Karel Janíček

Černoch v Černošicích

(Rozhovor s Fredem Wesleyem)

Fotografie: Jana Noseková

Jak se vede, Frede?
Zrovna včera jsem psal písničku s názvem "Jak se nám vede?" Normálně přepokládáš, že je všechno OK, ale co když se všechno podělá, zhasne světlo, banka zbankrotuje a nebude co jíst? Nic zvláštního, v refrénu je pořád stejná odpověď: Máme se skvěle.

Na čem jste pracoval v poslední době?
Na svém novém albu. Jmenuje se Full Circle, nejsem si jistý, jestli se tu už objevilo. Je na něm taková zvláštní hudební směs, od be bopu po hip hop. Mezi tím pár věcí o víře a trochu avantgardy. Ve studiu mi pomáhal můj syn, který se zabývá hip hopem. Ostatní muzikanti jsou mí staří spolupracovníci, s nimiž jsem před několika lety nahrál album Swing & Be Funky.

Jak se vám líbí v Evropě?
Poprvé jsem hrál v Evropě někdy před třiceti lety s Jamesem Brownem a určitě si na tehdejší přijetí nemůžu stěžovat. Ale vůbec se to nedá srovnávat s tím, co se dělo v devadesátých letech. Připadali jsme si jako ve funkovém ráji, na pořadu dne bylo znovuzrození funku. Album House Party hráli v Anglii ve všech možných klubech a diskotékách a stejně tak v Německu. James Brown byl populární jako zamlada. A většina těch posluchačů byli mladí lidi. Měli jsme skvělý pocit z toho, že se jim naše muzika opravdu zamlouvá. Jen si to představ, máme na krku rok 2000 a lidem se pořád líbí, co jsme udělali před třiceti lety. To není špatné. Pořád s námi musíte počítat, ještě jsme neskončili. We?re Doin? It To Death.

S Jamesem Brownem spolupracujete od roku 1968. Od té doby jste ale jeho soubor nesčíslněkrát opustil a zase se vrátil, jednou jste dokonce přešel do konkurenční organizace Parliament/Funkadelic, které velel George Clinton. V čem se liší jejich pojetí funku?
Oba vychází ze stejného hudebního základu a tím je prostě funk. Ovšem George Clinton nevyhnutelně vycházel z pojetí funku, s nímž přišel James. Také pro něho byly typické konceptuální projekty. Nahrál například album o mimozemských bytostech, které přistanou na zeměkouli a vyvedou lidi z jejich funkové nevědomosti. Clinton vyšel z Browna, ale přenesl jeho pojetí na jinou úroveň. Zároveň přitom důkladně pouštěl uzdu své fantazii. Ale v základních věcech, v rytmice a podobně, žádné větší rozdíly nebyly.

Jaké bylo vaše postavení v jejich kapelách?
Když jsem nastoupil u Jamese Browna poprvé, musel jsem se ještě hodně učit. Týkalo se to nejenom hraní, ale i skládání a nahrávání. U George Clintona jsem měl od samého začátku volnou ruku a mohl jsem uplatnit, co jsem se naučil. Běžně se stávalo, že George použil hudbu, co jsem napsal pro dechovou sekci, i když to původně vůbec neměl v úmyslu. Možná to viděl jinak, ale nechal to na mém rozhodnutí. Spoléhal na to, že vím nejlíp, co si můžu dovolit.

S Jamesem Brownem asi nebylo vždy úplně snadné vyjít...
Neměli jsme problémy, pouze jeden. Nemohli jsme se shodnout na tom, jak řídit kapelu. Po odchodu Pee Wee Ellise mě sice udělal šéfem, ale nějak jsme se pořád nemohli naladit na stejnou notu. V šedesátém devátém jsem toho měl dost. No co, byla to jeho kapela, a tak jsem si sbalil svá fidlátka a šel svou cestou. Když jsem se později vracel, řekl jsem si, že s tím můžu praštit vždycky, a nechal všechno na něm.

Po odchodu od Jamese Browna jste založil vlastní kapelu Jbs, ale nejvíc vás proslavila skupina Fred Wesley & The Horny Horns.
To ale byl projekt George Clintona, jeho produkce a jeho muzika. Já jsem se u toho náhodou nachomýtl právě jeho zásluhou, udělal nějaké aranže, ale to je asi tak všechno. No, s trochou nadsázky by se dalo říct, že se mi chtěl odměnit za mé dobré služby ve Funkadelic.

Kdo přišel na ten název?
Georgova první žena Lee. Ale aby nedošlo k omylu. Ona tím nemyslela, že jsme byli nadržení. Spíš chtěla vyjádřit, že Horny Horns se nedají jen tak přeslechnout.

Od konce šedesátých let jste se jako studiový muzikant podílel na nahrávání desítek, možná stovek alb. Která z nich se vám zamlouvala nejvíc? Dá se na tuto otázku při tom množství vůbec odpovědět?
Ale jo, proč ne, i když by to bylo dlouhé povídání. Když mám vyjmenovat, co mě opravdu bralo, nesmím v prvé řadě zapomenout na kapelu S.O.S., říkali si také The S.O.S Band. Na počátku osmdesátých let jsme spolu nahráli slušný hit Take Your Time (Do It Right). Ty bych jmenoval na prvním místě. Hodně si cením spolupráci s Curtisem Mayfieldem, tomu jsem také dělal aranže pro dech a smyčce. Co dál? Nechtěl bych si příliš lichotit, ale řekl bych, že pár nahrávek s Jamesem Brownem a Georgem Clintonem se nám docela povedlo. Bylo by toho hodně. Docela zábavná byla spolupráce s italskou skupinou Just the Funk. Ale nemusíme chodit daleko - kapela, se kterou právě nahrávám, je prostě skvělá. Přiznám se, že jsem nikdy neměl ani tušení o tom, že by Slované mohli hrát funk. No a vidíš, včera mě k mému příjemnému překvapení vyvedli z nevědomosti. Vypadá to, že se funk rozšiřuje do všech koutů zeměkoule. Kde já už jsem všude hrál. Nahrál jsem album s japonskými trombonisty, taky něco ve Švédsku. No, už nejsem žádný začáteční

V čem se funk liší od jazzu a rhythm & blues?
Těžko se to vysvětluje, jiný je především postoj vůči posluchačům. Ani náhodou nejde jen o to hrát a ve skrytu duše doufat, že se to snad někomu jednoho krásného dne zalíbí. Ani nápad. Funk je o něčem jiném. Nehrajeme jenom pro sebe. Hrajeme pro lidi a náš prvořadý úkol je, aby se jim to líbilo. A nejenom to, my na tom trváme. Dáme do hraní všechno, nezůstane na nás nitka suchá, je to jako boj o život. Jsme připraveni třeba padnout, jen když lidi získáme na svou stranu. O to jde. Nedáme vydechnout sobě ani jim. Jsme arogantní a agresivní, jen když dosáhneme svého. V tom se funk liší od jazzu, country & western nebo blues.

Dal by se tedy funk označit za způsob života?
Jenom částečně. Pokud vím, i ti nejdivočejší funkoví muzikanti jsou většinou spořádaní otcové rodin. Jsou to slušní lidé. Platí to i pro Prince, anebo se koneckonců podívej na mě. Bez přehánění nás lze označit za milé a spořádané občany. Všechno se ovšem změní v okamžiku, kdy začneme hrát. Pak neznáme slitování. Necháme na pódiu duši, jen aby si to ostatní užili. V životě je to jinak.

A teď už konečně: Jak jste se dostal do Černošic?
Úplně jednoduše. Poslechl jsem si muziku, kterou mi poslal Roman Holý, a nevěřil jsem svým uším. Středoevropani a hrají naprosto suverénně muziku, která vznikla na druhém konci světa. Když mi nabídli, abych přijel, moc jsem se nerozmýšlel a nabídku bez okolků přijal. Nechtěl jsem si to nechat ujít, a ještě ti řeknu jedno, cítím se náramně poctěn. A tak se stalo, že jsem se pár dnů před Vánocemi ocitl uprostřed Evropy, kde se hraje skvělý funk.

V čem se hudba Monkey Business liší od funku, který běžně hrajete?
Roman vychází z naší staré muziky. Ale je to pro něho jen východisko, z něho se odpíchnul na novou úroveň. Viděl bych to jako další rozvinutí originálního funku z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Říká se tomu pokrok. Oni dobře ví, co dělají. Základy máme stejné, ale oni tady mají svůj originální smysl pro humor a navíc jsou to skvělí muzikanti. Ti by se ve světě určitě neztratili. Já vím, že se toho hodně naučili ve škole, ale taky jsou bez mrknutí oka schopni zahrát fráze, které jsem se naučil na ulici, v dixielandových kapelách v Alabamě.

Neměli jsme nejmenší problém. Možná máme jiné názory na svět, ale hudba nás spojuje. To je na ní skvělé, a proto si cením, že jsem zase mohl být při tom.