Kauza

Prostituce, II. díl

Osmého března roku 1946 píše v dopise Jindřichu Chalupeckému můj zamilovaný básník Ivan Blatný:

?Zhřešil jsem nedávno s nějakou děvkou a mám teď obavy, že se mi udělá luetický vřed někde na krku, kde to nebudu moci sám objevit. Je to vlastně kromě rtů a úst jediná možnost, protože jinak jsem byl chráněn. Ale byl jsem tak opilý, že jsem prováděl všecko, co se provádět dá...?

Přihodíme-li k tomu ještě historku malíře Vlastimila Fialy o tom, jak Blatný prochodil těsně po válce tři noci po Dornychu v naději, že bude znásilněn sovětskými regulovčicemi stejně jako pár dní předtím náhodný kolemjdoucí, a uvědomíme-li si, co přivedlo Blatného v Anglii až do vězení, pak nelze pochybovat o tom, že ho ?ilegální sex? fascinoval.

Kdo jiný je královnou takového sexu než prostitutka?

Ne že by musel básnický elév svého Mistra následovat po všech cestách - ostatně na Dornychu aby dnes regulovčici člověk pohledal -, ale rád přiznávám, že mysterium prodejné lásky působí i na mě. V čem to, hergot, vězí? Je to divadelní vůně a šero bordelů, je to touha člověka, který nedokáže dát lásku tam, kde je jí málem povinován, vymanit krůpěj lásky z podobně vyprázdněných nádob, je to jen svoboda vyhnout se těžkému střetnutí o neuchopitelnou ženskou duši, který předchází daru těla? Nebo je to ještě něco jiného?

Pořád toho ještě dost zbývá, aby i v době, kdy už ani ta prostituce není co bejvala... No skutečně: může dnes student ztratit panictví v nočním klubu? Tahle oblíbená disciplína z časů I. republiky a z časů ještě starších je passé - jednak vám tu radost nedopřejí holky na kolejích, a i kdyby, na to, aby mohl jít dnes student do bordelu, by musel krást nebo snad i pracovat. Možná proto všechno vychází tak draho, že i poslední bordelpapá už to pochopil: dnes se nechodí do hampejzu ztrácet, dnes tam i nejjemnější, začasté pěkně zazobaní elegáni přicházejí spíše nalézt. Snad sebe, snad nějaký ještě cennější grál...

Jak říká Marek Benda: prodávat své tělo není žádná legrace. Ale kupovat tělo taky není jen legrace. Občas se tu hraje velká, fascinující hra, jakkoli jsou pravidla předem daná... A čím je člověk citlivější, tím ostřejší je hrana, po které kráčí.

Takže i ten bordel je nakonec jakousi esencí bytí. Takové kapesní theatrum mundi.

Martin Reiner


Sado-maso

Oba směry ukájení se bolestí, způsobovanou nebo trpěnou, shrnují se pod jednotné označení algolagnie, při níž aktivní partner je sadista, pasivní masochista. Sadisté nezískávají tedy své oběti toliko násilně, nýbrž některá chorobně založená individua se jim samovolně oddávají.

Jestliže sadismus závisí na misantropii, je masochismus vzbuzen morálkou.

Vysoce pasivní rolí při sexuálním ukájení vykupuje si masochista aktivní roli v životě ostatním. Proto masochismu propadající lidé nejsou žádné zakřiknuté bytosti, nýbrž v civilním životě velmi rázní lidé, kteří si tento charakter snaží sexuálním masochismem uhájit. Je-li žena normálně disponována k pasivní roli při sexuálním životě, zdál by se její sklon k masochismu přirozenější než u muže, který je nadán k roli aktivní. Kastrační představy však naopak zintenzivňují masochismus u muže. Morální vlivy, vědomí viny a strach před pasivitou přinucují jak muže, tak ženy k masochistické úloze při sexuálním životě, jíž by si vykoupili aktivitu v jiných situacích.

Jsa po vůli sadistovi, domnívá se masochista, že si zjednává možnost lepšího života pozemského, tak jako Kristus si svým smrtelným martýriem, ukřižováním, hodlal vykoupit lepší život nadzemský.

Sexuálními anomáliemi obecně si člověk zachraňuje svou normálnost v ostatních projevech, v ostatním životě. Sexuální aberace zachraňují člověčenství před zkázou, před šílenstvím. Jsou ventilátorem patologie naší kultury, která z ní nemůže být dostatečně eliminována sublimací v práci, mající ještě jiný smysl než pouhé rozkošnictví.

Bohuslav Brouk, z knihy Lidská duše a sex