Rok 1966 byl pro Capoteho úžasný. Román Chladnokrevně se ukázal být tou správně načasovanou bombou a jeho autor dobrou akvizicí zavedených televizních show, tváří z titulních stran časopisů a lídrem knižních žebříčků. Snesitelný jistě byl i déšť dolarů, který se snesl na jeho hlavu. Vše vyvrcholilo v listopadu slavným Černobílým plesem, který Capote uspořádal na počest novinářky Kay Grahamové. Z newyorské smetánky zde chyběl opravdu málokdo a na stránkách amerických novin zabírala tahle párty víc místa než souběžně probíhající rusko-americký summit.
Navíc 5. ledna 1966, čtrnáct dní před vydáním knižní verze románu Chladnokrevně, podepsal Truman Capote se svým nakladatelstvím Random House smlouvu na novou knihu nazvanou Vyslyšené modlitby. Termín dodání rukopisu byl stanoven na 1. ledna 1968.
Mělo to být jeho životní dílo - román faktu pečlivě vybraný z jeho deníků, dopisů a nejrůznějších poznámek a postřehů z let 1943-1965, román pozorně pronikající do malého světa velmi bohatých lidí především z východního pobřeží Spojených států a z několika míst v Evropě. Svět aristokratů, svět kavárenské smetánky, který směl tak dobře poznat; zkrátka a dobře, tahle kniha neměla být ničím menším než aktuální odpovědí na Hledání ztraceného času, arcidílo Marcela Prousta, které Capote přečetl celé dokonce několikrát.
V nesčetných rozhovorech Capote Vyslyšené modlitby pravidelně zmiňoval a připomínal, a jeho přátelé znali málem nazpaměť četné pasáže, které jim Capote předčítal na jachtách a v letních sídlech, jen v Random House se rukopisu nemohli dočkat. V roce 1969 byla proto původní smlouva nahrazena novou; ta posouvala termín odevzdání rukopisu na leden roku 1973 a také podstatným způsobem navyšovala Trumanův honorář za poskytnutí autorských práv, který původně činil pouhých 25.000 dolarů. Jenže kniha nebyla hotova ani v novém termínu.
Poslední smlouvu na Vyslyšené modlitby, v pořadí už pátou, podepsal Capote na jaře roku 1980. Ta stanovovala termín odevzdání rukopisu na 1. března 1981 a zaručovala mu jen za tento akt rovný milion dolarů.
Z honoráře se ale autor už neradoval. Motto, které přisoudil své nikdy nedopsané knize, slova Svaté Terezy z Ávily o tom, že vyslyšené modlitby přinesly často více slz než ty nevyslyšené, se ukázala být prorockými. Vyslyšené modlitby se totiž opravdu staly jeho - jak si přál - životní knihou. Tou, kterou nepřežil.
Truman Capote se narodil 30. 9. 1924 v New Orleans. V dětství měl čtyři velké záliby: čtení, film, step a kreslení. Vážně psát začal již v osmi letech. Oficiálnímu vzdělání příliš nedal a po krátké praxi v časopise New Yorker vydal ve čtyřiadvaceti letech svou prvotinu Jiné hlasy, jiné pokoje, která mu okamžitě zjednala velký ohlas a pověst takřka geniálního spisovatele. O rok později vyšel povídkový soubor Strom noci. Slavné novely Luční harfa (1951) a zejména zfilmovaná Snídaně u Tiffanyho (1958) předcházely knize, která prorazila cestu novému literárnímu žánru - románu faktu: Chladnokrevně. Tento sugestivní popis historie jedné brutální vraždy se stal vrcholem Capoteho literární kariéry. Časopisecky publikoval různé cestopisné črty, kontroverzní rozhovory se slavnými osobnostmi a řadu dalších povídek. Knižně vyšel ještě povídkový soubor Hudba pro chameleony (1980) a posmrtně dlouho ohlašovaný a nakonec nedopsaný román Vyslyšené modlitby. Většina z Capoteho nepříliš rozsáhlého díla je přeložena do češtiny. avná ukázka z Vyslyšených modliteb vychází česky poprvé a je doplněna koláží autentických výpovědí dokumentujících, čím se pro Capoteho tato "neexistující" kniha stala a co pro něho ve skutečnosti znamenala.
Capote zemřel 25. 8. 1984 v Los Angeles.
"Na přelomu let 1974-75 mi konečně Truman ukázal čtyři kapitoly z Vyslyšených modliteb," říká Joe Fox, který byl léta Capoteho redaktorem v Random House. "Zároveň mi oznámil, že je chce otisknout v Esquiru, což se mi příliš nelíbilo, ale Truman, který se považoval za mistra přes vlastní publicitu, si to rozmluvit nedal. Byl přesvědčen, že přesně ví, co dělá."
Dotson Rader, spisovatel a Capoteho přítel:
"Truman volal z L.A. do Esquiru kvůli případnému uveřejnění ukázek z Vyslyšených modliteb. Mluvil s redaktorem Donem Ericksonem a bavili se o tom, o kolik by taková věc mohla zvýšit prodej časopisu. Když dotelefonoval, obrátil se na mě a řekl, že mu Esquire nabízí 16000 dolarů, zatímco The New Yorker mu už dříve nabídl 18000 dolarů. Nebyl si jist, kterou nabídku má vzít. Zeptal jsem se ho, jaké publikum chce oslovit. Truman, který tehdy mluvíval s obavami o tom, že jeho čtenáři stárnou, chtěl samozřejmě oslovit co možná nejmladší lidi. 'Znáš sociální složení nejsilnější skupiny předplatitelů New Yorkeru,' ušklíbl jsem se na Trumana. 'Jsou to zubaři, chlapče. Takže tvými čtenáři budou především chudáci v čekárnách zubních ordinací omdlévající bolestí a čekající na popravu v zubařském křesle.'
Truman pak zavolal zpátky do Esquiru, dal si podmínku, že bude na titulní stránce a že do textu nesmí nikdo zasahovat - a potom ještě řekl, že redaktor si musí pro rukopis přiletět do Key West, což nemělo příliš logiku, jelikož za chvíli odlétal do Yucatánu navštívit Lee Radziwillovou. Do Key West se chystal až potom.
Jeli jsme na letiště a Trumanův rukopis Vyslyšených modliteb - nějakých 800 stran zabalených do hnědého papíru a převázaných šňůrkou - leželo vedle nás na sedadle. Všechny ostatní věci měl v zavazadle.
Na letišti jsme šli k pultíku společnosti Aero-méxico vyzvednout Trumanovy letenky. V tu chvíli si Truman uvědomil, že nemá rukopis u sebe, a propadl naprosté, nepředstavitelné panice:
'Bože, Bože,' křičel a mával rukama, 'to není možné! Dvanáct let mýho života, panebože! Kde jen... Kristepane...! To už nebudu nikdy schopen znovu napsat!'
Nakonec se ukázalo, že rukopis zůstal v taxíku - a za chvíli nám ho přivezli přímo na letiště. Truman po něm šťastně šáhl a oběma pažemi si ho přitiskl na prsa. Tak rukopis držel celou dobu, než nastoupil do letadla."
Kate Harringtonová, dcera Trumanova intimního přítele Johna O?Shea, která u Capoteho v inkriminované době bydlela:
"Dobře si vzpomínám na tu chvíli, kdy se Truman rozhodl dát ukázku z Vyslyšených modliteb do Esquiru. Telefonovala jsem s otcem a pamatuju si, jak říkal: 'To je společenská sebevražda.' Truman mi doma některé texty ukázal, ale já je četla jako historky, které byly prostě fascinující, protože jsem nedokázala rozeznat jemně zastřené podoby lidí, o kterých to bylo."
George Page, korespondent NBC News:
"Mluvili jsme spolu v Key West.
'Jsi opravdu připraven nést důsledky toho, co tam říkáš o Paleyových a dalších lidech?' zeptal jsem se Trumana.
Nepamatuju si už přesně, co na to řekl, ale bylo to každopádně něco efektního, asi v tom duchu, že ho to nezajímá. Zdálo se, že svá přátelství s těmi lidmi považuje za dostatečně silná a že očekává, že oni budou ty texty brát jako umělecké dílo...
Večer pak byl Truman velmi opilý. Měl v té době těžké rozbroje s Johnem O?Shea a mně najednou připadlo, že publikování té ukázky je z jeho strany záměrný, těžce sebezničující akt. Myslím si, že věděl, o co jde. Věděl, že hodil granát, který změní jeho život. A taky změnil... tahle věc ho přes noc svrhla z jeho skvělého společenského postu na holou zem. Nedomnívám se, že chtěl, aby se stalo právě tohle, ale v Trumanovi prostě bylo něco, co ho nutilo šokovat okolí. Moje teorie je taková: Capote postupně nabýval přesvědčení, že už není schopen psát tak dobře jako dřív. A opisovat sám ze sebe nechtěl. Mám pocit, že teprve při práci na té knize mu docházelo, že už nedokáže napsat něco takového, jako bylo Chladnokrevně. Takže si prostě řekl, 'musím udělat něco dramatického, nebo o mě svět ztratí zájem...'"
Jako první se v Esquiru v roce 1975 objevila kapitolka s názvem Mojave, jejíž přepracovanou verzi zařadil Capote později do Hudby pro chameleony. Trochu se o ní mluvilo, ale zlomovým momentem byla až další ukázka otištěná v témže roce, kapitola La Côte Basque, která způsobila skutečnou explozi mezi newyorskou smetánkou. Prakticky všichni, s nimiž se v těchto kruzích přátelil, ho odvrhli za to, že veřejně vyžvanil tajné příhody záškoláků, a mnozí s ním už nikdy nepromluvili.
Na den, kdy vyšla ukázka v Esquiru, si přesně pamatuje Slim Keithová:
"Zatelefonovala mi Barbara Paleyová a zeptala se: 'Už jsi četla Esquire?' Řekla jsem, že ne, a ona opáčila: 'No tak si ho hned sežeň.' Byla jsem právě v hotelu Pierre. Poslala jsem pro něj služku... Přečetla jsem si to a byla jsem úplně bez sebe, protože jsem tam byla. Jsem prostě ta postava, se kterou obědvá. Všechno - ten příběh s prostěradlem a s Annou Woodwardovou... jsem vyprávěla já, osoba nazvaná lady Coolbirthová. A o tom, že jsem to já, nemohl mít nikdo nejmenší pochyby. Capote přesně popsal, jak vypadám a jak mluvím. Jako bych se dívala do zrcadla. Dodnes tomu nerozumím - co může člověka dovést až k bodu, aby něco takového udělal? Přece ne to, že chce, aby se kupovaly jeho knihy. Nic z toho, co Truman napsal, jsem nikdy neřekla, a ani jsem nikdy na nic takového nepomyslela. Vložit mi ta slova do úst bylo nespravedlivé a příšerné. Nikdy mu neodpustím - nikdy."
Téhož dne byl Capote se svým oficiálním životopiscem u bazénu v domě Glorie Vanderbiltové, která trávila léto s manželem v Evropě:
"Truman mi podal časopis," vzpomíná Gerald Clarke, "a zatímco jsem si četl, vznášel se v bazénu na vodní matraci. Ve většině postav jsem samozřejmě bez obtíží poznal skutečné lidi. Když jsem to dočetl, řekl jsem mu, že ti, o nichž píše, asi nebudou dvakrát nadšení. Truman jen mávl rukou: "Prosím tě, ti jsou příliš hloupí na to, aby se poznali. Vždyť sami nevědí, kdo jsou."
O pár let později (1980) napsal Capote v předmluvě ke své nové knize Hudba pro chameleony:
"Celé čtyři roky, mezi 1968 a 1972, jsem strávil obrovskou spoustu času čtením, vybíráním, přepisováním a vyznačováním svých vlastních dopisů i dopisů jiných lidí, svých diářů a různých časopisů, v nichž byly zaznamenány stovky scének a dialogů, především z let 1943 -1965. V roce 1972 jsem konečně začal pracovat na samotné knize a to tak, že jsem nejdřív napsal poslední kapitolu. Potom jsem napsal první kapitolu, Nezkažená monstra. Po ní pátou, Těžká urážka mozku, a dál sedmou, La Côte Basque. A tímhle způsobem jsem pokračoval, psal jsem kapitoly na přeskáčku. Bylo možné dělat to takhle jedině díky tomu, že zápletka - nebo spíš zápletky - byly pravdivé a všechny postavy byly skutečné, takže nebylo obtížné udržet si v hlavě všechno pěkně srovnané."
Diana Trillingová, manželka známého kritika Lionela Trillinga:
"No, bylo to ošklivé, nemyslíte? Takové věci se nedělají. Na druhou stranu - pro ty, které v La Côte Basque tak rozcupoval, byl Capote po léta jen takový bavič, dvorní šašek, tak proč by je na oplátku nepoužil jako společenské rekvizity? To mi připadá docela správné, nemyslíte?"
Capote byl nepochybně otřesen reakcí, jejíž prudkosti se nenadál, a je téměř jisté, že byla hlavní příčinou, proč dočasně práci na Vyslyšených modlitbách přerušil. Přesto se nechal slyšet:
"Co čekali? Jsem spisovatel a používám všechno, co potřebuju k dosažení konečného účinku. To si opravdu mysleli, že jsem s nimi celou tu dobu jen proto, abych jim dělal kašpárka?"
K pramalé radosti samotného Capoteho se na rozruchu způsobeném ukázkou otištěnou v Esquiru ještě přiživila novinářka Liz Smithová, která v bulvárním časopise New York identifikovala většinu 'postižených'. (pozn. red.: Naše zkrácená ukázka nepostihuje všechny významné osobnosti, které se během oběda dostaly do řeči...)
Z mnoha výpovědí, které po Capoteho smrti zaznamenal George Plimpton, lze usuzovat, že hlavním aktérem proticapoteovského tažení newyorské smetánky byla právě Slim Keithová alias Ina Coolbirthová. Řada těch, kteří by s Capotem na veřejnosti nepromluvili, vyjadřovali se privátně poněkud smířlivěji.
Celá záležitost ale dostala pro Capoteho skutečně tragický rozměr teprve ve chvíli, kdy zjistil - krátce po uveřejnění La Côte Basque - že Barbara Paleyová, kterou opravdu miloval, má rakovinu v terminálním stadiu. Znali se dvacet let. Pikantní byla už historka popisující jejich seznámení. Selznickovi jednou navrhli Paleyovým, že na jejich sídlo na Jamajce s sebou vezmou Trumana. Ti nadšeně souhlasili - v domnění, že se setkají s bývalým prezidentem. Místo toho se objevila pomenší osůbka s pištivým hláskem, za kterou povlával dlouhý šál... A zrodilo se oboustranné přátelství, které přetrvalo dlouhá léta.
Capote zoufale toužil Babe navštívit a obnovit cenné přátelství při vědomí, že umírá. Ale ona odmítla. Nic horšího nemohlo Capoteho v tu chvíli potkat...
Kate Harrington:
"Bylo to opravdu tragické a hrozně smutné. Říkala jsem si tehdy: jen už, proboha, nic dalšího... další dům v troskách... kdy tohle skončí? Truman upadl do kolosální deprese. Doma to vypadalo, jako kdyby právě umřel někdo z rodiny. Chodila jsem tiše po bytě, nepouštěla jsem ani muziku. Bylo mi tehdy sedmnáct osmnáct. Brala jsem za něj telefony. Sedávala jsem u jeho postele, v níž ležel celé dny, takže dny i noci splývaly v jedno, a povídali jsme si. Často plakal a neustále se obíral tím, co způsobil.
Myslela jsem si, že lidi budou kvůli té věci chvíli bláznit a pak se to zase vrátí do starých kolejí. Ale ne. Truman tím byl naprosto vyveden z míry a už nikdy se doopravdy nevzpamatoval. Asi tak po dvou letech začal fungovat zdánlivě jako před tou aférou, ale už to nebyl on, jak jsem ho znala dřív. Začal strašně pít a brát drogy..."
"Na Vyslyšených modlitbách jsem přestal pracovat v září roku 1977 a nemělo to nic společného s reakcemi na již uveřejněné kapitoly. Souviselo to prostě s tím, že jsem se ocitl jak v osobní, tak tvůrčí krizi," napsal Capote později v předmluvě k Hudbě pro chameleony.
Tvůrčí krizi se pokoušel překonat tím, že se vrátil k psaní krátkých povídek. Soubor vyšel v roce 1980, ale nová smlouva na Vyslyšené modlitby podepsaná v témže roce svědčí o tom, že svůj životní román Capote nechtěl vzdát. Dva roky před smrtí řekl Lawrenci Grobelovi:
"Udělal jsem velkou chybu, že jsem několik kapitol publikoval předem. Měl jsem to nechat vyjít celé najednou - bum! A je to tu. Publikovat čtyři nebo pět kapitol byla opravdu veliká chyba, protože čtenářům zkreslily představu, o čem ta kniha ve skutečnosti je."
A také:
"Pokud se ze mě nemá stát nervová troska, můžu na té knize pracovat vždycky jen po určitou omezenou dobu. Hodně jí pomohlo, že jsem na ni asi rok vůbec nešáhl. Je teď mnohem průzračnější, ostřejší, bystřejší, krutější a sebekritičtější. Chtělo to nůžky... Zrovna nedávno jsem dokončil dlouhou pasáž těsně před koncem, může to být pár týdnů."
Takový Gore Vidal ale Capotemu na rozdíl od nakladatelství Random House už nevěřil:
"Pan Capote nikdy Vyslyšené modlitby nenapsal, všechny řeči o nich jsou jen vzdušné zámky. Ale protože jsme v Americe, stačí neexistující knize zajistit dostatečnou publicitu a ona se stane hmatatelnou skutečností. Moc by se mi líbilo, kdyby Capote dostal Nobelovu cenu za umělecký přínos a přesvědčivost Vyslyšených modliteb, které ve skutečnosti nikdy nenapsal."
Jaká je pravda, neví nikdo.
Dva roky po Capoteho smrti, v roce 1986, vyšly pod původním názvem Vyslyšené modlitby tři ze čtyř kapitol publikovaných v letech 1975 a 1976 v časopise Esquire. Další kapitoly, o nichž Capote mluvil, se v jeho pozůstalosti nenašly.
Alan Schwartz, Capoteho právník a letitý přítel:
"Po Trumanově smrti jsme šli do jeho apartmánu zcela přesvědčeni, že najdeme rukopis Vyslyšených modliteb. Nebo alespoň jeho půlku, protože mi ještě docela nedávno říkal: 'Řekni Joe Foxovi, že půlka knihy je hotová a že chci půlku zálohy.' Mluvil o ní naprosto přesvědčivě a do detailu vykládal obsah dosud neznámých kapitol. Jindy ale tvrdil, že rukopis má John O?Shea, že mu ho ukradl. Dokonce mě přiměl k tomu, abych na něj kvůli rukopisu podal žalobu. Přesvědčoval mě i spoustu dalších lidí, že ten rukopis odvezl O?Shea v kufru svého vozu na Floridu. Byli jsme sice víceméně přesvědčeni, že O?Shea rukopis nemá, ale žalobu jsme nestáhli. Asi v půlce šetření Truman zorganizoval, že někdo vyhodil to auto do vzduchu..."
Joe Fox:
"Existují tři teorie ohledně zmizelých kapitol Vyslyšených modliteb. Podle první byl rukopis dokončen a potom ho ukradl a ukryl jeho bývalý milenec - buď z pouhé zášti vůči Capotemu, nebo kvůli zisku. Úplně poslední pověst dokonce tvrdí, že ho sám Truman nechal v některé z úschovných schránek na autobusovém nádraží v Los Angeles.
Druhá předpokládá, že po publikování poslední ze čtyř ukázek v Esquiru už Capote nenapsal ani jedinou další řádku, částečně kvůli veřejným - i privátním - reakcím na otištěné kapitoly, částečně proto, že si začal uvědomovat, že se mu nepodaří dosáhnout proustovské úrovně, kterou si na počátku vytyčil.
Třetí teorie, kterou bych sám s určitými rozpaky podepsal, je ta, že Capote skutečně alespoň některé z jím neustále zmiňovaných kapitol napsal, ale někdy začátkem osmdesátých let je záměrně zničil. Tuhle teorii podporuje fakt, že nejméně čtyři Trumanovi přátelé četli - nebo jim Truman z papírů předčítal - části kapitol, které nebyly publikovány v Esquiru.
Ale pravdu zná jen jeden člověk - a ten už nežije. Bůh mu žehnej."
Na den, kdy Capote umřel, vzpomíná Joanne Carsonová:
"Řekla jsem mu: 'Trumane, nějak se mi nezdá tvůj pulz. Nevzal sis nějakou drogu?'
'Ne.'
'A nepil jsi něco?'
'Ne.'
'Tak co se děje?'
A on řekl: 'Myslím, že umírám.'
Na to já: 'No to se ani neopovaž. Jestli umřeš, nebudu se s tebou bavit.'
A oba jsme se rozesmáli. Měla jsem zato, že je to taková konverzačka. Žertovali jsme, protože když někdo umírá, neřekne vám přece: 'Myslím, že umírám.' Takže v tu chvíli, kdy to vypustil z úst, jsem si pomyslela, že je asi všechno v pořádku.
Několik hodin jsme mluvili o jeho matce, o dětství a o Jackovi. Pak se mu ale zase zhoršil pulz a já řekla: 'Tohle se mi fakt nelíbí, Trumane, já prostě zavolám pohotovost.'
Ale on mě chytil za ruku: 'Ne, prosím. Žádnou pohotovost, žádné doktory. Jestli mě máš opravdu ráda, necháš mě jít.'
A já: 'Co tím myslíš, jít?'
Truman odpověděl: 'Ať se stane, co se má stát... Jsem strašně, ale strašlivě unavený. Prostě chci odejít.'
A protože jsem se s ním pak vleže kolébala a povídala mu, že všechno bude ještě dlouho fajn, vlastně nevím, kdy přesně umřel. Mé líčko bylo opřené o jeho a došlo mi to až ve chvíli, kdy se začala měnit teplota. Uvědomila jsem si, že z Trumana již nevychází žádný žár. A náhle bylo jasné, že už tu není."
(překlad: Martin Reiner a Hana Ulmanová)
Zleva: Kate Harringtonová, T. C. a Gloria Swansonová (Ron Galella)
Truman Capote na obálce časopisu Esquire z května 1975
Truman na Martiniku během Carnevalu, únor 1978. (Joe Petrocik)