O Letnicích roku 1000 dal římský císař Ota III. při pouti do Cách, povzbuzen snem, vyzdvihnout nabalzamované tělo Karla Velikého, vystavit je úctě lidu a slavnostně uložit v nové kryptě, poté co uchoval cenné relikvie, Karlův zub a část nehtu, zlatý kříž, který sám nesl v procesí jako znamení Kristova vítězství, a evangeliář, který spočíval zesnulému na kolenou.
Tento krok paradoxně a pozitivně proměňoval v novou naději úzkost, spojenou s nadcházejícím
|
| Příchod Ottona III. do Gniezna |
Jinak rok 1000 prošel v nám známých soudobých kronikách téměř nepovšimnut. Ani beneventské či verdunské anály, stejně jako kronikář Raoul Glaber mu nevěnovali zvláštní pozornost. Teprve k roku 1003 poznamenaly anály opatství Saint-Beno?t-sur-Loire, že šlo o rok, charakteristický nezvyklými povodněmi, přeludy a narozením zrůdného dítěte, které prý rodiče utopili. Teprve na počátku dvanáctého století napsal Sigebert z Gembloux: "Roku tisíc od Vtělení Páně otřásla celou Evropou silná zemětřesení a všude ničila pevné a velkolepé budovy. Téhož roku se na nebi objevila hrozná kometa. Mnozí, když ji viděli, věřili, že zvěstuje blížící se poslední den..." Nikdo nepochyboval, že se musí naplnit prorocká vize Apokalypsy: "Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn" (Zjevení svatého Jana 20, 1-3).
Vždyť i pro svatého Augustina byla pozemská existence člověka ve svém celku nenapravitelně zasažená dědictvím Adamova pádu, špatná jako taková a měla takovou zůstat až do posledního soudu.
 |
| Podpis pekelného knížete Baalbaritha |
Starověká židovsko - křesťanská apokalyptika, hluboce traumatická zkušenost pronásledování prvotní církve i výklady církevních Otců přitom odkázaly středověkým křesťanům jistotu, že zde již nepozorovaně působí mnoho antikristů, všech těch, kdo Krista odmítají, pronásledují církev nebo svádějí a rozbíjejí společenství věřících svou kritikou a nepravověrnými názory, vlastně předstírají moudrost a ctnosti, ale jsou ve skutečnosti hluboce nespravedliví a rouhají se Bohu svými slovy i životem a mohou zasednout jako nástroje Satana a s jeho pomocí i na nejvyšší místa, trůn či biskupský stolec. Toto neurotizující vědomí, dohledávající znamení rozkladných sil zkázy a zániku, se následně snadno stávalo ve všech situacích pocitu ohrožení či ztráty rovnováhy ve vztazích uvnitř křesťanské společnosti, stejně jako v období přírodních kalamit, hladomorů a epidemií, nástrojem démonizace protivníků, etnicky či nábožensky odlišných skupin a rozbuškou exploze emocí, pogromů, persekuce a svaté války.
Ostrá srážka papežství s císařskou mocí v zápasech o investituru na sklonku jedenáctého století, vleklý boj papežství se štaufskou dynastií ve třináctém století, zápas Jana XXII. s císařem Ludvíkem Bavorem na počátku, morová pandémie v polovině čtrnáctého století a velký západní rozkol na jeho sklonku následně otřásly propagandistickými výpady s nimi spojenými, základními jistotami evropských křesťanů - a s nimi i samotnými základy vize sjednocené a jednotné hierarchické a hierokratické křesťanské říše, jak si ji představoval Ota III. a jeho přátelé a spolupracovníci, a odbily hodinu drakobijců. Teoretický podnět, kterého se eschatologickému myšlení dostalo teorií kalábrijského opata Jáchyma z Fiore (?1209) o nástupu třetího věku Ducha svatého po posledním zápase s Antikristem a zániku služebné Petrovy církve druhého věku, se pak následně promítal až za práh středověku, přes Hegelovu spekulaci, až do moderních vizí křesťanství, na hony vzdálených totalitních tisíciletých říší, mesiánských ras a tříd. Je až šokující, v jaké míře jejich slovník a symboly reprodukují ještě v tomto století známé antitéze dobra a zla, pravdy a lži, světla a tmy, stability a chaosu, prosperity a zbídačení, mobilizující síly k nezbytnému očistnému zápasu a odstranění všech prohlédnutých a odhalených viníků běd, zlořádů a neštěstí.
Abbo, opat ze Saint-Beno?t-sur-Loire vzpomíná ve svém díle Liber Apologeticus na událost, kterou prožil kolem roku 975:
"Pokud jde o konec světa, slyšel jsem kázat lidu v jednom kostele v Paříži, že na konci roku 1000 má přijít Antikrist a že krátce poté bude následovat poslední soud. Rozhodně jsem se postavil proti tomuto názoru, opíraje se o evangelia, Apokalypsu a Knihu Danielovu."
Kronika Adhémara ze Chabannes:
"V oněch dnech byl císař Ota vyzván ve snu, aby vyzvedl z hrobu tělo císaře Karla Velikého, který byl pohřben v Cáchách.
Ale protože s časem pominula jeho památka, nikdo neznal přesné místo, kde odpočívá. A po třídenním půstu byl nalezen přesně tam, kde ho císař viděl ve snu, jak sedí na zlatém stolci, v klenuté kryptě pod bazilikou Panny Marie; byl korunován korunou ze zlata a drahých kamenů, měl žezlo a meč z ryzího zlata a jeho tělo bylo nalezeno neporušené. Vyjmuli jeho tělo, aby je ukázali lidu. Jeden z místních kanovníků, Adalbert, muž mohutné a vysoké postavy, vzal Karlovu korunu a jako by chtěl zjistit její velikost, si ji nasadil na hlavu; bylo vidět, že jeho lebka je příliš malá, koruna byla tak široká, že volně obepnula celou jeho hlavu. Když pak poměřoval svou nohu s nohou panovníka, shledal, že je menší; a v tu chvíli se jeho noha z Boží moci zlomila. Žil ještě čtyřicet let a zůstal stále chromý. Karlovo tělo bylo uloženo v pravé lodi téže baziliky, za oltářem svatého Jana Křtitele a nad ním byla zbudována velkolepá zlacená krypta později proslulá mnoha zázraky. Přesto však není uctíván zvláštní slavností; připomíná se jen prostě výroční den jeho úmrtí, jako v případě řadových zesnulých."
Podpis pekelného knížete Almishiaka
