Comics je - eventuelně jsou - patrně nejkomunikativnější tištěné médium sloužící k vyprávění příběhu. Díky spojení obrazu a slova je nejkomunikativnějším výtvarným oborem a současně nejkomunikativnější vrstvou literatury.
Každý jednotlivý obrázek zpřítomňuje polaritu slova a obrazu a současně jejich jednotu. Polarita je vždy znovu překlenuta významovou koherencí slova a obrazu, jednota je vždy znovu rozrušována dvojím kódem vyjádření, dvojdomostí jazyka comics. Neustálý svár a opět sjednocování, a k tomu, k dovršení vší paniky, pohyb v čase. Odtud, z neustálého vzájemného průniku a vyvažování těchto tří dimenzí - obrazu, slova a času -, které se vždy znovu odehrává v každém dalším rámečku vymezujícím svět příběhu, odtud se patrně bere ona zmíněná komunikativnost apriori přítomná v samé podstatě tohoto žánru nebo - spíše - uměleckého oboru. Odtud také zřejmě vyvěrá hypnotická přitažlivost, kterou mají comics pro statisíce svých příznivců na celém světě.
Odtud také všechny problémy.
Přijmeme-li představu, že za svoji globální popularitu - a tím i za svůj všestranný komerční potenciál - vděčí tento obor právě své principielní komunikativnosti, musíme chtě nechtě připustit, že právě ona je takto nepřímo důvodem obrovské nadprodukce, která obor postihuje. Zdá se, že to, čím trpí žánrově spřízněné oblasti literatury a filmu, totiž zásadní podíl děl druhého či třetího řádu na celkovém počtu vyprodukovaných titulů, platí stejně, ne-li ještě výrazněji, právě o comics. Avšak stejně jako detektivky, sci-fi či fantasy literatura, stejně jako akční a fantastické filmy, mají i comics svoji pomyslnou smetánku, tenkou vrstvu výrazných či dokonce skvělých děl, plovoucí po hladině oceánu blbin.
Pokusme se nyní alespoň v hrubých rysech postihnout, jak si stojí comics tady a teď, v zemi, kde tento obor jen zvolna - snad - přestává být chápán jen jako jistá forma infantilního excesu a kde díky působení předchozího establishmentu v podstatě neexistuje ani tradice comics jako autonomního umění, ani kultura jejich vnímání a reflexe.
Pomineme-li comics, které jsou určeny našim dětem, lze poněkud zjednodušeně říci, že po vlně reprintů a řadě tu bleskově, tu volněji proběhnuvších vydavatelských kolapsů na počátku 90. let (Kometa, Aréna, produkce vydavatelství Semic, ostravského S-pressu atd.) se nová vlna editorského zájmu - a čtenářského, samozřejmě, protože z prťat roku 1990 jsou již velcí hoši, kteří dětství strávili s Asterixem, Tintinem a Duck tales - zdvihla v této oblasti teprve v letech 1997 a 1998. Vydavatelský amatérismus příznačný pro první období byl v zásadě pryč. Ať už se kolem comics, které od roku 1997 vydala nakladatelství CREW, Barlow comics, Julit či TORST, objevují jakékoli otázky, týkají se již jen oboru samotného, nikoli například polygrafie.
Tohle opravdu není moje velikost. Exemplární příklad toho, že ani comics, nebo možná naopak právě comics nevydrží všechno. XXX COMICS se v záhlaví prezentuje jako první erotický comicsový časopis. Když otočíme dál, rychle zjistíme, že slovo erotický působí v souvislosti s tímto magazínem jako čirý eufemismus. Příběhy, jejichž faktickými - bez ohledu na zdání - hrdiny jsou lidské genitálie a naprostá většina formálních kvazizápletek rychle spěje k jedinému typu vyvrcholení, a sice k něčímu vyvrcholení, odjakživa chápu jako pornografii. Jakmile se jednou shodneme na tom, že v zásadě o pornografii skutečně jde, skutečnost, že je dílem schopných profesionálů - což v případě XXX COMICS většinou je -, ztrácí silně na významu. Je to prostě pornografie, a není vcelku podstatné, nakolik artistní: normálně vnímajícímu čtenáři pravděpodobně způsobí lehkou nevolnost a běžný impotent, domnívám se, výtvarnou virtuozitu nevyžaduje.
Ale abych nebyl jen za pohoršeného: z toho, co jsem byl schopen z produkce vydavatelství zkousnout, jeden titul přece jen vybočuje. Je jím Manarovo album Guliveriana, ironická, hravá, výtvarně vylehčeně působící parafráze Guliverových cest. Postavíme-li vedle sebe tento titul a ostatní produkci vydavatelství, problém zmiňovaný výše se náhle ukáže jasněji. Autor Guliveriany, zdá se, nemá potřebu promítat do své tvorby jakýkoli problém, týkající se jeho vlastní sexuality. Patrně z toho důvodu album postrádá rozměr patologické sprostoty jinak v XXX COMICS běžný.
Je tedy možné, že existují přijatelné, ba dokonce příjemné erotické comics, ale bude patrně smysluplnější očekávat je z míst, kde se neuvolňují eroticky poškození autoři.
Mimochodem v comics má vlastně erotický podtext kdeco. To, že hrdinky jsou občas až nepravděpodobně fyzicky vyvinuté a čtenář je o této skutečnosti podrobně informován, je téměř součástí ilustrátorského úzu. Tento standard určitě není bez vlivu na podobu autonomního erotického žánru a snad i on se podílí na vyšinuté představě, že erotický comics by měl tedy ženskou ukázat div ne i zevnitř.
Toto ostravské vydavatelství se zatím orientuje především na comics v tradičním evropském pojetí. Autoři belgické a francouzské provenience vytvořili během zhruba posledních třiceti let jakousi klasickou kontinentální podobu comics, stále působící - či spolupůsobící - a vlivnou. Do této oblasti oboru - a do čistě komerční vrstvy této oblasti - se víceméně řadí i Polární hvězda, Princ noci a ostatní tituly u Barlow comics vydané. Příznačné pro tato alba je relativně vysoké řemeslo výtvarníků, které se realizuje v sice nepříliš výrazném, ale poměrně elegantním stylu, poněkud schematické, na nejrůznějších žánrových klišé postavené scénáře a vcelku banální text. Bez ohledu na precizní, byť poněkud sterilní výtvarný jazyk tak příběhy působí - zvláště na ploše několika navazujících alb - mimořádně naředěně. Paradoxně je tedy daleko příjemnější sledovat příběh především vizuálně a text vnímat jen pro rámcovou orientaci v ději, aniž by člověk věnoval otřískané konverzaci hrdinů mimořádnou pozornost. Zacházet s albem tímto způsobem budou však patrně ochotni jen velmi oddaní příznivci oboru.
Jako nejzajímavější z celé prozatím vydané kolekce se mi jeví první díl z renomované kriminální série XIII (album Ztráta paměti), který se zdá scénáristicky přece jen poněkud vybočovat z únavné předvídatelnosti ostatních alb.
Bez ohledu na uvedené výhrady lze však říci, že Barlow comics uvádí do zdejšího prostředí sice zcela konvenční - v čistě technickém, nikoli pejorativním smyslu slova - variantu comics, avšak variantu výtvarně kultivovanou. Produkce vydavatelství má navíc význam i jako odkaz k méně uniformním dílům zmíněné provenience.
Bezesporu nejambicióznější a nejdůsledněji realizovaný domácí editorský projekt 90. let. A logicky také - jak jinak teď, tady - nejproblematičtější. Pro činnost vydavatelství CREW a stejnojmenný comics magazín je příznačné mimořádné zaujetí oborem a přitom - zatím - minimální schopnost a zájem prezentovat jej šířeji v jeho úžasném stylovém a žánrovém bohatství. Tíhnutí k jakémusi misionářskému syndromu - v souvislosti s prezentací comics - a současně elementární problémy jak s vnímáním jejich, mnohdy propastných kvalitativních rozdílů, tak s jejich věcnou reflexí. Vydavatelská aktivita, díky níž jsou na zdejší scénu uváděny některé prvotřídní tituly, a tedy z hlediska oboru smysluplná, zároveň však také mimořádně kontraproduktivní, neboť velkou částí své produkce vytváří z comics synonymum pro nesmyslné násilí a stupiditu. I tato krátká, obecně vedená charakteristika jistě dostatečně naznačuje, jak rozporuplným fenoménem CREW je.
Bez ohledu na ta zmíněná i všechna ostatní proti je tu - jak jsem již zmínil - jedno výrazné pro: některé skvělé comics, které péčí nakladatelství vyšly tady, teď... Sin City Franka Millera je rozsáhlým několikasvazkovým cyklem, jakousi extrémně vypjatou variací na literární hard-boiled school v duchu 90. let. Velký detektiv se tu sice neobjevuje, alespoň soudě podle obou vydaných epizod, a už vůbec ne rytíř typu Phila Marlowa, ale jazyk, v obou případech podstatná stavební hmota, rozhodně koresponduje. Textově a scenáristicky je v podstatě bezchybný, obojí je účelné a koncentrované. Výtvarné zpracování je fascinující - téměř nepřetržitý sled nočních scén modelovaných ostrým světlem, který připomíná proud přeexponovaných fotografií. Kresebný detail je opracován jen přibližně - zjevně stojí mimo rámec autorova zájmu, a právě rezignace na něj uvolňuje prostor velkorysému vizuálnímu gestu. Zcela souvislé vnímání příběhu je jen občas narušeno problematicky působící kompozicí figury nebo lehkou nedůsledností v celkové stylizaci. Miller-scenárista je přece jen o něco suverénnější než Miller-kreslíř. Bez ohledu na tyto z hlediska celku nikoli podstatné vady představuje Sin City, tento opus plný vášně, brutality a bezvýchodnosti, kvalitu v oboru i žánru mimořádnou a je jedním z nejvýraznějších comics devadesátých let.
Hellboy. Autor Mike Mignola, jeden z několika málo skutečně svrchovaných autorů působících v oboru. Scénáře příběhů Hellboye, exorcisty a detektiva v jedné osobě, původně ďábla, nyní takříkajíc na druhé straně barikády, vykazují podobné kvality jako Sin City. Vliv lakonického jazyka a věcně vyprávěných příběhů literární tvrdé školy je nepřehlédnutelný, avšak Hellboy navíc obsahuje humor, jemný, avšak zřetelný sarkasmus autora vůči žánru, který se promítá do neotřesitelného klidu hlavního protagonisty a odlehčuje jinak velmi ponurou atmosféru. Vlastně celý Hellboy, vše, paradoxně včetně titánských pěstních soubojů, má jakýsi vnitřní klid, jakousi pomalost. Vyvěrá jednak ze zmíněného zadního plánu scénáře, především však z jedinečné výtvarné kvality díla. Mignola znovuoživuje - tak jako to před ním dělal skutečný demiurg oboru Jack Kirby - tu kresbu, kterou výtvarné umění ještě v 19. století vyznávalo a na kterou v průběhu 20. století rezignovalo. Linie tu není bezobsažnou čárou rutinéra, jak je to v oboru běžné, přestává být pouhým konvencionalizovaným znakem tvaru, ale skrze jedinečnou dynamiku tahu opět zprostředkuje informaci o hmotě a hmotnosti: kámen, dřevo, látka, jejich stáří, fyzikální stav: to vše je prostřednictvím letmé zkratky, několika přesně umístěných doteků tužky konkrétně sdělováno oku diváka. A je to právě tato konkrétnost, a přesná, jakoby gravitaci podřízená kompozice figury, co činí Mignolova Hellboye tak sugestivním.
Comics scenáristicky přijatelných a současně mimořádných svým výtvarným zpracováním vyšlo v CREW víc. Bollandův Batman (příběh s názvem Kameňák), pro něhož je příznačná analytická preciznost kresby, další Batman (album Rozsudek nad Gothamem), jehož autorem je opravdu fenomenální Simon Bisley, virtuos přesvědčivě naplňující pojem eklektismus novou kvalitou, nebo práce mně jinak neznámého Travise Charesta (Wolverine/Zealot: Zlatý věk), takto výjimečná ukázka i v detailu neuvěřitelně korektního realismu. Podrobněji se zabývat těmito, eventuelně několika dalšími konkrétními tituly, které přesahují obvyklý kvalitativní standard produkce vydavatelství, by, myslím, znamenalo dostat se již mimo záměr této zprávy.
Prestižní pražské nakladatelství TORST, které se orientuje - nejenom - na vydávání děl renomovaných autorů moderní literatury, vydalo v roce l997, pro zdejší veřejnost možná poněkud překvapivě, renomovaného autora comics. Spiegelmanův Maus sice měl v té době již jedenáct let po své americké premiéře, avšak na jeho kvalitě a významu těchto jedenáct let nikterak neubralo. Jde především o ono mnohokrát komentované - na prvním místě i v díle samotném - zpřístupnění látky holocaustu té části světové veřejnosti, která by jiné formě ztvárnění tohoto tématu věnovala patrně pozornost pouze povrchnní. Nebude snad bez zajímavosti pokusit se alespoň zběžně naznačit, čím je vlastně toto zpřístupnění umožněno.
Stejně významným bodem jako samo téma holocaustu je právě Spiegelmanův klíč k otevření tohoto tématu - radikální transpozice, v jejímž rámci se z Židů stávají myši a z Němců kočky. Výše zmíněné zpřístupnění dotyčného tématu je jedním z následků uplatnění této stylizace. Nahrazení lidských hrdinů zvířaty neutralizuje emocionální distanci, kterou holocaust svou hrůzností navozuje: víme sice, že nejde o bajku, nicméně tato rovina působí.
Rozhodneme-li se však, že se budeme soustředit na samotný vizuální styl comicsu, posouvá se vnímání díla rázem ještě do jiné roviny: Židé a Němci se ocitají v druhém plánu, a před námi se otevírá nové a originální comics-univerzum - groteskní a o nic méně děsivý svět, v němž kočky stižené šílenstvím systematicky vybíjejí národ myší, a v mučivé polaritě běsnění a pokory se naplňuje archetypální vztah pronásledovatele a pronásledovaného, kočky a myši.
Nejen napětí mezi těmito vrstvami celého tvaru, ale i kontrast mezi tragickou povahou látky na jedné straně a nepatetickým, civilním gestem Spiegelmanovy kresby na straně druhé, a zcela jistě i pochybnosti o sobě a o díle, které do něj sám autor organicky zabudoval, to vše spoluvytváří onen zneklidňující a fascinující celek, jímž Maus je.
Od XXX COMICS k Maus, to mohl být také titul tohoto textu. Stejně jako o podání rámcové zprávy o tom, jak si stojí comics tady, teď, šlo totiž i o pohyb jakousi uvažovanou kvalitativní hierarchií od pomyslné nuly nahoru. Tento text není a ani nechtěl být vyčerpávajícím výčtem vydavatelských aktivit v oboru, šlo spíše o to zaznamenat ty nejvýraznější a především pokusit se věnovat této oblasti poněkud jiný pohled, než je ten obvyklý, to jest pohled optikou vývojových přehledů oboru a faktografie. Když otevřete sešit comics, přece jen o něco dříve vidíte, než čtete - odtud důraz na výtvarnou stránku komentovaných děl.
Zdejší zájemci již měli příležitost zjistit nejen jak dementní, ale i - byť v menší míře - jak působivou a silnou záležitostí může comics být, jak fascinující mohou být vizuální vesmíry vyprojektované jeho mistry. Avšak Gimenez, Pratt, Moebius, Segrelles, Kirby, Corben - tyto světy jsou (v české verzi) teprve před námi.