Václav Vokolek

    Utajené záludy

aneb o zakladateli českého básnického experimentu

Postmoderní svět o všem pochybuje, z pochybností buduje babylonskou věž své vratké existence. Doba ustálených schémat skončila, na staré otázky hledáme nové odpovědi. Doktor Miroslav Tyrš? Český estetik, tělovýchovný pracovník a politik. Také profesor dějin umění, spoluzakladatel Sokola a tvůrce tělocvičné soustavy a názvosloví. Poněkud omšelá definice. Pokusme se zbořit Šalounův pomník, Tyrš se na něm opírá o kord jako jeden z milovaných mušketýrů, a pokusme se vybudovat nový. Pomník Tyršovi, básníkovi, zakladateli světového básnického experimentu. Tato Tyršova dokonale utajená činnost doposud unikající všem badatelům se ukrývá v jeho rozsáhlém díle. V tom nebásnickém. Právě tento paradox se pokusíme vysvětlit.

Friedrich Tiersch, tak se původně jmenoval, se narodil roku 1832 v Děčíně, tedy v kraji v té době zaprodaném romantismu. Každý mladý muž se tu musel stát krajinářem, skladatelem romantických písní či básníkem. V tom byl hrabě Thun nemilosrdný. Neromantici byli posíláni k vojsku, v tragické bitvě u Sadové do prvních linií. Syn zámeckého a lázeňského lékaře již v dětství projevil básnický talent. Hrabě František Antonín Thun byl nadšen. I dnešní návštěvník děčínského zámku zjistí, jak nedaleko je od bývalé hraběcí knihovny k Tyršovu rodnému domku. Mladý Tyrš byl snadno pod dohledem! Škoda, že se nám Tyršovy první básnické pokusy nedochovaly. Jen v deníku zámeckého zahradníka Jošta, to byl ten, jenž tu vypěstoval na 300 druhů orchidejí, se dočteme "o malém romantickém drzounovi ze sousedství, jenž romantickým brakem oslňuje starého pána". Ani netušil, jak mladíkovi křivdil. Musíme si uvědomit, že v polovině minulého století, tedy v době Tyršových dvacátých narozenin, byl romantismus zaprášenou veteší plující se v pavučinových doupatech starých pánů a dam. Tyrš chtěl probojovávat nové cesty. Jeho báseň z té doby je toho důkazem.

Vrch.
Vně vztyč.
Spod příč.
Zespod.
Nitř.
Nitř.
Vrch.
Vrch.

Sbírka Vzpírání a klecání je plna hledání a nalézání. Po romantické poetice tu není ani stopy; je jasné, že si Tyrš uvědomuje nové možnosti poezie a jeho experimentátorství jako by neznalo mezí. Jakási fónická permutace umocňuje apelativnost sdělení.

Spod příč - přim.
Vně tvář - přím.
Vně vrch - příč.
Vrch příč - toč.

Jenomže co s takovou poezií? K Mallarméovu Vrhu kostek je daleko, k Apollinairovým Kaligramům ještě dál, futurismus je v nedohlednu a experimentální, fónická a vizuální poezie našeho věku není ani v plenkách. Bylo jasné, že Tyršův duch nečekaně přeskočil celé století. To je ovšem vždy malér. Pochopit ho nemohl nikdo, vlastenecká společnost česká už vůbec ne. Sbírka Záludy s dvěma pohrozy mu byla vrácena. Pokuste se s tím něco udělat, vzkázal mu Vítězslav Hálek. Takhle národu neposloužíte, hrozil kostnatým prstem Fügner, jehož dceru Tyrš později tak bolestně miloval. Své pocity vyjádřil v expresivní básni Záludy se dvěma pohrozy:

Vrch mrsk.
Spod mrsk přes prsty.
Nitř hřbet mách.
Vně mrsk vztyčně.

Břitem na břit.
Vrch.
Hřbetem na hřbet.
Nitř.

Báseň Seky předznamenává tělové umění (body art šedesátých let), stejně jako by mohla být návodem k akci skupiny Fluxus. Ostatně jisté fyziologičnosti Tyršovy poezie bychom měli věnovat větší pozornost, protože právě ta to byla, která se stala východiskem Tyršova dalšího vývoje. Nejlépe to dokazuje báseň Mety:

Výsed, kolo.
Výsed, zánožka.
Střídnopažně.
Soupažně.
Obouruč.
Výsed, kolo.
Výsed, zánožka.

Ještě než se o dvacet let mladší Renáta, to jsme již v sedmdesátých letech, stala Tyršovou ženou po dlouhém váhání otce, jenž příliš nepřál teď již poněkud přestárlému experimentátorovi, napsal svou poslední "tělovou" báseň neskrývaně erotického obsahu.

S p o l e č n á

Obě nohy uvnitř.
Střídnoruč.
Souruč.
Obě nohy vně rukou.
Obouruč.
Snožmo.
Roznožmo.
Změna chvatu.

Ve sbírce Toče z šedesátých let minulého století dosáhl Tyrš nejzazších mezí básnického experimentu a přiblížil se konceptuálnímu minimalismu. Jednoduchost výrazu je tu koncipována několika téměř symbolickými obrazy připomínajícími kreace On Kawary. Zdálo se, že dál již nelze.

Seskokem.
Odkmihem.

Sešinem.
Sřitem.

Ale to bylo jen zdání. Dál se lze dostat za všech okolností, i za cenu ztráty srozumitelnosti. Závěrečné verše sbírky to dokazují. Slova se tu rozpouštějí ve schématech, strukturální koncept již zcela nahradil obsah. Musíme si ještě jednou uvědomit neuvěřitelné - takovéto básně vytvořil Tyrš v šedesátých letech devatenáctého století!

ABA, ABE.
ADA, ADB, ADC,
ADG.
AGG. -
BDE.
CAE.
CEE, CEG.
DAB, DAC, DAD,
DGG.
ACE.
ACA.
DDA.

Pak se v Tyršově pozůstalosti setkáváme se složkami zcela bílých papírů. Doposavad byly pokládány za nepopsatelné, ale z výše uvedeného vyplývá, že se tu jedná o autorizované prázdné stránky, o záměr, jenž o nějakých padesát let předbíhá pověstný Malevičův Bílý čtverec na bílém pozadí. Můžeme tedy Tyrše pokládat nejen za objevitele možností experimentální poezie, ale i za toho, jenž její možnosti vyčerpal. Ve své knize O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké vydané roku 1873 si posteskl: Bez vzletnějšího naladění mysli nižádná doba znamenitější plodnost uměleckou nevykazuje. Co se za touto v tisku proloženou větou skrývá?

Jeden krutý osud. Totální nepochopení. Nebohý tvůrce se musel uchýlit ke lsti. Rozhodl se, že své objevy použije ve zcela odlišném oboru lidské činnosti. Vybral si ten nejprotikladnější - tělocvik. Zapřísáhlý nepřítel všeho bezduše fyzického založil a organizoval Sokol. Vzletnou fyziologičnost svých básní rafinovaně vtělil do úsečných povelů. Projektovanou uměleckou akci koncipoval v masovém provedení. První sokolský slet, jenž v roce 1882 osobně organizoval, lze charakterizovat jako největší happening devatenáctého století.

Ale zatrpklý básník tím vším nebyl uspokojen. Toužil po jediném. Po vydání svých Vmyků, Seků a Záludů, za něž by byl vděčným národem milován. Po spravedlivém zařazení do kontextu moderní poezie. Po troše radosti a uznání. Toho všeho se mu nedostalo. Rozhodl se pro pomstu. Do detailu vyprojektoval svůj poslední performance. Opět skrytě nás o něm informuje v rozsáhlém spisu Základové tělocviku, z něhož jsme čerpali i ukázky jeho poezie. "Život lovecký, kočovný i orebný vyhledává jistých cviků i síly a vytrvalosti, ale přede všemi vyžaduje jich válka, tato matka a roditelka všech cvičení tělesných..." Osudový happening zhrzeného básníka se však nekonal. Mírumilovný konec století se vyžíval pouze v tělocvičnách a vlasteneckých bálech. V srpnu 1884 bylo jeho tělo nalezeno v alpské říčce Otztaler Ache.

"Než nechceme příliš mnoho najednou šíře rozvésti," píše Tyrš
v Podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké, "nechceme též příliš do budoucnosti zasáhati. I v době nejblíže příští kyne nám úloha vděčná
a veliká." I tady se jedná o slova téměř prorocká! Přesně za třicet let po jeho smrti začíná světová válka. I experimentální umění se objeví. Je nejvyšší čas vědět, komu za to poděkovat. Tyršovo spravedlivé zařazení do kulturního kontextu dvacátého století, ohodnocení jeho průkopnických experimentů, by se mělo stát prvořadým úkolem dějepisců umění. Nový pomník by měl do podstavce vtesané verše:

předem
pokos
zadem

tahem
vzklopmo
kmihem

výkrutem
odkmihem
podmetem

(ilustrace jsou vzaty z Jahnovy kroniky práce, díl prvý)