Václav Havel, Martin C. Putna, Jan Šulc a Viktor Stoilov na slavnostní prezentaci Spisů v divadle Archa 5. prosince 1999
Václav Havel má Spisy.
Na uvedení knihy Vlasty Třešňáka Klíč je pod rohožkou v divadle Archa se setkal s majitelem nakladatelství Torst Viktorem Stoilovem, slovo dalo slovo - a začala několikaletá práce, která sice výrazně zacloumala se sestavou jiných titulů nejznámějšího nakladatelství 90. let, ale nakonec vydala plod: sedm v zeleném plátně vázaných knih, mapujících Havlovu tvorbu od lyrických počátků až po současné, esejisticky pojaté prezidentské projevy...
Vy ovšem děláte spisy nebo alespoň souborná vydání děl už nějaký čas; předpokládám tedy, že i vydání Spisů Václava Havla patří do nějaké profilové řady.
Vydáváme postupně spisy čtyř autorů - Ladislava Klímy, Richarda Weinera, F. X. Šaldy a Karla Kryla. Vydali jsme i soubory textů Josefa Palivce, Jana Hanče, Karla Hynka a Mikuláše Medka, ne však s názvem spisy. Další projekt, který připravujeme, je vydání Sebraných spisů Josefa Čapka, které by mělo trvat zhruba deset let. Pracovat na něm bude tým editorů vedený Jiřím Opelíkem.
K Havlovým Spisům: první impuls vyšel od autora a on také celý projekt financoval. Jinak by se něco podobného ani udělat nedalo, protože ekonomicky je to příliš náročné. Už jenom proto, že Spisy vyšly v relativně malém nákladu (2000 ks, pozn. red.). Přitom knihkupecká cena je vzhledem k jejich rozsahu nízká - 2500 Kč -, aby byly cenově dostupné.
A myslíš si, že o takovou věc bude mezi lidmi zájem?
Určitě stojí za to si Spisy koupit už jenom kvůli svazku prvnímu a třetímu, kde jsou úplně neznámé, knižně nevydané texty - hlavně básně a eseje napsané do roku 1969. Ale i všechny ostatní svazky s výjimkou šestého obsahují vždy nějaké nové, knižně dosud nevydané texty. Ve svazku her je to Rodinný večer, který dosud nebyl inscenován, a Motýl na anténě, což je televizní hra inscenovaná před několika lety v České televizi, která ovšem tiskem také dosud nevyšla. Pátý svazek, v němž jsou Dopisy Olze, ocení lidé, kteří se o Havlovo dílo zajímají hlouběji, hlavně proto, že naše edice je první textově spolehlivá. Dopisy byly totiž poprvé velmi pečlivě porovnány s rukopisem, což umožnilo odstranit řadu chyb, které se objevily už v prvních přepisech a které se pak přebíraly z jednoho vydání do druhého, včetně všech zahraničních překladů. Navíc je tam velmi dobře udělaný rejstřík, v němž jsou dešifrovány všechny zkratky, iniciály, přezdívky a šifry. To pochopitelně také umožňuje číst knihu jinak než dosud.
Takže ty jako editor jsi ani na chvilku nezapochyboval, zda má vůbec smysl vydávat Havlovy spisy?
Ne. Už proto, že jsem věděl, že existuje velké množství po časopisech roztroušených textů z 50. a 60. let, které jsou pořád velmi živé, hlavně o divadle, o hercích, o divadelní režii... Dát tyto texty dohromady jsem považoval za velmi důležité. Od začátku bylo jasné, že na spisech bude muset pracovat tým editorů. Ten se ustavil velmi rychle, a vše potom koordinovala Anna Freimanová z Kanceláře prezidenta republiky, která zná Václava Havla dlouhá léta a která měla přístup do jeho písemného archivu. Tam během práce na spisech objevila řadu rukopisných statí, které nikdy nevyšly tiskem.
Jak dlouho se na Spisech pracovalo a kdo byl v týmu editorů?
Všechno začalo v roce 1995 a práce byla rozdělená po jednotlivých svazcích. Eva Šormová a Eva Lorencová pracovaly na svazku her, Jarmila Víšková jako textoložka třetího a čtvrtého svazku, kde jsou eseje, Michael Špirit se Zuzanou Dětákovou pracovali na Dopisech Olze a Jan Zelenka byl redaktorem dvou svazků prezidentských projevů a Letního přemítání, které už kdysi redigoval pro Odeon.
Předpokládám i aktivní účast Havlovu. Bylo obtížné domlouvat se s ním na pracovních schůzkách?
Schůzky sjednávala paní Freimanová a vždy se na nich sešlo víc editorů a řešilo se víc otázek najednou vzhledem k autorově časové zaneprázdněnosti. Celkem bylo asi osm až devět schůzek, na nichž se postupně dolaďovalo přesné složení jednotlivých svazků, řešila se grafická úprava, pátralo se, kdo by ještě mohl mít nějaký neznámý text, řešily se konkrétní problémy v textu, třeba u her, kde existovalo víc variant nebo byly chyby, takže se muselo rozhodnout, které znění je skutečně autentické nebo definitivní. U esejů šlo hlavně o jazyk, o sjednocení pravopisu...
Takže situace, že by Havel vzhledem ke svému současnému postavení některé texty pro zařazení do Spisů vetoval, nenastala?
Ne. On sám měl na začátku představu spisů jako výboru z díla, kdežto my jako editoři jsme směřovali k co možná největší úplnosti. Nakonec jsme se shodli, že vytvoříme desetisvazkový soubor, který bude zahrnovat skutečně Sebrané spisy s tím, že do vlastních sedmisvazkových Spisů bude zahrnuto to, co autor napsal sám, a ostatní texty, zejména rozhovory, první verze her, přepisy mluveného slova a odpovědi do anket obsáhnou tři následující svazky s názvy Dokumenty 1, 2 a 3. Na těch se nyní pracuje - a vyjít by měly zhruba za tři až čtyři roky. Budou to velmi rozsáhlé svazky, každý kolem tisíce stránek, a zařazeno do nich bude i několik textů dokumentární povahy do Spisů nezařazených, které vyjmenováváme v edičních poznámkách ke Spisům. Takže v desetisvazkovém souboru vyjde úplně všechno, co se nám podařilo nalézt. Nic nezůstane skryté.
Spousta Havlových textů vyšla už dříve v jiných nakladatelských domech. Byly nějaké problémy s autorskými právy?
Nebyly, protože výhradním držitelem práv na dílo Václava Havla je literární agentura Aurapont a navíc u nás platí zákon, že pokud jde o souborné vydání díla, tedy o spisy, nemusí jejich vydavatel vstupovat do jednání s předchozími nakladateli.
Překvapilo tě při práci na Havlových spisech něco?
Pro mě bylo zajímavé všechno to, co jsem neznal. Vždy, když se editor dostane na nějaké území jako první, má radost, že něco objevuje pro ostatní. Proto mě nejvíc bavila práce na poezii a na raných esejích z 50. a 60. let. Měl jsem pocit, že právě tyto texty umožňují rozumět lépe pozdějším textům i Havlovu myšlení až do současnosti, že umožňují jeho osobnost hlouběji pochopit. Už tam totiž najdeš řadu věcí, které se objevují kontinuálně v celém díle. Myslím si, že některé rané eseje umožňují vidět zdroje nápadů nebo myšlenek pro pozdější prezidentské projevy, které pak člověk v novém kontextu vnímá jinak. Najednou je možné vidět je jako projev velmi integrální osobnosti, která se na svět dívá již téměř půl století bez větších přeryvů nebo zlomů ve způsobu myšlení.
Dobře. To zní formálně téměř dokonale, ale proti tomu musím postavit otázku po věci zcela podstatné. A to je otázka po literární hodnotě Havlových děl. Slyšel jsem nejednou z úst literátů, včetně Havlových přátel a lidí, kteří ho jinak uznávají a respektují, že není dobrý spisovatel. Jak to vnímáš ty?
Tohle je přesně otázka, o které teď zrovna přemýšlím, když vzpomínám na řeč Martina C. Putny, kterou přednesl na setkání u příležitosti vydání Havlových Spisů 5. prosince v paláci Akropolis v Praze na Žižkově. On tu otázku vlastně položil svou řečí také - tak jsem to alespoň pochopil. Pojmenoval přitom jeden rys Havlova působení ve světě jako přinášení oběti, kdy svrchovaný autor sestoupí z výšin literatury dolů do nevábné všednodennosti a tam bojuje za své ideály, zejména za svobodu v tom nejširším slova smyslu, svobodu slova, svobodu kultury. A Havel tohle dělá už od roku 1956, kdy vstoupil do kulturněpolitické polemiky na stránkách časopisu Květen. Vidět Havla správně podle mého názoru znamená vidět ho jako osobnost jdoucí neustále po rozhraní dvou tíhnutí v sobě samém, dvou dispozic, jež jsou mu dány - tíhnutí ke spisovatelství a tíhnutí k zaujetí odpovědného občanského postoje. To znamená, že on není spisovatel a současně politik anebo politik a současně spisovatel, ale že je jednolitá osobnost, která neže věci dělat jinak, než je dělá. Jsem přesvědčen, že některé jeho hry (konkrétně mám na mysli Audienci, Largo desolato a Pokoušení) jsou vynikající literární texty bez ohledu na jakoukoliv jeho občanskou a politickou činnost. To jsou texty, které přetrvají, a v nich je přítomen Havel spisovatel v tom nejvlastnějším slova smyslu, ne jenom jako jakýsi píšící politik. Pokud jde o esejistiku, tak jejím žánrem svého druhu jsou Dopisy Olze, které v jejich celku považuji za velmi napínavý existenciální román o njodstatnějších věcech člověka ve světě.
Kdyby chtěl o Havlovi v budoucnosti někdo napsat dobrou monografii, myslím si, že by mohla mít podtitul "Svědomí mezi slovem a činem". A mělo by to být hlavně o neustálé vnitřní oscilaci mezi tím, co vlastně z těchto dvou věcí má větší váhu, co je důležitější.
Jan Šulc, Václav Havel, Ladislav Špaček: Archa 5. prosince 1999
Fotografie: Karel Cudlín