Verše z knihy Josefa Skupy Kašpárek futuristou a parodistou.
Žal věčný,
beznadějný žal,
žal beznadějný, nekonečný...
A poutník zaplakal.
Jdu nocí sám
jak otrok zívající nudy.
Kudy?
Já nejubožejší z lidí
k tomu, jenž nade mnou pohyby mé řídí
rozpínám
své vibrující bílé ruce
v nesmrtelné muce.
Nech už těch provázků šesti, nech,
mé tělo se svíjí v bolestech.
Ty mléčné mé oči, tak vyboulené!
A čelo jež bez čela vzad se klene!
Ta třeštící lebka
dřevěná, hebká!
Hle květy vadnou. Měsíc pálí?
Mé vlasy černé, proč jste vypadaly?
Vy, moji vlasové mnozí,
kteří jak polobozi
v smíchu i tichu
větrem jak skalní fošny jste vlály,
proč jste vypadaly?
A bledé mé uši,
daleko v prostor odstávající
od siných mých lící:
Brána v mou gichtickou duši.
Smích a ruch
jak jehly mne bodají v sluch.
Volám a křičím: "Jen ticho! Jen ticho!
Už nebudu více
jíst jitrnice!
Mne bolí dnes tolik břicho!"
Josef Skupa byl jeden z mála velkých. Z řídka hustých. Těch, kdo v životě netančí, ale předtančují. Kteří nenechali jen horu hnoje, ale i zářez v dějinách.
Narodil se 16. ledna 1892 v (dnes již zbořené) hospodě U Varausů ve Strakonicích, pokřtili ho Josef Alois. Od roku 1911 studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, jeho spolužákem byl František Fiala (známý později jako komik pod pseudonymem Ferenc Futurista). Oba pánové měli něco společného: jejich celoživotním dílem vzlínala ona uvolňující křeč, které intelektuálové říkají expresionismus.
První světovou válku přečkal šťastně, ale na konci té druhé, v lednu 1944, ho gestapo zatklo a uvěznilo v Drážďanech. Tady prožil pověstné angloamerické kobercové bombardování
z 13. na 14. února 1945. Málem uhořel, ale podařilo se mu utéci a skrývat se až do osvobození americkou armádou.
Zemřel 8. ledna 1957.
Je nám toho třeba?
Prý se často mokro v tichu s sebou střetne.
Nač tedy ty korky, když potrubí vzlétne?
Spejbla stvořil Skupa na podzim 1919. Začátkem roku 1926 řezbář Gustav Nosek "vyklonoval" jeho syna Hurvínka. Holá vejčitá lebka, vzduté oči, uši trčící jako lopatky turbíny, kolíkovitý nos... brrr! Proč si vlastně tato pikareskní dvojice získala tak fanatickou oblibu po celém světě? Zřejmě se z jejich dřeva vynořilo cosi hluboce dřevního. Archetyp.
Archetypy jsou pro lidi nutné stejně jako vitaminy - chvíli to bez nich jde, ale pak začnou vypadávat zuby. Archetypy potřebuje každý, filosof i traktorista. Proč lid s takovou láskou zírá na nekonečné televizní seriály, kde děj je předem daný a každý díl jen tupě omílá stejné schéma? Protože nahrazují slastně neúprosný rytmus přírodních cyklů (den-noc, léto-zima, zrození-smrt), rušený nepravidelným tepem moderní civilizace.
Nebo Ignácius Reilly, jeho matka a Myrna Minkopfová (postavy Spolčení hlupců, slavného románu J. K. Toolea). Strhněte jim slupku New Orleansu XX. století a spatříte prince Hamleta, Gertrudu i Ofélii.
Spejbl a Hurvínek nás zasahují, neboť jsou reinkarnací archetypu Laia a Oidipa: Syn vraždí autoritu svého otce, protože neví. Neví, že až zestárne, tak oslepne. Přestane vidět své chyby a bude stejný jako otec.
DEKADENT: Loutkové divadlo.
V loutkovém divadle bezděčný smích
zprvu se ozýval a pak ztich.
Tam v pozadí hrad čněl na kraji skály
a po stranách jeviště stromky stály.
Sic kulisy jen a přece zas stromy;
tak paprsek světla se v hranolu zlomí
a světlo zůstává světlem dále,
až konečně vtrhne sem tma nenadále.
Ač mhouřím oči, slunce nepálí;
však všichni upřímně jsme tleskali.
Pak tma byla v divadle loutkovém,
ne tak v tom cizím jako v mém,
v mém nitru, kde tma je věčná
a opona nekonečná,
kde loutky jen visí a visí,
když odejdou za kulisy.
Najdete na plzeňském hřbitově, v parku napravo od kaple sv. Václava. Kryje ho dva metry vysoký a osmdesát centimetrů široký pískovcový obelisk. V horní části má výklenek s hlubokým reliéfem modlícího se Hurvínka, rámovaný rozevřenou oponou loutkového divadla. Navrhli ho "národní umělci" Jiří Trnka a Jan Lauda, provedl akademický sochař František Štorek. Odhalen byl 17. 5. 1959. Je roztomilý, určitě ho navštivte: v zimě na Hurvínkových vyvalených bulvičkách rostou mohylky sněhu, v létě na nich zase s oblibou odpočívají motýli.