou regulovat jednání jen díky tomu, že jsou obklopena navyklými způsoby jednání a spolu s nimi zakotvena v určité životní formě. Teprve na této půdě může být interpretace pravidel něčím jiným než nahodilým výběrem jedné z nekonečného počtu možností: sdílená životní forma způsobuje, že jsme nakloněni přijímat některé interpretace jako přirozené, zatímco jiné vůbec nevstupují do hry.
Ten, kdo trvale inklinuje k užívání matematických symbolů ve stylu Pluháčkova sčítání nebo k rozvíjení číselných řad po vzoru žáka z úvodního dialogu nebo ke klasifikacím zvířat po způsobu "jisté čínské encyklopedie" (kterou Foucault cituje z Borgese na začátku knihy Slova a věci), evidentně nesdílí naši životní formu: patří k jinému "druhu" s jiným členěním skutečnosti, s jinými vzorci jednání, s jiným smyslem pro kontinuitu, a (v důsledku toho) s jiným typem pravidel.
Netroufám si odhadnout, zda se čtenář spokojí s tímto řešením. Možná mu na něm bude vadit, že nevyvrací skeptický argument: jenom ho odklízí ze stolu pomocí "předzjednané harmonie" v jednání, kterou předpokládá jako "primitivní fakt", a tak ji vyjímá z dosahu jakékoli skepse. Za druhé čtenáři nemusí být milé, když se pravidla zachraňují na jeho úkor: mám na mysli předpoklad, že jeho oddanost určitým schématům jednání ho činí slepým ke všem "rušivým" interpretacím. Anebo čtenář naopak připustí, že jistý stupeň slepoty patří k jeho civilizačním povinnostem; pokud jde o žáka z úvodního dialogu, navrhne mu jako neúprosný ochránce naší životní formy nejen pětku z matematiky, ale i sníženou známku z mravů.
(Faktická poznámka: Podle některých pramenů byl Wittgenstein donucen opustit místo učitele v Trattenbachu kvůli fackování žáků.)
L. Wittgenstein, Filosofická zkoumání (překlad J. Pechar), Filosofia, Praha 1993
L. Wittgenstein, Remarks on the Foundations of Mathematics, Oxford, Blackwell 1956
S. Kripke, Wittgenstein on Rules and Private Language, Blackwell, Oxford 1982
Další literaturu viz v autorově stati Wittgenstein a karteziánský subjekt, Filosofický časopis 3/1992