Bol som dlho preč. A teraz mám problémy vrátiť sa do domácej reality. Pomyslel som si, že najschodnejšia cesta späť by mohla viesť cez kultúru. Stihol som teda ešte jednu projekciu v rámci medzinárodného filmového festivalu v Bratislave (pred dvomi mesiacmi som vás tu presviedčal, že špeciálna prehliadka bude venovaná Romanovi Polanskemu, nakoniec to však bol Alfred Hitchcock - ako som vtedy nakúpil, tak som predal), "neomylne" sa mi podarilo vzhliadnuť budúceho víťaza, film Belgičana Ivana Le Moinea Červený trpaslík, čiernobiely príbeh krpáňa v Kristových rokoch,
s úžasnou atmosférou, autentickosťou a zostarnutou Felliniho divou Anitou Ekberg. Fellini je takmer prekonaný, Jakubisko iba vyšumelý odvar. Treba vidieť.
Začiatkom decembra zvolali Obec spisovateľov Slovenska a Klub nezávislých spisovateľov do spisovateľského kaštieľa v Budmericiach "kolokvium", na ktorom sa malo debatovať o literatúre desať rokov po... Debatovalo sa o všetkom možnom, najmenej však o samotnej tvorbe, možno aj preto, že za tých desať rokov - až na zopár výnimiek (na prstoch jednej ruky ich porátaš) - niet veľmi o čom. Nuž, ako to už býva, najvďačnejším bodom programu bolo večerné hodovanie, spev a tanec. A tí najvytrvalejší pokračovali do hlbokej noci aj po návrate do Bratislavy.
O tom, aký vplyv malo toto významné snemovanie na kvalitu a čítanosť pôvodnej slovenskej spisby, vás budem informovať niekedy nabudúce, len čo štatistický ústav zverejní relevantné výsledky reprezentatívneho výskumu, vykonaného na vzorke tisícich (to sú tak všetci, viac ich nenájdete ani s lampášom - a prinajmenšom tretina z nich si to sama aj píše) čitateľov súčasnej slovenskej literatúry. Mimochodom, v ankete týždenníka Dominofórum o knihu roka zvíťazila tu už spomínaná kniha Petra Pišťanka a Dušana Taragela Sekerou a nožom.
Na prelome novembra a decembra začala vysielať nová súkromná televízna stanica Luna. Nespomínal by som to, keby jej ambície neboli vyššie, ako sa na normálnu komerčnú televíziu, ktorá chce v prvom rade zarábať, patrí. Človek je občas pomýlený, či sa naozaj pozerá na komerčnú, alebo na verejnoprávnu televíziu (ani jedna nestojí za veľa) - jednotlivé programy uvádza hlásateľka, znelky a predely sú neagresívne, skôr upokojujúce, aj keď mierne gýčovité, v programovej skladbe je veľa pôvodnej publicistiky, diskusných programov - nie však typu "nočná mora paní radové" o nemožných sexuálnych návykoch veľacteného pana radu, raz za týždeň nepodarený pôvodný sitcom Zborovňa, ale nájdete tu aj Lietajúci cirkus Montyho Pythona, prírodopisné seriály BBC a pokus o seriózne spravodajstvo. Ak sa však priemerný český divák Novák ukázal byť ešte priemernejší, ako si ho predstavovalo vedenie Novy na začiatku vysielania, nevidím dôvod, prečo sa domnievať, že v prípade priemerného slovenského diváka Kováča by to malo bynak.
Priemernému slovenskému konzumentovi (a českému asi tiež nie) ani nenapadne, že reklama je umenie. Myslime si o tom, čo chceme, ale tvárme sa chvíľu, že je to tak - celkom účelovo, aby som o tom mohol písať v tomto stĺpčeku. Spomínaný priemerný Kováč si tiež iste nemyslí, že masívna reklamná kampaň Ostrovy života je v skutočnosti jeden neetický humbug. Priznávam, ani mňa to nenapadlo, kým ma na to neupozornil istý slovenský režisér, ktorý sa síce tiež živí reklamou, ale ako jeden z mála ešte pri tom nestratil citlivosť na isté základné veci (hanbím sa napísať - hodnoty). Slušné firmy si robia pozitívny imidž tým, že priamo finančne podporia vytvorenie takýchto "ostrovov" - prístrojového vybavenia na záchranu detských životov - a potom túto svoju charitatívnu aktivitu zaslúžene mediálne využijú. Tie menej slušné vás v spolupráci s organizátormi celej kampane začnú vydierať - "kúpte si náš výrobok, koruna, päťdesiat, štyridsať, desať... halierov z neho pôjde na konto Ostrovov života". Zoberúm šancu dobrovoľne prispieť (priniesť istú "obeť"), okradnú o zmysel charity, naopak, ak nebude fungovať citové vydieranie, nalákajú vás na konzumentskú výhodu. V konečnom dôsledku môžete byť spokojní: aj sa nažeriete, aj svedomie vám zostane čisté. A že si výrobky firiem, na ktoré ste si počas kampane zvykli, budete kupovať dlhé mesiace potom, čo sa kampaň skončí? To je len taký malý Neben-produkt celého tohto karnevalu.
Na konci tisíciletí se média, historici i politici pokusili podat celkové obrazy a nejvýraznější znaky uplynulého dění. Například DIE ZEIT přinesl sérii úvah k jednotlivým stoletím milénia. Günter Grass se vyslovil svou knihou Mé století. V rámci národního bilancování se významní autoři zabývali posledním desetiletím od pádu berlínské zdi. Všichni se shodli, že jím nenastal konec dějin, jak soudil Francis Fukuyama. Ale tím shoda končí. Skončila také éra Bonnské republiky. Spory začínají o Berlínskou republiku: jak dalece je sjednocen západ a východ Německa?
Typický je příklad výstavy umění obou bývalých částí republiky ve Výmaru. Východní autoři se cítí podceněni, deklasováni. Mnozí se neradi vidí v pozici souběžců režimu, jehož estetickým normám se přizpůsobovali.
Méně postiženi se cítí literáti. Mnozí autoři v bývalé NDR publikovali na Západě, platil pro ně stejný estetický kánon. Heiner Müller, Stefen Heym, Christia Wolfová a další vydávali ve stejných nakladatelstvích jako jejich západní kolegové, ba měli dokonce bonus disidentů.
Od všech spisovatelů se ovšem stále čeká onen "velký román" o Německu minulých let anebo aspoň román o době pádu zdi. Bohužel se dosud neobjevil autor formátu Güntera Grasse, jehož Plechový bubínek kdysi takovým románem doby byl. Především za tuto knihu byla Grassovi udělena Nobelova cena. Jeho román Širé pole už tak hodnocen není.
Také v německé filosofii vyvstal spor o jeden konec epochy - epochy takzvané Frankfurtské školy. Módní filosof Peter Sloterdijk ji vyzval, aby v osobě jejího hlavního představitele Jürgena Habermase odstoupila z katedry.
Pád berlínské zdi také znamenal pád východoněmeckých divadel. Mnohá byla zrušena a jiné to ještě čeká. Ale ani západním stánkům Thalie se nedaří. Stejně tak i hudebním tělesům. Všechny kulturní instituce mají hlouběji do kapsy. Byla zrušena řada Goethových institutů v zahraničí.
Nicméně nepanuje pesimismus. Všechna umění opouštějí konec tisíciletí na podvozku nových technologií.
Počítače budou řídit tvůrčí procesy v hudbě, výtvarných uměních, ve filmu, v literatuře. Všechno bude možno sledovat na internetu. Změní se způsob konzumu, autorská práva, manipulace diváků.
Německo se chystá dobýt všechny kulturní trhy novou technologií i novou organizací svého školství. Sází na kartu sjednocené Evropy i na globalizaci. Právě v tom by mělo být příkladem i českému sousedu.
Karel Trinkewitz, Hamburg
Podle hlášení našeho stálého amerického zpravodaje mělo tradičně velký úspěch podzimní turné zpěváka Matušky s chotí a souborem po západním pobřeží Ameriky. Sály krajanských spolků byly důstojně zaplněny a Jó třešně zrály zněly leckde unisono. Plakátky zvoucí ke konzumaci kultury, které jsme z Ameriky dostali, navíc dokládají, že spojení byznysu s kulturou není pro naše krajany věcí neznámou, ba ukazují, že člověk nemusí být jako v Česku hned bankéřem či velkoprodejcem automobilů, aby mohl zprostředkovat spoluobčanům neobyčejný kulturní zážitek. Slovensko-americký občan, řezník a uzenář Laco Hutchcko, se stal velkorysým donátorem a sponzorem zmíněné Matuškovovy koncertní šňůry a (zabijačková) polívčička, kterou si přitom přihřál, zachutnala i nám.