Vendryně je beskydská obec mezi Třincem a Jablunkovem. Polovinu místních obyvatel tvoří "beskydští" Poláci, samorostlý horalský kmen s vlastním, originálním nářečím. A právě tito lidé stavějí ve Vendryni již skoro sto let věže ze svých těl. Od roku 1905, kdy vznikl vendryňský Sokol, jsou tedy Vendryňané Věžníky.
Vendryně. Adventní čas. Hora Čantoryje, v níž spí podle pověsti veliké vojsko, které "v den bitvy světové se probudí", vysadila na oblohu kolozubý srpek. - Heta, heta, heta - vyráží ze sebe obecní blázen Pavlusek, který mě míjí usazen na vysokém bicyklu s neuvěřitelně velikými kolesy. Blížím se k Čítárně, místní sokolovně, kterou však Vendryňané označují polským názvem Czytelnia Katolicka. Mám se zde setkat s Věžníky, staviteli lidských věží. Advent je v půli, leckde se stavějí betlémy, ve Vendryni roste ke stropu sokolovny další věž z lidí. Raritní a trošinku bizarní věc, která u nás nemá obdoby.
V sále Čítárny, jejíž stěny jsou pokryty bílými klasicizujícími reliéfy, lyrami a anděly, strmí lidská věž. Tréninku se účastní asi dvacet cvičenců. Poetistická atmosféra. Místní artisti však neobývají prkenné maringotky, a většina z nich pracuje v Třineckých železárnách. Píše se rok 1999, brzy "spadnou" všechny elektronické systémy, vendryňské věže však budou stát zcela určitě i v novém tisíciletí.
Po skončení tréninku jsem se přivítal s Bohdanem Ondraszekem, vedoucím spolku Věžníků, a Boguslawem Raszkou, neúnavným organizátorem polského spolkového života v obci. Moje první otázka byla jednoduchá: Jaký smysl má v dnešní době stavění lidských věží? "Jde především o tradici," odpovídá Bohdan Ondraszek, ramenatý čtyřicátník, který s Věžníky vystupuje již osmadvacet let a jenž musí během jednoho patnáctiminutového vystoupení udržet na svých bedrech dvě tuny živé váhy. "Spolek zakládali naši pradědové před devadesáti pěti lety, tehdy cvičili v rámci Polského gymnastického spolku Sokol Vendryně (Polskie Towarzystwo Sokol Wendrynia). Jsme na to hrdí a snažíme se v jejich činnosti pokračovat. Stavění lidských věží přerušily pouze dvě světové války, museli bychom se proto hanbou propadnout, kdyby Věžníci skončili vinou naší lenosti či neschopnosti," říká Ondraszek a dodává, že jde rovněž o radost z cvičení. Smyslem je tedy také (řečeno sokolskou terminologií) odchování rázného, sebevědomého aotužilého mužstva, pravidelné napínání sil tělesných za účelem zvýšení zdravosti a statnosti.
Věžníků se schází každý čtvrtek dvacet až pětadvacet. Vystupují většinou v šestnácti. Zajímalo mě, zda udržují nějaký zvláštní režim, díky němuž zůstávají v kondici.
"Ve čtyři ráno vstávám, půl hodiny cvičím, půl hodiny si opakuji anglická slovíčka. V pět běžím na autobus, který mě zaveze na ranní směnu do železáren," odpovídá Bohdan Ondraszek. Čtvrteční trénink prý nestačí, každý Věžník musí cvičit doma aspoň půl hodiny denně.
Ptám se jej na choreografii a sestavy, na odbornou literaturu.
"Příručky neexistují nebo jsou nedostupné. Sestavy vymýšlím sám, některé věže stavíme podle předválečných snímků, to byla zlatá éra, ti chlapci navíc skvěle cvičili na hrazdě. Na mnohé věci, které zvládali, si dnes vůbec netroufáme. Věže však dokážeme stavět stejně dobře jako oni."
"Nejvyšší věž, kterou umíme postavit, je tzv. čtyřková, to znamená, že má čtyři lidská patra," odpovídá na otázku týkající se výšek věží další dlouholetý člen spolku Boguslav Raszka. "Vyšší věž ani postavit nemůžeme, nepustí nás totiž strop!" dodává se smíchem. Je třeba říci, že pětipatrové věže jsou k vidění pouze v cirkusech a i tam jen velmi zřídka.
"Profesionální cirkusové skupiny dokáží pětkovou věž postavit, mají však k dispozici skvělé jištění a navíc trénují od rána do večera. My se scházíme jednou týdně a veškeré naše vybavení tvoří několik žíněnek, které mají ztlumit případný pád," vysvětluje Boguslaw Raszka.
Vím o španělských a jihofrancouzských lidových slavnostech, jejichž vrcholem je právě stavění lidských věží. Ani místní horalské "festyny" (lokální název pro letní veselice) se neobejdou bez věžníků v tradičních bílých trikotech a já si v tu chvíli uvědomuji, kolik potomků francouzských protestantů, kteří mířili na začátku 17. století do Slezska, žije doposud ve Vendryni a staví lidské věže. Rusz, Kaszper, Cienciala (Rouge, Gaspar, Censaloine). Na chvíli se zasním: nejsou to právě zmíněné románské geny, které nedovolují zanechat staleté tradice ani v Beskydech?
Jména nejslavnějších místních věžnických rodů však neznějí příliš francouzsky: Bilko, Ondraszek, Szucs, Sikora, Raszka... Bílý věžnický trikot přechází v těchto rodinách již čtvrtou generaci z otce na syna. Vidím věž ze všech věží, co kdy byly ve Vendryni postaveny, lidskou věž, která strmí mezi horami do neuvěřitelné výše!
Po návratu z Czytelni Katolickiej jsem se doma probíral starými fotografiemi a narazil jsem na zažloutlé předválečné snímky vendryňských Věžníků. Na jednom z nich jsem poznal svého vendryňského dědu, jak stojí rozkročený na zádech dvou ohnutých cvičenců. Na jeho ramenou se zrovna napřimuje další odvážný věžník. Při pohledu na starou fotografii se mi po letech vrátil nádherný pocit z dětství: cítím, jak mě děda vysazuje na svá ramena, drží mě pevně za lýtka a já se pomalinku narovnávám, abych už za chvíli obhlížel svět z nádherné, dosud nepoznané perspektivy. Mé skráně obtáčí věnce z nejvyšších větrů! Nechci se vrátit zpátky na zem...
S tímto pocitem jsem po dlouhé době usínal doma ve Vendryni. Té noci se mi zdál sen o lehkých stavebních výtazích a vrátcích, o pojízdných lešenových věžích. A všechno bylo sestavené ze svalnatých těl přioděných do bílých trikotů...
(použité fotografie z archivu Sokolu Vedryně)