Po sto padesáté klepu tento radostný nadpis a jsem zvědavý, co líbezného mě pod ním zas napadne. Roztály škraloupy ledu, v zahrádkách rozkvetly jaterníky. Brzy bude čas ořechů; vida ořech, zatřásl jsem s ním, a on z něho spadl Vladimír Karfík. Kruci proč? Meruňka zas nenasadila nic, a protože jsem jí dal loni písemné ultimátum, půjde na podzim pryč. Aspoň bude o čem psát, když mám s těmi novinami sakra tu smlouvu. Srovnáno s podzimem je ale jaro pitomoučké. Prahu zaplavili cizincové, takže už brzy bude jedno, jestli člověk někam jede, nebo sedí doma. Chtěl jsem původně letos do Finska, ale včera jsem viděl na Klárově dva Finy, tož nemusím. Všude to pučí stánky a reklamou, politickými stranami, zurčí leda podnikáním a zločinem. Jak by ne, když to ti haranti vidí v televizi Nova? Když vidím, jak se na košili vražděného dělají dírky, mám vždycky sám chuť střelit si do filmařů - to píšu s obavou z lepší menšiny tohoto národa, s pochopením většiny nepočítám. Myslím dávno, že lidé se zabíjejí z rozkoše, pro potěšen, a že jsou to svině jedni jak druzí. Agresivita je mně odporná skoro jako kolektivní silové sporty, a když proto hokejoví fanoušci táhnou naší ulicí, házím na ně kamení, jehož mám hromádku vždycky nachystanou vedle piána. Dokud neztichnou, já žádné daně nezaplatím, pane příslušný ministře! Já nedovedu, nemám na to znalosti ani chuť, hledat, kdo začal s chybami a s násilím a kdo má nakonec dnes větší vinu. Chorvati? Srbové? Kuwajťané? Agresivitu je třeba kultivovat, nebo odvést stranou, někam do neškodna, n určené území někde hodně daleko od naší ulice a od Dobřichovic. Včera jsem například na Národní třídě potkal agresivně pohlednou ženu, která si mi stěžovala, že cosi ztratila - nepamatuji se už přesně co, ale myslím, že to bylo MDŽ. Byla to taková ta sebepěstná sviňka, navíc v sukni, které mám raději než kalhoty. Proč mi toto stále dělají? Žádám městského prokurátora, aby tyto řádky vzal za oznámení trestného činu - omezování mojí svobody při zneužití jejich ženských pravomocí. Co se té konkrétní ženy týče měl jsem dvojí možnost: pro mladého a pro starého. Mladý by na ni zavolal, aby si sundala to tričko a ty gaťky, ale starý moudrý jako já šel raději domů na zahradu a sekal haluzky. Jak říkala naše paní učitelka Svatoňová, člověk má vždycky užít toho, co čas dává. Přidáte-li se k jaru neuváženě, dodávám já, nad svou schopnost rašení, zatočí s vámi, vnutí vám pohyby, a nejen že vás unaví, ale ještě zostudí. To mi připomíná příhodu na toboganu, kde mi zase samým natřásáním vypadlo z kapsy pero a brýle. Je to rozné, jak čas letí. Už je zase jaro, a co já zas dám komu k Ježíšku? Za chvíli budou Vánoce a lidi jak pitomci budou kupovat jahody, místo aby na ně šli v čase jahod. Plavou v zimě v chlóru, místo aby v létě vlezli do rybníka. Radši se opalují, což pokládám za hloupost; normální, přirozený člověk se neopaluje, například rolníci ani dělníci. Karel Steigerwald tvrdí, že pláže ve Středomoří jsou prý opalujících se lidí plné, ale to tedy musí být kapitalisté a jejich asistenky přece! Stojí ve mně proti sobě dv fakty: že jsem si zvykl mít názor a zastávat ho a že je mi už všechno tak nějak jedno. Televizní věž na Žižkově se mně ale líbí. Do kina chodím míň než dřív. Včera jsem si otevřel k večeři sardinky, přestože je nerad, ale co mám dělat, když jsou zdravé. Moje veřejné psaní zápasilo vždy s cenzurou, a vzal ji čert. Co dnes napíšu, všecko mi otisknou. Jaro se chová s březnovou rozmarností, slunko, déšť, vítr, ale za to může ten protivný Zákopčáník! Svatý Ignác se leskne zlatem, ale já jsem plný nepřesné nechui. Kdy jsme my Češi měli válku s Bavory? Nevzpomínám si. To já měl vojnu pohádkovou, s chlapci z mého kraje, ani jsem tehdy ještě neměl činnou lásku. Ty nádherné noci se samopalem u muničáku! Proti tomu jsou dnešní poměry těžko popsatelné a téměř neřiditelné. Také absint mne zklamal. Jsem ale rád, že jsem smutný, protože jsem pak citlivý a hlubší. Romové se vracejí z emigrace; jak by pravil bratranec Ludvík: "Čím jich enom uvítáme? Slivovica vypitá, granátů není!" Toto jsem řekl, abych čtenáře vyklejil ze šablony a připravil na to, co řeknu nyní: Radost bývá povrchní. Proto si už téměř nepískám, nebo jenom staré písně, protože z těch nových není důvod pamatovat si ani notu. Nejsou k práci ani náladě, vlastně ani ke zpěvu... Zazpívejte si třeba Ej, od Buchlova! a potom to porovnejte s Don?t let the sun go down on me! Co si ti chlapi z Ameriky vůbec myslí? Buď se naši politici přihlásí k úkolům, jejichž řešení se čekalo od socialismu, nebo se všichni ztratíme v bezvýznamnu a budeme jen kaší v cizích ktlích. Táhne mě to ven, ale nemůžu se obout. Pojem demokracie nemá pro nás všechny stejný smysl. Než přišli Rusové, dokázal jsem stát na jedné noze, natáhnout si ponožku, obout botu a zavázat si ji. Dneska už to dokážu jen s několika kletbami, nebo mi musí pomoct Karfík, jenže ten sakra klátí ty vlašáky!
Foto: Petr Baran (L. V.) a Jiří Janoušek (M. V.)