Kauza: Prostituce, II. díl

Milá mamičko, drahý tatíčku,

prošel jsem tedy konečně na Vaše laskavé doporučení brněnské bordely a nyní Vám musím vyprávěti, jak jest mi smutno a trudno.

V tom prvním, maličkém, bylo na stráži jen jedno ospalé děvče. Pravilo, že za šest set vykouří a za tisícovku mně to udělá komplet. Neváhal jsem ani okamžik a slíbiv tisíc, bral jsem se s dívkou do pokoje. Jaký byl můj údiv, když hned navlékla mně kondóm, chtěl jsem se nesměle optati, kdy bude, jak slíbila, kouřiti, ale než jsem se odvážil promluvit, již mně ho kouřila i přes tu gumu. Umíte si mamičko vůbec představit, jak to muselo být hnusné? Že ani mně se nelíbilo, to vám přeci nemusím zvlášť líčit. Byl jsem skoro rád, když procedura byla u konce, a mohlo se přejít pěkně k dílu. Věřte mi, že jsem byl nakonec uchystán k činu, však tu si dívenka vzpomenula, že přeci je třeba platit předem. Málem byl jsem už v ní a myšlenky mně běžely jinudy. Ujistil jsem ji tedy hned, že bych si nedovolil jít bez placení, a jen jsem brebentivě žádal, abych právě nyní nemusel do předsíně pro bankovku. Ukázalo se hned, že má cit, jak se na šibalku sluší, protože mě pro bankovku nehnala, jen musela tu důrazně říci, že vedle (v abelce?) leží revolvér, kterého musí dobře použít, pokud bych se s placením zdráhal. Inu, mohl jsem od klína té poběhlice hned zčerstva odejít, jak mně bylo ouzko v té chvíli.

"Nějak si zvad', čověče. Tak se neboj," řekla mně hned spokojeně ta čuba a já platil až po aktu.

Být jenom po mém, myslel bych, že zažil jsem už dost, pamětliv ale vašeho přání, vyrazil jsem, po čase nutném ku zcelení ran, zas. Nejdříve jsem váhavě několik bordelů objel, však nakonec jsem na Žižkově ulici kousek od vchodu zaparkoval, vypnul motor, světla přepnul na parkovací a chvíli jsem jen seděl a hleděl do tmy. Vyhazovač, který mě asi viděl přijíždět, vyšel před dům a zpytavě (můžete-li si, mamičko, představit gorilu, která hledí "zpytavě") civěl přímo na mě. Srdéčko mně bušilo jako lapenému ptáčeti, ale já věděl, že do toho bordelu musím jít, a tak jsem šel.

Tři stovky přišly bodyguardovi u vchodu (kdepak vlídná a usměvavá bordelmamá, kdepak) a děvče bylo za dva sedm.

"Zde se nepracuje v úkole, tady je hodinová mzda," řekl mně vesele pan vedoucí a potom zavolal sedm děvčat, která nastoupila do řady jako kdysi Vy tatíčku a Vy mamičko na spartakiádních Maninách. Nebylo to vybírání zvláště lehké, už pro tu moji vrozenou plachost, ale jedna nakonec mně přece připadala mezi ostatními nejlépe rostlá a vlastně i docela pěkná, tedy jsem ukázal na ni, jako v té pohádce. Nežli byl výběr hotov, srkl jsem nepřítomně kofoly na baru a hle - bylo to za padesát. Však nebylo již padesát, tatíčku! (Čekal byste velkorysé mávnutí rukou? Za I.republiky jistě by mávli, ale dnes takové gesto platí jen v knihách a na plátně.) Dívce bylo řečeno, že padesátka půjde dolů z její gáže, a pak byla dotázána, zda je ochotna na to přistoupit. Dívka ochotna byla, ba úsměvem mně naznačila, že jí to příliš nevadí, když jsme spolu stoupali do prvního patra.

Bylo to hodné děvče od Břeclavi, které mně rádo všechno povědělo, jak se svým chlapcem šetří, kterak rodiče nevědí, že starší páni často choděj, ale kouřila tatíčku taky přes gumu a polibek dáti nechtěla, a jen Vy mamičko víte, jak jsem byl k citu vychován, v takové jemnosti, ach kdepak bych mohl být s dívkou intimně spokojen bez políbení, kór s cizí, vždyť ústa nejsou jen bránou nákazy, ale též bránou srozumění, to jsem jí pravil, ale ona stála na svém...

Nakonec však mně bylo na tom pružném, mladém těle docela fajn; byla ta holka citu v podstatě outlého a při šoustání jemně vzdychala. Tedy se k dílu neměla nejhůř a nikdo by jistě nemohl mysliti, že se do něj tahle či jiná Lízinka už po cestě do prvního patra zamiluje, viďte tatíčku.

A tak trochu radosti jsem nalezl až při svém třetím zastavení, v bordelu, který sluje Lady Marion. "Inspirativní" striptýz, zahrnutý do ceny vstupného, předvedla obézní larvička, jejíž pohyby okolo tyče mě inspirovaly k těm nejtrudnějším úvahám. Když ke mně později přisedla, neváhal jsem žádati něco "více hubené".

Přišla Isabella.

Vysoká, hubená černovláska vskutku španělského vzezření, které podpořil i hustý příčesek. Jen měla nešpanělsky malá prsa.

Chtěl jsem na ni udělat dojem, toť se ví, a proto jsem pravil:

"Mám chut na nyečo chladené!"

Barman přinesl kolu a rum, a já vbrzku řekl své "ano".

Isabella šla přede mnou a také někdy v minulosti vystudovala textilní průmyslovku, znala jednoho anděla ještě zaživa a poslouchala Doors. Kromě toho uměla kouřiti bez gumy a taktéž jsem měl dojem, že nepovažuje mužské tělo pouze za sedmdesát kilo těžký zdroj pohlavních chorob. Byla to "putující" prostitutka ("rollin' old cunt", jak se říkalo za Vás, tatíčku), střídající Prahu, Brno i Karlovy Vary, a já byl rád, že jsem ji v Brně natrefil, neb se mně zdálo, že tato dívenka má ke svému povolání přec lepší vztah než ty ostatní, které jsem poznal, a že navíc vykazuje dávku talentu, který v každé profesi výkon odliší.

Vystříkl jsem poprvé tak prudce, že se cosi zastavilo až u ní ve vlasech. Podruhé pak nás zastavil signál časoměřičův. Mávla nad tím rukou.

Mimo to, že mě nestrašila střelnými zbraněmi a nemusil jsem dokonce ani podpisem stvrdit "Poučení o práci s kurvama", nechala si, jakoby mimochodem, zaplatit až úplně nakonec, na chodbě.

"Pojď si ještě sednout," řekla mi pak dole.

A já si přisedl na pohovku, přijal nabízenou cigaretu, zapálil oběma a neměl jsem strach a bylo mně fajn.
Isabella se za chvíli schoulila do klubíčka a řekla:

"Chce se mi teď hrozně spát."

A ono to neznělo, alespoň mým uším, tenkrát tam, jako když vás vyhazuje kurva po štrychu. Znělo mně to, tatíčku, jako když děvče řekne chlapci po milování "jsem hrozně unavená, drahý" a vtulí se mu pod rameno.

Nyní již jsem věděl, milí rodičové, proč jste mě k návštěvě bordelu tolik měli, seznav, že věc může být fajn.

Proč jsem vyrazil i počtvrté, ví jen Faun, že však bylo naposledy, to musím svým slovem na místě stvrditi a dále nemohu než doufati, že hloubka Vašeho zármutku nedá v sobě utonouti pravému citu mateřskému a porozumění otcovskému. Tak rád bych se ještě domů někdy podíval!

Vězte tedy, že navštívil jsem jedenkrát i největší a nejvyhlášenější hanbinec brněnský, Moulin Rouge.

Přijal jsem tu děvče, jež mi přidělili, jež mělo štíhlý pas a ňadra značného kalibru. Ó kdybych tušil, že veškerá hmota přemýšlivá vrazila se čubce dopředu a že jinde nezůstal už ani ždibec! Věda již, že bordel není klub lordů, kde i slovo osvěží, zkrátil jsem "popovídání" na nezbytné minimum a zanechav v plyšovém boxu nedopitého tonika i strýčkovy problémy s pomočováním, bral jsem se s poběhlicí vzhůru. V mezaninu mě paní pokladní obrala o dva sedm a v prvním patře jsem se dozvěděl od milé Cecílie, že se ničeho pěkného nedočkám, protože jí tahle práce vůbec nebaví. Než jsme došli do druhého, byl jsem poražen na hlavu. Nechal jsem si udělat rukou něco, co ji zcela zjevně nebavilo, a pak jsem se svým úprkem zapsal do jejího chabého vědomí jako... podivín.

"To tak děláš vždycky?" divila se ta mořská řasa.

"Jo, vždycky!" křikl jsem ještě mezi dveřmi, voda ve vodní posteli šplouchala a já bral schody dolů po dvou.

Venku vlála noc, ve větru, který mě hned rozcuchal, a tak jsem rozcuchaný kráčel domů a věděl jsem už (jednou provždy?) své.

Vratislav L.