Kresba: Boris Mysliveček
Kresba: Boris Mysliveček
Povídka z nové knihy, kterou pod názvem Mimochodem chystá k vydání pražské nakladatelství Paseka
Zavinutců, zde nazývaných porcelánové mušle, bylo ve vnitřní laguně atolu pramálo. Na vnější straně, tam, kde se příboj dobýval k úzkému pruhu pevniny přes korálový útes, se prázdných schránek povalovalo dost a dost. Byly však opotřebované, omleté o nehostinný břeh, vysušené krutým sluncem, bez lesku. Proto, jakmile ji plavec zahlédl, přisunul si ji nožem a pak ji zvedl. Vytažena z vody, takřka se třpytila. Leskla se dál i poté, co oschla. Položil ji na kámen a pokračoval v obchůzce svého každodenně se zvětšujícího revíru.
Krajina pod ním byla podivuhodně nehostinná, jako by zaprášená cementem, z něhož trčely pahýly mrtvých korálů. Tmavší kmeny kokosovníků, které sem před dvěma lety vrhnul cyklon, se křížily v podivuhodné změti ještě zesilující dojem zkázy. Ani azurová modř vody nerozptýlila bezútěšnost přicházející z doby před zrozením času.
Stíny, které se pod ním mihly, náležely iihi. Jejich drsně červenou barvu, obrovské oči nebylo možné ani na vzdálenost přehlédnout. Pak opět osaměl. Laguna byla u břehu mělká. Teprve po dvou stech metrech dno prudce klesalo. Za přelomem se táhla další planina, která po několika dalších stech metrech končila druhým zlomem. Teprve zde se dno, které z počátku defilovalo před jeho očima jako na dlani, které se v druhém stupni lehce zamlžilo vrstvou slané vody, definitivně ztrácelo. Zrak se neměl čeho zachytit, zorné pole, ať pohlédl jakýmkoli směrem, bylo zaplněno jen odstíny hladké, kluzké modři. Plavec se opájel nepřítomností orientačních bodů. Protože se jeho náhle probuzené smysly neměly čeho zachytit, vše nabývalo neobvyklého rozměru. Nepřestával pohybovat ploutvemi, proto mohl předpokládat, že se pohybuje, ale nic to nepotvrzovalo. Vynakládat úsilí nebo se nechat volně unášet na věci nic neměnilo. Nic nedokazovalo, že nestojí na místě a není pouze obtékán proudem. V náhlém záchvatu úzkosti pohlédl alespoň na vlastní ruku, v níž držel potápěčský nůž. Ruka, větší než ve skutečnosti, rozmáčená vodou, podivně nakysle zažloutlá, svírající matnou černou střenku, vypadala jako neznámý objekt. Ani znepokojivý, ani důvěrně známý. Jaksi povědomý, ale který mu zcela nepatřil.
--- Mušle zareagovala na zmizení moře útěkem v jediném směru, který ji zbýval. Uchýlila se do nejvzdálenějšího koutu své spirály a vyčkávala, co bude dál.
Z ničeho nic se před plavcem jako přízrak vynořila "patata". Pataty byly trsy korálů vyrůstající ze dna. Některé měly tvar hub, jiné gigantických vyhřezlých mozků, další se zase podobaly ruinám dávno opuštěných hradů nebo mrakům před bouří. Všechny vytvářely složitá bludiště, v nichž bujel život. Zpravidla se nad každou patatou vznášel obláček atoti, drobných rybek podobných drahým kamenům, které se okamžitě stáhly do jejích útrob, jakmile se přiblížil. Zaklesl nůž do skuliny, aby jej vlny neodnesly, a znehybněl. Patata byla porostlá škeblemi - křtitelnicemi. Jejich hýřivé barvy, od sladkobolně tmavomodré přes výstražně zelenou až po saténově žlutohnědou a vyzývavě fialovou, rozsvěcovaly jednotvárnou krajinu svými světly. Ryby začaly obezřele vylézat ze svých úkrytů. Všudypřítomné poou s černými příčnými pruhy na světlém těle a červenými skvrnami na zelenkavé, kulaté hlavě mu brzy nevěnovaly sebemenší pozornost a věnovaly se pouze shánění potravy.
Zavěšen za rukojeť se plavec proměnil v hříčku vzájemně se křižujících proudů a drobných vln, které čeřily hladinu. Nedělal nic, aby svůj úděl změnil. V zmítání bez odporu, ve splynutí se silami, jejichž účinky pouze mlhavě tušil, nalézal slast splynutí s čímsi větším, co jej vtahovalo do končin, o nichž měl velmi matnou představu.
--- Pražící slunce brzo proměnilo vnitřek ulity v rozpálené peklo. Mušle zoufale vysunula dvě tmavošedé blány a zkoumala okolí. Kam dosáhla, všude narážela pouze na ostrou, rozpálenou skálu.
Plavec naplnil své oči pohledy a pustil se o kus dál. Cestou míjel mohutné uhu raepuu, které před ním bázlivě prchaly, ačkoli nebyl ozbrojen. Nůž mu sloužil pouze ke šťourání v záhybech, kam oko nedohlédlo, a k přidržování se útesu, když se mu zachtělo se stát neviditelným. Neměl zde nepřátele, nemusel se skrývat, nehybnost sloužila výhradně propadání. Znal své území dostatečně dobře, aby věděl, kde se vyhnout fai iu. Fai iu sama o sobě nikoho nenapadala, ale v sebeobraně byla schopná použít svůj dlouhý ocas jako harpunu. Protože znal její oblíbená místa, rozeznal už na dálku její ploché, s pískem takřka splývající tělo. Máloco se krásou vyrovnalo pohledu na její vznešený let, když se jako by uraženě zvedla v oblaku písku a s nekonečnou pomalostí odplouvala za hranici viditelnosti.
--- Vedro se stalo nesnesitelným, ale mušle neměla žádnou možnost opustit své útočiště, které jí až doposud poskytovalo bezpečný úkryt před každým nebezpečím. Vytékala z ní tmavohnědá tekutina.
Plavce cosi táhlo k patatě, která vyrůstala na rozhraní první a druhé plošiny plné děr, sklánějící obrovský zoban jihozápadním směrem, tam, kde měl největší šanci se setkat s mauri vaki. Už dávno měl za sebou úlek, když zahlédl poprvé jeho špičatou hlavu se skosenou tlamou, nehybné, ale vševidoucí oči, jemné pohyby žáber. Zmizel strach, jenž musel překonávat, aby se nenechal odradit od potěšení propadu do dob před svým zrozením. Netáhla ho sem ani touha riskovat, ani touha po rozptýlení. Neměl zapotřebí si cokoli dokazovat a už vůbec nebyl široko daleko nikdo, před kým by se mohl předvádět. Síla, která jej sem vábila, byla jiného druhu a pocházela z oblastí ukrytých daleko mimo jeho dosah. Mauri vaki se svou černou trojúhelníkovou hřbetní ploutví na sebe nedal dlouho čekat. Stačilo, aby plavec opět na pár minut znehybněl, a už se vynořil jeho dlouhý, štíhlý stín, který se během několika vteřin oblékl do podrobností. Jako obvykle několikrát zakroužil, aby si prohlédl vetřelce, a pak, omrzen nebo zklamán, opět zmizel tam, kam jej nikdo nemohl následovat. To, co plavce nutilo se vracet do jeho teritoria bylo, že i v tomto království prapaměti, kde bylo tak málo místa pro změnu, mauri vaki představoval vrchol nezměnitelnosti ukryté v dokonale aerodynamickém těle, které bylo v neustálém pohybu. Stamiliony let, jež uplynuly od chvíle, kdy nabyl své současné podoby, na něm nezanechaly žádnou další stopu.
--- Puch umírající mušle přilákal hmyz. Na škebli se slétly mouchy, zástupy mravenců svými kusadly trhaly mikroskopické částečky jejího těla a odnášeli si je do úkrytu.
Mávnul ploutvemi, aby se vzdálil ještě víc od břehu, který se již proměnil v tenkou linku na horizontu, ale i tento pohyb jen urychlil sestup do končin na samotném okraji paměti. Ve stavu beztíže, nadlehčován vodou, jejíž teplota byla stejná jako teplota plodové vody, vracel se nejen k úsvitu svého vlastního života, ale k počátkům života jako takového. Slastně se převracel z boku na bok, napínal a zase choulil podle okamžitého rozmaru. Oceán, který atol z obou stran omýval, byl tak rozlehlý, že jeho konec - nebo počátek - nebylo nutné a patrně ani možné vzít na vědomí. Vědomí bylo příliš úzké a omezené, aby mohlo obsáhnout jeho rozlohu, jeho věk, nekonečnou spleť souvislostí, kterou na každém kroku připomínal, aby mu dal najevo, že je pouhým návštěvníkem. Spolu s časem zmizela i únava. Hodiny strávené ve vodě se nepočítaly, náležely zcela jinému vesmíru. Plavec naprosto přesně věděl, co se odehrává v mysli momoi, směšné ryby ve tvaru krabice pokryté bílými puntíky na tmavohnědém podkladu, protože její směšnost byla jemu vlastní. Nebyla mu cizí ani zvědavost mao miti, jež ve svém maskovacím oděvu ležela opřená o břišní ploutve a pozorně sledovala každý jeho pohyb.
--- Mušle byla hmyzem pokryta. Dokonce i krab poustevník přivlekl svou vypůjčenou škebli, aby zjistil, zda na něj nezbylo z hostiny sousto.
Plavec se ocitl v mraku drobného, očividně jen několik hodin starého potěru, který jej obklopil živým, třebaže nedosažitelným závojem. Každé jeho prudší gesto rybky stlačilo do skřípavě stříbrného oblaku, který se rozvinul do obdivuhodného roucha, který za ním vlál jako vlečka, jakmile ovládl své pohyby natolik, aby nabyly důvěruvzbuzující plynulost. Už jej ani nepřekvapilo, že rybky u něj hledají ochranu před aupopami, jež zahlédl těsně pod hladinou. Jejich dlouhá, válcovitá, takřka průsvitná těla připomínající nablýskané flétny, podle nichž si zasloužily jedno ze svých jmen, uměla strnule vyčkávala příhodný okamžik k útoku. Boj o život byl neúprosný, nepřetržitý a křehkost mu dodávala efemérní krásu. Pomalu, aby je nepolekal, obeplul hejno momo v jejich trestaneckých kabátech a zamířil dál od břehu.
V některých místech se pataty tak rozrostly, že vytvářely celé složité labyrinty. Vydat se do spletitých zákoutí často znamenalo provlékat se úzkými koridory, proplouvat těsnými průplavy a často prudce měnit směr plavby. Plavci činilo potěšení míjet ostré hroty cestou na schůzku s tahu a s ostatními obyvateli korálového útesu.
Vydal se k další patatě, o níž věděl, že je obývaná puhi. Sám ji sem přilákal, když vklínil svůj nůž do obrovské škeble křtitelnice. Netrvalo dlouho a puhi se usídlila v jeskyni těsně pod nakysle žlutým korálem. Ukryla své víc jak metr dlouhé, hadovité tělo v prasklině poblíž skomírající škeble, která představovala skvělou návnadu. Existovaly pouze dvě síly, které otupovaly ostražitost: hlad a rozmnožovací pud. Plavec se neodvažoval příliš přiblížit k její hlavě, která podle měřítek panujících ve světě, z něhož přicházel, jež však zde ztrácela jakoukoli platnost, byla považována za ohyzdnou. Ke svému zklamání však zjistil, že jeskyně je prázdná. Z křtitelnice zbylo jen pár vláken, které povlávaly v melancholickém rytmu neklidné, neustále proudící vody. Marně několikrát obeplul patatu, nahlížeje do každé skuliny. Jediné, co objevil, byla perlorodka, která až doposud jeho pozornosti unikala.
Právě se chystal na obhlídku další ze svých patat, když se k němu přitočila tiatiauri. Věděl, že se jí jen tak nezbaví. Tato štíhlá, na hřbetě téměř černá, na břiše stříbrná ryba, ne větší než ruka, byla jediná ryba, která člověka pronásledovala jako pes. Nijak nebezpečná ryba s trojúhelníkovou hlavou a špičatou tlamou, jejíž spodní čelist byla delší než horní, okolo něj kroužila přesně ve vzdálenosti jeho paží. Na hlavě měla přísavek, který jí umožňoval se přisát na břicho mao nebo fafa piti, cestovat s nimi stovky kilometrů a přitom se živit jejich výkaly. Vlastnost v nadmořském světě značně rozšířená, ale pod vodou se s ní plavec setkal poprvé. Byla neodbytná. Zcela zbytečně se po ní plavec oháněl rukama i nohama, marně po ní sekal nožem, následovala ho, kam se hnul. Proto se vydal ještě jednou do loviště mauri vaki v naději, že mu dá přednost.
--- Poslední mravenci opouštěli mušli. Byla prázdná.
Když tiatiauri konečně zmizela v hlubině, plavec nechal splývat ruce podle těla a roztáhl nohy. Vychutnával okamžik, kdy široko daleko nebylo nic, co by mu připomínalo, že žije. Nic jej netlačilo, netísnilo, neomezovalo. Neobtěžovali jej ani komáři, ani otlačený bok. Nebylo mu ani zima, ani teplo. Na ničem nezáleželo a o nic nešlo. Převaloval se z boku na bok, stoupal a klesal v rytmu svého dechu. Spolu s tělem zmizely starosti, obavy a touhy. Nevěděl, jak dlouhá doba uplynula, než vlny zahnaly jeho tělesnou schránku ke břehu. Neochotně se postavil, sundal masku. Sebral prázdnou mušli a přiložil ji k uchu. Znělo v ní hučení, které poprvé zaslechl dávno předtím, než poprvé zahlédl moře.