O divadle, poezii a věžním umění

Jste nejenom hercem, ale i režisérem a autorem scénářů divadelních her. Kdy jste začal psát texty pro divadlo?

Poprvé na JAMU v devatenácti, dvaceti. Ten kus se jmenoval Vize a metamorfózy strýca Macalíka. To však bylo spíš gestuální divadlo, nebyla to klasická pantomima, ale hra beze slov. V celém představení tehdy zazněly pouze dvě věty: první, to když se vrací přiopilý, unavený muzikant po probdělé noci domů, svléká se, lehá si do takové ubohé postele a říká: Kurva, to byl zas deň! A potom proběhnou všechna ta deliria tremens a takové ty košmáry a příšerné sny a on se probudí celý zpocený, postaví se na té posteli, celý ještě vyděšený nocí a sny a říká: Kurva, to byla zas noc!

Od těch dob jste napsal celou řadu představení. Vaše poslední hra se jmenuje Pro dámu na balkoně. Jako první se člověku samozřejmě vybaví slavná balkonová scéna z Romea a Julie nebo pasáž ze Cyrana, jednoduše velké příběhy o lásce.

Tohle představení je určitě o lásce, o lásce, kterou všichni čekáme a o níž si někteří dokonce myslí, že ji mají, ale ono to skoro vždycky někam unikne a nám nezbývá než dál vyhlížet lásku, tu tzv. lásku životní. Potom je to samozřejmě o každodennosti, která se k nám vkrádá, drobí ty velké city a které se všichni děsíme, i když z ní občas do člověka vteče něco příjemně chladivého. A ještě musím říct, že je to vlastně takový imaginární životopis, v němž se malé věci stávají velkými, jsou zvětšeny do obrovských rozměrů, malé vzpomínky jsou najednou důležité a ty zdánlivě podstatné věci se stávají zbytečnými jako asi v každém životě. Představení je tedy hodně o lásce a pak taky o dětství - veliká krysa, která je v představení důležitá, byl ve skutečnosti stehlík, kterého jsem měl v dětství v kleci a o něhož jsem se staral a ošetřoval ho. Pak jsme jednou někam s rodiči odjeli a svěřili ho sousedům. A ti stehlíka špatně opatrovali, nečistili klec, a když jsem se potom vrátil, měl noženky zanesené svým vlastním trusem, a mně pak, když jsem se snažil mu je očistit, uletěl a už nikdy se nevrátil. Asi brzo umřel, umřel z nedbalosti. A z těchto vzpomínek na stehlíka vznikla scéna s obrovskou krysou, kde se všechno nabubří a naroste. Krysa Žofka je najednou veliká jako kůň, hlavní hrdina na ní jede a sousedi před nimi prchají do svých domovů. V představení to mám popsané takto: ...Projížděl jsem se pozdním ránem, pobídl jsem Žofku a Žofka klusala, tušil jsem vyděšené tváře sousedů za jejich záclonami, pobídl jsem Žofku a Žofka cválala, byl jsem jezdcem, pane Tichý, byl jsem pánem rodného městečka...

To je krásná, poetická pasáž. S jazykem zacházíte velice elegantně, je zřejmé, že vlastní tvorbě předcházela intenzivní četba. Hovořil jste o dětství, a právě knížky čtené v dětství se zpravidla vryjí hluboko do paměti a člověk se jimi podvědomě inspiruje celý život. Které knihy to byly ve vašem případě?

Určitě to byl Brehmův Život zvířat a Dějiny ženy od S. K. Neumanna. Vzpomínám si na obrázky jako Hotentotská žena s elefantiasis zadku, Rodící domorodka a další. Na tyhle ilustrace nikdy nezapomenu. Z úplně raného dětství marně sháním knížku, která se jmenovala O Punťovi, nebo nějak podobně. To byla překrásná, roztomilá dětská knížka. Na toho Punťu a na ty Dějiny ženy bych se asi čas od času měl podívat. Jinak jsem samozřejmě četl dobrodružné knihy, především příběhy kapitána Biglesse.

S těmi knihami je to zajímavé. Já jsem se byl nedávno podívat ve své rodné obci v knihovně, kde jsem nebyl snad dvanáct let. S úžasem jsem zjistil, že knížky, které jsem si jako dítě půjčoval, jsou na svých místech dodnes.

To je ono. Vzpomínám si na otcovu knihovnu, která byly krásná a bohatá. Když mi bylo 15-16 let, znamenala pro mě učiněný ráj. Tehdy jsem četl všechny ty Skácely a Seiferty a Hrubíny a byl jsem spolu s kamarády v zajetí prokletých básníků a beatniků. To bylo naše. A já jsem si v těch knížkách dělával tenkou tužkou poznámky, aby se to dalo později vymazat. Dokonce jsem měl tu drzost napsat si třeba u jistého výroku v Schopenhaureovi, který byl mezi námi intelektuálními výrostky v módě, slovíčko: nesouhlasím. A tyhle opoznámkované knížky bych taky strašně rád našel. Ty ale skončily někde ve sklepě a ten sklep skončil někde v zemi, nevím. Kdyby se mně to podařilo najít, bral bych ty knihy s přehnanou až nemocnou rozkoší do rukou, díval se do nich a viděl toho sedmnáctiletého mladíčka, který tomu všemu nerozumí, dělá si u vět křehounké otazníčky a konfrontuje se tím pádem se všemi těmi velikány. A to je na pubertě nejkrásnější, jak je v tom věku člověk velký.

My jsme měli ve Vizovicích takovou partu intelektuálů, která se scházela u mě v podkroví, a tam jsme všechno rozebírali, politiku, umění, tam jsme si taky četli své první verše. S tím souvisí jedna věc. Moje maminka, ostatně jako všechny matky, byla trošinku hysterická. Svého synečka milovala nade všechno a vlastně mu všechno obětovala. Tím pádem každá dvojka způsobovala nespavost. A potom jsem jednou četl Seiferta, ty básně mamince, které se mně strašně líbily. U každé básně jsem si tenkrát říkal: to je tak krásně jednoduché, to je tak čisté a průzračné - to mě mohlo napadnout taky. A proč mě to nenapadlo? Protože mám jinou matku než Seifert. Tak jsem řekl matce: Kdybys byla jiná, mohl jsem být velkým básníkem. Samozřejmě to vzala s hrozným řevem.

Zmínil jste se o tom, že jste jako jinoch psal poezii.

Ano. To byly verše jako: ...tají vločky na řasách nějaké slečny... Ty básně vznikaly z těch stavů, kdy jsem byl zamilovaný, chodil jsem na odpolední zábavy kamsi do Jasenné, tam hrála kapela, vedle mě seděla Drahuška a u stolu kolovala fotografie. Najednou máš tu fotku v ruce a ptáš se Drahušky, kdo je na té fotce, a ona odpovídá, to je můj kluk. A já si přitom myslel, že já jsem její kluk. Tak jsem se na té zábavě samozřejmě opil, potom jsem se podíval do zrcadla na svůj obličej a bouchl do něho pěstí, ruce celé od krve. Takové správné básnické počátky.

Máte dnes čas sledovat poezii?

Ale ano, já mám u postele takový rantl a tam mám naskládané knížky. Čtu toho víc zároveň, takže tak trošku paběrkuju. Poezii mám strašně rád. Jako dvacetiletý kluk jsem měl to štěstí být nablízku Skácelovi, často jsme se vídávali s Mikuláškem a Klementem Bochořákem. Mně umřel v 18 letech otec, tak jsem se asi podvědomě snažil hledat otce u těch básníků. A nebyly to jen příjemné okamžiky. To nebylo jen o velikosti. Často jsem se podivoval nad jejich malicherností a řevnivostí. Říkal jsem si: Takoví velikáni! Ti přece nemůžou být takoví, ti nesmí být takoví!

Jednou jsme měli hroznou hádku se Skácelem. Po flámu jsme se vždycky stavovali k nám do kuchyně na Jánskou 12, kam chodil Mysliveček, Zábranský, Skácel a další. V té kuchyni jsme sedávali až do sedmi do rána, kdy otevírali první hotelové restaurace ve Slávii nebo v Continentalu. To byl takový divný, mrtvý, prázdný čas, několik hodin mezi psem a blbem. V té kuchyni jsem jednou recitoval Baudelaira, česky i francouzsky. Neprozřetelně jsem však shromážděným na úvod řekl: Teď uslyšíte, jak píše básně Karel Baudelaire. Skácel se hned ozval: Jaký Karel? Snad Charles! Já na to: Charles je česky Karel, to je to samé. Skácel rozhněvaně reagoval, že samozřejmě ví, co je česky Charles, ale že já si nemohu dovolit říci Karel Baudelaire! Já jsem se bránil a říkal: Jde přece o tu báseň, ne o jméno. Na to Skácel: Nejde jen o tu báseň, jde o to, abychom si vážili autora! A následovala patnáctiminutová přednáška o tom, jak je ta naše generace k ničemu, že si ničeho nevážíme a že ničemu nerozumíme. Potom jsme se Skácelem nemluvili asi dva měsíce, on dělal, že mě nevidí, a já dělal, že ho vidím jenom na jedno oko.

V těch dobách bylo Brno opravdu Brnem, dělníci se tu stýkali v hospodě s básníky, výtvarníky a herci. Když jsi potřeboval něco opravit, tak ti to ten kamarád instalatér rád udělal. Toho jsem si na Brně vážil. V Praze to bylo víc rozdělený. Každý chodil jinam, každá kasta měla vlastní hospody. V Brně se to krásně promíchalo. Do toho ten Kocourek, šílený Novák, Pavel Řezníček. Byla to opravdu barevná směsice.

Brno se od těch dob asi hodně změnilo. V těch časech to bylo zřejmě hodně šedivé a smutné město?

Ano. Smutné, šedivé, rozbité. Absurdní v tom, že v příšeří, které tam panovalo, se mohlo dít cokoli, ale na náměstí Svobody byly umístěné kamery. A uprostřed náměstí stála hospůdka, kam jsme chodívali v létě na zahrádku. Tam jsi seděl u stolu a ze všech koutů náměstí na tebe hleděly kamery, proto se té hospodě říkalo U Felliniho. Těm kamerám vděčí Brno za to, že tady vyrostlo tolik dobrých televizních herců. Brno bylo vlastně pokusný město. Policajti byli schopni celé Brno zavřít během několika minut, a třeba takový bankovní lupič by se s uloupenými penězi neměl jak dostat ven z města. Nezbývalo by mu vlastně nic jiného než ty peníze v Brně utratit. A protože jsou Brňáci hrozně šetrní, stačilo by, kdyby byl přistižen v hospodě, jak dává číšníkovi velký tringelt - hned by byl nápadný a policajti by ho měli. Brno bylo pokusné policejní město a o to byla ta sranda větší.

Do té umělecké společnosti se v těch dobách míchali dokonce sportovci. Třeba taková Zbrojovka byla mistr republiky, a když ti kluci přišli do hospody, všichni je znali. My, jako budoucí nebo začínající umělci, jsme měli krásné konfrontace, když najednou ten slavný fotbalista Kroupa měl kolem sebe všechny holky, všechny se dívaly spíš po něm než po tobě, který jsi v sobě nosil tajemství a poklady, jež měly být vyloveny teprve v budoucnu. Tedy jsi nechápal, proč se ty holky rozhodnou raději pro nějakého vykonavatele penalt.

Od těch dob však uběhlo hodně let a vy jste se přestěhoval z Brna do Olšan, kde jste postavil Farmu Bolka Polívky. Jak plánujete Farmu rozšiřovat?

Teď se musíme chvilinku zdržet, poněvadž jsme v situaci, kdy myšlenka, touha, nápad předbíhá možnosti. V budoucnu bych chtěl nad vším postavit věž, ve které by se dalo bydlet. Tu bych dal vždycky k dispozici svým přátelům, zejména malířům nebo básníkům. A ti by měli z té věže krásný výhled na krajinu kolem, která je nádherná, ten pohled do údolí a dál na Pálavu a Buchlovské kopce. Ve věži by mí přátelé zaznamenávali, co je napadne, a tím způsobem by vznikla sbírka obrazů a soch a básní, a z toho by se pak udělala knížka. Takové věžní umění.