Když je člověk soukromým detektivem, naučí se časem důvěřovat svému instinktu. Proto také když do mé kanceláře vešla tetelící se hrouda rosolovitého tuku jménem Word Babcock a vyložila karty na stůl, měl jsem uvěřit chladnému mrazení, které mi začalo stoupat po páteři.
"Kaiser?" řekl. "Kaiser Lupowitz?"
"Tak to stojí na mé detektivní licenci," přiznal jsem.
"Musíte mi pomoct. Vydírají mě. Prosím Vás!" Třásl se jako sólový zpěvák v rumba bandu. Přistrčil jsem mu přes stůl sklenici a láhežitné whisky, kterou mívám po ruce pro nelékařské účely. "Co kdybyste se uklidnil a vyprávěl mi o tom."
"Neneřeknete to mé ženě?"
"Vysypte to, Worde. Nemůžu vám nic slíbit."
Pokusil se nalít sklenici, ale cvakání skla o sklo bylo slyšet přes celou ulici a většina whisky skončila v jeho botách.
"Pracuju rukama," řekl. "Jsem mechanik. Vyrábím a opravuju kulihrášky. Víte - takové ty malé hračičky, co dávají elektrickou ránu, když si s někým potřste rukou."
"No a ?"
"Jsou oblíbené u spousty úředníků. Zvlášť na Wall Street."
"Přejděte k věci."
"Hodně cestuju. Znáte, jaký to je - jsem hodně sám. Ach ne to, co myslíte. Pochopte, Kaisere, v podstatě jsem intelektuál. Jasně, člověk si může najít koček, kolik chce. Ale opravdu chytrý ženský - ty se ze dne na den tak snadno najít nedají."
"Pokračujte."
"No, doslechl jsem se o jedné mladé dívce. Osmnáct let. Studentka.Za určitý peníz přijde k vám do bytu a diskutuje o jakémkoli předmětu - Proust, Yeats, antropologie. Výměna názorů. Chápete, kam mířím?"
"Ne tak docela."
"No moje žena je skvělá, ta zase ano. Ale nechce se mnou diskutovat o Poundovi. Nebo o Eliotovi. Když jsem si ji bral, tak jsem to nevěděl. Pochopte, Kaisere, potřebuju ženské, které by mě duševně inspirovaly. A jsem za to ochotný zaplatit. Nechci žádný trvalý vztah - chci rychlý intelektuální zážitek, a pak chci, aby to děvče ase odešlo. Prokrista, Kaisere, jsem šťastně ženatý člověk."
"Jak dlouho to trvá?"
"Šest měsíců. Kdykoli se mě zmocní ta touha, zavolám Flossii. Je to bordelmamá s doktorátem ze srovnávací literatury. A ona mi pošle intelektuálku, chápete?"
Tak tohle byl jeden z těch frajerů, co letěj na doopravdy chytrý ženský. Bylo mi toho ubohýho kořena líto. Napadlo mě, že musí existovat spousta dalších chudáků, kteří jsou ve stejné situaci, vyhladovělí po trošce inteektuální komuikace a ochotní za ni vypláznout majlant.
"A teď vyhrožuje, že to poví mé ženě," řekl.
"Kdo?"
"Flossie. Měli odposlouchávací zařízení v mém pokoji v motelu. Mají nahráno na magnetofonu, jak diskutuji o Eliotově Pustině a Stylech radikální vůle od Susan Sontagové a jak se pak pouštím do hlubokomyslných problémů. Chtějí deset táců, nebo jdou za Carlou. Kaisere, musíte mi pomoct! Carla by umřela, kdyby se dozvěděla, že mě tady nahoře nevzrušuje."
Byl to starý zámý černý obchod s holkama na telefonu. Slyšel jsem nějaké pověsti, že hoši z kriminálky jsou na stopě něčemu, v čem se veze skupina vzdělaných žen, ale dosud se nehnuli z místa.
"Zavolejte Flossii."
"Cože?"
"Vemu váš případ, Worde. Ale beru padesát dolarů za den plus výdaje. Budete muset opravit spoustu kulihrášků."
"Deset táců to nebude, tím jsem si jist," řekl s úsměvem, zvedl sluchátko a vytočil číslo. Vzal jsem si od něj telefon a mrkl jsem na něj. Začínal se mi zamlouvat.
Za pár vteřin se ozval v telefonu sametový dívčí hlas a já řekl, co chci. "Doslechl jsem se, že byste mi mohla zařídit hodinku dobrého popovídání."
"Jistě, zlato. Co máte na mysli?"
"Rád bych si promluvil o Melvillovi."
"O Bílé velrybě anebo o kratších románech?"
"V čem je rozdíl?"
"V ceně. V ničem jiném. Přirážka za symbolismus."
"Kolik mě to bude stát?"
"Padesát, za Bílou velrybu možná stovku. Nechcete srovnávací diskusi - Melvilla a Hawthorna? To by se dalo zařídit za stovku."
"Beru to," řekl jsem a dal jí číslo pokoje v hotelu Plaza.
"Chcete blondýnku nebo brunetu?"
"Nechám se překvapit," řekl jsem a zavěsil.
Oholil jsem se a při kafi jsem si přelít příručku literárních synopsí pro univerzity. Ani ne za hodinu se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a stála tam mladá rusovláska, napasovaná v kalhotách jak dva kopečky vanilkové zmrzliny.
"Ahoj. Já jsem Sherry."
Opravdu se vyznaly v tom, jak vyjít vstříc zákazníkovým fantaziím. Rovné dlouhé vlasy, kožená brašnička, stříbrné náušnice, žádný make up.
"Překvapuje mě, že tě nikdo nezastavil, když chodíš takhle oblečená po hotelu," řekl jsem. "Hotelový detektiv obyčejně intelektuálku pozná."
"Pětka ho zmákne."
"Začneme?" řekl jsem a ukázal na gauč. Zapálila si cigaretu a putila se rovnou do toho. "Myslím, že bychom pro začátek mohli chápat Billy Buda jako Melvillovo ospravedlňování božích cest k lidem, n'estce pas?"
"Je ale zajímavé, že ne v miltonovském smyslu." Blufoval jsem. Chtěl jsem vědět, jestli na to skočí.
"Ne. Ztracený ráj postrádá pesimistickou substrukturu." Skočila.
"Pravda, pravda. Bože, máš pravdu," zamumlal jsem.
"Domnívám se, že Melville znovu vyzvedl nevinnost v naivním, a přesto velmi promyšleném smyslu - souhlasíš?"
Nechal jsem ji mluvit. Bylo jí sotva devatenáct, ale už si pěstovala otrlou prohnanost pravé pseudointelektuálky. Sypala ze sebe plynule myšlenky, ale bylo to všechno mechanické. Kdykoli jsem vyslovil nějakou hypotézu, předstírala vzrušení: "Ach, ano, Kaisere. Ano, miláčku, to je hluboké. Platonické chápání křesťanství - proč jsem na to nepřišla dřív?"
Mluvili jsme asi hodinu a pak řekla, že už musí jít. Vstala a já jí dal stováka.
"Díky, zlato."
"Tam, odkud přišla, je jich daleko víc."
"Co tím chceš říct?"
Vzbudil jsem v ní zvědavost. Znovu se posadila.
"Co kdybych chtěl - třeba večírek?" řekl jsem.
"Jaký večírek?"
"Dejme tomu, že bych chtěl, aby mi dvě děvčata vysvětlovala generativní gramatiku Noama Chomského najednou."
"No teda."
"Jestli se ti to nezamlouvá..."
"Musel by ses dohodnout s Flossií," řekla. "Bylo by to drahý."
Nasal čas přitáhnout šrouby. Vytáhl jsem odznak soukromého detektiva a informoval ji, že spadla klec.
"Cože!"
"Jsem čmuchal, miláčku, a rozebírat Melvilla za peníze, na to je paragraf 802. Můžeš slíznout pálku."
"Ty mizero!"
"Radši mi všechno pověz, miláčku. Leda že bys to radši vyprávěla v kanceláři vrchního literárního kritika Alfreda Kazina, a myslím si, že by ho to moc nepotěšilo."
Rozplakala se. "Neshazuj mě, Kisere," řekla. "Potřebovala jsem prachy na dokončení doktorské dizertace. Nedali mi stipendium. Dvakrát za sebou. Ach bože."
Začalo se to z ní hrnout - celá historie. Výchova v snobské čtvrti. Letní tábory socialistů, Brandeisova univerzita. Takových děvčat jsou k vidění tisíce, jak stojí ve frontě před Dramatickým klubem a Poetickou kavárnou nebo si poznamenávají "Ano, velice pravdivé!" na okraj stránky knížky o Kantovi. Jenomže někde v minulosti sešla tahle dívka ze správné cesty.
"Potřebovala jsem prachy. Jedna přítelkyně mi vyprávěla, že zná jednoho ženáče, co nemá dvakrát geniální manželku. Byl blázen do Blakea a jeho žena to nemohla zmáknout. Řekla jsem - jasně, za peníze si s ním o Blakeovi promluvím. Ze začátku jsem byla nervózní. Hodně jsem toho jen předstírala. Jemu to bylo jedno. Přítelkyně říkala, že je takových víc. Ach, nezabás jsi mě poprvý. Jednou mě chytli, jak čtu Literární revui v zaparkovaném autě, a jednou mě perlustrovali a prohledali v Divadle poezie. Do třetice to opravdu schytám."
"Tak mě zaveď za Flossií."
Kousla se do rtu a řekla: "Hunterovo univerzitní knihkupectví je jen zástěrka."
"Ano?"
"Je to jako s těmi tajnými sázkovými kancelářemi, co vedou naoko holičství. Uvidíš."
Rychle jsem zavolal na komisařství a pak jsem jí řekl: "Dobrá, zlato. Jsi volná. Ale neopouštěj město."
Vděčně se ke mně naklonila. "Můžu ti sehnat fotky, jak kritik Dwght MacDonald předčítá z svého díla."
"Někdy jindy."
Vešel jsem do Hunterova univerzitního knihkupectví. Prodavač, mladý muž s vnímavýma očima, ke mně přistoupil. "Čím posloužím?" zeptal se.
"Hledám bibliofilské vydání Reklamy na vlastní osobu od Normana Mailera. Doslechl jsem se, že autor si nechal vytisknout pro nejbližší přátele několik tisíc výtisků se zlatou ořízkou."
"Musím se podívat," řekl. "Máme terminál informačního systému v Mailerově domě."
Zmrazil jsem ho pohledem. "Posílá mě Sherry," řekl jsem.
"Ach, v tom případě jděte dozadu," odpověděl. Stiskl knoflík. Celá jedna stěna knih se otevřela a já vešel jako obětní beránek do toho rušného doupěte neřesti, které patřilo Flossii.
Červené textilní tapety a viktoriánský nábytek udávaly tón. Bledé, nervózní dívky v brýlích s červenými obroučkami a rovně zastřiženými vlasy polehávaly na pohovkách a provokativně listovaly v Penguinově edici klasiků. Blondýna se širokým úsměvem na mě mrkla, ukázala k pokoji nahoře a řekla: "Moderní poezie. Wallace Stevens, co?" Ale nešlo jen o intelektuální zážitky - ty holky kšeftovaly i s emocionálními. Dozvěděl jsem se, že za padesát se můžu "seznámit bez opravdového sblížení". Za stovku by vám děvče půjčilo desky s nahrávkami Bartóka, navečeřelo by se s vámi a pak byste ji mohli sledovat, jak prožívá nával úzkosti. Za sto padesát jste mohli v rádiu poslouchat stanici náročného posluchače na velmi krátkých vlnách ve společnosti dvojčat. A za tři stovky bylo kompletní menu: Hubená židovská bruneta by předstírala, že vás sbalí v Muzeu moderního umění, dá vám přečíst svoji dizertační práci, ve snobském podniku vás zatáhne do vášnivé hádky o Freudově názoru na ženy a pak spáchá sebevražduodle vašeho vlastního vkusu - pro některé mužské je to dokonalý večer. Výborný kšeft. Skvělé město, ten New York.
"A co vidíte?" ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se a zjistil, že stojím tváří v tvář funkčnímu zakončení osmatřicítky. Můj žaludek je zvyklý na ledacos, ale tentokrát udělal kotrmelec dozadu. Byla to skutečně Flossie. Hlas byl tentýž, ale Flossie byl mužský. Jeho tvář byla zakrytá maskou.
"Nebudete tomu věřit," řekl, "ale nejsem ani promovaný. Vyhodili mě za špatný prospěch."
"Proto nosíte tu masku?"
"Vymyslel jsem složitý plán, jak se zmocnit The New York Review of Books, ale znamenalo to, že bych se musel vydávat za kritika Lionela Trillnga. Odjel jsem do Mexika na operaci. V Juarezu je jeden doktor, který dělá lidem Trillingův obličej - za určitou cenu. Něco se nepovedlo. Po operaci jsem vypadal jako básník Wystan H. Auden, ale hlas jsem měl jako spisovatelka Mary McCarthyová. Tenkrát jsem se vydal na dráhu zločinu."
Začal jsem rychle jednat, než stačil stisknout spoušť. Vrhl jsem se dopředu, přetáhl jsem ho loktem přes bradu, a když padal dozadu, vyrval jsem mu pistoli. Dopadl na zem jako pytel kamení. Když se objevila policie, pořád ještě pofňukával.
"Dobrá práce, Kaisere," řekl seržant Holmes. "Až s tímhle chlápkem skončíme, chce si s ním popovídat FBI. Nějaká menší záležitost s hazardními hráči a glosovanou kopií Dantova Pekla. Odveďte ho, chlapci."
Později toho večera jsem vyhledal svou starou známou jménem Gloria. Byla to blondýna. Promovala s vyznamenáním. Jediný rozdíl byl v tom, že vystudovala tělesnou výchovu. Přišlo to vhod.
(z knihy Woodyho Allena: Bez peří, Argo, 1995; překlad: Michael Žantovský)