Foto: Jill Krementz
Odposlechnuto v jednom kovbojském baru v Boswellu, stát Nové Mexiko...
První kovboj: Nazdar, kámo. Jak se máš? Jak se ti vede?
Druhý kovboj: Bezva! Fakt bezva. Představ si, že jsem si ho dnes ráno ani nemusel vyhonit, a přece se mi roztlouklo srdce!
"Carissimo!" zvolala. "Právě tebe hledám; skvělého společníka na oběd. Vévodkyně mi právě odřekla schůzku."
"Černá nebo bílá?" zeptal jsem se.
"Bílá," odvětila a otočila mě na chodníku do protisměru.
Bílá vévodkyně je Wallis Windsorová. Černá se říká Perle Apfeldorfové, která je manželkou fanaticky rasistického obchodníka s diamanty
z Jižní Afriky.
A pokud se týče osoby, která stejně jako já znala jemné rozdíly mezi vévodkyněmi? Pravá dáma - lady Ina Coolbirthová. Američanka provdaná za britského chemického magnáta a žena každým coulem. Vysoká, vyšší než většina mužů, narozená a vychovaná na ranči v Montaně - veliká, rozmarná, řízná rajda.
"Zrušila to už podruhé," pokračovala Ina Coolbirthová. "Tvrdí, že má kopřivku. Nebo ji má vévoda? Buď on nebo ona. Každopádně mám pořád rezervovaný stůl v Côte Basque. Tak jdeme, Jonesi? Já se totiž musím někomu vypovídat. Zaplaťpánbůh, že jsi tady!"
Lady Ina objednávala další láhev šampaňského. Postřehla přitom můj starostlivý výraz.
"A proč ne?" zeptala se vyzývavě. "Oh, uklidni se, Jonesi. Neboj se, že mě potáhneš domů na hřbetě. Prostě mám chuť... roztříštit den do zlatých kousků."
Tak teď, pomyslel jsem si. Konečně mi řekne to, co by mi říkat neměla, ale musí. Ale ne, ještě ne. Ještě to protahuje:
"Že by sis rád poslechl jednu opravdu hnusnou historku? Fakt na zvracení? Tak se podívej doleva... Vidíš to prase, co sedí vedle Betsy Whitneyové?"
Ina měla pravdu - ta dáma byla tak trochu vepřová. Napuchlé svalnaté děcko
s pihatým obličejem sežehnutým sluncem a šilhavě zlýma očima; vypadala, že nosí tvídové podprsenky a hodně hraje golf.
"Myslíš guvernérovu ženu?"
"Samozřejmě," opáčila Ina a kývala hlavou, zatímco s melancholickým odporem zírala na to domácí zvíře; zákonnou choť bývalého guvernéra New Yorku. "Věř nevěř," pokračovala, "ale byly časy, kdy se jednomu z nejpřitažlivějších mužů, co kdy vězel v kalhotách, postavil pták kdykoli se na tuhle nemotornou lesbu jen podíval. Sidney Dillon..." Ina to jméno vyslovila s mazlivým zasyčením.
No, prosím... co se ještě nedozvím o poradci pana prezidenta, pomyslel jsem si.
"Dill a já jsme se vždycky se vším svěřovali, víš, Jonesi. Dva roky byl můj milenec - když jsem měla těsně po škole a pracovala v redakci Harper?s Bazaar. Prosil mě, abych si pro sebe nechala jedinou historku ze všech - a to právě tu s guvernérovou ženou. Jsem asi potvora, že ti ji chci říct... nebýt těch zatraceně skvělých bublinek v nose, zřejmě bych se do ní nepustila."
Pozvedla svou číši s Cristalem a přes slunečné šumění a pěnění se na mě zadívala:
"Páni! Otázka zní: Proč se vzdělaný, dynamický, velmi bohatý a pořádným ocasem vybavený Žid honí za mongoloidní protestantkou z nadměrných velikostí, která nosí boty bez podpatku a voní po levanduli? Chlapík, který má za manželku Cleo Dillonovou, dle mého názoru nejkrásnější stvoření na světě - samozřejmě s výjimkou Grety Garbo před deseti lety...
...Přišlo to jaksi samo. Jednou večer šel prostě na večírek ke Cowlesesům, zatímco Cleo byla na jakési svatbě v Bostonu. K jídlu ho usadili vedle guvernérovy manželky, která se taky dostavila sama, protože pan guvernér dlel kdesi na předvolebním shromáždění. Dill jiskřil vtipem; ona tam nevzrušeně seděla a poulila telecí oči, nicméně když se jí otřel nohou o nohu, nezdála se být překvapená, a když se zeptal, zda ji může doprovodit domů, kývla - ne nadšeně, ale zato bez váhání, takže Dill nabyl dojmu, že je ochotná přijmout vše, co jí nabídne.
Dill a Cleo tehdy žili v Greenwichi; prodali dům na Riverview Terrace a měli pouze dvoupokojové pied-á-terre u Pierra, jenom obývací pokoj a ložnici.
V autě Dill manželce guvernéra navrhl, že by se u něj mohli stavit na šláftruňk - chtěl, aby mu řekla, co si myslí o jeho novém Bonardovi. Opáčila, že mu s radostí sdělí svůj názor; a jak by ho ta kráva neměla mít? Copak její manžel nezasedá ve správní radě Muzea moderního umění? Když si prohlédla obraz, nabídl jí něco k pití a ona odvětila, že si dá brandy. Seděla naproti němu za servírovacím stolkem, usrkávala a jinak se nic nedělo, až na to, že najednou byla strašlivě hovorná - mluvila o prodeji koní v Saratoze, do každičkého detailu o golfu, který hrála s Docem Holdenem v Lyford Cay, vykládala, kolik peněz na ní vyhrála Joan Paysonová v bridži a taky, jak umřel zubař, ke kterému chodila ještě coby děvčátko, a že teď tedy neví, co se zubama; no, prostě mlela až skoro do dvou do rána a Dill ustavičně pokukoval po hodinkách - nejen proto, že měl dlouhý den a byl už rozdychtěný, ale také proto, že brzy ráno měla přiletět Cleo z Bostonu. Řekla mu, že se u Pierra zastaví, než půjde do práce. Takže nakonec, práv když žvanila o zubních kanálcích, ji utnul:
'Promiň, drahá, ale chceš si zašoustat, nebo ne?'
Něco na těch aristokratech ale je - i těm nejtupějším se dostalo určitého stupně noblesy. Milá paní guvernérová jen pokrčila rameny a řekla:
'No ano, řekla bych, že ano,' - jako by se jí ptala prodavačka, co říká tomu novému klobouku. Zkrátka se jen poddala té staré důvěrné židovské obchodní drzosti.
V ložnici ho požádala, aby nerozsvěcel světlo. V tomto bodě byla neústupná - a vezmu-li v úvahu, co finálně vyšlo najevo, sotva se jí můžu divit. Svlékli se tedy potmě, a jí to trvalo věky - pořád se rozvazovala, odepínala a jezdila zipy - a za celou tu dobu z ní nevypadlo ani slovo. Pouze poznamenala, že Dillonovi asi spí v jedné posteli, že, jelikož tam jenom jedna postel byla. Dill jí řekl, že ano. Je totiž velice něžný, úplný maminčin mazánek, který neusne, pokud se nemůže k něčemu měkkému přitulit. Guvernérova manželka ovšem na tulení nebyla a líbat ji bylo podle Dilla jako hrát na tichou poštu s mrtvou, rozkládající se velrybou; toho zubaře asi opravdu potřebovala. Žádný z jeho triků ji nezaujal - jen tam ležela jako misionářka, kterou znásilňuje horda potících se Svahilců, takže za chvíli měl pocit, jako by se plácal v jakési podivné kaluži; celá ta 'situace' byla tak kluzká, že se neměl pořádně čeho chopit. Napadlo ho, že kdyby sjel jazykem níž - ale v okamžiku, kdy se o to pokusil, přitáhla si ho za lasy:
'Nenenene, proboha, tohle ne!'
Dill to vzdal, převalil se na záda a zeptal se jí:
'Asi bys mě nevykouřila, viď?'
Nenamáhala se ani odpovědět, a tak řekl, fajn, aspoň mi to udělej rukou a budem si kvit, jo? Jenže to už vstávala a znovu ho prosila, aby laskavě nerozsvěcel. Domů ji doprovázat nemusí, ať pěkně zůstane, kde je, a hezky usne. Zatímco tam ležel a poslouchal, jak se obléká, natáhl ruku dolů, aby si ho vyhonil sám, a vtom něco ucítil... Celé jeho 'náčiní' mu přišlo lepkavé a hrozně zvláštní... Vyskočil a hmátl po vypínači. Bylo celé od krve. A postel zrovna tak. Prostěradlo zakrvácené skvrnami velikosti Brazílie. Guvernérova manželka si právě brala kabelku a otvírala dveře. Dill za ní zařval:
'Co to sakra je?! Proč jsi to udělala?!'
Ne že by mu to řekla, ale stačilo, že zachytil její pohled, když za sebou zavírala: tvářila se jako Carino, ten krutý vrchní u starého dobrého Elmera, který uváděl veškeré lidi v modrém obleku a hnědých botech ke stolu až někam na Sibiř. Prostě se mu vysmála. Potrestala ho za tu jeho židovskou troufalost."
"Jonesi, ty nejíš?"
"Nějak mě přešla chuť."
"Varovala jsem tě, že je to odporná historka. A to jsem se ještě nedostala k tomu nejlepšímu."
"Nu... Jsem připraven."
"Dobře, já přestanu, Jonesi. Jestli se ti z toho obrací žaludek, přestanu."
"Risknu to," odvětil jsem rychle.
Paní Kennedyová se sestrou, které seděly u vedlejšího stolu, již odešly; manželka guvernéra se právě zvedala a monsieur Soulé jen zářil a pohupoval se v brázdě vzduchu vyryté jeho širokými boky. Sedět zůstala paní Matthauová a paní Cooperová, avšak mlčky - uši měly nastražené směrem k našemu hovoru. Paní Matthauová hnětla spadlý žlutý okvětní lístek růže a prsty jí ztuhly, jakmile se Ina opět rozvyprávěla:
"Chudáček Dill si ovšem neuvědomil rozsah svých trampot, dokud to hrozné prostěradlo nestáhl z postele a nezjistil, že nemá žádné čisté, aby ji převlékl. Cleo totiž používala hotelové ložní prádlo a žádné vlastní u Pierra nepřechovávala. Byly tři hodiny ráno a on ani omylem nemohl zavolat pokojskou; co by jí asi tak vykládal, jak by v tuhle pozdní dobu vysvětlil náhlou ztrátu povlečení? Pikantní na tom bylo, že Cleo měla dorazit z Bostonu za několik málo hodin, a ať už jí Dill zahýbal, jak chtěl, vždycky si dával pozor, aby se to neprovalilo. Skutečně ji miloval, a netroufal si ani představit, co by řekla, kdyby viděla tu postel. Dal si studenou sprchu a snažil se přijít na nějakého kamaráda, kterému by mohl zavolat a poprosit ho, aby co nejrychleji dorazil s čistým povlečením. Samozřejmě jsem ho napadla já; mně věřil, ale já byla tou dobou v Londýně. A pak měl svého starého sluhu, Wardella. Wardell Dilla doslova žral a otročil mu dvacet let jen proto, že ho směl namydlit, když se Dill koupal. Nicméně Wadell byl starý a sužovala ho artróza. Dill mu jednoduše nedokázal zavolat do Greenwiche a požádat ho, aby za ním přijel do města. A tak mu došlo, že má sice stovky známých, ale vlastně žádné kamarády - alespoň ne takové, kterým se dá zatelefonovat ve tři ráno v podobné záležitosti. Ve své firmě zaměstnává více než šest tisíc lidí, ale ani jednoho, který by ho kdy oslovil jinak než pane Dillone. Čímž chci říct, že se ten mizernej chlap začal litovat. A tak si nalil půl sklenice skotské a začal v kuchyni hledt krabici s práškem na praní. Jenže žádnou nenašel, a tak nakonec musel použít značkové mýdlo Fleurs des Alpes. Na zakrvácené prostěradlo! Namočil je ve vaně do vřelé vody - a drhnul a drhnul. Máchal a ždímal, drhnul a ždímal. Klečel tam, mocný pan Dillon, na kolenou, a mrskal sebou jako španělský venkovan u potoka.
Odbilo pět, odbilo šest a z něj lil pot. Zdálo se mu, že je uvězněn v sauně; když mi tu historku vyprávěl, utrousil, že za ten večer zhubnul o pět kilo.
Než vypadala prostěradla věrohodně bíle, rozednilo se. Ale byla mokrá. Pověsit je z okna - to akorát přiláká policii. Nakonec ho napadlo, že je usuší v kuchyňské troubě. Byla to jen taková maličká hotelová kamna, ale Dill tam prostěradlo nacpal a pustil troubu na plný pecky. Jó, ta pekla, drahoušku! Kouřilo se z ní a pařilo, a ten mizera si navíc popálil ruku, když vytahoval prostěradlo ven. To už bylo osm, takže mu opravdu moc času nezbývalo. Pochopil, že teď už nic nenadělá. Ustlal si v tom zapařeném promočeném povlečení, zalezl do postele a začal se modlit. Opravdu se modlil, ale vzápětí usnul. Když se vzbudil, bylo poledne a na prádelníku našel od Cley lístek: "Miláčku, tak tvrdě a sladce jsi spal, že jsem se jenom vplížila dovnitř, převlékla a vyrazila do Greenwiche. Spěchej domů."
Obě dámy u sousedního stolu si spolu se mnou vyslechly svůj příděl a rozpačitě se chystaly k odchodu.
Paní Cooperová se obrátila na paní Matthauovou: "D-drahá, odpoledne je n-naprosto skvělá aukce u Parke Berneta - s gotickými goblény."
"Co bych si, doprdele," odvětila paní Matthausová, "počala s gotickými goblény?"
Paní Cooperová opáčila: "Myslela jsem, že by se mohly hodit na plážové pikniky. Daly by se rozprostřít na písku, víš."
Lady Ina vyňala z kabelky pouzdérko od Bulgariho, předmět vyrobený z bílého emailu a poprášený diamantovými vločkami, jež připomínaly duhové barvy sněhového spektra, aby se přepudrovala. Začala bradou, pak zamířila k nosu a než jsem stačil zareagovat, ťukala si polštářkem na skla svých slunečních brýlí.
"Co to, proboha, vyvádíš, Ino?" vykřikl jsem.
"Krucinál!" lekla se. Strhla si brýle a otřela je ubrouskem. Vtom jí vyklouzla z oka slza a vzápětí se jí jako kapička potu blýskala u špičky nosu. Nebyl to hezký pohled. Její oči zrudly a naběhly pláčem bezesných nocí.
"Odjíždím do Mexika, Jonesi. Rozvádím se."
Koho by napadlo, že by právě z toho mohla být nešťastná. Za muže měla nejvelkolepějšího otravu v celé Anglii - a to bylo mimořádné postavení, bereme-li v úvahu další soutěžící, z nichž jmenujme alespoň markýze z Derby a vévodu z Marlborough. Lady Ina tento názor nepochybně sdílela; přesto jsem dokázal pochopit, proč si ho vzala. Byl bohatý, technicky vzato živý a uměl dobře střílet. Vládl tudíž loveckým kruhům, té Síni slávy nudných. Zatímco Ina...
Ině bylo okolo čtyřiceti a měla za sebou několik rozvodů. Teď se právě zotavovala po aférce s Rotschildem, kterému vyhovovala jako milenka, avšak nezdála se mu dostatečně vznosná na to, aby si ji vzal. Takže když se vrátila z lovu ve Skotsku zasnoubená s lordem Coolbirthem, její přátelé si oddychli; pravda, ten chlap neměl smysl pro humor a byl zabedněný a zakyslý jako příliš dlouho rozlité portské - nicméně podtrženo a sečteno byl to lukrativní úlovek.
"Vím, na co myslíš," utrousila Ina mezi dalšími slznými výjevy. "Že pokud se se mnou slušně vyrovná, měla bych sklízet gratulace. Nepopírám, že s Coolem se těžko dalo vyjít. Bylo to, jako bych žila s brněním. Ale cítila jsem se... v bezpečí. Poprvé jsem měla pocit, že mám muže, kterého nemohu ztratit. Kdo jiný by ho chtěl? Ale dostala jsem lekci, Jonesi, protože vždycky se najde někdo, kdo ti vyjede po starém manželovi. Vždycky."
Přerušilo ji sílící škytání; monsieur Soulé, vše diskrétně pozorující z dálky, sešpulil ústa. "Byla jsem nepozorná. Líná, uznávám. Ale další deštivý skotský víkend s kulkama svištícíma všude kolem jsem už nedokázala snést. Takže začal lítat sám, a po nějakém čase jsem si všimla, že kamkoli se vypraví, vždy ho následuje Elda Morrisová - ať už střílel tetřívky na Hebridách nebo honil medvědy v Jugoslávii. Dokonce se vlekla až do Španělska, kde minulý říjen Franco pořádal obrovské lovy. Nedělala jsem si ovšem hlavu - Elda střílí skvěle, jenže je to zatvrzelá padesátiletá stará panna; pořád nechápu, proč se jí Cool zatoužil dostat do těch ztuchlých kalhotek."
Její ruka se vydala směrem ke skleničce šampaňského, ale k cíli nedorazila - povadla a klesla jako opilec, který se zničehonic natáhne na ulici.
"Před dvěma týdny," začala a hlas jí zpomalil, přičemž ještě více vynikl jeho montanský přízvuk, "když jsme s Coolem letěli zpátky do New Yorku, jsem si uvědomila, že na mě zírá zakaboněně jako, hmm, nějaký plaz. Obyčejně vypadá jako vejce. Bylo devět ráno, popíjeli jsme to odporné šampaňské, které se podává v letadlech, a když jsme dorazili láhev, všimla jsem si, že se na mě pořád dívá tím stejným... vražedným... způsobem.
'Co tě žere, Coole?' zeptala jsem se. A on řekl:
'Nic, co by se nedalo léčit rozvodem!'
Představ si tu zlomyslnost! Vybalit něco takovýho v letadle! - Když jsme spolu byli na několik hodin uvěznění a já nemohla utéct pryč, ani zaječet nebo zařvat. Bylo to od něj dvojnásobně nechutné, protože ví, že mám z létání strach - věděl, že jsem napraná práškama a alkoholem... Takže teď mířím do Mexika."
Její ruka se konečně chopila poháru s Cristalem. Povzdychla si - ten zvuk působil tak skličujícím dojmem jako padající podzimní listí.
"Žena jako já muže potřebuje. Ne na sex - i když; ne že bych si ráda nezapíchala. Ale už jsem si užila své; bez toho bych živá byla. Ale nemůžu žít bez muže. Ženy jako já se jinak nemají na co zaměřit, nemají si jak naplánovat život. Já toho chlapa nesnáším a vím, že má zabedněnou palici a srdce z papundeklu, ale pořád je to lepší než tahle kočovná rutina. Volnost je prý nejdůležitější věc na světě, ale nemělo by jí být přesmíru. A já už mám špatný roky, víš, Jonesi, už tomu všemu nedokážu znovu čelit. Je to dlouhý lov, sedět celý večer u Elmera nebo Annabely, kde v moři sígrů plave jeden jediný prachatý umaštěný Mexikán. Staré kamarádky mě teď budou zvát na večírky, i když žádnou ženu navíc nechtějí, takže si budou lámat hlavu, kde najít 'vhodného' nezadaného chlapa pro tu stárnoucí rajdu Coolbirthovou. Jako by v New Yorku nějací vhodní nezadaní muži byli! Nebo v Londýně. Nebo klidně i v montanském Buttu, když na to přijde. Všichni jsou teplí. Nebo by měli být. Přesně tohle jsem měla na mysli, když jsemprincezně Margaret řekla, jaká je škoda, že nemá ráda buzeranty. To totiž znamená, řekla jsem jí, že bude v stáří hrozně osamělá. Teplouši jsou jediní lidé, kteří se chovají vlídně ke starým světačkám; a já je zbožňuju! Vždycky jsem je zbožňovala, ale zatím se ještě opravdu nechystám proměnit v buzerantskou společnici na plný úvazek. To bych se radši dala k lesbám."
Ina vyskočila jako delfín prorážející hladinu moře, odstrčila stůl (přičemž převrhla sklenici se šampaňským), popadla kabelku a oznámila: "Hned jsem zpátky." Vzápětí se odpotácela směrem k zrcadlovým dveřím dámské toalety.
Místnosti podniku se již takřka vyprázdnily a někam zmizel i monsieur Soulé. Zůstala jen holka v šatně a pár číšníků nervózně poškubávajících cípy ubrousků. V Côte Basque vládla atmosféra luxusního vyčerpání. Restaurace byla jako doširoka rozkvetlá růže shazující okvětní lístky. Vše, co čekalo venku, bylo uplývající newyorské odpoledne.
Vybrala a přeložila Hana Ulmanová
Slim Keithová alias lady Ina Coolbirthov (William S. Paley, archiv Kate C. Paleyové)
Bill a Babe Paleyovi alias Sidney a Cleo Dillonovi (archiv Kate C. Paleyové)
Truman a Babe na projížďce ve Středozemním moři. (William S. Paley, archiv Kate C. Paleyové)