Kauza: Prostituce, II. díl

Jan Nejedlý

Hry nestoudných trpaslic

Fotografie: Jana Noseková

Být hercem znamená prodávat na jevišti svůj talent i svou tělesnou schránku - divákům za aplaus, direktorovi za apanáž. Být hercem v srdci Evropy znamenalo ještě přednedávnem prodat občas i svou duši - ďáblu s rudými růžky. O tom, že tuzemské herectvo se v minulosti vybarvilo jako spolek prodejných holek, není pochyb (stejně jako o tom, že téměř nikdo se nedokázal za své hříchy kát). Neonu se však podařilo objevit dokonce celý dramatický soubor, který na této skutečnosti staví, ba přímo si ji vetkl do stanov.

Ansámbl, jenž bez skrupulí přiznává svou prodejnost (přestože hraje zadarmo), hledejte v programech pod firemní značkou Rozkoš. Amatérská divadelní společnost tohoto jména vznikla v Praze roku 1995 a tvoří ji samé prostitutky. Nejde však o žádnou pikantní erotickou show (ačkoli členky souboru většinou v nejstarším řemesle dosud podnikají), nýbrž o terapeutický podnik s mnoha přesahy za hranice pouhé resocializační kúry. Duchovní matkou projektu je PhDr. Hana Malinová z občanského sdružení Rozkoš bez rizika (RR), které se specializuje na všestrannou pomoc prostitutkám - od kontaktáže klientek v terénu přes poradenství, lékařská vyšetření, terapie až po roznášku kondomů do ulic.

Možnost přivést občas "polopanny" z chodníku na prkna, co znamenají svět, získala Hana Malinová díky náhodě: "Zástupce zahraniční nadace, u níž jsme žádali o grant, zaujal v naší rozsáhlé zprávě jen poslední bod, týkající se divadla. Jeho dědeček totiž před šestašedesáti lety založil v Brazílii amatérský soubor, který funguje dodnes. Usoudil tudíž, že jedině umění dramatické přináší nějaké stálé hodnoty, čemuž vděčím za tříleté stipendium."

V listopadu roku 1995 uvedl spolek Rozkoš svůj první opus na mezinárodním semináři AIDS a my v Poděbradech: hráli tehdy představení Borgia aneb proměny placené lásky. Od té doby se každý rok konala premiéra alespoň jedné nové hry - většinou z pera principálky Malinové, která své svěřenkyně doprovází i na scéně brilantní hrou na basu (ostatně hudba a zpěv tvoří důležitou součást jejich produkcí). "Holky z porcelánu" tak probrázdily s divadlem už řadu míst (nejdále byly ve Varšavě) - a dokonce okusily i mediální slávy v nováckém televizním pořadu Peříčko.

Repertoár Rozkoše vykazoval zpočátku příchylnost k oboru. Už z premiérové inscenace o slavné travičce Borgii se vyklubala záležitost resortní. "Amatér totiž," podle slov H. Malinové, "nejlépe hraje sám sebe. A tehdy se objevilo plno afér, jak děvčata rozdávají svým zákazníkům rohypnol, pak je uspí a okradou. Na toto konto jsem vymyslela hru, kde představujeme různé typy děvčat." Dodejme jen, že z tohoto kusu pochází i hit Předposlední cigareta varuje, jenž se může směle zařadit po bok takových skvostů, jako jsou lidové songy Flundra ucouraná, Píseň o Mařeně či Karneval mrtvol z dílny harmonikáře Jima Čerta.

Poté spatřila světlo světa antipohádka Sněhurák a nestoudné trpaslice, charakterizovaná coby "příběh z Austrálie, v níž je vše obráceně". Nezbytné nehody ctnosti se zde odívají do bájných rouch a kulis. Následoval pirátský minimuzikál Tragédie na Mississippi, odehrávající se na palubě zaoceánského parníku, a Lochneska, hra původně pro čtyři muže, kterou režisérka přepsala na čtyři loupežnice. "Děvčata se mi pak do toho tak vžila, že jedna skončila ve vazbě a druhá se sjela na drogách. Režie byla dost obtížná, neboť v okamžiku premiéry se ze čtyř hlavních hereček objevila na place jen jedna." H. Malinová se však poučila a teď již píše hlavní role pro své spolehlivé stálice a party vedlejší komponuje coby skupinové, u nichž nezáleží, zda se sejde hereček patnáct nebo pět.

Na vlastní oči jsem viděl pouze jejich nejnovější dílo - parafrázi romské pohádky o panu Nic, výchovně zaměřenou proti lenochům a povalečům. Po představení jsem si musel poopravit očekávání, s nimiž jsem vcházel do sálu - podotýkám, že nikoli jako senzacechtivý sběratel kuriozit, ale řekněme ctitel art brut, umění v surovém stavu, které vzniká na okraji, za zvláštních, extrémních podmínek. Původní invence, spontánnost nezprzněná školami a profesionalizací, něco mezi kabaretem Voltaire a Artaudovým Divadlem krutosti. Podobná očekávání zřejmě musí být zklamána; v případě Rozkoše jde o čistě ochotnické účinkování, které nabízí kromě nehereckého standardu navíc jen kouzlo nechtěného. (Což nemusí platit o hrách předešlých, které - jak patrno ze scénářů - oplývají svérázným humorem.)

Cena Thálie se tedy v Perlovce předávat nebude: "Nemůžete po nás chtít, abychom hrály Ibsena." Vybroušený tvar díla nesichruje ani žádná DAMU či FAMU: "Uvědomte si, že herečky sbíráme rovnou na ulici." Smysl je opravdu jinde; není důležité, co se hraje, ale kdo a proč hraje. Prvotní impuls dokonce vyšel ze snahy vytěsnit z pouliční prostituce drogu. "Chtěli jsme vytvořit něco, co by poskytovalo stejný druh euforie. Vymysleli jsme divadlo jako substituční drogu," říká H. Malinová a na otázku, zda dramatické aktivity pomáhají při terapii, dodává: "Pochopitelně, každé představení je - jako pro kteréhokoli amatérského herce - minimálně vybočením ze stereotypu plus ještě řada věcí navíc. Jednak se vytváří transfer mezi touto sociální skupinou a diváky, vzhledem k počtu Romek v souboru vše nabírá i etnický podtext - oni se také chtějí ukázat v pozitivní roli. A díky tomu, že s námi hrají i Bulharky, snažíme se mezi nimi též obrušovat konkurenční vztahy a vést je k toleranci."Ve hře, kterou jsem zhlédl, vystupoval navíc i jistý mladý hoch - syn jedné z hereček, což věci přináší také své hlubší konotace.

Co dodat? Když jsem se chtěl po skončení produkce sejít s členkami souboru, ani zdaleka jsem už všechny nezastihl. Čím se tedy zabývají sváteční herci, když opona spadne a hlediště se vyprázdní? "Polepšená děvčata odcházejí ke svým rodinám. Řada našich hereček se však vrací po představení rovnou na ulici. To víte, byznys je byznys." Art brut? Life brut.

Záběr ze hry Nič napsané na motivy romské pohádky

Ibsena nehrají, ale Neon s Vieweghem na obálce je zaujal.

Bez nápovědy ani ránu.


Borgia aneb Proměny placené lásky

osoby:
Lojzka zvaná Krchov
Mutti (kuplířka)
Kadlík (miláček žen)
Borgia (nebezpečná podvodnice)
Kvítko (specialistka na drahé žerty, vyděračka)
Sladká Ketty (vlastenka)
Helfíři (slouží Borgii pro "práci" i potěšení)
Angličan (oloupený zákazník)
Němec Rudi (oběť vydírání)
Námestník (bývalý soudruh, dnes pán - oběť altruismu)
Vagoši a dělníci

Obraz 1.

V bufetu. Vpravo bufeťačka Lojzka zvaná Krchov, opodál diskutují vagoši s dělníky. Lojzka se rozhlíží kolem, pak vytáhne váhavě užmoulanou startovačku, vodpálí si od nejbližšího vagoše, vyjde na předscénu.

Lojzka (zpívá):

Do nosu se mi zavrtala vůně
vod polívky držkový
ten kdo mi ji dneska večer cvakne
vochutná žár lásky mý
tomu, kdo mi dnes večer cvakne
předvedu žár lásky svý

ref.:
Předposlední cigareta varuje
je čas někoho sbalit
kdo mi koupí aspoň párek s rohlíkem
nebo dá nalít
Předposlední cigareta žaluje
že nevděk světem chodí
poctivě tu šlapeš dobrejch dvacet let
a čím dál míň to hodí

Do ničeho frňák dávno nestrkám
leda do pivní pěny (leda do pěny pivní)
hubu si jen na panáka votvírám (ukáže vo jakýho de)
to sou mý lásky ceny (ty - ukáže na nějakýho seriózu - se mně radči vyhni!)

V hospodě je krásně, když se chytneš
tady mě už každej měl (hlas: Jó a kolikrát!)
tak kde je ksakru ňákej novej mužskej
co by trochu lásky chtěl

Dělňas 1: Nešoupej tady nohama a dej si pivo! (Oddělí jedno pivo ze skrumáže na pultě.)
Lojzka (evidentně ožije): Pivíčko by bylo? (Začne dotírat, vlní se, kroutí očima i zadkem aj. Je situována mezi dva dělňase, takže se přesně neví, na koho své útoky - sexuální - míří.)
Dělňas 2: Ale, s tím dej pokoj, ještě něco chytnu a stará vo mě přerazí kredenc!
Lojzka: Tccc, jsem v pořádku!
Vagoš 1 (jsa nezván - vmísí se do hovoru): Jo, řekla mu ahoj, a on hojil.
Lojzka (otráveně): Mladej je dneska ňák vtipnej. Hele, Kašpárku, koukej vobjednat panáka, ještě mně ho vod posledně dlužíš. (naštvaně) Kruci, tady dneska chcíp pes!

(konec prvního obrazu)

Sněhurák a nestoudné trpaslice

(převrácená pohádka)

osoby:
Sněhurák (nevlastní syn královny - ztepilý, žádoucí a žádaný mladík)
Macecha (jediná původní postava, která se zachovala - její vztah k nevlastnímu dítěti je oproti původní verzi zcela odlišný)
Starý král-otec (klamaný chudák, doplácející na pozdní vzedmutí své vášně k mladé královně)
Jitřenka (statečná princezna ze sousedního království, již od školního věku věrně a trpělivě milující záletného prince)
Krasavec, Chlupatec a Básník (tři bájné postavy, které jako pokušení seslala na Jitřenku královna)
Čiperka, Kejchalka, Úča, Nehaňba, Smolka, Rejpalka, Mydlenka (poněkud nestoudné trpaslice, jež však pouze touto cestou se mohou zbavit ošklivého prokletí)

Obraz 1.

Rozestlaná postel a na ní vilně polehává a nestoudně se převaluje královna macecha. Vchází Sněhurák.

Sněhurák: Ó, pardón!
Macecha: Jen pojď dál, synáčku. Přece se své matinky nebojíš?
Sněhurák (nejistě): No já bych... přece jen... jaksi... nerad rušil.
Macecha (podívá se na něj vilně a utkvěle, leží na boku, jednou rukou se podpírá, druhou volnou nadzdvihne vášnivě přikrývku. Zpívá):

Lehni ke mně milý synu
na tebe mám dneska slinu
bez otce se ráda minu
když tu mladé tělo mám

Tak se neboj svojí matky
do rána zas budeš zpátky
já ti všechny svoje statky (zavlní se)
k nohám pokládám

Já jsem taky jenom žena
šáhni jak jsem rozpálena (nastrčí něco k šáhnutí, přinejhorším čelo)
tebou chci být zneuctěna
spaluje mě lásky žár

Nenech vychladnout mé tělo
dlouho by se v křečích chvělo
kdypak dostalo co chtělo
marně vzpomínám

(Macecha uchopí Sněhuráka za ruku a vtahuje ho
k sobě do lože.)


Macecha: Znič mě!!
Sněhurák (k dívákům): No to teda těžko! (dramatickým hlasem) Ach, bože, otče, odpusť mi!
(Vrhne se za macechou do lože - přikryjí se nedbale přikrývkou a oba se oddávají své nekalé vášni.
Z boční strany přichází starý král a ťuká na dveře královniny ložnice.)

Král: Ťuk, ťuk, ťuk!!! (uslyší vzdychání za dveřmi) Zase má chudinka migrénu. Co se jí jen ta její hlava netrápí!

(konec prvního obrazu)