Motto: Ty prišjol v barděl, štob'jebáť, nět? (Ruská lidová moudrost)
Fotografie: Jaroslav Kučera
Od puberty jsem toužil, aby mě do sexuálního života uvedla zkušená žena. Marně. V mém věku si navíc uvědomuji, že takovou by pro mě dnes už museli exhumovat...
Pryč, chmůry skráně mé obletující! Skoro každá je zkušenější než já. Nemají snad mladé krásné slečny ve veřejných domech mnohonásobně větší počet nasouložených hodin? Nikdy není pozdě. Jdu tam!
Ponechme stranou, proč jsem zrovna v Jihlavě a proč je dnes zimní čtvrtek. Znalci tvrdí, že ani jedno není pro můj plán ideální, ale nedá se nic dělat. Navíc: příjemné překvapení není vyloučeno. Nevykládal mi snad jednou Martin Pluháček, že v jistém olomouckém pánském klubu zastihl na baru jemnou, citlivou dívku, která si soustředěně četla Vojnu a mír? Vždyť v Jihlavě je také vysoká škola, i když jenom zemědělská.
"Do bordelu nemá cenu jít dřív než v jedenáct," poklepává si na hodinky jeden z mých zkušených společníků. Budiž, je to sice hodina, kdy se ukládám k spánku, věřím však jeho šedinám. V půl jedenácté večer vaří v městě už jenom v Bowling baru. Tam se tedy koná taktická porada.
"Hlavně s nima musíš mluvit jako s normálníma lidma," zdůrazňuje druhý společník. Něco na tom asi bude. Což mi nekladl totéž na srdce i Michal Viewegh v dobách, kdy se rozváděl a hledal, usilovně se hledal, mimo jiné i po nevěstincích? "Hlavně s nima musíš mluvit jako s normálníma lidma. Popřej jim veselé Vánoce nebo aspoň pěkný víkend. Hlavně jim nedávej takové otázky jako: vážíte si sama sebe?" hučel do mě. Což o to, tohle bych ještě zvládnout mohl. Snad i lépe než literát, jehož Viewegh ve svém díle pojmenoval Helmut a kterého do nevěstince zatáhl poprvé. Podruhé už Helmut utíkal sám a hned se Oskarovi, totiž Michalovi, chlubil, jak s nimi konverzoval "jako s normálníma lidma".
"A co jsi řekl?"
"Od čeho máte ty pupínky mezi nohama?"
"A ona?"
"To prý je od holicího strojku."
"A co ty na to?"
"Hmmm."
Po vyřčení adresy údajně nejlepšího nočního klubu na celém Horácku ohrnuje místní taxikář nos. Berou tam prý holky moc u huby, a tak se tam drží jen staré vykopávky. "Tohle vůbec neposlouchej," poučuje zkušený společník, "má dohodnutou vyšší provizi s nějakým jiným z místních podniků." Stojí tu prý hned čtyři.
Uvnitř "toho nejlepšího" je vedro od sálajících amerických kamen. "Všechno si můžete nechat tady," hlaholí bodrý vyhazovač u šatny. "Uvnitř budete potřebovat jenom peníze..." Jen vstupné dělá dvě stovky.
Havraní organizátorka společenského života v přijímacím salonu nás vítá: "Posaďte se, pánové, slečny přijdou za chvilku." Kromě ní je zatím dole jenom barmanka. Povedený exemplář. Jsem však promptně poučen, že v rámci racionální organizace práce je touto funkcí pověřována dívka, která právě menstruuje, a tak není k mání.
A jsou tu! Slečny. Tři jako my. "Moment, ještě chviličku, prosím," odmítá matador po mé levici nabídku, že si přisednou. Jdou tedy na jiný gauč. Světla zhasínají a další síla započí ná na pódiu erotický tanec. Vinou stroboskopů a příliš rychlého rytmu playbacku připomíná střečkující kostru, i když je vcelku dobře rostlá.
Ne, na pokoje tanečnice nechodí. Dělá ještě lesbi show s kolegyní, zhruba deset minut za patnáct set. Pozvání na skleničku přijímá, dokonce si přijde od baru ťuknout svým pestrým koktejlem za dvě stovky, ovšem přisednou si - to ne. Leda za pětistovku na půl hodiny, ovšem pouze jako společnice, bez důvěrností. Na pokoje chodí jen tamhlety tři slečny na gauči, z nichž ta prostřední dělá ještě striptýz - bratru za tisícovku. Havraní šéfová na pokoj? Vy jste se zbláznili!
Fascinující dělba práce. Čtyři členové managementu a obslužného personálu na tři dělnice. Něco jako národní podnik nebo Klausova parodie kapitalismu. Kde je produktivita? Obrat malý, na rakouské hranice daleko, do Prahy i do Brna daleko... Z důvodů odlehlosti je draho i na Islandu, ne však pro Islanďana.
Ze skrytých reproduktorů obtěžují eroticky mimořádně tlumivé country písně. "U tří louží stará žába kváká..." "Táhni, ty vobejdo starej..." Studujeme ty tři na protějším gauči, ty, co chodí na pokoj. Ta vlevo má sice obrovitá ňadra, ovšem její juvenilní obličej s rysy slaboduchosti vzbuzuje obavy, zda vůbec tuší, kam se to dostala. Ta vpravo, které táhne na padesát, v paruce, odvážných šatech a vysokých botách, se tu octla zjevným nedopatřením. Její dobrotivá tvář by se vyjímala nad plechy s vánočním cukrovím, tu a tam by mohla pohladit po hlavě vnouče... Ta prostřední je přesná. Skvěle komponovaná, vilný, vyzývavě pohrdavý kukuč...
"Co ta prostřední?" ptám se polohlasen svých zkušených společníků?
"A jsem plonkovej," reaguje matador po levici.
"Já taky," říká druhý.
Jedeme jinam.
Bude jedna. Vnímám to jako vyslovené mučení přepracovaného člověka v pozdním středním věku. Ves, jež je podle všeho ještě administrativní částí Jihlavy, nás vítá štěkotem psů. Soukromé novostavby připomínají družstevní bytovky. Tu a tam míchačka, tady hranice fošen.
A zase: "Posaďte se pánové, slečny přijdou za chviličku." Proboha! Ani tyč pro go go tanečnici v rohu u zrcadlové stěny nezastře, že tahle místnost byla původně koncipována jako obyčejný obývák. Tady to nepůjde - jen tak sedět, pozorovat z povzdálí a polohlasem se dohadovat. Tady žádné povzdálí neexistuje.
Už jsou tady! Dvě se uvelebily na gauči na dosah. Jedna - ta starší - patrně přechodila lepru, druhá jaksi cizokrajně zívá. Energická lasice na lehátku s beránkem zase asi zapomněla po mnohačetném porodu cvičit. Při těchto estetických standardech bych se - nebýt ovšem tak zoufale neurotický - mohl jít klidně posadit jako gigolo na bar nočního klubu pro dámskou klientelu. Ačkoliv - je tu ještě Zuzka, mladá kyprá blondýnka, jejíž letmý polibek voní jelením lojem. "Hlavně s nima nezapomeň mluvit jako s normálníma lidma..." připomínám si Vieweghovu moudrost. Ale o čem? V publicistických pořadech prostitutky často uvádějí, že se jim klienti většinou svěřují se svými osobními problémy. Co bych tak... S ženou se snášíme, dokonce mnohem víc než před takovými deseti lety, dcera nám dělá radost, nadřízení vcelku ujdou... Snad takhle: "Dámy, měl jsem v životě tři sexuální partnerky. S tou první mi trvalo šest let, než se dostavila erekce. S druhou šest měsíců, s třetí šest neděl. Budu rád, když to některáz vás dokáže dřív, totiž NAPOPRVÉ, HNED! To je ta svoboda, kterou tu hledám..." Ale jak tak na vás koukám, vy mi biologické sebevědomí nevybudujete.
Také slečny mlčí jako zařezané, s výjimkou šéfové, která vede monolog, ne nepodobný vstupní řeči majitelky panoptika `a la Madame Tussaud z druhé kapitoly románu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Vysvětluje zleva doprava výjevy na reliéfech či vitrážích - v tom osvětlení nelze úplně přesně říci, o jakou techniku jde. Kdyby uměla - tak jako Fuksova hrdinka - nesnesitelně rýmovat, slyšeli bychom toto:
"Ejhle, zde motiv šneka, což je tvor váhavý, trpělivá slečna však čeká, trpělivá slečna ví, že i ten šnek nakonec na pokoj se zvedne, ať v půlnoci či o půl jedné..."
No jo, ale teď už budou dvě! Madam je však k neutahání:
"Dále však - vlnky! Toť naše vana, v ní krásná slečna umyje pána, aby byl čistý, aby byl svěží, v mžiku pán potom v pelíšku leží..."
Teď už zívají všechny slečny. Madam pokračuje ve svém výkladu:
"Na poli třetím zříte hříšné ďábly! To jsou naše slečny, opojné jak chablis. Cožpak jim nekouká satanáš z očí? I váhavý šnek v jejich náručí zvlčí..."
Jenže tři váhaví šneci dřepí jako pecky, zubí se jak idioti a jeden z nich dokonce vytahuje obrovskou dýmku a cpe do ní trávu, aby si slečny taky něco užily. To už i madam lehce ztrácí trpělivost. Snad kdyby pánové aspoň naznačili, o které dívky mají zájem, mohla by ta přebytečná jít už na kutě...
"Ohó, to je předčasné," ohražuje se matador proslulý jako veliký milovník a kvalitář pánských klubů. "Veřejný dům, to je přece velká napínavá hra, Le Grand Jeu, v níž do poslední chvíle není jasné, jak se situace vyvine..."
Tak tuhle výchovnou řeč už blonďatá sfinga po mé pravici nevydrží. Vyskočí a řve na estéta: "Ty prišjol v barděl, štob?jebáť, nět?" (Jestli tohle nepatří do časopisu pro kulturu, tak se, Pluháčku, vzdávám.)
"Co, co to?" uráží se napadený. "No tohle! Jak to mluvíte? Taková slova jsem ve veřejném domě ještě neslyšel. Fuj! Jdeme domů!"
"Zaplaťte a vypadněte," souhlasí madam.
"To bylo vůbec to nejhorší, co jsem za devět let v pánském klubu zažil," dušuje se mi šokovaný znalec v taxíku cestou do apartmá v hotelu Zlatá hvězda.
"Jinde je to mnohem lepší, fakt," přidává se druhý. Jako by se mi před časem nesvěřil s nebeskými rozkošemi, kterých si užil s něžnou společnicí kdesi v Nuslích. ("Cože? Votočit se mám? Tak to ne, my se tady nevotáčíme. A běda, jak se pobliješ, to bys viděl tanec. A ne abys mi tu stříkal do povlečení! Támhle máš papírový kapesníčky.")
"Já už nikam nejedu," povídám asertivně.
"No jasně, dnes už ne. Příště. Příště to bude mnohem lepší. Horší už to totiž být nemohlo."
Měl bych rychle spát, ale zjišťuji, že nemůžu usnout smíchy. "Příště to bude mnohem lepší," říkám si. "Určitě. No určitě!"
Hodiny na věži sv. Jakuba odbíjejí třetí hodinu ranní.