Když jsem se před časem pobaveně zmínil Martinu Pluháčkovi, že jsem doma objevil zažloutlé papírové desky s několika milostnými básněmi z počátku osmdesátých let, zajásal.
"To je skvělý. Dáme to do tvé rubriky v Neonu!" pravil.
"V žádném případě!" řekl jsem rozhodně.
Vysvětlil mi, že základem zdravého sebevědomí je schopnost zasmát se sobě samému.
"Tak dobře," souhlasil jsem.
Poté mě požádal, abych k oněm básničkám našel nějakou svou fotografii z oné doby.
"Vyloučeno!" zvolal jsem důrazně.
Zeptal se mě, zda ho stále považuji za svého přítele.
"Ano," řekl jsem nechápavě. "Ale jak to s tím souvisí -?"
Vysvětlil mi, že skutečné přátelství nemůže existovat, pokud mu nejsme ochotni alespoň občas přinést nějakou oběť.
"Tak dobře," souhlasil jsem.
Dodatek:
Ne že by se nedala použít i jiná fotografie z Michalových osmnácti devatenácti let. Ale tahle sem patří, protože postihuje jistou archetypální situaci: zlomový bod, okamžik, který zpravidla promění teskného lyrika v rozšafného prozaika.
A vskutku: mohli jsme mít nového Holana, dostali jsme Viewegha. V konečném součtu to vychází jako plus, protože jeden Holan tak nějak stačí.
M. Pluháček
a na konci mostu ženy z malého města
vystoupí z šatů a ve vysokých podpatcích
sejdou dolů pod most do blatouchů
a skočí střemhlav.
Kluk mluví a mluví
a najednou mu tenkou slupkou
jeho povídání
prosvitne hřích
nahý a růžový -
- a ona našpulí pusu
do kroužku tak odmítavého
že za něj nemůže
ďábel klučičího vemlouvání
aby slíbal jeho přísné kontury
v přerušovanou čáru
a usvědčil ji
že lže.
věčně otravuje
věší se mi na krk
že nemůžu skoro dýchat
a dusím se
když na krku tu její smyčku
nemám